28 Cdo 476/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce MUDr. M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se
sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti žalované BORSAY a. s., IČ 00541397,
se sídlem v Táboře, Husova 1444, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, LL.M., Dr.,
advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 38, o zaplacení částky ve výši 750.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 5/2010,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 11. 1. 2010 domáhal vůči žalované zaplacení
částky 750.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 16. 3. 1998 uzavřel právní předchůdce žalobce (jeho otec Z. D.) jako kupující s
žalovanou (zapsanou od 30. 11. 1995 do 6. 11. 1998 v obchodním rejstříku pod
obchodní firmou Corfin, a.s.) jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem
byla budova č.p. 193, objekt k bydlení, stojící na pozemku st. p. č. 510,
pozemek st. p. č. 510 a pozemek parc. č. 511, to vše v kat. území P. (dále jen
„předmětné nemovitosti“). Kupní cena byla dohodnuta ve výši 1.500.000,- Kč. V
souladu s článkem III. uvedené kupní smlouvy zaplatil právní předchůdce žalobce
Z. D. žalované částku 750.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu. Zbývající část
kupní ceny ve výši 750.000,- Kč měla být podle kupní smlouvy uhrazena do
čtrnácti dnů od vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva na právního předchůdce žalobce Z. D. byl Katastrálním
úřadem v Hodoníně proveden dne 26. 11. 1998, pod č.j. 061V11-956/98. Následně
však vznikl mezi účastníky spor o to, zda byla zbývající část kupní ceny řádně
zaplacena, když právní předchůdce žalobce započetl zbývající část kupní ceny na
svoji pohledávku vůči žalované. Žalovaná s tímto úkonem nesouhlasila a podala
dne 4. 2. 1999 k Okresnímu soudu v Hodoníně žalobu o určení vlastnického práva
(řízení vedené pod sp. zn. 38 Co 360/2006). Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2008, určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná. Uvedené
rozhodnutí bylo poté potvrzeno i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, č.j. 30 Cdo 2224/2009-336. K zápisu vlastnického práva zpět na žalovanou
došlo dne 11. 6. 2008. Žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že na základě těchto
soudních rozhodnutí byla žalovaná zapsána do katastru nemovitostí jako
vlastník, vznikla ji povinnost vrátit jeho právnímu předchůdci Z. D. zaplacenou
zálohu na kupní cenu ve výši 750.000,- Kč. Protože žalovaná zálohu na kupní
cenu nevrátila, inicioval žalobce jednání se svým právním předchůdcem a
žalovanou, které proběhlo dne 2. 7. 2008. Dne 26. 10. 2009 postoupil právní
předchůdce žalobce Z. D. svoji pohledávku vůči žalované ve výši 750.000,- Kč na
žalobce. Jelikož žalovaná ani poté nevrátila zaplacenou zálohu, nárokoval
žalobce uvedenou pohledávku za žalovanou u soudu. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že s právním
předchůdcem žalobce Z. D. uzavřela dne 16. 3. 1998 kupní smlouvu na předmětné
nemovitosti. Uvedla, že v souladu s čl. III. kupní smlouvy měl být doplatek
kupní ceny uhrazen do 14 dnů od vkladu vlastnického práva kupujícího do
katastru nemovitostí, což však právní předchůdce žalobce Z. D. neučinil. Namítla, že právní předchůdce žalobce započetl pohledávku žalované
představující doplatek kupní ceny ve výši 750.000,- Kč na svoji pohledávku,
přestože se nejednalo o pohledávky vzájemné, jak konstatoval Krajský soud v
Brně ve svém určujícím rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306.
Tím, že nebyla ze strany žalobce zaplacena zbývající část kupní ceny ve výši
750.000,- Kč, došlo dne 10. 12. 1998 ke zrušení kupní smlouvy již od počátku, a
to na základě čl. VI. odst. 3 kupní smlouvy. Z uvedeného důvodu žalovaná
nesouhlasila s tvrzením žalobce, že k vrácení vlastnického práva zpět na
žalovanou došlo až zápisem vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí
dne 11. 6. 2008. Žalovaná v této souvilosti vznesla námitku promlčení ve smyslu
§ 107 odst. 1, 2 obč. zák., když uvedla, že právní důvod plnění odpadl již dne
10. 12. 1998 a žaloba byla podána až dne 11. 1. 2010. Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 3. 2011,
č.j. 12 C 5/2010-71, žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 750.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí
soud prvního stupně uvedl, že otázka vlastnictví i neúčinnosti zápočtu byla již
vyřešena v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co
360/2006-306, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2008, tak, že právní předchůdce
žalobce nemohl provést započtení pohledávek, neuhradil doplatek kupní ceny a
kupní smlouva proto byla v souladu s čl. VI bod 3 zrušena. Z uvedeného důvodu
dospěl soud prvního stupně v souzené věci k závěru, že žalobce má podle § 457
obč. zák. právo na vrácení zálohy na kupní cenu, přičemž jediným sporným bodem
se stala otázka promlčení. Soud prvního stupně v posledně uvedeném směru dospěl
k závěru, že v souzené věci je třeba aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť u žalovaného došlo k vrácení předmětu kupní smlouvy, a proto nemůže
žalovaná promlčení žalobcem uplatněného práva namítat. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že právní předchůdce žalobce Z. D. zbývající část kupní ceny ve výši 750.000,- Kč neuhradil, a v důsledku toho
došlo v souladu s čl. VI. bodu 3 kupní smlouvy ke zrušení kupní smlouvy dne 10. 12. 1998, jak dovodil i Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306. Odvolací soud však dále dospěl k závěru, že
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. nese pojmový znak existence vzájemného
plnění, který ovšem v posuzovaném případě trval pouze do 2. 6. 2008 (tedy do
data právní moci citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94, kterým bylo určeno vlastnické právo k předmětným
nemovitostem). Odvolací soud uvedl, že od uvedeného okamžiku již nebyly dány
vzájemné povinnosti účastníků smlouvy, ale jen povinnost žalované vrátit
zaplacenou část kupní ceny. V souladu s § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. běžela od
uvedeného okamžiku objektivní a v důsledku vědomosti žalobce i subjektivní
promlčecí doba. Jelikož žaloba byla podána dne 11. 1. 2010, odvolací soud
uzavřel, že dvouletá subjektivní, ani tříletá objektivní promlčecí lhůta (§ 107
odst. 1 a 2 obč. zák.) neuplynula a právo žalobce se tudíž nepromlčelo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací
důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. Namítla, že zánikem smlouvy se obnovilo její vlastnické právo k
předmětným nemovitostem bez dalšího. Uvedla, že samo rozhodnutí ze dne 27. 3.
2008, č. j. 38 Co 360/2006-306, o určení vlastnického práva proto mělo pouze
deklaratorní povahu, když návrh na jeho vydání byl motivován snahou žalované o
dosažení právní jistoty. Žalovaná se dále ztotožnila s názorem odvolacího
soudu, že předpokladem aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. je existence vzájemně
podmíněných povinností obou účastníků zrušené kupní smlouvy. Povinnost žalobce
však zanikla právě zrušením smlouvy dne 10. 12. 1998, neboť již tímto okamžikem
došlo zpětně k mimosmluvnímu nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí
žalovanou. Žalovaná uzavřela, že pokud po celou tuto dobu (takřka deseti let)
nebylo možno vzhledem k absenci povinnosti žalobce uvažovat o existenci
vzájemných povinností, čímž je vyloučena aplikace § 107 odst. 3 obč. zák., je
nutno chápat námitku promlčení vznesenou žalovanou za důvodnou.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je
rozhodné nikoliv to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok, ani to, zda
odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo
nesprávné, ale to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích po
obsahové stránce odlišně od soudu prvního stupně.
V souzené věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že k námitce promlčení
vznesené žalovanou nelze s ohledem na § 107 odst. 3 obč. zák. přihlížet.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že ustanovení § 107 odst. 3 obč.
zák. se v souzené věci uplatní pouze do 2. 6. 2008 a od tohoto okamžiku počala
běžet promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Za situace, kdy
dovolání obsahově polemizuje s úvahami odvolacího soudu, jež se týkají
posouzení otázky promlčení, dospěl dovolací soud k závěru, že přes potvrzující
výrok odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
2. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
3. Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „kdo se bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.“ Dle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným
obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Podle ustanovení § 457 obč.
zák. „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků
(smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ V ustanovení § 457
obč. zák. se přitom nejedná o samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného
obohacení, nýbrž jen o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení u
neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily (srov. Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 - 459.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1193).
4. Podle § 107 odst. 3 obč. zák. „jsou-li si účastníci neplatné nebo
zrušené smlouvy povinni vzájemně vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne
soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat.“
5. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že podmínkou
aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. je existence vzájemných
restitučních a doposud nesplněných povinností obou smluvních účastníků zrušené
kupní smlouvy, přičemž tento stav trval pouze do okamžiku právní moci
rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č.j. 15 Co 439/2011-94,
kterým bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dovolací soud v
této souvislosti odkazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne
14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněného pod č. 32/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále též jen „R 32/2011“) v
němž se uvádí: „Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah
povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění
a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě
strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy
práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak
jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li
jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň
povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného
plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva
ve smyslu ustanovení § 560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit
účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil
svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti § 457 obč. zák.
je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není
synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v § 560 obč. zák., ale
vyplývá přímo ze zákona.“ Přitom doplnil, že „[z] hlediska aplikace ustanovení
§ 107 odst. 3 obč. zák. není tedy rozhodující, že se převod vlastnictví právě z
důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a žalobkyně tak vlastnictví k věci
podle smlouvy platně nenabyla, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se již
kupující fakticky ujal držby věci (např. ve formě zápisu vlastnického práva v
katastru nemovitostí) či nikoliv. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož
smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později
zrušené smlouvy, dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze
zákona.“
6. Z předeslaného jinými slovy plyne, že v případě neplatné či zrušené
kupní smlouvy podléhá vypořádání bezdůvodného obohacení smluvních účastníků
režimu § 457 a § 107 odst. 3 obč. zák. bez ohledu na to, zda na základě této
smlouvy bylo prodávajícím převedeno vlastnické právo či držba věci. Aplikace §
107 odst. 3 obč. zák. se tudíž logicky neodvíjí ani od skutečnosti, zda již
některý z účastníků neplatné či zrušené smlouvy svou restituční povinnost ve
smyslu § 457 obč. zák. splnil či nikoliv. Dovolací soud proto dospěl k závěru,
že odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že okamžikem právní moci
rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 38 Co 360/2006-306,
kterým bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, došlo k zániku
synallagmatického charakteru restitučních povinností účastníků a že v této
souvislosti přestal na jejich vztah dopadat § 107 odst. 3 obč. zák. Ustanovení
§ 107 odst. 3 obč. zák., jak správně dovodil soud prvního stupně, totiž bylo
třeba aplikovat i po tomto okamžiku, takže k námitce promlčení vznesené
žalovaným neměl odvolací soud přihlížet.
Odvolací soud však přes toto nesprávné právní posouzení námitku
promlčení vznesenou žalovanou odmítl a žalobou uplatněné právo promlčeným
neshledal. Dovolací soud proto neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího
soudu a dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu