28 Cdo 477/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně B. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. d.
D., zastoupenému advokátkou, o uzavření smlouvy o převodu nebytových prostor,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 99/98, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.6.2002, č.j. 11 Cmo 99/2002-77,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.6.2002, č.j. 11 Cmo 99/2002-77, se
zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou dne 26.3.1998 u Krajského obchodního soudu v Praze,
domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž soud nahrazuje souhlas žalovaného
se smlouvou o převodu vlastnictví k nebytové jednotce, blíže popsanou v petitu
žaloby. Tvrdila, že dne 4.2.1988 se stala členkou Lidového bytového družstva v
P. a byl jí vydán členský průkaz č. 92202. Dne 1.9.1991 uzavřela smlouvu o
nájmu nebytových prostor na dobu určitou s tím, že nájemní poměr měl skončit
ke dni 31.8.1996. Dne 28.1.1992 a 27.7.1992 vyzvala tehdejší Lidové bytové
družstvo v P. ve smyslu § 24 zákona č. 42/1992 Sb. k převodu předmětného
nebytového prostoru. V době po podání výzvy došlo k zániku Lidového bytového
družstva v P. Právním nástupcem se stalo Lidové bytové družstvo v P., které
bylo rozděleno na 38 družstev. Posledním družstvem č. 38 bylo ,, zbytkové “
bytové družstvo P., které převzalo nerozdělený majetek a nebydlící členy,
žádající o přidělení bytu.
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
25.10.2000, č.j. 52 Cm 99/98-29, žalobu na uzavření smlouvy o převodu
nebytových prostor zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat
členství v žalovaném družstvu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací usnesením ze dne 18.9.2001, č.j. 11 Cmo 157/2001-47, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Vyslovil závěr,
že žalobkyně je, resp. v době vzniku případného nároku ve smyslu § 23 odst. 3
zákona č. 72/1994 Sb. byla členkou žalovaného družstva. Uložil soudu prvního
stupně doplnění dokazování z hlediska zjištění, zda byly splněny i další
předpoklady podle zákona č. 72/1994 Sb.
Dalším rozsudkem ze dne 1.2.2002, č.j. 52 Cm 99/98-55, soud prvního
stupně žalobu opět zamítl.Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala dne 4.2.1988
členkou původního Lidového bytového družstva v P., které vzniklo již v roce
1951, a že užívala jako členka byt na adrese P. Vzal za prokázané, že mezi
žalobkyní a Lidovým bytovým družstvem v P. byla dne 1.9.1991 uzavřena smlouva o
nájmu nebytových prostor na adrese P., a to na dobu určitou do 31.8.1996. Dále
vzal za prokázané, že žalobkyně jako členka Lidového bytového družstva v P. a
uživatelka nebytových prostor v P. dopisem ze dne 28.1.1992 vyzvala Lidové
bytové družstvo, obvodní bytovou správu v P. k převodu nebytových prostor v P.
Žádost o převod opakovala dopisem ze dne 27.7.1992. Soud prvního stupně zaujal
názor, že podle zákona č. 42/1992 Sb. a následně zákona č. 72/1994 Sb. při
převodu nebytových prostor museli být splněny určité zákonné podmínky. Vyslovil
závěr, že žalobkyně sice prokázala, že je členkou žalovaného družstva, a že
měla předmětné prostory v nájmu, avšak žalobkyně ani její právní předchůdce se
nepodíleli svým členským podílem na financování nebytových prostor. Věc
posoudil podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. a dospěl k závěru, že žalobkyně
nesplnila jednu ze zákonných podmínek nutných pro vznik práva převodu
nebytových prostor do jejího vlastnictví. Podle závěru soudu prvního stupně
není možné investici žalobkyně do rekonstrukce předmětných prostor považovat za
splnění podmínky, že se podílela svým členským podílem na financování
nebytových prostor.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 13.6.2002, č.j. 11 Cmo 99/2002-77, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž
s jeho právním posouzením, avšak z odlišných právních důvodů. Podle odvolacího
soudu jde o nebytové prostory v domě, který původně náležel lidovému bytovému
družstvu podle zákona č. 53/1954 Sb., jehož je žalované družstvo právním
nástupcem, vzniklým transformací podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zák.
opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb. Dospěl k závěru,
že podle ustanovení § 24 zákona č. 42/1992 Sb. bylo umožněno všem členům
bytových družstev, včetně těch, která vznikla z bývalých lidových bytových
družstev, stát se vlastníky svých družstevních bytů nebo nebytových prostora to
za splnění zákonných předpokladů. Odvolací soud konstatoval, že ohledně
nebytových prostor § 23 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. podmiňuje vznik nároků na
jejich převod do vlastnictví podílením se člena družstva, který je nájemcem též
členským podílem na financování nebytových prostor. Dovodil však, že členové
bývalých lidových bytových družstev mají v zásadě právo na převod družstevních
bytů, garáží, ateliérů a jiných prostor uvedených v § 24 odst. 3 zákona č.
42/1992 Sb., aniž by bylo nutné prokazovat, že tyto objekty vznikly za jejich
finanční podpory.
Odvolací soud poté poukázal na smysl § 24 odst. 4 zákona, podle něhož dojde-li
ke vzniku nebytové prostory změnou užívání ze společných prostor budovy, je
nutné takové prostory převést při převodu bytů bezplatně do podílového
spoluvlastnictví vlastníků jednotek v domě. Z toho je zřejmá tendence
nezkracovat spoluvlastnické podíly vlastníků bytů v domě o prostory původně
patřící ke společným domovním prostorám. Odvolací soud dále připomenul, že
žalobkyně není ani vlastnicí, ani nájemkyní bytu v domě, kde se předmětné
nebytové prostory nacházejí. Dospěl proto k závěru, že žalobkyně nemá právo
nabýt do vlastnictví nebytové prostory, které byly získány přestavbou ze
společných prostor domu se zřetelem na § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost zřejmě dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítala, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam podle § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť právní otázka nebyla dosud řešena a
navíc je rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Poukazovala na skutečnost, že
již několik let před vznikem předmětného družstva byly sporné prostory
vyloučeny rozhodnutím Odboru výstavby z bytového družstva jako zdravotně
závadný byt a nejednalo se tudíž o společné prostory. Dále tvrdila, že v roce
1991 byly tyto prostory rekolaudovány na kanceláře, které svým nákladem
zřídila. Podle dovolatelky ke zřízení předmětných prostor došlo za předchozího
souhlasu všech nájemců, jsou tedy splněny veškeré předpoklady pro bezúplatný
převod těchto prostor do jejího vlastnictví. Rovněž namítala, že skutková
zjištění soudů obou stupňů, že se jedná o společné prostory domu, které nelze
podle § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. na ni bezúplatně převést, jsou chybná.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného
ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních;
způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost
takového dovolání nezakládají. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom o rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí
odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní
otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně
od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí
odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v
dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný
význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustným.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V této věci tak zůstává předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení
správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení
§ 24 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., a to pokud jde o
posouzení nebytového prostoru způsobilého podle citovaného zákona k převodu do
vlastnictví fyzických osob.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní výkladové praxe
vztahující se k uvedené problematice. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, (zveřejněného v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 14, str. 149 a násl., vyd. C.H.Beck, Praha, 2002,)
byly formulovány právní závěry k výkladu § 24 zákona č. 72/1994 Sb. V souladu s
těmito závěry platí, že podle § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění
účinném od 1. 7. 2000, lze za „jiné nebytové prostory“ v tomto ustanovení blíže
popsané rozumět i kancelář. Není rozhodující, zda k rekolaudaci takového
„jiného nebytového prostoru“ došlo před účinností zákona č. 72/1994 Sb, či
později.
Ve vztahu k bytovým družstvům označovaným podle dřívějších předpisů jako
„lidová bytová družstva“ postačuje ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.
ke vzniku práva na bezplatný převod členovi družstva prokázání existence
nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě
jako členu družstva, jakož i prokázání existence o tom, že nájemní vztah
skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem. V poměrech těchto
oprávněných osob tak předpoklad splacení členského podílu nepřestavuje platný
předpoklad vzniku práva na bezplatný převod zmíněných nebytových prostor.
Povinnost bytového družstva, k bezplatnému převodu nebytového prostoru
uvedeného v § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., zavazovala to družstvo, které
ku dni podání platné žádosti člena bylo vlastníkem či spoluvlastníkem domu, v
nichž se takový prostor nacházel. Tato povinnost ve stejném rozsahu ze zákona
přecházela na další právní nástupce takového povinného subjektu, spolu s
vlastnictvím budovy, v níž se předmětný nebytový prostor nacházel.
Z dosavadních výsledků dokazování v této věci se nabízí skutkový závěr, podle
něhož žalobkyně byla v době vzniku nároku ve smyslu § 23 odst. 3 zákona členkou
žalovaného družstva. K tomuto závěru dospěl už odvolací soud ve svém zrušovacím
usnesení ze dne 18. 9. 2001, č.j. 11 Com 157/2001-47. Ostatně i soud prvního
stupně ve svém rozsudku ze dne1. 2. 2002, č.j. 52 Cm 99/98-55, vycházel ze
zjištění, že žalobkyně se stala dnem 4.2.1988 členkou původního Lidového
bytového družstva v P. Stejně tak měl za prokázáno, že mezi ní a uvedeným LBD
byla dne 1. 9. 1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na adrese P., a
to na dobu určitou do 31. 8. 1996. Z hlediska podmínek platného uplatnění
nároků žalobkyně podle § 23 odst. 3 zákona měl rovněž prokázáno, že žalobkyně
tak učinila dopisem ze dne 28. 1. 1992 k převodu předmětných nebytových prostor
a tuto opakovala dopisem ze dne 278. 7. 1992. V této souvislosti se připomíná,
že soud prvního stupně nakonec žalobu zamítl proto, že žalobkyně prý
neprokázala že by se ona nebo její právní předchůdci podílela na financování
nebytových prostor. Posledně zmíněný aspekt je ovšem nepodstatný s ohledem na
citované závěry rozsudku dovolacího soudu.
Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci, vycházel tento z
uvedených zjištění soudu prvního stupně, akcentoval přitom okolnost, že
uvedený byt ztratil svou povahu bytu a stal se nebytovou prostorou. Na ni pak
odvolací soud vztáhl režim společných prostor domu podle § 24 odst. 4 cit.
zákona, a to za využití výkladu, který byl shora rekapitulován..
Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci, vycházel tento ze
zásad formulovaných ve větě první až třetí citovaného ustanovení. Z nich
dovodil, že lze výkladem vztahujícím se k účelu této zákonné úpravy dospět k
závěru o převažující tendenci nezkracovat spoluvlastnické podíly vlastníků
bytů v domě o ty prostory, které původně patřily ke společným domovním
prostorám a které jsou jinak při přeměně vlastnictví k domu určeny ke
společnému vlastnictví. Vycházel dále z názoru, že zákon dává přednost vzájemné
rovnosti spoluvlastníků ohledně domovních prostor, které byly původně určeny
jako společné, před zájmem těch, kteří je užívají. Podpůrně poukázal na to, že
ostatně žalobkyně není ani vlastnicí, ani nájemkyní bytu v domě, kde se sporné
nemovitosti nacházejí.
Uvedený závěr ponechává stranou systematicky dříve uvedené ustanovení § 1
zákona, na které ostatně § 24 odst. 4 věta poslední výslovně odkazuje. Toto
ustanovení logicky respektuje práva nabytá na základě smluv o nájemním vztahu k
bytu, garáži a ateliéru (případně i kanceláři, jak to dovodila již soudní
praxe), který příslušel členům družstva nebo jejich právním předchůdcům.
Odporovalo by účelu právní jistoty, ochraně práv nabytých v dobré víře, jakož
i zásadě rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů, kdyby byl zákon
(jenž je normou transformační povahy, nikoliv předpisem, který by mocí zákona
rušil dosud platně založené právní poměry k nájemcům bytů či nebytových
prostor) vykládán tak, že ruší platnost smluvních ujednání (typicky nájemních
smluv k bytu či nebytovým prostorám) s odůvodněním, že se tak činí v
převažujícím zájmu zůstavivších členů družstva původního, resp. nástupnického.
Takový důsledek nelze z textu § 24 odst. 4 zákona dovodit.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit
správnosti právních závěrů odvolacího soudu, jak byly z hlediska přípustnosti
dovolání vymezeny shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu. V tomto rozsahu
přípustného dovolacího přezkumu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat
za správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. v rozsahu dotčeném
podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V dalším řízení bude soud odvolací, případně soud prvního stupně vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. březnaa 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu