28 Cdo 4787/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště
Brno, Příkop 11, proti žalované euroAWK s.r.o., IČ 439 65 717, se sídlem v
Praze 10, Konopišťská 739/16, o zaplacení 111.908,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 187/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 53 Co
36/2014-210, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 34 C
187/2012-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. 11. 2013, č. j. 34 C
187/2012-157, zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení částky
83.931,- Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení vzniklého žalované
užíváním pozemků parc. č. 122/1, 1858/1 i 5528/15 v k. ú. Ž. v období roku 2011
(výrok I.), dále rozhodl, že nárok žalobkyně na zaplacení úhrady za užívání
pozemku parc. č. 8392/1 v k. ú. Ž. žalovanou v období roku 2011 je opodstatněný
(výrok II.), a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku
(výrok III.). Soud zjistil, že na daných pozemcích, jejichž vlastníkem je
žalobkyně, jsou umístěny přístřešky ve vlastnictví žalované. Jelikož se však na
pozemcích označených ve výroku I. nacházejí místní komunikace vlastněné
statutárním městem Brnem a teprve na povrchu těchto komunikací jsou situovány
stavby žalované, nepokládal soud žalobkyni za aktivně věcně legitimovanou k
vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení, neboť majetkový prospěch mohl za
daných okolností žalované vzniknout toliko oproti vlastníku těchto komunikací.
Odlišný závěr učinil soud ve vztahu k pozemku parc. č. 8392/1, jejž pokrývá
veřejná zeleň, a žalovaná se proto umístěním přístřešku na tomto pozemku
obohacuje přímo na úkor žalobkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, č. j. 53 Co 36/2014-210,
rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně i žalované ve výroku I.
potvrdil, zatímco ve výrocích II. i III. je zrušil a věc v odpovídajícím
rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud aproboval
skutková zjištění i právní úvahy, o něž se opíral zamítavý výrok I. odvoláním
napadeného rozsudku, avšak uvedl, že výroky II. a III. daného rozhodnutí bylo
vzhledem k nedostatečně provedenému dokazování nutno zrušit a věc v této části
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), navrhujíc dovolacímu soudu, aby rozsudek Městského soudu v Praze v
rozsahu, v jakém jím bylo potvrzeno zamítnutí projednávané žaloby, jakož i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 v zamítavém výroku I. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že je nelze pokládat za
přípustné s ohledem na to, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o několika
pohledávkách žalobkyně, z nichž žádná nepřesahuje limit 50.000,- Kč, pročež je
na místě, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, a v případě, že
by je přípustným shledal, aby přistoupil k jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však vyplývá, že dovolání podle §
237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,-
Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo
o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží.
V rozhodované věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úhrady za
užívání čtyř jí vlastněných pozemků bez právního důvodu, přičemž výši
bezdůvodného obohacení takto vzniklého na straně žalované vyčíslila částkou
27.977,- Kč za každý z těchto pozemků. Nárok na vydání odpovídající náhrady za
tvrzené užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně žalovanou se ovšem ve
vztahu ke každému z označených pozemků opírá o samostatný (byť svou povahou
obdobný) skutkový základ, pročež je třeba přípustnost dovolání posuzovat ve
vztahu ke každému z těchto nároků zvlášť, a to bez ohledu na to, že byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich nebylo rozhodováno samostatnými výroky
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2589/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo
841/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo
356/2014, viz též kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 642/03, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn.
I. ÚS 3191/13). Vzhledem k tomu, že ani jeden ze tří dovolatelkou uplatněných
nároků na vydání bezdůvodného obohacení, jichž se týká napadená část výroku
rozsudku odvolacího soudu, nepřesahuje svou výší 50.000,- Kč a je očividné, že
se v řešené kauze nejedná o žádnou z výjimek předvídaných § 238 odst. 1 písm.
d) o. s. ř., nemohl Nejvyšší soud než v souladu s § 241b odst. 2, částí věty za
středníkem, a § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. předmětné dovolání jako
nepřípustné odmítnout, aniž by se zabýval řádným zastoupením dovolatelky coby
podmínkou dovolacího řízení dle § 241 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu