33 Cdo 841/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Ing. Radima Cechela, s místem podnikání v Orlové - Porubě, K Rybníku
1105, identifikační číslo osoby 229 75 411, zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem,
advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti
žalovanému Družstvu Olivion se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104 (dříve
Bytovému družstvu NA KAMENI, se sídlem v Příboru, Řehoře Volného 411),
identifikační číslo osoby 285 86 328, zastoupenému Mgr. Lukášem Seibertem,
advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 1204/8, o
zaplacení 106.430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 5 Cm 18/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. srpna 2013, č. j. 5 Cmo 265/2013-153, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. srpna 2013, č. j. 5 Cmo
265/2013-153, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2013, č.
j. 5 Cm 18/2010-139, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 106.430,- Kč (s příslušenstvím) z
titulu neuhrazených faktur za provedení odhadů obvyklých cen nemovitostí.
Uvedl, že žalovaný si u něj dne 24. 3. 2009 objednal znalecký posudek na
ocenění nemovitosti v katastrálním území B. a dne 13. 5. 2009 znalecký posudek
na ocenění nemovitosti v katastrálním území B. Fakturované částky 67.160,- Kč
(faktura č. 303 ze dne 16. 6. 2009) a 39.270,- Kč (faktura č. 357 ze dne 16. 6.
2009) neuhradil.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. března 2013, č. j. 5 Cm
18/2010-139, připustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník na straně
žalovaného D. P., se zdůvodněním, že zůstává sporné, zda z faktury č. 303 ze
dne 16. 6. 2009 je zavázán žalovaný nebo D. P., který dne 24. 3. 2009 jménem
žalovaného - avšak před jeho právním vznikem - učinil objednávku. V řízení
totiž nebylo prokázáno, zda jednání D. P. bylo následně právně relevantním
způsobem příslušným orgánem družstva (žalovaného) schváleno.
K odvolání D. P. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. srpna 2013, č. j.
5 Cmo 265/2013-153, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě tak, že se
přistoupení D. P. do řízení na straně žalovaného nepřipouští; současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Akcentoval, že soud nesmí povolit přistoupení
dalšího účastníka do řízení v případě, že by po přistoupení nebyl věcně
příslušný k projednání požadovaného nároku, jak je tomu v dané věci. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na usnesení ze dne 29. 5. 2001, sp.
zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 9/2002, a ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2215/2010) odvolací soud dále
dovodil, že odmítnutí návrhu na přistoupení dalšího účastníka odůvodňuje rovněž
jeho vadnost, konkrétně nepřípustná formulace žalobního petitu (petit totiž
nemůže být formulován alternativně, neboť by tím nedošlo k odlišení osoby,
kterou má soud zavázat k uhrazení žalované částky, nýbrž k alternativnímu
výběru mezi dvěma žalovanými bez ohledu na to, kdo je skutečně povinen
žalovanou částku 67.160,- Kč uhradit).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje „z § 237 odst. 3 OSŘ“. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že nelze
připustit, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil další účastník,
jestliže by v důsledku takového postupu nebyl krajský soud věcně příslušný k
projednání žalobního nároku vůči přistoupivšímu účastníku řízení. Takový postup
je podle něho v rozporu se zásadami civilního řízení, neboť vede k
nepřípustnému rozdělení řízení vedeného na základě jedné žaloby na dva spory
vedené u dvou různých soudů. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že
alternativní formulace žalobního petitu není možná a je překážkou pro
připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení. Připomíná, že žalobou jsou
uplatněny dva samostatné nároky ve výši 67.160,- Kč a 39.270,- Kč, z čehož
vyplývá, že není dána věcná příslušnost krajského soudu k projednání věci v
prvním stupni ani vůči žalovanému družstvu. Protože žádná z předestřených
právních otázek nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena,
požaduje, aby k nim Nejvyšší soud zaujal stanovisko. Navrhuje zrušení usnesení
odvolacího soudu.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. V prvé řadě připomíná, že
žalobce zdůvodnil přípustnost svého dovolání (derogovaným) ustanovením § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012. Namítá, že obě dovolatelem zmiňované právní otázky Nejvyšší soud již v
minulosti řešil (nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně
žalovaného v případě, že by jím byla založena věcná příslušnost jiného soudu, v
usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2002,
a otázku formulace žalobního petitu při přistoupení dalšího účastníka řízení v
rozhodnutích, na které správně odkázal již odvolací soud). Žalovaný je
přesvědčen, že se žalobce prostřednictvím dovolání snaží získat od Nejvyššího
soudu návod, jak má dále v dané věci postupovat a jakým způsobem má formulovat
žalobní petit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost,
popř. je jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012
Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) a bylo podáno
včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem), za splnění podmínek uvedených v § 241
odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že je řízení postiženo vadou, neboť ve věci
rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Na tuto skutečnost ostatně správně
poukázal žalobce ve svém dovolání.
Podle § 104a odst. 1 o. s. ř. soud zkoumá věcnou příslušnost kdykoli za řízení.
Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a
místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně
příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona
zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného
soudu.
Podle § 9 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném v
době podání žaloby (tj. k 11. 3. 2010), nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení
v prvním stupni příslušné okresní soudy (odst. 1). Krajské soudy rozhodují jako
soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody
a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů o peněžité plnění, jestliže
částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky
se přitom nepřihlíží (odst. 2 písm. r/ bod 6.).
Je-li uplatněno více samostatných peněžitých nároků (např. vymáhá-li se kupní
cena a smluvní pokuta), posuzuje se naplnění uvedeného limitu ve vztahu ke
každému z nich samostatně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 58). Z
podané žaloby je zřejmé, že žalobce uplatnil dva peněžité nároky se samostatným
skutkovým základem (odměnu za ocenění nemovitosti v katastrálním území B. na
základě objednávky ze dne 24. 3. 2009 a odměnu za ocenění nemovitosti v
katastrálním území B. na základě objednávky ze dne 13. 5. 2009) a že vymezil
zvlášť peněžité částky, které z titulu těchto dvou jednotlivých nároků (faktury
č. 303 ze dne 16. 6. 2009 na částku 67.160,- Kč a faktury č. 357 ze dne 16. 6.
2009 na částku 39.270,- Kč) požaduje. Je nerozhodné, že tyto dva nároky v
součtu převyšují částku 100.000,- Kč, neboť věcnou příslušnost je třeba
posuzovat ve vztahu ke každému z nich zvlášť.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že k vedení řízení a rozhodování o věci hlavní
není v prvním stupni příslušný krajský soud, nýbrž soud okresní. Projednal-li
proto v této věci návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení na
straně žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně a rozhodl-li
o odvolání proti jeho rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci, je řízení postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), neboť o věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Dovolacímu
soudu proto nezbylo, než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.); jelikož důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i
na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.). Za této situace pak považoval za předčasné zabývat se věcí z pohledu
dalších dovolacích námitek, jimiž žalobce odvolacímu vytkl, že nesprávně
posoudil návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného.
Bude na Krajském soudu v Ostravě, aby postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř.
a předložil věc svému nadřízenému Vrchnímu soudu v Ostravě, který rozhodne,
který okresní soud je příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního (tedy řízení o návrhu žalobce na
přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného), včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v
k o v á
předsedkyně senátu