28 Cdo 4848/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, zastoupené
advokátkou, proti žalované A. s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení
vlastnictví, vedené Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 7 C 188/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 8. 8. 2007, č.j. 29 Co 280/2007-87, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení,
odmítá.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 8. 2007, č.j. 29 Co
280/2007-87, určil, že žalobkyně je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných
nemovitostí, čímž změnil původní zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha –
západ (soud prvního stupně) ze dne 14. 12. 2006, č.j. 7 C 188/2006-64; současně
žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením č. 98 ze dne 28. 1. 2004
Vláda České republiky (dále jen „vláda“) schválila podmínky pro tzv. třetí kolo
výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí dosud náležejících do
správy Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „Fond“) na nové nabyvatele,
do něhož likvidátor Fondu v souladu s článkem II bodem 1 usnesení zařadil
předmětné nemovitosti. Komise ustavená pro třetí kolo výběrového řízení oba
uchazeče o bezúplatný převod nemovitostí pro nesplnění podmínek tohoto
výběrového řízení vyřadila. Následně likvidátor Fondu kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004 (dále jen „kupní smlouva“) převedl vlastnictví předmětných nemovitostí
na žalovanou (vystupující pod dřívější obchodní firmou „T – r. s.r.o.“). Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“)
se na svém jednání v listopadu 2004 zabývala bezúplatnými převody majetku, o
předmětných nemovitostech však nerozhodovala. Dnem 1. 1. 2005 přešla veškerá
práva a povinnosti Fondu, včetně práv a povinností z nedokončených právních
sporů, na Českou republiku. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru o tom, zda byly
splněny zákonné podmínky pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví
žalované a o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Přiklonil se k výkladu článku I
bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o
změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 364/2000 Sb.“, příp. jen „zákon“), podle kterého nebylo možné úplatně převádět
majetek ve správě Fondu (jenž byl vyloučen z bezúplatného převodu na zákonem
vymezené subjekty), dokud o tomto majetku nerozhodla Poslanecká sněmovna; v
podrobnostech odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006). Záměrem zákonodárce při přijetí zákona č. 79/2002 Sb. (jímž
byl novelizován právě zákon č. 364/2000 Sb.) bylo zabránit souběhu výběrových
řízení na bezúplatné převody a veřejných soutěží na převody úplatné, k němuž
docházelo v tzv. prvním kole. Navíc do okamžiku, než Poslanecká sněmovna
usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004 vyslovila souhlas s bezúplatnými převody
majetku Fondu, nebyl ještě vymezen tzv. zbývající majetek, který by bylo možno
podle článku I bodu 5 písm. c) zákona úplatně převést. Za této situace odvolací
soud shledal kupní smlouvu podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatnou pro rozpor se zákonem. Rozhodnutí Poslanecké sněmovny
přepokládané článkem I bodem 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb.
považoval za
„zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis)“, bez jejíhož
splnění nemohl likvidátor Fondu platně převést majetek náležející do správy
Fondu.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; jeho
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatelka pokládá za nesprávné závěry odvolacího soudu, že majetek ve správě
Fondu vyřazený z bezúplatných převodů nebylo možné úplatně převést dříve, než
Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s navrženými bezúplatnými převody
majetku, a že z tohoto důvodu je dne 17. 9. 2004 uzavřená kupní smlouva
neplatná pro rozpor se zákonem. Za situace, kdy sporné nemovitosti byly komisí
z třetího kola výběrového řízení na bezúplatné převody vyřazeny, a tudíž jejich
převody nebyly vládou navrženy Poslanecké sněmovně k odsouhlasení, staly se
tyto nemovitosti tzv. zbývajícím majetkem, který mohl likvidátor Fondu v
souladu s článkem I bodem 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. na základě veřejné
soutěže úplatně převádět na jiné subjekty. V článku 3 písm. j) přílohy č. 1
usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004 vláda výslovně stanovila, že nemovitosti
uvedené v seznamu pro bezúplatný převod, o něž žádný ze zákonem vymezených
subjektů neprojeví zájem, automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k
jinému způsobu vypořádání podle článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000
Sb.; povinnost vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se proto vztahuje pouze k
majetku, který byl vládou k bezúplatnému převodu schválen. Navíc Poslanecká
sněmovna podle svého jednacího řádu může vyslovit pouze souhlas či nesouhlas s
návrhem vlády; v případě, že sporné nemovitosti k bezúplatnému převodu vláda
nenavrhla, nemohla o tomto převodu Poslanecká sněmovna ani rozhodnout.
Dovolatelka podotýká, že nemovitosti k bezúplatným převodům byly vládou
navrženy Poslanecké sněmovně ke schválení již dne 16. 6. 2004, tedy předtím,
než likvidátor Fondu vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku
ve správě Fondu. „Striktní výklad“ článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000
Sb., který zastává odvolací soud, podle dovolatelky postrádá jakýkoli smysl a
příčí se „nejen účelu zákona o likvidaci FDM (rozuměj Fondu), ale i právní
jistotě nabyvatelů, kteří získali předmětné nemovitosti za úplatu na základě
řádné veřejné soutěže v dobré víře.“ Žalovaná taktéž poukazuje na příslušné
ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), které ukládá
likvidátorovi činit jen takové úkony, jež směřují k likvidaci, z čehož
dovozuje, že činit tyto úplatné úkony není zákonnou možností likvidátora, ale
jeho zákonnou povinností, a to zejména za situace, kdy proces likvidace Fondu
měl být ukončen do 31. 12. 2004. Z těchto důvodů dovolatelka považuje uzavřenou
kupní smlouvu za platnou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožňuje s právním názorem zastávaným
odvolacím soudem. Ustanovení článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb.,
na jehož základě proběhlo tzv. třetí kolo veřejné soutěže, „má kogentní
charakter a jakékoli úvahy o tom, kdy ještě zákaz dispozice platí a kdy již ne
(to vše před rozhodnutím Poslanecké sněmovny), nemají žádné právní
opodstatnění.“ Odmítá výklad žalované, že by doporučení komise byla pro vládu
či Poslaneckou sněmovnu jakkoli závazná
a vyřazení zájemce komisí bylo „spouštěcím mechanismem“ pro zahájení úplatných
převodů. Jelikož se Nejvyšší soud výkladem citovaného ustanovení na základě
dovolání téže žalované v jiné věci již zabýval a jeho „právní stanovisko“ je jí
tudíž dobře známo, žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné
podle § 243b odst. 1 o.s.ř. odmítnuto, případně podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto, a žalobkyni přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání
též sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady),
popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); existenci
takových vad dovolatelka nenamítá a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Obecně je právní
posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy,
která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka otevírá dovolacímu přezkumu právní závěr
odvolacího soudu (který je pro jeho měnící rozhodnutí určující), že majetek ve
správě Fondu (který nebyl vládou navržen pro bezúplatné převody), nebylo možné
na základě veřejné soutěže úplatně převét dříve, než o bezúplatných převodech
rozhodla Poslanecká sněmovna, a z tohoto důvodu je kupní smlouva uzavřená před
uvedeným rozhodnutím neplatná pro rozpor se zákonem.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle článku I bodu 5 zákona č. 364/2000 Sb. likvidátor postupuje při
vypořádání majetku České republiky, práv a závazků Fondu existujících ke dni
nabytí účinnosti tohoto zákona v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí
tak, že …
c) zbývající část majetku ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných
právnických osobách úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže, …
f) část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit a která přede dnem
1. října 2003 nebyla převedena podle písmen b), c), d) nebo e), bezúplatně
převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se
tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní
samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatém na
návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto
majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové
řízení do 31. ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením.
Pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po
rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně.
Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS – st. 1/96,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, pod č. 1, vyslovil, že v
případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného
znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např.
více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho
smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli
pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Nejvyšší soud se výkladem článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb.
zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006 (vydaném
v jiném sporu týchž účastníků), kde uvedl, že argumentace žalované směřující ke
zpochybnění doslovného výkladu citovaného ustanovení s ohledem na úpravu
likvidace obsaženou v § 70 až § 75 obch. zák. nemůže – pro její subsidiární
povahu (článek I bod 9 zákona) – obstát. V posuzované věci dovolatelka směřuje
své výtky ke zpochybnění zákonem (výslovně) stanovené procedury, podle níž
likvidátor Fondu byl oprávněn provádět úplatné majetkové převody teprve po
rozhodnutí Poslanecké sněmovny o převodech bezúplatných. Dovolací soud, se
zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 364/2000 Sb., jímž je bezpochyby
bezúplatné převedení majetku bývalého Socialistického svazu mládeže (v mezidobí
spravovaného Fondem dětí a mládeže) na jednotlivé spolky a organizace, případně
veřejnoprávní korporace tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a
mládeže, přičemž pouze takto nepřevedený majetek může být nabídnut ve veřejné
soutěži za úplatu jiným subjektům (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 364/2000
Sb., případně § 4 ústavního zákona č. 479/1990 Sb.), neshledává citované
ustanovení nejasným či nesrozumitelným, případně jeho jazykové vyjádření v
rozporu se smyslem a účelem zákona, a tudíž pokládá výklad tohoto ustanovení
„dle úmyslu zákonodárce“ předkládaný dovolatelkou za nesprávný; nemá proto
důvod se od soudní praxí zastávaného výkladu v projednávané věci odchýlit.
Uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci tak nemohl v
daném případě přisvědčit.
Pouze na okraj dovolací soud podotýká, že námitky dovolatelky ohledně „právní
jistoty“ a „dobré víry“ nabyvatele sporných nemovitostí jsou v případě
neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem zcela bez významu.
Jelikož žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu, ve všech
jeho výrocích“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda je dovolání přípustné proti
výroku rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné
konkrétní námitky proti tomuto výroku dovolání neobsahuje). Nákladové výroky,
ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci
samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení
občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje do nákladového
výroku, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl; ve
zbývající části, v níž napadá měnící výrok ve věci samé, jej jako nedůvodné
podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že zavázal
neúspěšnou dovolatelku k jejich náhradě žalované, a to v částce 12.257,- Kč,
sestávající z částky 10.000,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 10
odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající
19 % DPH.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu