28 Cdo 3140/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobců a/ J. – s. s. a s. ČR, zastoupeného advokátem, a b/
České republiky – Ministerstva financí, zastoupené advokátkou, proti žalované
A., s.r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 327/2004, o dovolání žalobce
a/ a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.
dubna 2006, č. j. 22 Co 478/2006-235, takto :
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2006, č.
j. 22 Co 478/2006-235, se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a/ na
určení, že vlastníkem pozemkové parcely č. 289/4 o výměře 5.011 m2, vedené ve
zjednodušené evidenci, mající původ v pozemkovém katastru, zapsané na LV č. 890
pro katastrální území P.-D., obec Č. K., u Katastrálního úřadu pro J. k.,
Katastrální pracoviště Č. K., je Česká republika, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b/ k rukám advokátky, na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 10.075.-Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Soud prvního stupně svým rozsudkem určil, že vlastníkem předmětné
pozemkové parcely je Česká republika.Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu k žalobkyni b/ jako věcně
správný potvrdil, přičemž ve vztahu k žalobci a/ rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že se žaloba žalobce a/ na určení, že vlastníkem uvedeného pozemku
je Česká republika, zamítá. Odvolací soud nesdílí ten právní názor soudu
prvního stupně, že je na straně žalobce a/ dán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení vlastnického práva ke spornému pozemku. V době podání
žaloby, kdy na straně žalobce vystupoval toliko žalobce a/, mohl mít naléhavý
právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně b/ k předmětnému pozemku,
neboť proti žalobkyni b/ by se mohl domáhat převodu této nemovitosti. Pokud
však žalobkyně b/ do řízení přistoupila v souladu s ustanovením § 92 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“), pak tímto okamžikem žalobce a/ naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva pozbyl. Jestliže navíc žalobce a/ původně žaloval
toliko žalovanou a nikoliv druhého účastníka smlouvy, bylo by nutno (pokud by
druhý účastník nepřistoupil na stranu žalobce) žalobu zamítnout. Co do
meritorního řešení sporu je odvolací soud s ohledem na ustanovení článku I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení F. d. a m. a o změnách
některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 364/2000
Sb.“) toho názoru, že kupní smlouva ze dne 17. září 2004, uzavřená mezi
žalobkyní b/ a žalovanou je neplatná, a to pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Podle uvedeného ustanovení měl likvidátor F. d. a m. bezplatně převést
část majetku, se kterým přísluší Fondu hospodařit a který nebyl doposud
převeden podle článku I. bodu 5 písm. b), c), d) nebo e) uvedeného zákona, na
občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou
a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní samosprávné celky, a
to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud
tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února
2004; likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004
(tzv. III. kolo výběrového řízení), přičemž podmínky pro výběrové řízení
stanoví vláda usnesením. Zbývající část majetku ve správě Fondu a podíly Fondu
v jiných právnických osobách po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných
převodech se úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže. V daném
případě Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky na základě návrhu vlády
č. 615 ze dne 16. června 2004 vyslovila dne 2. listopadu 2004 souhlas k
bezúplatnému převodu majetku, a to mimo jiné i předmětné pozemkové parcely na
žalobce a/. Bez ohledu na to, jaký byl návrh vlády ve vztahu ke spornému
pozemku (žalobce a/ byl nejprve vyřazen z výběrového řízení pro nesplnění
podmínek převodu, avšak následně Komise pro III.
kolo výběrového řízení
bezúplatný převod k předmětné nemovitosti žadateli – žalobci a/ schválila s
výjimkou), nesměl být tento pozemek v době do rozhodnutí Poslanecké sněmovny
převeden na třetí osobu úplatnou formou na základě veřejné soutěže. Pokud tedy
likvidátor F. d. a m. uvedený pozemek převedl ještě před tím, než Poslanecká
sněmovna v souladu s článkem I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. rozhodla, postupoval v rozporu s tímto zákonem. Odvolací soud se také
neztotožnil s tvrzením, že pokud přihláška žalobce a/ byla z výběrového řízení
vyřazena, v důsledku čehož vláda takovýto návrh nepředložila Poslanecké
sněmovně ke schválení, je její rozhodnutí o bezúplatném převodu pozemku
neplatné, neboť Poslanecká sněmovna rozhodla o něčem, co jí nebylo vládou
navrženo. Bylo totiž pouze a jen na Poslanecké sněmovně, aby v rámci své
kompetence posoudila a následně rozhodla, které nemovitosti budou předmětem
bezúplatného převodu. Není případnou ani námitka žalované, pokud upozorňuje na
skutečnost, že veškerý majetek Fondu dětí a mládeže musel být „zlikvidován“ do
31. prosince 2004, neboť podle článku I. bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb. přecházejí dnem 1. ledna 2005 práva a povinnosti F. d. a m. na Českou republiku.
Žalobce a/ v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř). Otázka
naléhavého právního zájmu sice je institutem procesněprávním, nicméně jeho
existence nebo neexistence se odvíjí od hmotněprávního postavení žalobce. Za
této situace tak vstup druhého žalobce do řízení nemůže mít za následek ztrátu
dříve existujícího naléhavého právního zájmu původního žalobce, neboť na jeho
právním zájmu na určení vlastnického práva žalobkyně b/ k předmětnému pozemku
se nic nezměnilo. Jestliže bylo meritorně rozhodnuto tak, že žalobkyně b/ je
vlastníkem sporného pozemku, pak uvedené rozhodnutí má příznivý dopad na právní
postavení žalobce a/, a z tohoto důvodu má naléhavý právní zájem na takovémto
určení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. Cdon
1690/97). Nelze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že přistoupení
dalšího žalobce (byť se jedná o smluvní stranu neplatné kupní smlouvy ze dne
17. září 2004) má za následek ztrátu aktivní legitimace žalobce a/. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek v části, v níž byla žaloba vůči žalobci
a/ zamítnuta, a vrátil věc odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř). Je toho
názoru, že ustanovení čl. I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. zakotvilo
pravidlo, podle kterého bude bezúplatně převeden majetek, který vláda v rámci
svého zákonného zmocnění navrhla Poslanecké sněmovně k bezúplatnému převodu a
Poslanecká sněmovna vysloví na základě návrhu vlády s tímto převodem souhlas. V
případě, že nebyl v tzv. III. kole výběrového řízení usnesením vlády majetek
určen k bezúplatnému převodu, je tento nutné považovat za zbývající část
majetku ve správně F. d. a m. ve smyslu shora uvedeného ustanovení, který měl
být na základě veřejné soutěže úplatně převeden na třetí osoby. Jestliže komise
pro III. kolo výběrového řízení nepředložila vládě návrh na schválení
bezúplatného převodu sporné nemovitosti a usnesení vlády ze dne 16. června 2004
neobsahovalo jakýkoliv návrh týkající se bezúplatného převodu sporného pozemku,
bylo nutné tuto nemovitost považovat za tzv. zbývající majetek, který měl být
likvidátorem F. d. a m. převeden na jiné osoby na základě veřejné soutěže, což
se také stalo. Z uvedeného ustanovení se podává, že bylo nesmyslné, aby
likvidátor otálel s úplatným převodem majetku, o který nikdo neprojevil zájem
při bezúplatných převodech, popř. byl takovýto žadatel vyřazen komisí z
výběrového řízení pro nesplnění předepsaných podmínek a předmětný majetek tak
nemohl být v souladu se zákonnou úpravou vládou navržen Poslanecké sněmovně k
vyslovení souhlasu s jeho bezúplatným převodem. Ostatně sama vláda výslovně v
článku 3 písm. j) přílohy usnesení č. 98 ze dne 28. ledna 2004 stanovila, že
majetek, o který nikdo v rámci bezúplatných převodů neprojevil zájem, přechází
automaticky do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání. Zákonem
uloženou povinnost likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny je třeba
vykládat tak, že se týká pouze majetku, který byl k bezúplatným převodům
schválen vládou, a o němž následně Poslanecká sněmovna také rozhodla. Jestliže
Poslanecká sněmovna vydala dne 2. listopadu 2004 usnesení č. 1324, v němž
souhlasila s bezúplatným převodem sporného pozemku také na žalobce a/, a tedy
rozhodla o něčem, co jí nejenže nebylo vládou navrženo k projednání, ale co
také nesplňovalo podmínky vyhlášeného výběrového řízení, jedná se o exces,
kterým Poslanecká sněmovna porušila zákon a usnesení je třeba v této části
považovat za nezákonné. Žalovaná taktéž odkazuje na příslušné ustanovení
obchodního zákoníku, které ukládá likvidátorovi činit jen takové úkony, které
směřují k likvidaci, když dovozuje, že činit tyto úplatné úkony není zákonnou
možností likvidátora, ale jeho zákonnou povinností, zejména pak v situaci, kdy
měl být proces likvidace F. d. a m. ukončen do 31. prosince 2004. Jestliže
žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitosti v dobré víře, pak podáním žaloby
postupovali žalobci v rozporu s dobrými mravy, neboť se tímto způsobem snaží
bezdůvodně zpochybnit nabytí vlastnického práva žalovanou.
S ohledem na výše
uvedené proto považuje kupní smlouvu za platnou a navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce a/ ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že je jak pro
procesní nedostatky (absence konkretizace dovolacích důvodů a naléhavého
právního zájmu) nepřípustné, tak také i nedůvodné. Ustanovení čl. I bodu 5
písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. neumožňovalo převod majetku F. d. a m. před
přijetím usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatném převodu majetku tohoto
Fondu, bez ohledu na jakékoliv další skutečnosti. Pokud tedy došlo k realizaci
prodeje sporného pozemku přede dnem rozhodnutí Poslanecké sněmovny, pak byl
převod učiněn v rozporu se zákonem a podle § 39 obč. zák. je stižen absolutní
neplatností. Jestliže žalovaná odkazuje na případné použití obchodního
zákoníku, pak tento lze použít pouze subsidiárně, pokud zákon č. 364/2000 Sb.
nestanoví jinak. Dobrá víra žalované je relevantní toliko při nabytí
vlastnického práva na základě vydržení a nikoliv pro nabytí vlastnictví, ke
kterému došlo v rozporu se zákonem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované odmítl.
Žalobkyně b/ ve svém vyjádření k dovolání žalobce a/ obsahově
vyjadřuje, že se neztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, neboť oba
žalobci měli na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, byť u každého
jiné intenzity a naléhavosti. K dovolání žalované uvedla, že v dovolání
namítaný dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
není dán, neboť nedošlo ke změně rozhodnutí ve věci samé a změna rozhodnutí se
týká pouze žalobce a/ a má charakter změny procesněprávní a nikoliv
hmotněprávní. Účelem likvidace F. d. a m. nebylo rozprodání majetku, ale na
prvém místě šlo o bezúplatné převody typově určeným subjektům v rámci
výběrového řízení, a až následně mohlo dojít k prodeji nemovitého majetku
formou veřejné soutěže. Názor žalované, že zásadní povinností likvidátora bylo
postupovat podle §§ 70-75 obchodního zákoníku a majetek Fondu zpeněžit,
shledává nesprávným. Souhlasí také s názorem odvolacího soudu v tom, že dokud
Poslanecká sněmovna nerozhodla o bezúplatných převodech, nebylo možno majetek
F. d. a m. úplatně převádět na třetí osoby. Pokud jde o rozsah majetku, o
kterém mohla Poslanecká sněmovna rozhodovat, pak z jejího rozhodování o
bezúplatném převodu nebyl vyloučen žádný majetek. Usnesení vlády č. 98, na
které odkazuje žalovaná, hovoří pouze o kategorizačním zařazení majetku, o
který nikdo nepožádal, a navíc usnesení (vyjma uvedené kategorizace) žádné
ustanovení, které by likvidátora opravňovalo k prodeji majetku, neobsahuje.
Napadá-li žalovaná správnost usnesení Poslanecké sněmovny č. 1324 ze dne 2.
listopadu 2004, pak z rozhodovací pravomoci Poslanecké sněmovny nemohla být
předmětná nemovitost vyloučena jen z toho důvodu, že ji vláda nedoporučila k
převodu; rozhodovací pravomoc Poslanecké sněmovny nelze zúžit takovým způsobem,
jak to činí žalovaná, tedy jen na pouhé (ne)schválení návrhu, bez možnosti změn
a doplnění. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a), o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
dovolání přípustné leda tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací
přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je
dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí
je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených
v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
V dané věci je nepochybně podmínka přípustnosti dovolání splněna pro dovolání
žalobce a/, neboť odvolací soud svým rozsudkem změnil pro něj příznivé – jeho
žalobě vyhovující – rozhodnutí soudu prvního stupně, když ve vztahu k němu
žalobu zamítl.
Podmínka přípustnosti dovolání je však splněna též pro dovolání žalované v
dané věci. Otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou
otevřela dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v
soudní praxi běžně posuzována (nelze hovořit o ustáleném výkladu) a Nejvyšší
soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být
způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných, pročež má i potřebný potenciál ku
zobecnění.
Své měnící a ve vztahu k žalobci a/ zamítavé rozhodnutí ve věci samé založil
odvolací soud na názoru, že žalobci a/ při podání žaloby existence naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení sice svědčila, že jí však pozbyl, když
odstranil nedostatky ve věcné legitimaci původního zaměření žaloby po té, co
soud připustil podle § 92 odst. 1 o.s.ř. přistoupení dalšího účastníka řízení,
totiž žalobkyně b/.
Ačkoliv dovolací soud vychází ze shodného posuzování časových okolností potřeby
existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dle § 80 písm. c)
o.s.ř. ke dni rozhodování soudu ve smyslu § 154 odst. 1 o.s.ř. (na rozdíl od
skutečností, které zakládají určovacím rozhodnutí deklarovaný právní stav, a
které se posuzují podle doby, kdy nastaly), nesdílí právní názor odvolacího
soudu, že žalobce a/ pozbyl naléhavý právní zájem na požadovaném určení jen
proto, že odstranil chybu v aktivní legitimaci žaloby.
Existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyžadovaná
ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. a věcné legitimace účastníků řízení jsou
samostatné procesně právní instituty tvořící předpoklady úspěšnosti určovací
žaloby, i když mnohdy obsahově rozhodnými skutečnostmi splývají. V
souvislostech jejich zkoumání pro potřeby rozhodnutí v této věci je však třeba
je posuzovat odděleně, a to za přihlédnutí k funkci a k roli, kterou v řízení
plní. Od žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba
odlišovat otázku jeho věcné legitimace; tu v řízení o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva,
o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné
právo týká. Požadavek naléhavého právního zájmu se pak upíná jen k žalujícímu
účastníku, tedy k tomu, kdo podal žalobu (§ 90 o.s.ř.).
V duchu dispoziční zásady ovládající zahájení tzv. sporného řízení je pak
nepřehlédnutelné, že je to žalující strana, jež disponuje trváním řízení, neboť
za splnění podmínek § 96 odst. 1 a 3 o.s.ř. může žalobu vzít zpět a tím řízení
ukončit. Shledával-li odvolací soud existenci naléhavého právního zájmu u
žalobce a/ od podání žaloby do přistoupení žalobkyně b/ , tak při názoru, který
vyjádřil, již např. neřešil, jaký osud by takový žalobcův zájem postihl, pokud
by jím do řízení přizvaná žalobkyně b/ vzala žalobu zpět. Jinými slovy
vyjádřeno dovolací soud nesouhlasí bez dalšího s tím, že pokud se řízení
účastní věcně legitimovaní účastníci, že tím odpadá zájem třetích subjektů na
jimi požadovaném určení. Jeho existence musela být u žalobce a/ posuzována již
při podání žaloby, ať již společném se žalobkyní b/, nebo při jejím zaměření i
proti – zde - žalobkyni b/ jako žalované. Tím, že byla žalobkyně b/ zatažena do
řízení – a tím byla řešena otázka věcné legitimace účastníků – nemohlo dojít ke
změně v existenci naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Stran jeho
existence bylo třeba si vždy klást otázku, zda jej žalobce a/ má či nikoliv.
Proč jej žalobce a/ měl mít do doby, než do řízení přistoupila žalobkyně b/,
odvolací soud ovšem kriticky nevyjadřuje.
Obsah naléhavého právního zájmu žalobce a/ odvolací soud – na rozdíl od soudu
prvního stupně – výslovně ve svém rozhodnutí nezkoumal, neboť se zaměřil na
zdůraznění skutečností, jež vyvolaly změnu v nazírání jeho existence, tj.
přistoupení do řízení žalobkyně a/ na straně žalující. Tím se stalo jeho
rozhodnutí v rovině právního posouzení neúplným, neodpovídajícím standardní
judikatuře soudů o předpokladech důvodného naléhavého právního zájmu (viz např.
R 17/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, podle něhož žaloba na určení nemůže být podle § 80 písm. c) o.s.ř.
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b)
o.s.ř., dále Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp.
zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r.
1995, sešit 3, číslo judikátu 35/1995, podle něhož o naléhavý právní zájem může
zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní
vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho
právní postavení stalo nejistým, srov. možno i rozhodnutí SJ 21/97, podle něhož
určovací žaloba má místo tam, kde splňuje preventivní povahu a jejíž pomocí lze
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, přičemž k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, aj. , ale viz též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26.6.2002, sp.zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný jako R 45/2003,
dle nějž v případech, kdy žalobcova aktivní legitimace může být založena
toliko na tom, že sporný právní vztah nebo právo se má „týkat jeho právní
sféry“, se posuzování této legitimace na straně jedné a naléhavého právního
zájmu na straně druhé jeví jinak; jestliže se sporný právní vztah nebo právo
právní sféry žalobce netýká, nemůže mít logicky naléhavý právní zájem na jeho
určení a ten, jehož právní sféry se právní úkon mezi třetími osobami netýká,
nemůže přirozeně doložit, že by bez určení neplatnosti tohoto úkonu se jeho
právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo; pojmově se tak
primární stává odpověď nikoli na otázku danosti naléhavého právního zájmu,
nýbrž na otázku, zda žalobce je k navrhovanému určení aktivně věcně
legitimován.).
Dovolacímu soudu tak ve vztahu k dovolání žalobce a/ nezbývá, než měnící
rozhodnutí odvolacího soudu za postupu dle § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušit a
vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude vázán zde vysloveným
právním názorem (§ 243d odst. 1 o.s.ř.) a po němž rozhodne o náhradě nákladů
dovolacího řízení i ve vztahu mezi žalobcem a/ a žalovaným.
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř.
žalovaným namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel
obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dalšího
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu odůvodňující v rovině
právního posouzení potvrzení prvostupňového rozhodnutí o důvodnosti určovací
žaloby ve vztahu žalobkyně b/ a žalovaného..
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Článek I, bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. uvádí, že ta část majetku, se
kterou přísluší F. d. a m. hospodařit a která přede dnem 1. října 2003 nebyla
převedena podle písmen b), c), d) nebo e) uvedeného bodu, se bezúplatně převede
na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se
tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popřípadě na územní
samosprávné celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na
návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto
majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové
řízení do 31. ledna 2004. Podmínky pro výběrové řízení stanoví vláda usnesením.
Pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po
rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) uvedeného
bodu – tedy úplatná forma převodu na základě veřejné soutěže – obdobně.
Argumentace žalované založená na neopodstatněnosti vyčkávání likvidátora s
úplatným převodem majetku do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatném
převodu tak neodpovídá výslovné dikci zákona, přičemž výtka odmítající doslovný
výklad sporného ustanovení s důrazem na úpravu likvidace obsaženou v §§ 70-75
obchodního zákoníku – jak případně poukazují oba žalobci ve svých vyjádřeních –
nemůže býti pro jeho subsidiární povahu úspěšná (Článek I, bod 9 zákona č.
364/2000 Sb.).
Námitka žalované poukazující na rozpor žaloby s dobrými mravy je také
nepřípadná, neboť soudní praxe konstantně setrvává na právním názoru, podle
kterého nemůže být uplatnění žaloby na určení vlastnictví posouzeno jako výkon
práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
a tím spíše nemůže být v rozporu s dobrými mravy rozsudek určující, kdo je
vlastníkem sporné věci (srov. mezi dalšími např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 1049/2005).
Z uvedeného plyne, že dovolací soud má právní posouzení odvolacího soudu za
správné. Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování
důvodnosti žaloby, je tedy správný, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. dovolatel uplatnil neprávem.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo
zahájeno 20.7.2006 přísluší v řízení proti žalovanému úspěšné žalobkyni b/
náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky
č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné
ode dne 1.1.2001 (§ 21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně
zástupce (advokátky) za vyjádření k dovolání povinného v částce 10.000.- Kč (§
5 písm. b), § 12 odst. 1 písm. a), bod 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky) a v částce 75, Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se jeho
výkonu domáhat podáním návrhu u soudu.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu