28 Cdo 4853/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou
v právní věci žalobkyně M. K. S. T., zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou,
advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 53, proti žalované L.
V., místem podnikání v Nejdku, Kraslická 345, IČ 483 76 094, zastoupené Mgr.
Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská
1461/66, o zaplacení částky 396.496,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 236/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2016, č. j. 56 Co 58/2016,
56 Co 59/2016-313, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 18 C
236/2012-264, ve spojení s usnesením ze dne 30. 11. 2015, č. j. 18 C
236/2012-276, a ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2016, č. j. 18 C
236/2012-322, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky
396.496,90 Kč s příslušenstvím, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení částku 216.166,50 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Petra
Šindeláře, LL.M., a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České
republice na náhradě státem zálohovaných nákladů řízení (svědečném) částku
822,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j.
56 Co 58/2016, 56 Co 59/2016-313, rozsudek soudu prvního stupně a usnesení
soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2015, č. j. 18 C 236/2012-276, potvrdil
(výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 26.811,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Petra
Šindeláře, LL.M. (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena
jinak“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby mu „v závazném pokynu uložil povinnost
nechat zpracovat znalecký posudek na posouzení hodnoty prací provedených
žalovanou pro žalobkyni včetně ohodnocení vad“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“),
neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání
přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
(podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatelka v řešené právní věci
nedostála, neboť v něm neoznačila (jasně neformulovala) žádnou otázku hmotného
či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání
dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu
občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezil dovolací
důvod. Nelze navíc přehlédnout, že se zčásti jedná o citaci vadnou. Požadavek
dovolatelky, aby vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak,
totiž významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“ (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Namítá-li dovolatelka, že závěry obou soudů nemají oporu v provedeném
dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru
vyplývají z provedených důkazů, neuplatila tím (jediný možný) dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve taktéž
akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k výslovně dovolatelkou napadeným výrokům, jimiž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o náhradě nákladů řízení státu, je přípustnost dovolání vyloučena
ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč ve věci, v níž nejde o
vztah ze spotřebitelské smlouvy, o vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v
ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání nebylo možno
věcně projednat již pro jeho vady, nelze náklady žalované spojené s podáním
vyjádření k dovolání sepsaného advokátem považovat za účelně vynaložené náklady
na bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu