28 Cdo 492/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně D. K., proti žalovanému I. M., zastoupenému JUDr. Miluší
Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Sladovnická 274/16, o zaplacení
částky 705.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pobočka v Krnově pod
sp. zn. 19 C 83/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. srpna 2013, č. j. 11 Co 394/2013–123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala
zaplacení částky 1.005.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 500.000,- Kč,
žalobu pak částečně vzala zpět a požadovala na jistině toliko částku 915.000,-
Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že ústně uzavřeli inominátní smlouvu podle §
51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), ve které se
žalobkyně zavázala umožnit žalovanému podnikat formou obchodu se zahradnickými
potřebami v prostorách jejího rodinného domu a na toto podnikání mu finančně
přispívat. Povinností žalovaného bylo přenechat tento obchod dceři žalobkyně,
L. K., v okamžiku svého odchodu do důchodu. Žalobkyně žalovanému k předmětnému
účelu poskytla celkem 705.000,- Kč převodem na jeho účet, její tvrzení o tom,
že žalovaný od ní obdržel dále 210.000,- Kč v hotovosti, však prokázáno nebylo.
Žalovaný posléze odešel do důchodu, aniž by obchod převedl na dceru žalobkyně,
a poskytl jej své tehdejší manželce, která následně obchod zavřela a zboží
rozprodala. Soud shledal, že žalobkyně finanční prostředky do obchodu vložila
jako plnění svého závazku z ústní smlouvy uzavřené se žalovaným, a nemá tak
nárok na jejich vrácení, pročež žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský
soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, č. j. 11 Co 394/2013–123,
v zamítavém výroku co do částky 210.000,- Kč a požadovaného příslušenství
potvrdil (výrok I.), změnil je ve zbývající části tohoto výroku tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 705.000,- Kč (výrok II.), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací
soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, vyvodil z nich ovšem
odlišné právní závěry. Ukončil-li žalovaný svou obchodní činnost a nepřevedl-li
provoz prodejny na dceru žalobkyně, stalo se plnění jeho závazku nemožným, a
pro tuto nemožnost plnění tak v souladu s § 575 obč. zák. závazek zanikl.
Zanikl-li smluvní závazek mezi účastníky, je žalovaný ve smyslu § 451 obč. zák.
povinen vydat žalobkyni, oč se na její úkor bezdůvodně obohatil plněním z
právního důvodu, který odpadl. Namítá-li žalovaný, že žalobkyně ani její dcera
nevznesly při jeho odchodu do důchodu požadavek, aby na ně obchod převedl,
pomíjí, že iniciativa v tomto směru měla vzejít z jeho strany. Taktéž zmínka o
tom, že žalobkyně rozprodala věci nacházející se v obchodě a mohla si nechat
takto získané částky, je nepřípadná, neboť rozprodané zboží bylo majetkem
provozovatelky obchodu (bývalé manželky žalovaného), a žalobkyně si tak nemohla
ponechat finanční prostředky za prodej věcí, které nebyly její. Odvolací soud
tedy přiznal žalobkyni právo na vrácení částky, kterou prokazatelně poskytla
žalovanému, a tomu odpovídajícím způsobem změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání
(posuzováno dle obsahu podání směřující pouze proti výrokům II. až IV.
napadeného rozsudku), maje za to, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř., jak se podává i z poučení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu.
Důvodnost dovolání má za danou nesprávným právním posouzení věci podle § 241a
odst. 1, 3 o. s. ř. Dovolatel odmítl posouzení nároku žalobkyně jako nároku z
titulu bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že ve smlouvě nebylo žádným způsobem
ošetřeno vrácení vložených finančních prostředků žalobkyni v případě nesplnění
závazku převést podnik na její dceru. Poukázal na to, že v okamžiku jeho
odchodu do důchodu žalobkyně ani její dcera nepožadovaly převedení obchodu na
druhou jmenovanou, nijak se v tomto směru neangažovaly a nebrojily proti
převzetí obchodu manželkou žalovaného. Žalobkyně se přitom následně podílela na
likvidaci obchodu a zpeněžení zboží i jeho vybavení, měla-li za to, že má vůči
žalovanému nějakou pohledávku, měla na její úhradu použít prostředky takto
získané, jež však předala bývalé manželce dovolatele. Soudy přitom
nezjišťovaly, zda veškeré tyto prostředky nabyla bývalá manželka žalovaného, či
zda se se žalobkyní dělily rovným dílem. Dovolatel má dále za to, že vzhledem k
tomu, že byl v rozhodné době ženatý a doposud nebylo vypořádáno společné jmění
žalovaného a jeho bývalé manželky, měla žalobkyně požadovat žalovanou částku i
po jeho bývalé manželce. Dovolatel dále vznesl námitku promlčení, a to jak
práva na vydání bezdůvodného obohacení dle § 107 odst. 1 obč. zák., tak práva
na zaplacení částky 910.000,- Kč podle § 101 obč. zák. Zdůraznil, že námitku
promlčení nemohl bez své viny uplatnit dříve, neboť nemá právnické vzdělání a u
soudu prvního ani druhého stupně nebyl z finančních důvodů právně zastoupen.
Dovolatel dále zmínil, že mu bylo oznámeno postoupení pohledávky žalobkyně a
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním
byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu
dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K doplnění
dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat (§ 243b,
části věty za středníkem, § 43 o. s. ř.).
Dovolatel v projednávané věci okolnosti, v nichž spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.),
nevymezuje. Neuvádí ani, z čeho usuzuje na přípustnost dovolání. Zmiňuje pouze,
že „dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, což vyplývá i z
poučení rozsudku Krajského soudu v Ostravě“. V poučení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě je však výslovně stanoveno, že přípustnost dovolání je oprávněn
zkoumat jen dovolací soud, jinak rozhodnutí obsahuje poučení o možnosti
dovolání podat. Odkaz na takovéto poučení nemůže nahradit obligatorní povinnost
dovolatele vymezit v dovolání to, v čem spatřuje jeho přípustnost. Absence
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež v důsledku marného uplynutí
dovolací lhůty již nemůže být zhojena (§ 241b odst. 3, věty první, o. s. ř.),
tak brání věcnému projednání dovolání.
Pro úplnost je však záhodno k námitkám dovolatele uvést
následující. Poukazuje-li dovolatel na to, že ve smlouvě mezi účastníky nebylo
žádným způsobem ošetřeno vrácení finančních prostředků v případě nesplnění
závazku žalovaného, pomíjí, že odvolací soud dovodil, že pro nemožnost plnění
došlo k zániku smluvního závazku (tento závěr dovolatel žádným relevantním
argumentem nezpochybňuje) a práva a povinnosti smluvních stran je třeba
poměřovat dle zákonné úpravy vztahů z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
z právního důvodu, který odpadl, a nikoliv dle smluvní úpravy. Zmiňuje-li
žalovaný nezájem a nepřipravenost převzít obchod na straně žalobkyně její
dcery, rovněž tím nikterak nevyvrací závěr odvolacího soudu, dle nějž měla
iniciativa k převedení obchodu vzejít z jeho strany. Dovolatel ostatně ani ve
svém dovolání neobjasňuje, jak by jej tyto skutečnosti samy o sobě měly zbavit
smluvní povinnosti převést obchod na dceru žalobkyně. Za neopodstatněnou lze
mít i zmínku, dle níž předmětný závazek měl náležet do dosud nevypořádaného
společného jmění manželů, a žalobkyně tak měla žalovanou částku požadovat i po
bývalé manželce žalovaného, neboť i v případě, že by šlo o závazek obou manželů
náležející do jejich společného jmění, bylo by na žalobkyni, po kterém z
manželů jako solidárních dlužnících se bude podanou žalobou domáhat svého
práva. Nepřiléhavé je i tvrzení dovolatele, dle nějž soudy měly zjišťovat, zda
si žalobkyně ponechala část peněz získaných rozprodáním zboží a vybavení
obchodu, což není nikterak způsobilé poukázat na nesprávnost úvahy odvolacího
soudu, dle níž žalobkyni nesvědčilo žádné právo k rozprodávaným věcem, jež by
ji bez dalšího opravňovalo k ponechání si toho, co případně utržila za zboží,
na úhradu své pohledávky vůči žalovanému. Pokud měl dovolatel za to, že tomu
bylo jinak, bylo na něm, aby v řízení toto své tvrzení blíže specifikoval a
doložil konkrétními důkazními návrhy, v dovolacím řízení však závěry v tomto
směru již nelze ve skutkové rovině přezkoumávat či doplňovat.
Vznáší-li žalovaný ve svém dovolání námitku promlčení, opomíjí, že námitku
promlčení v dovolacím řízení vznést nelze, jelikož dovolací soud může
přezkoumávat pouze závěry vyslovené soudem odvolacím (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 764/2005) a je mu v souladu
s § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet k novým skutečnostem. Tvrdí-li
dovolatel, že tuto námitku nemohl bez své vlastní viny uplatnit dříve v řízení,
neboť nebyl z finančních důvodů právně zastoupen, je možno podotknout, že mu
nic nebránilo, aby se dožadoval ustanovení zástupce dle § 30 o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), pro jeho vady odmítl
(§ 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení nebyla uložena
žádnému z účastníků, neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na
náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1,
části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu