28 Cdo 493/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců: a) Ing. K. S., zastoupeného advokátem, b) M. M., c) Ing.
M. M., a d) Ing. M. H., proti žalovaným 1) H. ČR, a. s., a 2) P. f. ČR,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 198/2002, o dovolání žalobce a) proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2006, č. j. 7
Co 2281/2006-296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jejich právní předchůdce K. S.
byl ke dni svého úmrtí vlastníkem jedné ideální poloviny níže uvedených
nemovitostí.
Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 12. 10. 2005, č. j. 9 C 198/2002-228, žalobu zamítl. K odvolání žalobců
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze 4. 5. 2006, č. j. 7 Co
447/2006-259, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení s pokynem k odstranění procesních vad a k novému posouzení
otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 9 C
198/2002-273, ve výroku I. zamítl návrh, aby bylo potvrzeno, že K. S. byl ke
dni úmrtí, vlastníkem ideální poloviny dále uvedených pozemků a) v držení
žalovaného 1) H. ČR, a. s., třída Čsl. armády 824, V. n. L., a to pozemku
parcely č. 629 o výměře 7596 m² v k. ú. T., LV č. 294, b) v držbě
žalovaného 2) P. f. ČR, a to pozemků vedených na LV č. 379 v k. ú. T., parcely
č. 109 o výměře 953 m², zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 111 o
výměře 947 m², orná půda, parcely č. 113 o výměře 231 m², orná půda,
parcely č. 114 o výměře 747 m², orná půda, pozemky ve zjednodušené
evidenci - parcely původ Pozemkový katastr parcela č. 45 o výměře 1428 m²,
pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely původ Přídělový plán nebo jiný
podklad parcely č. 251 o výměře 3230 m², parcely č. 252 o výměře 13232
m², parcely č. 269 o výměře 2489 m², parcely č. 270 o výměře 1079
m², parcely č. 271 o výměře 579 m², parcely č. 274 o výměře 673
m², parcely č. 544 o výměře 1791 m² a parcely č. 545 o výměře 8481
m²“. Ve výroku II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci resp. jejich právní předchůdci
se domáhali vydání nemovitostí, které jsou v držení dílem prvního, dílem
druhého žalovaného, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o půdě“). Jde o pozemky, které
byly právním předchůdcům žalobců konfiskovány podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku N., M., jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. V
restitučním řízení u příslušného pozemkového úřadu však uspěli jen co do jejich
jedné ideální poloviny, nikoliv však té, kterou původně vlastnil K. S. Žalovaní
nezpochybňovali, že K. S. byl ke dni svého úmrtí, vlastníkem ideální poloviny
nemovitostí, neboť tato skutečnost vyplývá z výpisu z příslušné pozemkové
knihy, přičemž zmíněný dekret prezidenta republiky nabyl účinnosti až 21. 6.
1945, takže konfiskace proběhla až po jeho smrti. Soud uzavřel, že pokud
žalobci zpochybnili právní akt konfiskace tzv. ležící pozůstalosti po K. S. a
další právní vztahy po roce 1945, nemohou se svého práva domáhat určovací
žalobou. Věc posoudil ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že žalobci nemají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 6. 10. 2006, č. j. 7 Co 2281/2006-296, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení.
Odvolací soud zaujal názor, že žalobci formulovaná určovací žaloba není žalobou
preventivního charakteru, která by mohla poskytnout právní ochranu postavení
žalobců dříve, než dojde k porušení jejich práva či právního vztahu. Uzavřel,
že určovací žaloba neřeší právní postavení žalobců, kteří se nedomohli práva na
vydání nemovitostí v restitučním řízení. Vyslovil závěr, že zpochybňují-li
žalobci konfiskaci majetku po K. S., je na nich, aby se svých práv domáhali v
jiném řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil existenci
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Rozhodující skutkové okolnosti rekapituloval tak, že se
žalobci v prosinci 1992 domáhali u příslušného pozemkového úřadu restituce
majetku po svých právních předchůdcích K. a M. S., kteří měli od roku 1940
německou státní příslušnost, přičemž české státní občanství bylo po roce 1945
vráceno jen M. S., zatímco K. S., který zemřel, nikoliv. Majetek jmenovaných
byl vyhláškou bývalého ONV v T. dne 30. 10. 1945 konfiskován podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Konstatoval, že pozemkový úřad rozhodl tak,
že předmětem restituce byla jen ideální polovina majetku, již vlastnila M. S.;
restituci druhé poloviny majetku po K. S. zamítl. Pokud jde o závěr soudu
prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném
určení, s nímž se odvolací soud ztotožnil, dovolatel namítal, že tento zájem
dán je. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
1866/2000 a na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca
454/98. Namítal, že došlo k porušení práva žalobců obrátit se na soud, aby
přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zaručuje článek 36
Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatele uvedl-li soud prvního
stupně, že je nepochybné, že K. S. byl ke dni své smrti spoluvlastníkem
předmětných nemovitostí, byl povinen to uvést v rozsudku a tím dát podklad pro
oficiální projednání dědictví. Nesouhlasil proto ani se závěrem odvolacího
soudu, že předmětná určovací žaloba není schopná vytvořit pevný základ pro
právní vztahy účastníků sporu. Ke konstatování odvolacího soudu, že pokud se
žalobci v řízení opakovaně dovolávali závěrů z rozsudku sp. zn. 10 Ca 454/98 a
šlo o závěry, které nejsou v souladu s judikaturou, dovolatel upozorňoval, že
se žalobci původně domáhali uspokojení nároků v restitučním řízení a teprve po
rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pokračovali v uplatnění
nároků soudní cestou, především žádostí o projednání dědictví a po rozhodnutí
soudu prvního stupně podáním určovací žaloby. Dovolatel v dovolání odkazoval
též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 524/98. Navrhl, aby odvolací
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání setrval na stanovisku, že rozsudek
odvolacího soudu je správný a dovolání je nedůvodné. Zápis vlastnického práva
K. S. v pozemkové knize je postačujícím průkazem jeho vlastnictví, tuto
skutečnost nikdo nezpochybňuje a rozsudek toto vlastnictví deklarující by byl
zcela zbytečný a neúčelný. Žalobci se domáhali vydání nemovitostí podle
restitučních předpisů a nemohou se jej domáhat podle předpisů obecných. K
napadení aktu konfiskace nepotřebují určení vlastnictví rozsudkem soudu. Navrhl
zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o
dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne
17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2265/2007 a ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo
154/2006, v nichž dovolací soud vyslovil, že otázkou existence či neexistence
naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční
zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud. Tuto problematiku
podrobil ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS
21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o
určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních
předpisů, v němž formuloval závěry – I. Tvrzením vlastnického práva, zejména
toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce
žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání, a – II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze
obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska
Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen
tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo
existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení
stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce
o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o
takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by
mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne
20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci
byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a
nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení
vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce
zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje
k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím
restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení
následků jeho neexistence. Dovolací soud zaujal názor, že z uvedené
ústavněprávní argumentace, jež zcela zásadně ovlivnila vývoj praxe rozhodování
obecných soudů v obdobných věcech, zřetelně plyne, že své nároky byli žalobci
oprávněni uplatnit leda v rámci soudního řízení v režimu restitučních předpisů,
a nikoliv za použití obecných předpisů, zejména pak ne prostřednictvím určovací
žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř. Ve shora citovaném rozhodnutí dovolací soud
tedy dospěl k závěru, že osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních
předpisů se nemůže domáhat určení vlastnictví svého právního předchůdce k
takové věci.
Z výše uvedeného dovolací soud vycházel i v dané věci. Je tedy zřejmé, že
odvolací soud vycházel z dnes již konstantní judikatury, týkající se poměru
mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů a
mezi ochranou poskytovanou již existujícímu právu podle ustanovení občanského
zákoníku. Pak ovšem schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na
tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního
právního významu.
Dovolací soud dále poznamenal, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 20 Cdo 1866/2000 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 524/98, je
v dané věci nepřípadný.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce a) neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu