28 Cdo 4942/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) L.R.., a b) B. R., zastoupených JUDr. Ivo Hešíkem, advokátem
se sídlem v Opavě, Lepařova 8, proti žalovaným 1) B. S., 2) F. J., 3) L. S.,
a 4) V. J., zastoupených JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě,
Sady Svobody 4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků
zaniklého sdružení, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 43/2003,
o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6.
2009, č. j. 57 Co 561/2008-237, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. 5. 2008, č. j. 17 C 43/2003-191, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k budově čp. 558 na pozemku parc. č. 2884 v katastrálním území
Jaktař a nařídil prodej těchto nemovitostí(výrok I), s tím, že jeho výtěžek
bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem, tak, že solidárně oprávněným
žalobcům a) a b), žalovaným 1) a 3) a žalovaným 2) a 4) se dostane vždy po
jedné třetině (výrok II). V části o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 2844, 2845 a 2839 v kat. území J. žalobu
zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a) a žalovaní 1)
a 2) uzavřeli dne 3. 5. 1993 smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), za účelem společné podnikatelské činnosti, jež zahrnovala i výstavbu
provozního objektu užívaného později ke společnému podnikání. Ačkoliv ve
stavebním řízení jako stavebníci vystupovali pouze žalovaní 1) a 3), v
občanskoprávním smyslu jimi byli všichni účastníci sdružení, žalobce a) a
žalovaní 1) a 2), jejichž dohoda o zhotovení společné věci (stavby) je součástí
obsahu smlouvy o sdružení a stavba je tudíž majetkem získaným při výkonu
společné činnosti účastníků ve sdružení, který se podle § 834 obč. zák. stává
podílovým spoluvlastnictvím účastníků sdružení. Není v tomto směru podstatné,
že k úhradě ceny díla, zhotovené stavby, byly použity i prostředky, jež si
úvěrem opatřil žalovaný 1) a jehož závazek byl splácen z prostředků získaných
účastníky při výkonu společné činnosti sdružení. Jelikož členové sdružení tento
majetek nabyli za trvání manželství, podle názoru soudu prvního stupně
spoluvlastnické podíly patří vždy do společného jmění účastníků sdružení a
jejich manželek (žalobců a/ a b/, žalovaných 1/ a 3/ a žalovaných 2/ a 4/).
Dne 18.4. 1997 účastníci sdružení sepsali listinu označenou jako
„dodatek č. 1“ (ke smlouvě o sdružení), v němž deklarovali, že souhlasí se
stavem zápisu v katastru nemovitostí, podle kterého jsou jako vlastníci
nemovitostí evidováni žalovaní 1) a 3), s tím, že každý z účastníků sdružení se
podílel na úhradě nákladů výstavby objektu částkou 2,948.370,- Kč, jež má
povahu půjčky, splatné dne 31. 12. 2027. K zajištění závazku z půjčky uzavřeli
téhož dne žalovaní 1) a 3) jako zástavní dlužníci s žalobcem a) a žalovaným 2)
jako zástavními věřiteli smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem.
Vycházeje z toho, že smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák. je tzv. reálným
kontraktem, k jehož vzniku je třeba přenechání peněz věřitelem dlužníkům a k
němu v posuzované věci nedošlo (podle závěru soudu prvního stupně jde o právní
úkon pouze simulovaný), je podle názoru soudu prvního stupně neplatná i smlouva
o zřízení zástavního práva k zajištění závazku z půjčky, který nevznikl.
V otázce vlastnictví pozemků, o nichž žalobce a) taktéž tvrdil, že
jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení, vycházel soud prvního
stupně ze zjištění, že pozemky zakoupili žalovaní 1) a 3) a v katastru
nemovitostí jsou evidovány jako jejich společné jmění manželů, na základě kupní
smlouvy ze dne 29. 12. 1993. Ačkoliv i tato kupní smlouva byla uzavřena až po
vzniku sdružení a na zakoupených pozemcích byla zhotoven provozní objekt
patřící účastníkům sdružení, v případě pozemků se podle názoru soudu prvního
stupně o majetek získaný společnou činností členů sdružení nejedná, i proto, že
o nákupu pozemků smlouva o sdružení mlčí. Jelikož na základě kupní smlouvy se
vlastnictví nabývá odvozeně, nikoliv originálně (jak je tomu v případě
zhotovení stavby), je vyloučeno, aby vlastnické právo k převáděným pozemkům
nabyly i jiné osoby ve smlouvě jako kupující neoznačené. Soud prvního stupně
tudíž uzavřel, že pozemky se nestaly podílovým spoluvlastnictvím účastníků
sdružení, ale patří pouze žalovaným 1) a 3) jako kupujícím.
Výpovědí žalobce a) ze dne 29. 1. 2003, opřené o ujednání ve
smlouvě o sdružení (čl. XIX, bod 2), došlo k rozpuštění sdružení. O vypořádání
majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení, při absenci dohody jeho
účastníků, rozhodl soud prvního stupně podle § 841 obč. zák., za použití
hledisek uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák, jde-li o majetek patřící do
podílového spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení. Zjistil, že reálné
rozdělení stavby dobře možné není a zájem o stavbu nemá žádný z účastníků.
Proto nařídil její prodej a rozdělení výtěžku mezi účastníky podle velikosti
jejich podílů (§ 142 odst. 1 věty třetí obč. zák.). V části o vypořádání
pozemků – jež podle jeho závěru nebyly získány při výkonu společné činnosti
účastníků sdružení – žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 6.
2009, č. j. 57 Co 561/2008-237, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
zrušil podílové spoluvlastnictví pouze ve vztazích žalobce a) a žalovaných 1) a
2), a to jak k budově čp. 558 na pozemku parc. č. 2844, tak i k pozemkům parc.
č. 2844, 2845 a 2839 v katastrálním území J., s tím, že nařídil prodej těchto
nemovitostí s rozdělením výtěžku rovným dílem (po jedné třetině) mezi žalobce
a) a žalované 1) a 2). Ve vztahu k ostatním účastníkům žalobu o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se
ztotožnil, dílem však dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. V otázce
vlastnictví věcí získaných při výkonu společné činnosti účastníků sdružení
zaujal právní názor, že podílové spoluvlastnictví k takto nabytému majetku
vzniká podle § 834 obč. zák. pouze účastníkům sdružení, nikoliv dalším osobám,
byť by se jednalo o manžele těchto účastníků. Uzavřel tudíž, stavba čp. 558 je
v podílovém spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaných 1) a 2, jejichž podíly do
společného jmění manželů nepatří. Manželky účastníků, žalobkyně b) a žalované
3/ a 4/), nejsou proto věcně legitimovány v řízení, jehož předmětem je zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení k majetku, který
byl získán při výkonu společné činnosti ve sdružení. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl odvolací soud k závěru, že do podílového spoluvlastnictví členů
zaniklého sdružení v posuzované věci krom stavby čp. 558 na stav. parc. č. 2844
patří i pozemky parc. č. 2844, 2845 a 2839. Vycházel ze zjištění, že i pozemky
byly zakoupeny až po uzavření smlouvy o sdružení, k účelu sledovaného smlouvou,
jímž byla společná podnikatelská činnost účastníků sdružení a výstavba
provozního objektu na (k tomuto účelu) zakoupených pozemcích. Bylo prokázáno,
že náklady na zakoupení pozemků byly později hrazeny z prostředků získaných
společnou činností účastníků ve sdružení, jak plyne i z listin ze dne 18. 4.
1997, označených jako dodatek č. 1 a zástavní smlouva, odkazujících na smlouvu
o půjčce, ač tyto smlouvy – právě proto, že k uzavření smlouvy o půjčce
předáním peněz ze strany žalovaného 1) ostatním účastníkům sdružení nedošlo -
jsou neplatnými právními úkony. Ačkoliv jako vlastníci nemovitostí jsou v
katastru zapsáni žalovaní 1) a 3), jde i v případě pozemků o majetek v
podílovém spoluvlastnictví členů zaniklého sdružení, který byl získán jejich
společnou činností ve sdružení (§ 841 obč. zák.). Při zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví vycházel i odvolací soud ze zásad uvedených v § 142
odst. 1 obč. zák. a i v případě pozemků, jež tvoří funkční celek s budovou, o
kterou nemá zájem žádný z účastníků, nařídil prodej všech nemovitostí s
rozdělením výtěžku mezi účastníky zaniklého sdružení, jejichž podíly jsou
stejné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání.
Označil je za přípustné „podle § 237 občanského soudního řádu“ a odkázal v něm
na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu; namítal
přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Tvrdil, že po
vystoupení žalobce a) ze sdružení nedošlo mezi tímto žalobcem a žalovanými 1) a
2) „k postupu podle hlavy šestnácté občanského zákoníku“. Soudům obou stupňů
vytkl, že se nezabývaly ujednáním těchto účastníků ve smlouvě o sdružení ze dne
3. 5. 1993, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 18. 4. 1997, ani smluvním
ujednáním obsaženým ve smlouvě o zřízení zástavního práva, jíž uzavřeli žalobce
a) a žalovaný 2) jako zástavní věřitelé a žalovaní 1) a 3) jako zástavní
dlužníci. Pro právní posouzení věci je podle dovolatele rozhodující i
prohlášení zástavních věřitelů o uzavření smlouvy o půjčce se zástavními
dlužníky, se splatností dluhu do 31. 12. 2027. Odvolací soud tudíž pochybil,
uzavřel-li, že jde o dluh již splatný. Pominul přitom příslušná ustanovení
zákona o vypořádání účastníků po zániku sdružení a nezabýval se ani otázkou
nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, zejména v případě stavby
čp. 558, k níž nabyli vlastnické právo žalovaní 1) a 3) jejím zhotovením.
Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání
není opodstatněné.
Vady řízení, k nimiž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží
z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ), nejsou dovoláním namítány a z
obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné dovolatelem
v dovolání.
Námitky dovolatele, že soud nepřihlédl k jím označeným listinným
důkazům a neučinil z nich správná skutková zjištění, jsou podřaditelné pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; nejsou však opodstatněné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je dán tehdy, vychází-li
rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. O takovou situaci se v posuzované věci
nejedná. Všemi dovolatelem nyní označovanými listinami, v prvé řadě smlouvou o
sdružení ze dne 3. 5. 1993, jejím dodatkem č. 1 z 18. 4. 1997 a téhož dne
sepsanou smlouvou o zřízení zástavního práva, bylo provedeno dokazování, jehož
výsledky soud hodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř. a závěry, které o
skutkovém stavu věci učinil, jsou výsledkem bezchybného logického myšlenkového
postupu. Námitka dovolatele, že se soud prvního stupně ani soud odvolací
ujednáními účastníků obsaženým v označených listinách nezabývaly, tudíž
neobstojí a lze ji snadno vyvrátit i poukazem na obsah odůvodnění rozsudků
soudů obou stupňů, jež obsahují i úvahy těchto soudů o hodnocení všech
provedených důkazů.
Jinou otázkou je, jaké právní důsledky soud vyvodil z učiněných
skutkových zjištění pro právní poměry účastníků. Zpochybňuje-li dovolatel tyto
závěry odvolacího soudu, polemizuje s jeho právním posouzením věci, čímž
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K jeho
konkrétním námitkám, jež vznáší proti závěrům odvolacího soudu o okruhu majetku
patřícího do podílového spoluvlastnictví členů sdružení a o jeho vypořádání při
rozpuštění sdružení, v závislosti na posouzení platnosti účastníky později
uzavřených dohod, lze uvést následující.
Podle § 829 odst. 1 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se
společně přičinily o dosažení sjednaného účelu.
Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti
se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle § 835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou
činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak.
Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok
na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o
majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve
smlouvě, jinak rovným dílem.
Jestliže se ze skutkových zjištění (jež mají oporu i v textu
smlouvy o sdružení; srov. čl. I smlouvy) podává, že sjednaný účel, kvůli jehož
dosažení se žalobce a) a žalovaní 1/ a 2/ dne 3. 5. 1993 sdružili, krom
společné obchodní činnosti zahrnoval i „výstavbu provozního objektu v O.“ a k
naplnění tohoto účelu žalovaný 1/ získal do vlastnictví pozemky a uzavřel
smlouvu o dílo, podle které došlo ke zhotovení díla, jednal žalovaný 1/ jako
člen sdružení a jím takto získaný majetek připadl do podílového
spoluvlastnictví všech členů sdružení. Takový důsledek nastává i tehdy, jedná-
li při nabývání majetku pouze jeden z účastníků sdružení, bez účasti ostatních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2003, sp. zn. 32 Odo 699/2001;
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 2. 3. 2004,
sp. zn. II. ÚS 476/03, odmítl). Ustanovení § 834 obč. zák. nerozlišuje mezi
odvozeným (derivativním) a původním (originárním) nabýváním majetku z činnosti
sdružení; oba případy se v právních poměrech účastníků sdružení projeví shodně,
a to sice vznikem podílového spoluvlastnictví. Dovozuje-li tedy dovolatel, že
stavba čp. 558 do podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení nepatří,
jelikož k ní nabyl vlastnické právo zhotovením, tedy originálně, jde o vývody
nesprávné. A jelikož účastníci sdružení neurčili smlouvou jinak, jsou jejich
spoluvlastnické podíly k nabytému majetku stejné (§ 835 odst. 1 obč. zák.).
Zánikem (rozpuštěním) sdružení (§ 841 obč. zák.) podílové
spoluvlastnictví k věcem získaným při výkonu společné činnosti nezaniká a
kterýkoliv z účastníků je legitimován k podání žaloby o zrušení a vypořádávání
podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 2002). K vyloučení předmětných
nemovitostí z okruhu majetku sloužícího pro účely sdružení a ke zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k němu v nyní posuzované věci úkony
účastníků nedošlo a nelze za ně pokládat ani ujednání účastníků zachycené na
listině označené jako „dodatek č. 1“, sepsaný dne 18. 4. 1997, v němž
předstírají vznik závazku žalovaného 1/ ze smlouvy o půjčce, ač podle výsledků
dokazování se přenechání peněz žalovanému 1/ ze strany ostatních účastníků
sdružení prokazatelně neuskutečnilo. Závěr odvolacího soudu o reálné povaze
smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. je bezchybný, stejně jako důsledek z
něho plynoucí, že v případě neexistence pohledávky, která měla být zajištěna
zástavním právem k předmětným nemovitostem podle zástavní smlouvy z 18. 4.
1997, zástavní právo nevzniklo.
Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové
konkretizace) je tedy rozsudek odvolacího soud správný. Jelikož Nejvyšší soud
nezjistil ani vady řízení, k nimž přihlíží z povinnost úřední (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 části věty před středníkem).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za
situace, kdy dovolatel v dovolacím řízení nebyl úspěšný a ostatním účastníkům,
kteří by jinak zásadně měli právo na náhradu nákladů tohoto řízení, v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu