28 Cdo 4943/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně W. – s. s. a. s., jednající prostřednictvím JUDr. K. B.,
pověřené zaměstnankyně, právníka společnosti, proti žalované Mgr. M. A.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 540.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 372/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2008, č. j. 51 Co
131/2008-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 28.977,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhala
zaplacení částky 540.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 11. 1. 2003 do
zaplacení. Uvedla, že měla uzavřít s domnělým B. M. smlouvu o stavebním
spoření, který dne 1. 8. 2002 požádal žalobkyni o překlenovací úvěr ze
stavebního spoření ve výši 900.000,- Kč. Domnělý B. M. složil akontaci
360.000,- Kč na svůj účet spoření, čímž splnil podmínku pro poskytnutí úvěru.
Žalobkyně poukázala domnělému B. M. úvěr ve výši 900.000,- Kč dle jeho
dispozic na účet u G. E. C. B., a. s. Jménem žalobkyně uzavírala uvedenou
úvěrovou smlouvu její obchodní zástupkyně, A. S. Dne 24. 1. 2003 skutečný B. M.
sdělil žalobkyni, že smlouvu o stavebním spoření ani smlouvu o poskytnutí úvěru
ze stavebního spoření s žalobkyní neuzavřel a není mu známo, kdo jeho jménem s
žalobkyní jednal. Poukázal též na skutečnost, že mu dne 18. 6. 2002 byly
odcizeny veškeré doklady a mohlo tak dojít k jejich zneužití, což doložil
potvrzením Obvodního oddělení PČR v H., okres O. Žalobkyně následně zjistila,
že majitelkou účtu u G. E. C. B., a. s., na který byl překlenovací úvěr zaslán,
je žalovaná. Jednalo se přitom o totožný účet, ze kterého byla odeslána
akontace ve výši 360.000,- Kč.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť A. S. coby obchodní zástupkyně
žalobkyně byla při této činnosti oprávněna spolupracovat i s dalšími subjekty,
například i se společností J. F. T. C. s. r. o., jejíž jednatelkou je žalovaná.
S. J. F. T. C. s. r. o. se zabývala mj. i činností spočívající ve
zprostředkování smluv o stavebním spoření a zajišťování úvěrů ze stavebního
spoření. V případě, že žadatel o překlenovací úvěr ze stavebního spoření neměl
k dispozici potřebné finanční prostředky na složení akontace, pak J. F. T. C.
s. r. o. s takovým žadatelem uzavřela smlouvu o půjčce. V daném případě J. F.
T. C. s. r. o. domnělému B. M. peníze na akontaci za dohodnutý poplatek půjčila
a poukázala je žalobkyni na spořící účet domnělého B. M. K uvedenému účelu
použila žalovaná svůj běžný účet, na který byl žalobkyní následně úvěr pro
domnělého B. M. poukázán. Žalovaná z takto získaných prostředků odčerpala
poskytnutou půjčku spolu s dohodnutým poplatkem a zbývající obnos vyplatila
domnělému B. M. Žalovaná závěrem dodala, že pokud si poskytnuté peněžní
prostředky neponechala a vyplatila je domnělému B. M., nelze jí žalovat z
titulu bezdůvodného obohacení, neboť na úkor žalobce žádný neoprávněný
majetkový prospěch nezískala.
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 4. ledna 2007, č. j. 24 C 372/2004-73,
žalobkyni vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku
540.000,- Kč spolu s 3,5 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 2. 2006 do
zaplacení. V odůvodnění uvedl, že smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru ze
stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření je absolutně neplatná, neboť
nebyla uzavřena se skutečným B. M., který nikdy neprojevil vůli být na základě
uvedené smlouvy vázán. Žalobkyně na základě uvedené smlouvy odeslala na účet
žalované dne 3. 1. 2003 částku 288.000,- Kč a dne 8. 1. 2003 částku 612.000,-
Kč, ze kterého žalovaná poukázala na účet stavebního spoření vedeného žalobkyní
částku 360.000,- Kč, a to na základě absolutně neplatné smlouvy o půjčce,
uzavřené mezi J. F. T. C. s. r. o. a domnělým B. M. Připsáním částky v celkové
výši 900.000,- Kč na svůj účet získala žalovaná majetkový prospěch plněním z
neplatného právního úkonu. Jelikož částku 900.000,- Kč žalobci nevrátila,
bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila o částku 540.000,- Kč.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 51 Co
131/2008-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl pro
nedostatek pasivní věcné legitimace. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i
v případě absolutní neplatnosti předmětných smluv se nejedná o právní úkony
mezi účastníky uvedeného řízení, když účastníkem smlouvy o překlenovacím úvěru
nebyla žalovaná a účastníkem smlouvy o půjčce nebyla žalobkyně. Dospěl k
závěru, že není významné, čí byl účet, na který žalobkyně poukázala předmětné
peněžní prostředky, nýbrž z jakého důvodu a pro koho byly peněžní prostředky
žalobkyní na uvedený účet poukázány. Uvedené peněžní prostředky na zmíněný účet
žalobkyně poukázala jako plnění ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru ze
stavebního spoření tedy ze smlouvy, byť neplatné, jejíž smluvní stranou
žalovaná nebyla. Platba byla provedena pro domnělého B. M, nikoli tedy pro
žalovanou, což vyplývá z variabilního symbolu identifikujícího předmětnou
platbu, jímž bylo rodné číslo B. M. Účet žalované byl pouze určeným platebním
místem. Pokud žalobkyně částky 288.000,- Kč a 612.000,- Kč na uvedený účet
zaplatila, nejednalo se o plnění žalované, nýbrž domnělému B. M.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako
dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že
pokud byly shledány právní úkony mezi žalobkyní a domnělým B. M. absolutně
neplatnými, nemohlo být platně sjednáno platební místo účtem žalované a je tak
i právně irelevantní, z jakého důvodu a pro koho byly úvěrové prostředky
určeny. Dále v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 25 Cdo 643/2000, ve kterém soud uvedl, že „Domáhá-li se žalobce vrácení
určité částky s tvrzením, že tuto částku bez právního důvodu zaplatil, leží na
něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že
plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah
tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout“. Výslovně odmítla, aby
věcná legitimace podle ustanovení § 457 ObčZ byla omezena na účastníky smlouvy.
ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené mezi žalobkyní a A. S. byl stanoven
výslovný zákaz obchodní zástupkyně inkasovat a přebírat jakákoliv finanční
plnění v souvislosti s výkonem zprostředkovatelské činnosti. Z uvedeného
vyplývá, že jiná osoba, tj. společnost J. F. T. C., s. r. o. jejímž jménem
žalovaná jednala, nemohla takovým oprávněním disponovat, protože stejné právo
nesvědčilo ani obchodní zástupkyni A. S.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání ze dne 2. 2. 2009 navrhovala dovolání
žalobkyně zamítnout. Uvedla, že nezpochybňuje skutečnost, že žalobkyni vznikla
újma, avšak tuto újmu nelze sanovat na úkor žalované, když bezdůvodné obohacení
vzniklo na straně domnělého B. M. Bankovní účet žalované byl pouze platebním
místem, kde byla poukázána platba pro B. M., nikoliv pro žalovanou. Navíc
žalovaná prokázala, že předmětné finanční prostředky domnělému B. M. vyplatila.
Pokud si tedy žalovaná žalobkyní zaslané finanční prostředky neponechala, nelze
dovodit, že by na její straně vzniknul majetkový prospěch na úkor žalobce.
C. Přípustnost
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce pasivní legitimace žalované
1. Podle ustanovení § 451 ObčZ každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, je povinen obohacení vydat. Předmět bezdůvodného obohacení se musí
podle § 456 ObčZ vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Podle § 451 odst. 2 ObčZ
je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů“.
Bezdůvodně se v souladu s § 454 ObčZ obohatí i ten, „za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám“. Podle ustanovení § 457 ObčZ „je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co
podle ní dostal“. Zároveň platí, že v § 457 ObčZ nejde o samostatnou skutkovou
podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen o zvláštní způsob vydání předmětu
bezdůvodného obohacení u neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily
(srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
I. § 1 - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1193) a kdy „je třeba po
vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z
účastníků“ (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj
34/74, publikovanou pod č. R 26/1975 civ.).
2. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předmětná smlouva o
překlenovacím úvěru je absolutně neplatná, což nebylo v řízení před dovolacím
soudem zpochybněno. Jelikož žalovaná není účastnicí absolutně neplatné smlouvy
o překlenovacím úvěru, nestíhá ji povinnost vrátit peněžní prostředky podle §
457 ObčZ, které byly na základě neplatné smlouvy plněny. Účastníkem uvedené
smlouvy byl domnělý B. M., který je dle § 457 ObčZ povinen vrátit žalobkyni
vše, co podle ní dostal. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení by tudíž
žalovanou stíhala pouze tehdy, pokud by jí svědčil některý z důvodů vymezený v
ustanovení § 451 odst. 2 nebo § 454 ObčZ. V souzené věci však bylo prokázáno,
že žalovaná peněžní prostředky poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy
o překlenovacím úvěru předala domnělému B. M., což žalobkyně v podaném dovolání
nerozporuje. V takovém případě žalovaná neobdržela žádný prospěch zvyšující
její majetkový stav, který by byla povinna z titulu bezdůvodného obohacení
vrátit. (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I. § 1 - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s.1176 a 1179). Z
uvedeného důvodu není v souzené věci ani případný poukaz na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, které v
dovoláním namítané větě řeší otázku plnění bez právního důvodu a které uvádí,
že „Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí
na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení § 451 a
násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový
prospěch.“
II. K námitce sjednaného zákazu dispozice s peněžními prostředky
4. Námitka, že smlouva o obchodním zastoupení uzavřená mezi žalobkyní a A. S.
stanoví výslovný zákaz obchodní zástupkyně inkasovat a přebírat jakákoliv
plnění v souvislosti s výkonem zprostředkovatelské činnosti, je z hlediska
souzené věci bezpředmětná. I kdyby A. S. porušila smluvní závazek plynoucí z
uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 30. 11. 2001, jsou prostředkem
nápravy porušených smluvních povinností instituty smluvního práva a nikoliv
bezdůvodného obohacení, kterého se navíc žalobkyně nedomáhá vůči A. S., nýbrž
vůči žalované (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I. § 1 - 459. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1175).
Dovolací soud tak z důvodů shora uvedených neshledal důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu, proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 24.050,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 18 odst. 1 věta první
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1,
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19 % DPH ve výši 4.627,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu