28 Cdo 4949/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, v
právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České
republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 1/2006, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, č. j. 62 Co
185/2007-30, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 62 Co
185/2007-30, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. prosince 2006,
č. j. 15 C 1/2006-19, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 svým shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala převodu náhradního pozemku podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Rozsudek odůvodnil tím, že 14.
4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb., kterým byl do zákona o půdě
vložen nový §11a, jenž stanoví postup pro převod náhradních pozemků výlučně na
základě veřejných nabídek. Tento zákon představuje výslovné zakotvení
procesního prostředku, jímž se lze domáhat převodu náhradního pozemku a je tak
vyloučeno další použití obecného postupu podle § 80 písm. b) a § 161 odst. 3 o.
s. ř. uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo
1229/2005, a podávání žalob obdobných žalobě v této věci.
Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Správným shledal i jeho právní posouzení. Citoval známou judikaturu
Nejvyššího soudu, podle níž nemá oprávněná osoba právo na výběr konkrétního
náhradního pozemku a je na žalovaném, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví
státu mohou být poskytnuty jako náhradní. Převod pozemků se řídí občanským
zákoníkem, a předpokládá určitý postup, který vyplývá ze zákonů č. 92/1991 Sb.
a č. 95/1999 Sb. a sleduje uspokojení většího okruhu oprávněných osob, jejichž
nároky se mohou i překrývat. Právo jedné oprávněné osoby je ohraničeno právy
ostatních oprávněných osob a pokud by žalovaný převedl na oprávněnou osobu
pozemek pouze na základě její žádosti, upřel by právo uspět vůči němu i jiným
oprávněným osobám. Takový postup by byl diskriminační vůči ostatním
restituentům. Odvolací soud vyslovil názor, že pokud žalobkyně uplatňuje
diskriminační postup se strany žalovaného vůči ní, stejně pak by šlo o
diskriminaci ostatních oprávněných osob. Uzavřel, že žalobkyně nemá právo
požadovat smlouvu o bezúplatném převodu vybraných pozemků bez toho, aby byl
dodržen předepsaný postup při tomto převodu. Na tom nemůže nic měnit ani
skutečnost, že žalovaný dlouhodobě nepostupuje důsledně podle zákona a
dlouhodobě neplní svou povinnost bezúplatně převádět pozemky oprávněným osobám
formou veřejné nabídky.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost
dovolatelka dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se uplatňují dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam z hlediska
právního vidí dovolatelka v tom, že Nejvyšší soud se dosud nezabýval postavením
oprávněné osoby, která byla dlouhodobě neúspěšná ve výběrových řízeních,
pořádaných žalovaným, jenž neprojevil ochotu její nárok řešit, za situace, kdy
postup žalovaného byl neprůhledný a docházelo k nezákonným machinacím s
pozemky.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spatřuje dovolatelka v tom, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovala o tom,
že docházelo k nezákonnosti při prodeji pozemků a hospodaření s nimi, nebyly
provedeny další důkazy, např. seznamem pozemků, kterými P. f. disponuje.
S právním posouzením věci odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí
proto, že restituční nárok uplatnila již v roce 1991, rozhodnuto o něm bylo v
roce 1996. Od té doby se marně ucházela o náhradní pozemek ve výběrových
řízeních, organizovaných žalovaným. Důvodem bylo jednak to, že žalovaný
nezařazoval do výběrových řízení dostatek pozemků, ačkoli je měl k dispozici,
nevypisoval tato řízení dostatečně často, protože mnoho vhodných pozemků v
důsledku korupce zašantročil, což je všeobecně známo. Právo žalobkyně, jež
zůstalo 10 let neuspokojeno, je vážně ohroženo, takže je namístě požadavek na
převod konkrétního pozemku. V žalobě nevidí žádnou diskriminaci dalších
oprávněných osob, které mohly postupovat stejně jako ona, což by vedlo k tomu,
že problematika by byla řešena. Rozhodnutí obou soudů v této věci považuje
dovolatelka za selhání právního státu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky
obou soudů zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., protože považuje právo oprávněné osoby požadovat soudní
rozhodnutí při neplnění povinností žalovaného podle § 11 odst. 2 po vydání
zákona č. 131/2006 Sb., za otázku po právní stránce zásadně významnou. Rozsudek
odvolacího soudu proto přezkoumal z hlediska dovolacích důvodů, přičemž dospěl
k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se danou problematikou zabýval již ve svém rozsudku ze
dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. V něm vyslovil závěr, že právo
oprávněné osoby na převod náhradního pozemku je občanskoprávním nárokem, který
je soudem chráněn. Lze jej uplatnit u soudu podle § 7 o. s. ř., i když s
ohledem na známou judikaturu nemá oprávněná osoba nárok na výběr konkrétního
pozemku. Jde o nárok prostřednictvím soudu vymožitelný rozhodnutím o určitém
způsobu vypořádání nároku, jehož konkrétní naplnění není předem známo, a při
uspokojení nároku je nutno vycházet z nabídky Pozemkového fondu. V dalším
rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, Nejvyšší soud vyložil,
že při vypořádání nároku na převod náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli,
že právo oprávněné osoby je obecného charakteru, práva jednotlivých oprávněných
osob si mohou konkurovat, a je proto věcí posouzení priorit s ohledem na
všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě má být pozemek převeden. Tato
okolnost ovšem nemůže vést k závěru, že soud svou zákonnou povinnost rozhodnout
podle § 7 o. s. ř. nemůže plnit, když jiný státní orgán, který by o tomto
nároku mohl rozhodovat, není zvláštními předpisy ustanoven.
Na tomto závěru se nemění nic ani po vydání zákona č. 131/2006 Sb.,
kterým byl do zákona o půdě nově vložen § 11a. Ani toto ustanovení není
procesním ustanovením pro rozhodování státního orgánu. Pozemkovému fondu jako
subjektu občanskoprávních vztahů, který spravuje zemědělský majetek ve
vlastnictví státu, toto ustanovení ukládá rozhodovat na základě veřejných
nabídek pozemků k převodu, při nichž se může shromáždit více nároků na převod.
Toto omezení libovůle se strany P. f. však bylo zákonem stanoveno již před
vydáním zákona č. 131/2006 Sb. V rozsudku sp.zn. 28 Cdo 3042/2006 Nejvyšší soud
uzavřel, že systém veřejných nabídek, původně upravený zákonem č. 283/1991 Sb.,
byl po skončení jeho účinnosti upraven zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách
převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu ... . Lze tedy
konstatovat, že k zásadní změně v postupu P. f., pokud jde o systém veřejných
nabídek, vydáním zákona č. 131/2006 Sb., nedošlo. Jinou věcí je, že P. f. často
nerespektoval zákon č. 95/1999 Sb. a pozemky převáděl různým osobám bez
vypsání veřejné nabídky.
Na těchto závěrech obsažených ve shora uvedené judikatuře lze tedy
postupovat i za platného znění zákona o půdě. Protože oprávněná osoba, která
svůj nárok uplatnila u soudu, nemá přednostní nárok na výběr konkrétního
pozemku oproti jiným osobám, je třeba, aby žalovaný oznámil, které pozemky
zařazuje do veřejného nabídkového řízení, a žalobce, který s tímto postupem
souhlasí, se o takové pozemky přihlásil. V případě, že nedojde k dohodě
účastníků na základě tohoto postupu, nahradí soud vůli žalovaného svým
rozhodnutím o založení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku,
a to s přihlédnutím k dalším uplatněným nárokům dalších osob. Pokud je mezi
účastníky sporná výše nároku žalobce (cena původního pozemku), což je základní
předpoklad pro převod náhradního pozemku, rozhodne soud o této předběžné otázce
na základě znaleckého posudku. V této souvislosti dovolací soud poukazuje např.
na spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 12 C 2023/98, v němž byla tato
problematika řešena a to i dovolacím soudem, a věc byla ukončena uložením
povinnosti P. f. převést na žalobce soudem označený náhradní pozemek.
V dané věci žalobkyně uvedla v žalobě, že považuje za způsobilý k
převodu jakýkoli pozemek ve vlastnictví státu a správě žalovaného, který
splňuje požadavky § 11 odst. 2 zákona o půdě a jehož vydání nebrání zákonná
překážka, a je ochotna podrobit se názoru soudu o formulaci žalobního petitu.
Je tedy zřejmé že netrvá na převodu pouze jí vybraného pozemku a soud může v
řízení pokračovat zjištěním výše jejího nároku a označením pozemků ze strany
žalovaného, jak vyplynou z veřejné nabídky. Pokud nedojde k standardnímu
uspokojení nároku žalobce cestou veřejné nabídky, rozhodne soud tak, že vůli
žalovaného nahradí uložením povinnosti uzavřít smlouvu o převodu jím určeného
náhradního pozemku.
Protože tedy dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu
správným, podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. jej zrušil a věc
vrátil podle § 243b odst. 3 o. s. ř. soudu prvního stupně, pro jehož rozhodnutí
platí stejné důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu.
V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu;
rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu