28 Cdo 4968/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o
dovolání dovolatelky O. N zastoupené advokátem, proti usnesení Městského soudu
v Praze z 5. 4. 2007, sp. zn. 20 Co 140/2007, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 145/2004 (žalobkyně O. N.,
zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Č., s. p. v l., a 2. České republice
– M. f. ČR, za něž jedná Ú. p. z. s. v. v. m., o uzavření dohody o vydání věcí
a o zaplacení 23,000.000, Kč), takto:
I. Zrušují se usnesení Městského soudu v Praze z 5. 4. 2007, sp. zn. 20
Co 140/2007, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 2. 2007, č. j. 12 C
145/2004-262.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
V řízení o žalobě žalobkyně, podané u soudu 13. 5. 1993, bylo vydáno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 2. 2007, č. j. 12 C 145/2004-262. Tímto
usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o žalobním návrhu
žalobkyně na uzavření dohody o vydání pozemku v katastrálním území N. M. (M. č.
P.) proti žalovanému Č., s. p., P.. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a
žalovaný Č., s. p., nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze usnesením z 5. 4. 2007, sp. zn. 20 Co 140/2007. Tímto
usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 2.
2007, č. j. 12 C 145/2004-262, potvrzeno. Bylo také odvolacím soudem
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal
odvolání žalobkyně důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že usnesením soudu prvního stupně bylo řízení o
žalobě žalobkyně proti žalovanému podniku Č. zastaveno s odůvodněním, že tento
podnik byl dne 3. 9. 2006 po provedení likvidace podle zákona č. 77/1997 Sb.
za použití ustanovení § 70 a násl. obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.)
bez právního nástupce vymazán z obchodního rejstříku, takže ztratil způsobilost
být účastníkem občanského soudního řízení.
Odvolací soud byl toho názoru, že byl-li státní podnik Č. po provedení
likvidace bez právního nástupce vymazán z obchodního rejstříku (ke dni
9.9.2006), jak vyplývá z obchodního rejstříku, zanikl jako subjekt práva (§
20a občanského zákoníku), a tím zanikla též jeho způsobilost být účastníkem
řízení ve smyslu ustanovení § 19 občanského soudního řádu. Odvolací soud
dovozoval, že zanikl-li žalovaný státní podnik Č. bez právního nástupce, není
tu žádného subjektu, který by jej v rámci procesu sukcese mohl v řízení
nahradit.
Odvolací soud ještě dovozoval, že na straně žalovaného státního podniku Č.
nedošlo v průběhu řízení k právnímu nástupnictví, pouze ke změně jeho názvu,
jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku (založeného na č. l. 15 spisu
Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 310/93). Vstup dalších účastníků
řízení do tohoto řízení na podkladě návrhu žalobkyně ze dne 2.5.1996 tu
nenastal a uvedený návrh žalobkyně ze dne 2. 5. 1996 byl usnesením soudu
prvního stupně ze dne 9. 9. 1996, č. j. 12 C 310/93-81/ doručením zástupci
žalobkyně 13. 9. 1996, (pravomocně zamítnut /proti uvedenému usnesení nebylo
nikým podáno odvolání). Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku
odvolávající se žalobkyně, že ji měl soud poučit podle ustanovení § 5
občanského soudního řádu o dalším jejím postupu v řízení; byl totiž toho
názoru, že povinností soudu v občanském soudním řízení je poučit účastníky
řízení jen o jejich procesních právech a povinnostech, nikoli o tom, vůči komu
má být z hlediska věcné pasívní legitimace návrh uplatněn z hlediska této
pasivní legitimace.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 17. 4. 2007 advokátu, který
žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne
15.6.2007 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka poukazovala co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 239 odst. 2
občanského soudního řádu, jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že v
této právní věci je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního
řádu); dovolatelka uváděla, že touto vadou je nedostatečný rozsah provádění
dokazování a nepřiměřená doba rozhodování soudu“. Jako další důvod dovolatelka
uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když tu v
důsledku zastavení řízení došlo k „odepření spravedlnosti pro žalobkyni“.
Dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 písm.
a/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst.1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 104 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu soud
řízení zastaví, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit.
Podle ustanovení § 19 občanského soudního řádu způsobilost být účastníkem
řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu
ji zákon přiznává.
V ustanovení § 21 odst. 1 občanského soudního řádu je stanoveno, kdo jedná za
právnickou osobu; v ustanovení § 21 odst. 2 je stanoveno, že ustanovení § 21
odst. 1 občanského soudního řádu se nepoužije, stanoví-li občanský soudní řád
nebo zvláštní zákon (v poznámce k tomuto ustanovení je odkaz např. na § 72
obchodního zákoníku), že za právnickou osobu jednají jiné osoby.
Ve zmíněném ustanovení § 72 odst. 1 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991
Sb.) je upraveno oprávnění likvidátora obchodní společnosti (srov. část
druhou, hlavu první obchodního zákoníku), poukazující na to, že likvidátor
zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně
a zániku práv a závazků a vykonává práva společnosti; „likvidátor“ může nové
smlouvy uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů nebo je-li
to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo jeho využití, nejedná-
li se o pokračování v provozu podniku; „likvidátor je oprávněn jednat jménem
společnosti též ve věcech zápisu do obchodního rejstříku“.
V ustanovení § 75b odst. 1 obchodního zákoníku je stanoveno i to, že objeví-li
se po skončení likvidace společnosti „potřeba jiných nezbytných opatření
souvisejících s likvidací společnosti“, rozhodne soud na návrh státního orgánu,
společníka, věřitele nebo dlužníka o obnovení likvidace společnosti a jmenuje
likvidátora ; po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního
rejstříku, že došlo k obnovení likvidace společnosti a zapíše osobu
likvidátora.“
V ustanovení § 761 odst. 2 obchodního zákoníku je pak ještě stanoveno, že
ustanovení § 70 až § 75 obchodního zákoníku se použijí obdobně i na likvidaci
jiných právnických osob než obchodní společnosti, jestliže nemají právního
nástupce a z právních předpisů, jež je upravují, nevyplývá něco jiného.
Za těchto uvedených okolností je třeba mít za to, že nelze sdílet názor soudů
obou stupňů, že v ustanovení § 104 odst. 1, věta první, občanského soudního
řádu uváděný „nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit“, je v daném
případě bez dalšího dán tím (jak bylo konkrétně uvedeno v usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 1 z 21. 2. 2007, č. j. 12 C 145/2004-262), že žalovaný státní
podnik Č. „byl dne 9. 9. 2006 vymazán z obchodního rejstříku poté, co byla
provedena jeho likvidace (proběhla po zrušení konkurzu na majetek tohoto
žalovaného podniku po splnění rozvrhového usnesení)“, když z citovaných
ustanovení obchodního zákoníku (§ 72 odst. 1, § 75b odst. 1 a § 761 odst. 2)
vyplývá možnost obnovení likvidace žalovaného podniku (a jmenování likvidátora)
v případě i jiných nezbytných opatření souvisejících s likvidací, „přičemž o
obnovení likvidace rozhodne příslušný soud „na návrh státního orgánu nebo i
věřitele či dlužníka“.
V důsledku této právní úpravy nelze bez dalšího mít za to, že tu je dán
„nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit“ (srov. § 104 odst. 1, věta
první, občanského soudního řádu), jestliže není využita uvedená možnost
obnovení likvidace žalovaného podniku, přičemž využití této možnosti je podle
ustanovení § 75b odst. 1 a § 761 odst. 2 obchodního zákoníku jak na straně
věřitele (v daném případě i na straně žalobkyně) nebo státního orgánu (soud
nevyjímaje). Dokud nebude této možnosti podáním návrhu na obnovení likvidace v
daném případě využito žalobkyní (po výzvě soudu prvního stupně v této právní
věci sp.zn. 12 C 145/2004 k podání takového návrhu), popřípadě pokud návrh
nepodá soud sám, nelze tu mít bez dalšího za to, že tu je dán „nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit“, jak to má na zřeteli ustanovení § 104
odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, podle něhož soud prvního stupně
v tomto případě zastavil řízení proti prvnímu žalovanému a odvolací soud toto
jeho rozhodnutí potvrdil.
Za těchto uvedených okolností se nemohl dovolací soud v této konkrétní věci
ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, proti nimž směřují výtky v dovolání
dovolatelky, a nebylo možné dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu
pokládat za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení svým
usnesením (srov. i § 243b odst. 6 občanského soudního řádu) ke zrušení usnesení
odvolacího soudu z 5. 4. 2007 (sp. zn. 20 Co 140/2007 Městského soudu v Praze)
a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně z 21. 2. 2007 (č. j. 12 C 145/2004-262), zrušil
dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního
řádu i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst.1 a § 226 občanského soudního řádu), obsaženým jak v tomto zrušovacím
usnesení dovolacího soudu, ale i již v předchozím rozsudku dovolacího soudu z
29. 6. 1994, 28 Cdo 93/2004 Nejvyššího soudu, vydanému v této právní věci. Ve
smyslu těchto závěrů přikročí soud prvního stupně některým ze způsobů shora
uvedených k využití možnosti odstranit nedostatek podmínky řízení o této právní
věci (projednávané už od roku 1993), když zatím nebylo doloženo, že tu jde o
zcela neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. O nákladech řízení o
zastavení řízení bude rozhodováno spolu s náklady řízení, ve věci samé v novém
rozhodnutí (viz § 243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu), jímž bude
řízení u soudu prvního stupně končit.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu