28 Cdo 5016/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně Ing. E. L., P., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
vydání náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7
C 123/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
5. června 2014, č. j. 14 Co 82/2014-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 7 C
123/2013-171, nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy
o převodu pozemku s žalobkyní v tam uvedeném znění (výrok I.), uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 25.356,95
Kč (výrok II.) a nepřipustil námitky žalované proti protokolu ze dne 24. října
2013 (výrok III). Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalované, jímž
souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků v k. ú. Ž. u S. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněným subjektem ve smyslu § 11
odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). O restitučním nároku
rozhodl Pozemkový fond ČR (jehož nástupkyní je od 1. ledna 2013 Česká
republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) tak, že
žalobkyni nebudou vydány pozemky, které byly vyvlastněny a přešly na
československý stát, a to z důvodu zastavění bytovými domy. Nárok žalobkyně byl
oceněn částkou 166.500,- Kč a do současné doby nebyl uspokojen. Žalobkyně se
nepřihlásila do žádné z veřejných nabídek, pouze usilovala o vydání původní
zabrané nemovitosti. Nyní si vybrala pozemky, které nebyly součástí veřejné
nabídky žalované, k čemuž má právo v případě, že postup žalované při
uspokojování restitučního nároku byl liknavý. Soud konstatoval, že žalovaná
neuspokojila nárok žalobkyně, naopak hledá odvozené a neopodstatněné důvody,
proč se tak stát nemůže. Poukázal na kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního
úřadu, dle kterého se žalovaná dopustila pochybení, protože nabídka pozemků, na
niž jsou restituenti odkázáni, byla značně omezena, a protože upřednostňovala
prodej státní půdy před vypořádáním nároků oprávněných osob v rámci restitucí. Soud proto konstatoval liknavost a svévoli na straně žalované. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 14 Co 82/2014-265,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o převodu pozemků
par. č. 569/4 a č. 1439 v k. ú. Ž. u S. (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost
nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 1.652,50
Kč (výrok II.) a zavázal ji k povinnosti nahradit žalované náklady odvolacího
řízení v částce 988,- Kč (výrok III.). Odvolací soud vycházel z toho, že
žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, že vyvlastněnou nemovitost
jí nebylo možno vydat a že jí má být poskytnuta náhrada v částce 166.500,- Kč,
avšak neměl za prokázané, že by se žalovaná dopustila při uspokojování
příslušných restitučních nároků liknavosti, svévole a diskriminace. Žalovaná
naopak prokázala, že její přístup ve vztahu k žalobkyni nebyl v obecné rovině
svévolný a liknavý. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že nabídka pozemků
dle zákona č.
95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků
z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen „zákon o převodu pozemků“) je
několikanásobně širší než nabídka dle zákona o půdě, což je v rozporu s
judikaturou Ústavního soudu, nicméně vydání pozemku, který si oprávněná osoba
zvolí a který nebyl zařazen do veřejné nabídky, je nadále považováno za
výjimečný postup. Žalobkyně žádala o vydání pozemků v k. ú. Ž. u S., které s
umístěním nevydaných pozemků nijak nesouvisí, přičemž neprokázala konkrétní
skutečnosti svědčící o liknavém a svévolném postupu žalované vůči její osobě. Sama neměla chuť probírat se pozemky nabízenými žalovanou, hledat je na
internetu, případně cestovat a zajímat se o charakter a způsob využití těchto
pozemků, z toho však nevyplývá liknavost žalované. Žalovaná nabízela na území
hlavního města P., ve Středočeském kraji i v okrese Domažlice řadu pozemků v
hodnotách a výměrách vhodných k uspokojení restitučního nároku žalobkyně. Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil zákon o půdě a
nezohlednil smysl a účel restitučních předpisů, kterým je náprava majetkových
křivd způsobených státem. Dovolatelka neuváděla, že nemá chuť se probírat
nabídkami pozemků žalované, pouze to nebylo v jejích silách, ač se o to
opakovaně pokoušela. Veřejné nabídky pozemků dle jejího názoru neslouží k
určenému účelu, jsou diskriminační a nezahrnují vhodné pozemky po kvantitativní
ani kvalitativní stránce. Liknavost žalované spočívala zejména v tom, že
restituční nárok dovolatelky vyčíslila až v roce 2006, ačkoliv byl uplatněn již
v roce 1992. Dosud jí však nebyl žádný náhradní pozemek vydán, ani žalovaná
žádný vhodný náhradní pozemek nenabízela (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. 495/02). Veřejné nabídky žalované navíc nesplňují
podmínky stanovené judikaturou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna
2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07). Upřednostňováním převodů vlastnického práva na
osoby, které se o pozemky ucházejí neveřejnou cestou, dochází k diskriminaci
osob oprávněných k převodu náhradních pozemků. Porušení povinností žalované
konstatoval i Nejvyšší kontrolní úřad. Prvek libovůle a svévole žalované je
patrný také ze skutečnosti, že závisí pouze na jejím uvážení, které pozemky
zařadí do veřejné nabídky. Většina nabízených pozemků má zanedbatelnou rozlohou
a jsou nízké hodnoty, a restituent tak může získat soubor malých nevýznamných
pozemků, jejichž praktické využití je minimální, ačkoliv dovolatelce byl
zabaven pozemek určený k zástavbě v hlavním městě P. a nelze po ní spravedlivě
požadovat, aby si vybrala pozemky, pro které nemá využití. Dovolatelka přitom
zdůraznila rozdílnost postavení oprávněných osob podle § 11a zákona o půdě a
osob uvedených v § 7 zákona o převodu pozemků, jakož i rozdílný způsob
oceňování pozemků při aplikaci obou zákonů. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a
navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného nebo zamítnutí jako nedůvodného. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna
2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci je třeba vycházet ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v tom smyslu, že
důvodnost žaloby na uložení povinnosti Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít
smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2
zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu úřadu – vázat na podmínku
předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. června 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozvedl, že uspokojení nároku oprávněné osoby
způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o
půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že
postup Státního pozemkového úřadu lze (v konkrétním případě, nikoli pouze v
obecné rovině) kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku
převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky je namístě tehdy, kdy se
oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby
jakož i postupu pozemkového úřadu je zejména otázkou skutkových zjištění, ovšem
i při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy
odvolacího soudu vztahující se k (právnímu) závěru o tom, zda jde o postup
liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně
nepřiměřené, zda se pohybují ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem
relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou. Soud prvního stupně dovodil liknavost žalované zejména ze závěrů uvedených v
kontrolní zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu, tedy vycházel z obecné hodnotící
zprávy, která však nevypovídá ničeho konkrétního o postupu státu vůči
žalobkyni. Naproti tomu odvolací soud, přestože z této kontrolní zprávy
zjistil, že nabídka žalované v režimu zákona o převodu pozemků byla širší než
nabídka v režimu zákona o půdě, považoval kontrolní zprávu ve vztahu k řešené
věci za důkaz obecného charakteru.
Pochybení na straně žalované uváděná v
kontrolní zprávě byla konstatována bez vztahu k restitučnímu řízení
dovolatelky. V souvislosti s pasivním přístupem dovolatelky k vypořádání
restitučního nároku pak odvolací soud nevyhodnotil okolnosti případu jako
dostatečně výjimečné k tomu, aby dovolatelce přiznal oprávnění domáhat se
konkrétně vymezených pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované. Pozemky,
o jejichž převod dovolatelka usilovala, nebyly zahrnuty ve veřejné nabídce
žalované, dovolatelka se veřejných nabídek ani neúčastnila. Závěry odvolacího
soudu dovozené z citované judikatury (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. ledna
2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 a ze
dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) v tom smyslu, že žalované lze
uložit povinnost uzavřít smlouvu s oprávněnou osobou o převodu vlastnického
práva k náhradním pozemkům, i pokud tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce,
pakliže ze strany její či jejího právního předchůdce docházelo k liknavému,
diskriminačnímu, či dokonce svévolnému postupu vůči oprávněné osobě při
uspokojení jejích oprávněných nároků, jsou správné. O takový postup by se ovšem
jednalo pouze v případě, pokud by se dovolatelce nedostalo nabídky
odpovídajících pozemků, které by byly způsobilé uspokojit její restituční
nárok. Rovněž klíčovou otázku, zda v nyní projednávané věci skutečně došlo ke
svévolnému, liknavému či diskriminačnímu postupu žalované, vyřešil odvolací
soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jeho závěry vyplývají z
provedených důkazů a berou v potaz všechny rozhodné okolnosti. Dovolací soud dále uvádí, že délka řízení sama o sobě nenaplňuje požadovaný
stupeň výjimečnosti, na základě kterého vzniká na straně oprávněné osoby právo
domáhat se vydání pozemku nezařazeného do veřejné nabídky žalované. Závěry
Nejvyššího kontrolního úřadu učiněné v rámci kontrolní akce, jakožto součásti
běžné kontrolní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, se pohybují toliko v
obecné rovině bez jakékoliv návaznosti na konkrétní restituční případ
žalobkyně. Z toho důvodu je nelze považovat za rozhodující důkaz prokazující
liknavost na straně žalované. Dovolatelka přitom neprokázala jiné konkrétní
okolnosti svědčící o liknavém a svévolném přístupu žalované vůči ní,
nepředložila důkazy svědčící o její vlastní aktivní snaze o vypořádání
restituce, ani neoznačila konkrétní pozemky, k nimž uplatnila, či alespoň měla
v úmyslu uplatnit, svůj restituční nárok, které žalovaná převedla na třetí
osoby dle zákona o převodu pozemků (žalobkyně se ostatně veřejných nabídkových
řízení neúčastnila). Nelze odhlédnout od toho, že dovolatelka (prokazatelně)
nevynakládala dostatečné trvalé úsilí k uspokojení svého restitučního nároku,
nevyhledávala aktivně pozemky začleněné ve veřejné nabídce žalované ani se
průběžně nepokoušela o spolupráci s žalovanou.
Na druhé straně žalovaná
dostatečně prokázala, že její přístup ve vztahu k dovolatelce nebyl svévolný a
liknavý, neboť předložila seznamy pozemků, které byly k dispozici pro
vypořádání nároku dovolatelky. Navzdory tomu, že naturální restituce byla
vyloučena, v lokalitách, o něž dovolatelka projevovala zájem, se nacházelo
dostatečné množství pozemků v hodnotách a výměrách odpovídajících restitučnímu
nároku
dovolatelky.
Nezbylo než uzavřít, že okolnosti daného případu nenaplňují předpoklady, za
nichž lze nárok oprávněné osoby uspokojit převodem pozemku mimo veřejnou
nabídku podle § 11a zákona o půdě. Vzhledem k uvedeným závěrům vyplývajícím z
ustálené judikatury, jakož i ke zjištěním vyplývajícím z obsahu soudního spisu,
nebylo možné pokládat postup žalované při uspokojování nároku dovolatelky
jakožto oprávněné osoby za prokazatelně liknavý, diskriminační, či dokonce
svévolný. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil závěr, že vydání konkrétního
pozemku nezařazeného do veřejné nabídky není na místě za situace, kdy o
liknavosti žalované svědčily toliko důkazy na obecné úrovni a kdy dovolatelku
nelze označit za osobu, která se dlouhodobě přes svůj aktivní přístup nemůže
domoci svých práv.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou
dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by
měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o.
s. ř., a proto dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr.
Petr Kraus
předseda senátu