28 Cdo 5062/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) I. R., b) Ing. R. N., c) MUDr. L. N., všech zastoupených Jiřím Šafkou, advokátem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalovanému statutárnímu městu Zlín, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 396/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 6. 2008, č. j. 60 Co 255/2007-104, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému na nákladech řízení o dovolání částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Fišera.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, shora uvedeným byla změnou ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně B. N. byla ke dni své smrti vlastníkem pozemku p .č. 3181/1 o výměře 729 m2 v k. ú. Z., včleněného do nového pozemku 3181/1 (zapsaného v KN) o výměře 3 737m2, a to části vyznačené v geometrickém plánu ze dne 24. 6. 1974, č. j. 142-149-74/051. Odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 12. 2006, č. j. 9 C 396/2003-73, ve výroku II. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku p. č. 3181/2 v k. ú. Z. o výměře 678 m2 včleněného do nového pozemku 3181/1 (zapsaného v KN) o výměře 3 737 m2, a to části vyznačené v geometrickém plánu ze dne 24. 6. 1974, č. j. 142-149-74/051, byla v době smrti, tj. k datu 30. 4. 1982, M. N.. Žalobci byli zavázáni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobci domáhali určení vlastnictví k předmětným pozemkům ve prospěch jejich právních předchůdců B. N. a M. N., které jako prodávající převedly tyto pozemky Československému státu prostřednictvím kupních smluv ze dne 24. 10. 1974. Žalobci tvrdili, že za stát podepsala tyto smlouvy osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Z tohoto důvodu považovali žalobci kupní smlouvy za neplatné. Odvolací soud nepřiznal žalobcům naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť k předmětným pozemkům byl neúspěšně uplatňován restituční nárok. Podle odvolacího soudu okamžikem rozhodnutí o zamítnutí restitučního nároku nelze oprávněné osoby nadále považovat za vlastníky věci, a tím spíše nelze spojit požadavek legitimního očekávání s určovací žalobou, zejména z důvodu, že k zásahu do vlastnických práv právních předchůdkyň žalobců mělo dojít v 70. letech 20. století. Z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ze strany žalobců nebylo nutné podle odvolacího soudu se zabývat z věcného hlediska posouzením, zda kupní smlouvy byly za kupujícího v roce 1974 podepsány k tomu oprávněnými osobami.
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání v němž tvrdili, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce, a že odvolací soud vycházel se skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelů nejde o případ, kdy vlastnictví věci přešlo na stát, neboť absentuje úkon, na základě kterého mělo vlastnictví na stát přejít. Vytýkali odvolacímu soudu chybný výklad restitučních předpisů, podle něhož mělo dojít ke vzniku vlastnictví státu a pozbytí vlastnického práva oprávněných osob. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný písemně vyjádřil. Nesouhlasil s tvrzeními dovolatelů ohledně nesprávnosti napadeného rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas prostřednictvím advokáta; dovolání je pro diformitu rozsudků nižších instancí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, event. § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) bez právního důvodu (event. i na základě neplatného právního úkonu), žádat o vydání těchto nemovitostí zejména podle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a v neposlední řadě R 9/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro předmětný spor je rozhodující skutečnost, že ve věci byl veden neúspěšný spor o vydání předmětných pozemků s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), přičemž v předchozím řízení ani soud nezjistil, že se jedná o smlouvy neplatné; jinak by musel žalobě vyhovět s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Argumentace dovolatelů, že v daném případě se ve sporu jedná pouze o posouzení platnosti právního úkonu a že vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo, se s ohledem na obsah spisu jeví jako lichá. V této souvislosti je třeba upozornit, že k předmětným pozemkům se po uzavření kupních smluv stát choval jako jejich vlastník a hospodařil s nimi (např. část předmětného pozemku byla vykoupena a využívána jako zahrada mateřské školky, která se v těchto prostorách v té době budovala).
Pokud tedy nebyli dovolatelé v restitučním řízení úspěšní, nemohou se předmětných pozemků domáhat pomocí žaloby na určení, byť na základě jiného právního důvodu – neplatnosti právního úkonu – než v předchozím restitučním sporu. Uvedený závěr vyplývá ze smyslu citovaného judikátu velkého senátu Nejvyššího soudu, jehož zásadní teze podpořil později i Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci věcně správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaný má podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20% DPH.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu