U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Rezidence Club Canada s.r.o., IČ: 255 54 239, se sídlem v
Lipně nad Vltavou 25, zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v
Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 5.156.442,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 61/2008,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října
2009, č. j. 55 Co 289/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel přitom ze
zjištění, že v exekuci, vedené u Okresního soud Praha-východ pod sp. zn. Nc
4765/2004, žalobkyně při dražbě konané dne 10. 6. 2005 vydražila nemovitosti
povinného. O tom, že na základě usnesení o příklepu nabyla vlastnické právo k
nemovitostem, vyrozuměl soudní exekutor příslušný katastrální úřad dopisem ze
dne 29. 8. 2005. Rozvrhové jednání, původně nařízené na 30. 9. 2005, bylo pro
závady v doručení soudních rozhodnutí účastníkům (zejména povinnému, jenž se
zdržoval na soudu neznámé adrese) a pro nemoc soudkyně projednávající exekuční
věc odročeno na 7. 2. 2006. Soudem vydané rozvrhové usnesení pak nabylo právní
moci dne 20. 3. 2006. O zániku zástavních práv původně váznoucích na
vydražených nemovitostech (jež zanikla právní mocí rozvrhového usnesení; § 337h
odst. 1 o. s. ř.) vyrozuměl soudní exekutor příslušný katastrální úřad dne 19.
4. 2006. Dále měl soud za prokázané, že již po nabytí vlastnického práva k
nemovitostem žalobkyně vynakládala peněžní prostředky (za dokumentaci, studie
aj.) za účelem získání dotace ze strukturálních fondů, jíž měla v úmyslu
investovat do vydražených nemovitostí a uskutečnit tím zamýšlený podnikatelský
záměr, který by ji v budoucnu přinesl očekávaný zisk. Dotaci ovšem nezískala,
podle jejího tvrzení proto, že i po nabytí vlastnického práva k vydraženým
nemovitostem byly po dobu dalších devíti měsíců, vlivem průtahů v řízení i
nevyhovující právní úpravy, vydražené nemovitosti zapsány v katastru
nemovitostí s právními vadami (za něž žalobkyně pokládá zástavní práva na nich
váznoucí). Žalobkyně se proto domáhala vůči žalované náhrady vynaložených
prostředků (skutečné škody) a ušlého zisku, který ztratila z důvodu, že se
neuskutečnil jí zamýšlený podnikatelský záměr. Současně žádala i o poskytnutí
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Žalobkyní uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4.
2006, tj. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen „zákon č.
82/1998 Sb.“). Postup soudu v exekučním řízení však neshledal nesprávným,
uzavíraje, že k průtahům v něm nedošlo, neboť soudní exekutor i exekuční soud
od okamžiku dražby činili úkony v přiměřených lhůtách, nepřesahující dobu
jednoho měsíce. Výjimkou bylo odročení nařízeného rozvrhového jednání, k němuž
by však muselo dojít i nebýt nemoci soudkyně, neboť usnesení o nařízení jednání
se nedařilo doručit povinnému, který soudu nesdělil adresu svého nového
bydliště. Během oněch devíti měsíců nebyl tedy soud nečinný, jestliže konal
veškeré úkony směřující k nařízení rozvrhového jednání a k vydání rozvrhového
usnesení, ve lhůtách povaze věci a její složitosti přiměřených. Nesprávným
úředním postupem – pokračoval odvolací soud – není postup exekučního soudu
vycházející z žalobkyní kritizované právní úpravy, ustanovení § 337h odst. 1 o.
s. ř., jež spojuje zánik zástavních práv váznoucích na vydražených
nemovitostech až s okamžikem právní moci rozvrhového usnesení. K řečenému
odvolací soud dodal, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani tehdy, pokud by
postup exekučního soudu bylo možno označit za nesprávný, jelikož mezi tímto
postupem a žalobkyní tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Žalobkyně totiž
neprokázala, že dotace, o kterou se ucházela (a na níž není právní nárok), jí
nebyla poskytnuta právě proto, že po nabytí vlastnického práva k nemovitostem
(tj. od 10. 6. 2005) do právní moci usnesení o rozvrhu byly u vydražených
nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána zástavní práva na těchto
nemovitostech váznoucí. Právo na náhradu nemajetkové újmy, které žalobkyně
uplatnila po uplynutí šesti měsíců od skončení řízení, shledal odvolací soud
promlčeným (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňovala právní závěr odvolacího soudu, že v
exekučním řízení – v době od dražby nemovitostí do právní moci rozvrhového
usnesení – nedošlo k průtahům a tedy k nesprávnému úřednímu postupu.
Nesouhlasila též se závěrem, že není dána příčinná souvislost mezi tímto
nesprávným úředním prostupem (průtahy) a jí vzniklou škodou, o níž je
přesvědčena, že její vznik i výši (zejm. v případě ušlého zisku) dostatečně
prokázala. Nesprávný úřední postup spatřovala i v tom, že zákonná úprava váže
výmaz zástavních práv váznoucích na vydražených nemovitostech až k okamžiku
nabytí právní moci rozvrhového usnesení, čímž nepřípustně omezuje práva
vlastníka (vydražitele). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst.
3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími
důvody) a jež bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné
(určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu jednak na právním závěru,
že není naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, jelikož v exekučním
řízení postupoval soud v souladu s právními předpisy a nedopustil se v něm ani
průtahů. Současně dochází soud k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi
postupem soudu v exekučním řízení (jež žalobkyně označuje za nesprávný) a
tvrzenou škodu. /V případě nároku na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu pak odvolací soud uzavírá, že se žalovaná důvodně dovolala
promlčení práva; tento závěr však žalobkyně dovoláním nenapadá/.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatka
uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla
nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2
zákona č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1)
nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem
škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5).
Při řešení otázky, je-li naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu,
odvolací soud postupoval v souladu s již ustálenou judikaturou, zabývající se
vymezením podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem, spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000, nebo
již shora citovaný rozsudek ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Za
porušením zásady rychlosti řízení lze považovat takový postup soudu v řízení,
který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a
kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané
věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že délka exekučního řízení
(fáze ode dne vydražení nemovitostí do právní moci rozvrhového usnesení) byla
ovlivněna zejména postupem účastníků řízení, nikoliv nečinností exekučního
soudu, který v řízení postupoval bez zbytečných průtahů a činil všechny
potřebné úkony směřující k vydání rozvrhového usnesení. Proto – za daných
skutkových okolností – nelze postup exekučního soudu charakterizovat jako
nesprávný úřední postup (jako porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě; § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Nesprávný úřední postup nemůže být spatřován ani v tom, že zástavní práva
váznoucí na žalobkyní vydražených nemovitostech byla z katastru nemovitostí
vymazána až poté, co nabylo právní moci rozvrhové usnesení. Takový postup je v
souladu s právními předpisy (srov. ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř.),
přičemž o zániku zástavních práv byl katastrální úřad vyrozuměn bez zbytečného
odkladu po právní moci rozvrhového usnesení (srov. § 337h odst. 3 o. s. ř.).
Těchto důsledků, vyplývající z platné právní úpravy, si žalobkyně byla (nebo
měla být) vědoma.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího
vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností,
za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem
škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a
následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou
majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad
do majetkové sféry žalobkyně, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by
k majetkové újmě. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobkyni (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně
pak k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č.
2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 528). Jestliže zjištěný
skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani
nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k dispozici není) nedává podklad pro skutkový závěr,
že i kdyby zástavní práva zanikla bezprostředně poté, co žalobkyně nabyla
vlastnictví k nemovitostem, byla by žalobkyně úspěšná a získala by
(nenárokovou) dotaci ze strukturálních fondů (kterou by investovala do
rekonstrukce předmětných nemovitostí a v nich úspěšně realizovala svůj
podnikatelský záměr), je logický a bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že
mezi postupem soudu v exekučním řízení a vznikem tvrzené majetkové újmy není
vztah příčiny a následku.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde
tedy o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a
dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu