28 Cdo 518/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované České
republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o 197.710,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Ostravě, pod sp. zn. 26 C 306/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2007, č. j. 42 Co 218/2007 – 70,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkový stav byl již v
řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky nesporný. Žalobce byl trvalým
uživatelem pozemků (blíže specifikovaných v odůvodnění dovoláním napadeného
rozhodnutí), přičemž přípisem ze dne 13. 9. 2000 požádal Okresní úřad v
Šumperku o změnu tohoto užívacího práva na právo vlastnické. Dne 1. 12. 2003
uzavřeli účastníci předmětného řízení kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
převod vlastnického práva k dotčeným pozemkům na žalobce. Kupní cena byla
dohodnuta ve výši 197.710,- Kč a byla zaplacena dne 26. 10. 2004. Vlastnické
právo žalobce k výše uvedeným pozemkům však vzniklo na základě zákona, podle §
879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(díle jen „o. z.“), a to ke dni 1. 7. 2001. Nepřešlo tedy na žalobce až nabytím
účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve
Sbírce zákonů pod č. 278/2004, tedy dnem 31. 12. 2004. Žalobce uplatnil v
intencích § 879c odst. 4 o. z. svůj nárok cestou žádosti státu, a proto právní
účinky svázané se vznikem nároku zůstaly zachovány a jednoroční „transformační“
lhůta, založená v § 879c odst. 1 o. z., doběhla pro tento nárok bez ohledu na
vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud
platnou čtvrtou částí. Vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na žalobce
přešlo na základě zákona a nikoliv na základě posléze uzavřené kupní smlouvy, a
proto je podle § 451 odst. 2 o. z. žalovaná povinna vrátit žalobci zaplacenou
kupní cenu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, přičemž jeho přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tedy že
rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu, jenž
spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. března 2004, č. 278/2004 Sb. na existující ustanovení § 879c až § 879e o. z. Za zásadně právně
významnou považuje i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů
žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným
nálezem zrušena nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru žalované spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a zakládá tak důvodnost dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí s možností „obživnutí“ již
jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by
tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce,
přičemž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i
v situaci vzniknuvší po vydání nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se
mělo obnovit původně zrušené ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté,
že k tomu opravdu došlo, neboť s účinností od 1. září 1995 Parlament ČR přijal
zákon č. 152/1995 Sb., kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37
zařadil do trestního řádu kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti
původní podobě § 324 zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně „oživené“ s
účinností od 6. února 1995 představovala pouze dílčí část textu odstavce 1
tohoto ustanovení. Kdyby tedy zákonodárce měl toto původní ustanovení za
„oživené“, a tedy za součást trestního řádu v době jeho následné novelizace,
zřejmě by s využitím běžné legislativní techniky nahradil v „oživeném“
ustanovení pouze příslušnou část textu. Není proto důvod předpokládat při
derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení
příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem
Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení ustanovení § 879c a násl. o. z.,
žalobce se nestal vlastníkem uvedených pozemků na základě zákona. I kdyby však
byly takové důsledky nálezů Ústavního soudu akceptovány, byly by právní účinky
těchto „oživených“ ustanovení nulové, neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela
institut trvalého užívání, přičemž stanovený den pro přeměnu práva trvalého
užívání na právo vlastnické (tj. den 1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená
ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání
přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemky v trvalém
užívání. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou byla podkladem pro
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce a vklad
byl následně rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu povolen.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného
dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi
zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí
soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto
případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající
se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného
ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již
soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o
tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné
orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil
do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním
pořádkem“.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody
plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor
vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které
Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb.
nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu činí
dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního
nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného,
nepatří do jeho nosné části“. V daném případě se jedná o dva odstavce
odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud
zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde
dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v
daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, §
879d a § 879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí
odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení
existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu
přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany
ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti
rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva
základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu.
Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak,
jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť
pro ně nejsou právně závazné.
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním
soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu. Opačný závěr by ostatně ani
nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího
právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným
právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“
platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č.
229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d a
§ 879e), pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu
České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č.
229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní
podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu
ČR. Jestliže pak § 879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování
dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že
uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001,
neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění
jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná
pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno,
platné a účinné ustanovení § 879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při
splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č.
103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i
pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a
proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do
31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky
dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).
Argumenty dovolatelky vztahující se k účinkům nálezu pléna Ústavního soudu ze
dne 30. listopadu 1994, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 8/1995, a k
zákonu č. 152/1995 Sb., jímž byl novelizován trestní řád, jsou pak ve vztahu k
řešenému sporu bezpředmětné. Není totiž právně významné, zda zákonodárce (navíc
v jiném případě), považoval či nepovažoval jiné ustanovení právního řádu České
republiky za „obživlé“ či nikoliv, nýbrž je jedině podstatné posoudit účinky
nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší zákon či jeho jednotlivé části ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Toto právní posouzení bylo rozebráno ve výše
uvedených rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu a je stručně reprodukováno
i v tomto usnesení.
Lze tedy jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7.
2000 podmínky uvedené v § 879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege
vlastnické právo k předmětným pozemkům, a tudíž nemohl nabýt totéž vlastnické
právo na základě později uzavřené kupní smlouvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost
dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu