28 Cdo 526/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka
Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) Ing. L. P.,
DrSc., b) P. B., a c) K. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f.
České republiky, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 301/2005, o dovolání žalobců proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, čj. 11 Cmo 204/2006-15,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2006, čj. 11 Cmo 204/2006-15, a
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, čj. 14 Cm 301/2005-8,
se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou 28. 12. 2005 u Městského soudu v Praze, uplatnili
žalobci nárok na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále též jen „zákon o půdě“). Tento soud nejprve předložil věc Vrchnímu soudu
v Praze s odůvodněním, že věc nepatří do jeho věcné příslušnosti, protože se
nejedná o spor dle § 9 odst. 2 a 3 o.s.ř. Vrchní soud podle § 104a o.s.ř.
nerozhodl, když dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc soudů, protože
ta je podle zákona o půdě omezena jen na případy v něm výslovně uvedené.
Nato Městský soud v Praze usnesením z 10. 5. 2006, čj. 14 Cm
301/2005-8, řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř. s tím, že po právní moci
usnesení bude věc postoupena Pozemkovému úřadu P. Vyšel z toho, že rozhodování
podle svého ustanovení § 11 odst. 2 nesvěřuje zákon o půdě do pravomoci soudu,
a ta proto není ve věci dána.
K odvolání žalobců rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který svým
usnesením ze dne 7. 9. 2006, čj. 11 Cmo 204/2006-15, odvoláním napadené
usnesení potvrdil jako správné. Z § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 139/2002
Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
dovodil, že pozemkové úřady vykonávají činnost podle zákona o půdě, popřípadě
podle dalších zvláštních právních předpisů. Rozhodování podle tohoto zákona
proto nenáleží zásadně do pravomoci soudu. Ta je dána jen v případech, kdy to
tento zákon dovoluje, jako je tomu při rozhodování o přechodu vlastnického
práva podle § 8 odst. 1 tohoto zákona, nebo při rozhodování o opravných
prostředcích proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 6 zákona.
Správným proto shledal závěr Městského soudu v Praze, že jde v dané věci o
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a je proto třeba postupovat
podle § 104 odst. 1 o.s.ř.
Proti usnesení Vrchního soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a soudu
vytýkají nesprávné právní posouzení věci.
Nárok na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě považují za
nárok projednatelný před soudem a v tomto směru poukazují i na judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1847/2001. V něm soud dospěl k závěru, že nárok oprávněné osoby, založený
ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, je právem, které je vymožitelné, je
soudem chráněno a lze jej realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Dovolatelé také upozorňují na judikaturu Ústavního soudu, v níž zastává názor,
že P. f. vykonává vůli státu, který má postavení dlužníka a bývá v prodlení s
plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Za nepřípadné považují
dovolatelé použití zákona, který se týká pozemkových úprav. Kompetence soudu k
rozhodnutí ve věci je dle jejich názoru dána, a navrhují proto, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovanému nebylo dovolání doručeno.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., protože
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání má
náležitosti stanovené zákonem a uplatňují se v něm zákonem vymezené dovolací
důvody. Dovolací soud proto posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci soudem je správné, jestliže soud použil na daný
právní vztah právní normu, která jej upravuje, a správně ji vyložil. V dané
věci odvolací soud správně vyšel z právní úpravy dané zákonem o půdě, v otázce
kompetence soudu k rozhodování o jím upravených právních vztazích jej však
nesprávně vyložil, pokud dospěl k závěru, že pravomoc soudu rozhodovat podle
tohoto zákona je dána jen tam, kde to zákon o půdě vysloveně stanoví. Ve
skutečnosti zákon o půdě v ustanovení § 1 odst. 3 založil opačnou zásadu,
vyjádřenou slovy: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k
majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy“. To se vztahuje i na
uplatňování a projednávání nároků podle zákona o půdě příslušnými orgány, takže
pozemkové úřady rozhodují pouze ve věcech jim výslovně zákonem svěřených. S
ohledem na danou problematiku jde zejména o ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o
půdě (včetně posouzení možnosti vydat oprávněné osobě její původní pozemky z
hlediska jeho ustanovení § 11). Pozemkový úřad nerozhoduje o tom, který
konkrétní pozemek bude oprávněné osobě převeden jako náhradní, pokud původní
pozemek jí nemohl být vydán, protože zákon o půdě tuto agendu nesvěřuje do jeho
pravomoci. Tomu odpovídá i ustanovení § 16 odst. 1, upravující náhrady za
nevydané, neexistující nebo znehodnocené nemovitosti, o nichž rozhodují soudy.
Z toho plyne jedině možný závěr, že totiž o tomto nároku rozhodují obecné soudy
podle § 7 odst. 1 o.s.ř., nikoli pozemkové úřady.
Dovolací soud pak poukazuje (mimo rozsudek, který je zmíněn
dovolatelem, a který se zabýval vymožitelností nároku na převod náhradního
pozemku u soudu), i na svůj rozsudek ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo
1024/2000, v němž vyložil, že P. f. České republiky je účelovým sdružením
majetku, nikoli orgánem veřejné moci, který by mohl provádět řízení, v němž by
autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva. Pokud neplní
své povinnosti subjektu, který má plnit závazek státu, poskytnout v
odůvodněných případech oprávněné osobě náhradní pozemek, je třeba na něj
nahlížet jako na každý jiný subjekt občanskoprávních vztahů.
Dovolací soud se proto neztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu,
že k rozhodování o převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě nemá soud
pravomoc, a to včetně toho, že při výkladu použil tento soud na danou věc
ustanovení zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách. Tento zákon upravuje
totiž jen tu činnost pozemkových úřadů, která pro něj vyplývá ze zákona o půdě,
tedy tu, kterou mu tento zákon svěřil k rozhodování. Nelze jej proto vykládat
tak, že rozhoduje ve všech věcech upravených zákonem o půdě.
Protože tedy dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu
správným, podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., je zrušil. Stejné
důvody platí pro rozhodnutí soudu prvního stupně, který se řídil právním
názorem odvolacího soudu. Jeho rozhodnutí proto dovolací soud rovněž zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V něm bude třeba
nejprve vyřešit otázku věcné příslušnosti, protože o občanskoprávních sporech
rozhodují v prvním stupni okresní (obvodní) soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu