28 Cdo 528/2024-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: V. H., zastoupený JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze, Akademická 663/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 42/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 194/2023-282, o návrhu žalované na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Právní moc rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 194/2023-282, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 6. 2023, č. j. 23 C 42/2022-212, ve výrocích I. a III., jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí. Návrh odůvodnila tím, že spatřuje ohrožení svých práv v případné změně majetkoprávních poměrů.
3. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen na svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
4. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí, splněny.
5. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné. Podle dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí pak bude možno vložit vlastnické právo k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce. Odklad právní moci napadeného rozhodnutí se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Nd 319/2017).
6. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se právní moc rozsudku odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26.
10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).
7. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V písemném vyhotovení svého rozsudku totiž přesvědčivě odůvodnil, proč při posuzování ceny odňatých pozemků vycházel ze znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., ze dne 30. 1. 2017, č. 2345/042017, ve znění jeho dodatku ze dne 12. 2. 2018 (vycházejícího z tzv. severního regulačního plánu – regulační plán pro Prahu XI /Malešice/), a nikoliv z dovolatelkou předloženého oponentního posudku znalce Ing.
Zdeňka Bureše. Vysvětlil přitom, že znalecký posudek vypracovaný doc. Ryskou – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Burešem – považuje za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy i ustálenou judikatorní praxí, dle níž soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební s tím, že kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků (v době převodu či přechodu vlastnického práva na stát existující územně plánovací dokumentace, odnětí za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017) nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či ze dne 5.
10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou). Zdůraznil též, že konkluze doc. Rysky o tom, které pozemky je nutno ocenit jako stavební a které jako zemědělské, byly založeny na komplexním posouzení zjištěných skutečností, když znalec vycházel z územně plánovací dokumentace regulující dané území v rozhodném období – návrhy regulačních plánů z třicátých let 20. století byly v době odnětí pozemků, jejichž ocenění je mezi účastníky řízení sporné (v letech 1952 a 1954), i nadále využívány a výstavba dle nich též fakticky probíhala – i z dobových dokladů (viz zápis stavební komise technického referátu Obvodního národního výboru v Praze ze dne 19.
6. 1950 či návrh na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán malešického města ze dne 24. 6. 1958) osvědčujících stavební charakter odňatých pozemků. Předmětné (dovolatelkou sporované) odňaté pozemky byly ostatně jako stavební za obdobných skutkových poměrů oceněny i v jiných řízeních (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020, či jeho usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 990/2020).
8. V situaci, kdy znalecký posudek Ing. Bureše (stran ocenění odňatých pozemků) není v řízení využitelný, pomíjí-li význam tzv. severního regulačního plánu, bylo pak se zřetelem k výše uvedenému namístě spokojit se s písemným znaleckým posudkem doc. Rysky (§ 127 odst. 1, poslední věta, o. s. ř.). K totožnému závěru dospěl dovolací soud za obdobných skutkových a právních poměrů i v jiných věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 96/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Vzhledem k popsaným specifikům projednávané věci se pak postup odvolacího soudu nezpronevěřuje ani dovolatelkou odkazované judikatuře (rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 96/2024, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08).
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v části zpochybňující ocenění odňatých pozemků na základě znaleckého dokazování podané dovolání předpoklady přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) nenaplňuje.
10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal je však Nejvyšší soud přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky vhodnosti bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce za účelem uspokojení jeho restitučního nároku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
11. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
12. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
13. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, dle něhož tím, že se při liknavém či diskriminujícím postupu žalované mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
15. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2995/2022), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné se zřetelem k poměrům daným ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
16. K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (viz § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu akcentující smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby.
Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené zemědělské pozemky (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015).
17. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, či ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022).
18. Ve světle výše citované judikatury jeví se závěry odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k náhradnímu naturálnímu uspokojení žalobcova restitučního nároku žel předčasnými, jsou-li založeny toliko na úvaze, že jeho plánované využití k výstavbě místní komunikace nedokládá vyjádření zástupce dotčené obce. Při zjištění podávajícím se ze znaleckého posudku Ing. Bureše, že pozemek je dle platného územního plánu zčásti zastavitelný místní komunikací, se totiž odvolací soud již důsledně nezabýval obsahem této platné územně plánovací dokumentace a neinicioval další dokazování potřebné k prověření skutečnosti, zda je na předmětném pozemku či jeho části vskutku plánována výstavba dopravní infrastruktury (místní komunikace) či nikoliv.
Teprve v závislosti na zjištěných okolnostech bude přitom namístě komparovat případný veřejný zájem na zachování státního vlastnictví k předmětnému pozemku či jeho části se zájmem oprávněné osoby na náhradním uspokojení restitučního nároku právě formou jeho bezúplatného převodu.
19. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud, shledávaje dovolání zčásti opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení dotčené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu i jeho nákladového výroku II. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují v příslušném rozsahu i na výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a jeho nákladový výrok III., zrušil Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
20. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
21. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu