28 Cdo 531/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem a neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 187/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.2009, č.j. 11 Co 180/2009-65,
I. Dovolání žalobce směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, č. j. 11 Co 180/2009-65, jeho části, ve které byl ve výroku I potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 10. 2008, č. j. 12 C 187/2006-47, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.10.2008, č.j. 12 C 187/2006-47, odmítl žalobu v části, jíž žalobce požadoval „navrácení majetkového práva rodičů do původního stavu před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku ze dne 10.12.1957“, a současně žádal „změnu zápisu v katastru nemovitostí do původního stavu podle přídělové listiny č.j. K 3137/47, číslo dokladu 15/48, vložka 457, tedy před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957“ (výrok I). V části o určení, že „prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957 je neplatné“, žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce (výrok III) a
o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že žalobcovi rodiče Jan a Kateřina Milkovi nabyli vlastnické právo k souboru nemovitostí označovaného jako „usedlost čp. 25 v katastrálním území Roudno“ přídělem podle § 5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., na základě přídělové listiny vystavené dne 13.12.1947, pod č.j. K 3137/47. Vlastnického práva k těmto nemovitostem se výslovně vzdali písemným prohlášením ze dne 10.12.1957 adresovaným tehdejšímu Okresnímu národním výboru v Bruntále, zemědělskému odboru rady ONV. Nárok na vydání nemovitostí uplatnil žalobce již v restitučním řízení, jež bylo ukončeno rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 27.1.1997, č. 1194/A, podle jehož výroku žalobce není vlastníkem označených nemovitostí. O opravném prostředku, který podal žalobce proti tomuto rozhodnutí, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3.12.1997, č.j. 27 Ca 152/97-23, kterým rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Vyhověno bylo v restitučním řízení pouze návrhu žalobce na určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 139, 259 a 140/2 v katastrálním území R., a to rozhodnutím Okresního úřadu v Bruntále – pozemkového úřadu ze dne 28.8.2002, č. 1194/6.
I se zřetelem k dříve vedeným řízením před pozemkovým úřadem, ukončeným shora označenými (pravomocnými) rozhodnutími tohoto správního orgánu ve věci určení vlastnictví žalobce jako oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), soud prvního stupně uzavřel, že prosazení svých vlastnických nároků (tvrdí-li, že jeho rodiče vlastnické právo neztratili ani ke zbývajícím nemovitostem), se žalobce nemůže domáhat podle obecných předpisů a na požadovaném určení neplatnosti prohlášení o vzdání se majetku (přídělu), jež učinili jeho rodiče dne 10.12.1957, nemá ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) naléhavý právní zájem. V ostatním, ohledně návrhu žalobce „na vrácení majetkového práva rodičů do původního stav před podepsáním prohlášení“, a „na změnu zápisu v katastru nemovitostí“ (při výslovném ujištění žalobce, že určení vlastnického práva rodičů ani jeho samého k předmětným nemovitostem touto žalobou nežádá), shledal soud prvního stupně žalobu neurčitou a nezpůsobilou k věcnému projednání, s tím, že vytýkané vady žalobce neodstranil ani po výzvě soudu podle § 43 odst. 1 o.s.ř.; v uvedeném rozsahu proto žalobu odmítl (§ 43 odst. 3 o.s.ř.).
Rozsudkem ze dne 14.5.2009, č.j. 11 Co 180/2009-65, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci se ztotožnil. K otázce určitosti žaloby dodal, že krom nejasného žalobního žádání žaloba postrádá i označení konkrétního nemovitého majetku, o který žalobci v řízení jde. V případě nároku na určení neplatnosti prohlášení o vzdání se přídělu, mimo restituční řízení, poukázal též na judikatorní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Výslovně v něm uvedl, že rozsudek napadá v celém rozsahu, a to včetně výroku nákladového. V otázce přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., s argumentací, že podle jeho názoru jde o rozsudek po právní stránce zásadně významný ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Namítal, že řízení je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.).
Tvrdil, že odvolací soud při posuzování otázky určitosti žaloby nepřihlédl k ustanovením § 41 odst. 1 a 2 o.s.ř., podle nichž účastníci mohou své procesní úkony provádět jakoukoliv formou (odst. 1) a každý takto provedený úkon se posuzuje podle svého obsahu (odst. 2). Zopakoval, že mu jde o vrácení nemovitostí odňatých jeho rodičům v roce 1957, z nichž mu byly vráceny pouze některé, ač bylo konstatováno, že jejich odnětím byla porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody. Po smrti JUDr. Květoslava Vozného, který jej zastupoval v restitučních řízeních, koncipoval a doplňoval žalobu žalobce sám, přesto, že na počátku řízení požádal soud o ustanovení zástupce z řad advokátů; jeho žádosti vyhověno nebylo, ač má za to, že splňuje předpoklady pro přiznání poplatkového osvobození.
Připustil, že žalobu nebyl schopen opravit podle pokynů soudu a při označení nemovitostí vycházel z právního stavu v roce 1956. Za nesprávné
označil i právní posouzení věci, při kterém odvolací soud podle jeho názoru použil nesprávná ustanovení právních předpisů, namísto předpisů platných v roce 1956, předpisy z roku 2003; více své námitky v tomto směru nekonkretizoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním patrně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a a 75b o.s.ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby a jež zde má povahu nemeritorního usnesení, je tedy dovolání přípustné bez dalšího podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. V uvedeném rozsahu proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uplatněných v dovolání, přihlížeje též k vadám řízení uvedeným v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že by řízení bylo postiženo zmatečnostmi (některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) a takový závěr neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud nezjistil ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Za takovou vadu řízení nelze pokládat ani rozhodnutí soudu vydané v průběhu řízení, jímž nebylo vyhověno návrhu žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o.s.ř.). Usnesení soudu prvního stupně ze dne 11.7.2007, č.j.
12 C 187/2006-32, vychází z úplného hodnocení žalobcových osobních a majetkových poměrů a žalobce (jemuž bylo doručeno 18.7.2007) je nenapadl odvoláním. Z obsahu spisu se přitom podává, že v dalším řízení netvrdil skutečnosti o změně svých poměrů a o ustanovení zástupce již soud znovu nežádal. Nevyužil-li tedy sám možnosti zvolit si pro řízení kvalifikovaného zástupce, nelze v absenci zástupce nyní spatřovat vadu řízení či vadu rozhodnutí, v situaci, kdy účastníci měli v řízení stejné možnosti k uplatnění svých práv (§ 18 odst. 1 o.s.ř.).
Do jejich ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) postupem v řízení soud nezasáhl.
Závěr odvolacího soudu, že se žalobci ani po instruktivních poučeních, jichž se mu od soudu dostalo (§ 43 odst. 1 o.s.ř.), nezdařilo odstranit vady žaloby, které brání pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), je přitom správný. Ačkoliv ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce a nezáleží na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny, z textu žaloby a jejího doplnění v posuzovaném případě nelze s určitostí dovodit, co má být předmětem řízení a čeho se žalobce domáhá, žádá-li o „navrácení majetkového práva rodičů do původního stavu před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku ze dne 10.12.1957“, a též o „změnu zápisu v katastru nemovitostí do původního stavu podle přídělové listiny č.j. K 3137/47, číslo dokladu 15/48, vložka 457, tedy před podepsáním prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957“, a vylučuje-li současně, že by žalobou sledoval určení vlastnického práva svých rodičů či jeho samého k nemovitostem, jejichž označení je taktéž neurčité a neumožňuje jejich přesnou identifikaci. Ani odvolací soud po žalobci nežádal o přesný návrh znění výroku rozsudku (takový požadavek ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. nestanoví), ale o srozumitelné vyjádření povinnosti, jež má být žalovanému uložena, popřípadě o určité vymezení právního vtahu, práva nebo právní skutečnosti, jež mají být rozhodnutím soudu deklarovány. To se žalobci – krom návrhu na určení neplatnosti právního úkonu, prohlášení o vzdání se přídělu (viz dále) – nezdařilo. Postup soudu v tomto směru nebyl vůči žalobci přísně formální ani nevstřícný a nejde o to, že by snad soud nepřihlédl k některým žalobcovým úkonům, nesprávně označeným, jak žalobce s poukazem na ust. § 41 o.s.ř. nejspíše namítá. Jak se z obsahu spisu podává, o odstranění vad žaloby se soud prvního stupně pokusil i v rámci přípravy jednání, za osobní účasti žalobce, jehož za tímto účelem předvolal k soudu a znovu mu poskytl příslušná poučení (viz protokol o tomto úkonu soudu, konaném dne 2.6.2008).
Soudu prvního stupně tudíž nezbylo, než ve shora uvedeném rozsahu žalobu podle § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnout. Při nezměněném stavu řízení nepochybil ani soud odvolací, který rozsudek (mající v tomto rozsahu povahu usnesení, nikoliv rozhodnutí o věci samé) potvrdil (§ 219 o.s.ř.). V uvedeném rozsahu je tedy rozhodnutí odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti této části rozhodnutí zamítl (§ 243b odst. 2 věty prvé o.s.ř.).
Povahu rozhodnutí o věci samé má rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku I v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti „prohlášení o vzdání se majetku č. 110331 ze dne 10.12.1957“, tedy neplatnosti úkonu, který učinili v roce 1957 žalobcovi rodiče a který byl tehdejšími orgány kvalifikován jako vzdání se vlastnického práva k nemovitostem, které nabyli přídělem podle § 5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Při toliko částečném úspěchu žalobce v řízení před pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 4 zákona o půdě usiluje nyní žalobce o obnovení vlastnického práva i k ostatním nemovitostem, prostřednictvím žaloby o určení neplatnosti označeného právního úkonu. Tuto žalobu odvolací soud neshledal opodstatněnou, s odůvodněním, že na žádaném určení nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.; argumentoval přitom tím, že při existenci zvláštní (restituční) právní úpravy ti, kdo by byli podle těchto předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů. Takový názor je bezpochyby správný a oporu pro něj lze nalézt jak v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, popřípadě rozsudek ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006), tak i v judikatuře Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko jeho pléna ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Konkrétní námitky proti správnosti tohoto názoru (na němž rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé jedině spočívá) dovolatel ostatně ani nevznáší a žádnou z otázek, jež by z tohoto pohledu mohla být označena za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dovolacímu soudu nepokládá. Důvodem, který by mu otevíral cestu k prosazení domnělých vlastnickým nároků podle obecných předpisů, nemůže být ani okolnost, že v dříve vedených řízeních před pozemkovým úřadem měl úspěch pouze částečný. Z obsahu nyní projednávané žaloby přitom vyplývá, že jejím podáním žalobce nesleduje projednání téže věci, o níž dříve rozhodl pozemkový úřad, v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o.s.ř.); takový cíl sledovat ostatně ani nemůže, jestliže žalobu (avšak podle obecných předpisů) podává s odstupem několika let od nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, ač lhůta k jejímu podání je dvouměsíční (srov. § 247 odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor, na němž odvolací soud se rozhodnutí o věci samé založil, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahového vymezení) nejedná se tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a proti tomuto jeho výroku dovolání přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). V uvedeném rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o.s.ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, sluší se připomenout, že ani proti tomuto výroku dovolání přípustné není, jelikož nejde o rozhodnutí ve věci samé (§ 237 o.s.ř.) ani o žádný z případů rozhodnutí vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a 239 o.s.ř. (více k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a 142 odst. 1 o.s.ř.) za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu