ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy
Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně Židovské obce Brno, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, IČ
49465473, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 21, proti žalované České republice - České správě sociálního
zabezpečení, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Křížová 1292/25, IČ 00006963, o
nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 238/2014, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2017, č. j. 49 Co
122/2016-112, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení o
dovolání.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 49 Co 122/2016-112,
změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, č. j. 48 C
238/2014-55 [jehož výrokem I. byla žalované uložena povinnost uzavřít s
žalobkyní specifikovanou dohodu o vydání nemovitostí podle § 10 odst. 4 zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to pozemkovou parcelu č. o
výměře 606 m2 - zastavěná plocha a nádvoří (nemovitá kulturní památka) a budovu
č. p. - objekt bydlení (nemovitá kulturní památka) stojící na označeném
pozemku, vše v obci Brno, katastrální území Zábrdovice, zapsané na LV č. u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B.-m., s
veškerým příslušenstvím, přičemž „přejímající nepřejímá s převáděnými
nemovitostmi žádné dluhy, právní závady nebo břemena“, výrokem II. bylo
rozhodnuto, že „neuzavře-li žalovaná se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí
dle výroku I. tohoto rozsudku do 15 dnů od právní moci rozsudku, nahrazuje se
projev vůle žalované tuto dohodu se žalobkyní uzavřít a její písemné vyhotovení
podepsat tímto rozsudkem“, a výrokem III., že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni náklady řízení v částce 27.451,14 Kč k rukám právního zástupce
žalobkyně] tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1.518,- Kč.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je církevní právnickou osobou
a právní nástupkyní Židovské náboženské obce Brno, která byla původním
vlastníkem předmětných nemovitých věcí zakoupených v roce 1907, že v době
účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. byly tyto věci ve vlastnictví státu, přičemž
jejich správu vykonává Česká správa sociálního zabezpečení, že během druhé
světové války byly předmětné nemovité věci z důvodu rasové persekuce zabrány ve
prospěch Velkoněmecké říše bez náhrady a přepsány na Vystěhovalecký fond pro
Čechy a Moravu, že v listopadu 1944 byla budova poškozena náletem, že po
skončení války byly předmětné nemovité věci v roce 1946 vráceny právní
předchůdkyni žalobkyně, přičemž však již v roce 1945 byla budova přidělena pro
ubytování složek SNB, že dne 9. 5. 1947 byla mezi bývalým Čsl. státem
zastoupeným SNB - Zemským velitelstvím v Brně jako nájemcem a právní
předchůdkyní žalobkyně jako pronajímatelkou uzavřena nájemní smlouva ohledně
budovy, v níž byly pro pronajímatelku sjednány zcela nevýhodné podmínky, že dne
12. 12. 1950 rozhodla Vládní dislokační komise v Praze o přidělení objektu
Vojenské správě, že dne 10. 12. 1954 byla mezi žalobkyní jako vlastníkem a Čsl.
státem zastoupeným Posádkovou správou v Brně uzavřena smlouva o bezúplatném
užívání budovy podle rozhodnutí Vládní dislokační komise a výměru ÚNV, na
jejímž základě byla Vojenská správa oprávněna budovu užívat bezplatně v
neomezeném rozsahu, že tato smlouva byla pro žalobkyni nevypověditelná, zatímco
ze strany Vojenské správy mohla být vypovězena měsíčně předem vždy k 1. dni v
měsíci, že ke dni 31. 12. 1956 vypršela globální pojišťovací smlouva na budovu
a žalobkyně proto požádala Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správu o
sdělení, zda ji může pojistit, „a nechť prohlásí, že veškeré škody na objektu
kryté obvykle pojištěním napraví z titulu údržby“, a že kupní smlouvou ze dne
29. 11. 1957 žalobkyně prodala předmětné nemovitosti národnímu podniku
Investroj v Praze za dohodnutou kupní cenu 313.200,- Kč dle odhadu znalce s
tím, že žalobkyně měla podle této smlouvy zajistit její knihovní provedení a
zaplatit výlohy za vyhotovení a knihovní provedení smlouvy včetně notářského
poplatku z převodu nemovitostí.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že žalobkyně je
oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaná je
osobou povinnou dle § 4 písm. c) tohoto zákona, neboť Česká správa sociálního
zabezpečení je organizační složkou státu, že majetková křivda vznikla právní
předchůdkyni žalobkyně způsobem uvedeným v § 5 písm. f) zákona, tedy v důsledku
uzavření kupní smlouvy (ze dne 29. 11. 1957) v tísni, když čsl. stát sice v
roce 1946 obnovil vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitým věcem,
fakticky jí však k nim neumožnil výkon vlastnického práva ani jeho ochranu. Dále vyšel z § 7 odst. 1 písm. b) cit. zákona, který stanoví, že povinná osoba
podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví
státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná
osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze
skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu
předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním,
zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí
duchovních. Dovodil, že podle tohoto ustanovení se vydávají nemovité věci tzv. „nehospodářské povahy“, přičemž současně vysvětlil, co se těmito taxativně
uvedenými účely rozumí, jakož i to, že úmysl zákonodárce uvedeným ustanovením
směřoval k omezení rozsahu vydávaných nemovitostí oproti rozsahu stanovenému v
§ 6 tohoto zákona (jenž upravuje vydání nemovitých věcí Státním pozemkovým
úřadem, resp. do 31. 12. 2013 Pozemkovým fondem České republiky, a Lesy České
republiky), a že podle § 7 odst. 1 cit. zákona proto dochází k vydání pouze
účelově určených nemovitých věcí, kdy je rozhodující, k jakému účelu věc
sloužila oprávněné osobě v rozhodném období. Pokud však nemovitá věc k uvedeným
účelům nesloužila, nemůže být vydána, a to i kdyby ji stát zabavil po 25. 2. 1948 a naplnil přitom majetkovou křivdu podle § 5 cit. zákona, neboť
nerozlišuje důvody, pro které nemovitá věc k taxativně vymezeným účelům užívána
nebyla. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky
pro vydání předmětných nemovitých věcí žalobkyni, neboť i když bylo prokázáno,
že se staly předmětem majetkové křivdy v důsledku uzavření kupní smlouvy v
tísni, nebyly v rozhodném období (jeho části) užívány žalobkyní ani její právní
předchůdkyní k žádnému z účelů uvedených v § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.; to ostatně vyplývá již ze skutkových tvrzení v žalobě, v níž
žalobkyně uvedla, že předmětné nemovité věci v rozhodném období k účelům
vymezeným v uvedeném ustanovení neužívala, a pouze poukázala na to, že tyto
věci, resp. budova, sloužila její právní předchůdkyni před druhou světovou
válkou k administrativní činnosti a že v ní bylo umístěno sídlo řady spolků
souvisejících s náboženskou obcí, avšak po válce a po obnovení jejího
vlastnického práva v roce 1946 ji již užívat nemohla.
Skutečnost, že žalobkyni
v užívání věci bránil stát svým autoritativním přístupem, či zda jí v tom
bránily jiné okolnosti, je z hlediska § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012
Sb. nerozhodná, neboť i přesto, že zjištěné skutečnosti lze vnímat jako křivdu,
která byla na majetku žalobkyně tehdejším aparátem spáchána, nejedná se o
křivdu, jejíž nápravu by bylo možno podle tohoto zákona zjednat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud „nesprávně právně
posoudil (vyložil) otázku účelového určení věci v rozhodném období [stanovenou
v ust. § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání]“, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, navíc za situace, kdy stát
v rozhodném období řádné užívání nemovitostí fakticky a mocensky znemožnil. Kromě toho lze přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. podle jejího mínění
dovozovat i z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť jeho rozhodnutí „odporuje dobrým mravům a zejména
ignoruje judikaturu dosud ve věcech restitučních vydanou v tom smyslu, že při
aplikaci právních předpisů má být postupováno ex favore restitutionis“ (viz
závěry zaujaté v judikatuře Ústavního soudu, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil
např. v usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015); dále pak
poukázala na usnesení téhož soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013,
a ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013. Dovolatelka je přesvědčena o
tom, že „pokud má být nemovitá věc v rozhodném období užívána k účelům
vyjmenovaným v zákoně, tak vzhledem ke skutečnosti, že se v případě předmětných
nemovitostí jedná (jednalo) o kancelářskou budovu, je podmínka
administrativního účelu naplněna“, neboť výkon správní agendy církví lze
bezesporu zařadit pod administrativní účel užívání. Poukazuje na to, že
předmětná budova byla zakoupena v roce 1907 pro potřeby Židovské náboženské
obce, že v ní byla soustředěna jak duchovní, charitativní, vzdělávací,
společenská a administrativní činnost a že v ní byla umístěna sídla řady
souvisejících spolků a právnických osob, přičemž z listin vydaných po válce
jednoznačně vyplývá charakter budovy jako kancelářské. Z toho, jakým způsobem
byla žalobkyni fakticky odňata možnost s budovou (její náletem neponičenou
částí) nakládat, je však zřejmé, že tento stav jí nelze přičítat k tíži, neboť
to byl stát, který jí řádné užívání jejího majetku znemožnil a který nyní
argumentuje jeho „neužíváním“. Přitom z okolností tohoto případu je zjevné, že
jednání a postup žalované těží z protiprávního stavu, který sama vytvořila a
vyvolala, a takovému jednání nemůže být poskytnuta právní ochrana, navíc i
vzhledem ke skutečnosti, že stát předmětnou nemovitost dlouhodobě neužívá,
takže nevyhovění žalobě a tedy nenapravení majetkové křivdy způsobené v
minulosti právní předchůdkyni žalobkyně, je příliš tvrdým postihem. Dovolatelka
dodala, že žaloba, kterou podala podle zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění
některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ohledně vydání totožných
nemovitých věcí, byla zamítnuta, a že Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5405/2008, její dovolání odmítl, což odůvodnil tím, že jí
označené věci byly po válce vráceny a že tento stav uvedený zákon nepředvídá. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první
zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení - žalobkyní) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva [aplikace § 7 odst. 1 písm. b) zákona
č. 428/2012 Sb.], která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně k řešení otázky, pro niž je přípustné, není opodstatněné, a
že jinak není přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.).
Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb., stanoví v ustanovení § 1, že upravuje zmírnění některých
majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a
náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi.
Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá
oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního
majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem
majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v
rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud … b)
oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k
duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo
administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
V Důvodové zprávě se k tomuto ustanovení uvádí, že podle odstavce 1 písmene b)
se oprávněným osobám vydávají nemovité věci tzv. „nehospodářské povahy“, tedy
takové, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním
předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům. Duchovním účelem se
rozumí např. vysluhování svátostí, pořádání bohoslužebných obřadů či
modlitebních setkání. Pastoračním účelem je např. výuka náboženství, příprava
na udílení svátostí, setkávání společenství atp. Charitativním účelem se rozumí
poskytování služeb blíženecké lásky, obecně známým pod pojmem charita, resp.
diakonie. Vzdělávacím účelem je poskytování vzdělávání, ať v rámci soustavy
veřejného školství či interní povahy. Administrativním účelem je výkon správní
agendy církví a náboženských společností. Věcné vymezení tak dopadá např. na
budovy far, modliteben, kostelů, církevních škol, seminářů či charit.
Odborná literatura (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015,
dostupný v systému ASPI) pak zastává názor, že cílem § 7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit vydání věcí z původního majetku církví a
náboženských společností, které nemají hospodářský charakter, ale sloužily v
minulosti církvím a náboženským společnostem pro výkon kultu či obecně
prospěšných činností. Oprávněným osobám se vydávají nemovité věci, které
kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům
sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům. Tyto účely nemohou být rozšiřovány.
Pokud k těmto účelům nemovitá věc nesloužila, nemůže být vydána, a to i kdyby
ji stát zabavil po 25. 2. 1948 a naplnil přitom majetkovou křivdu podle § 5.
Cílem tohoto ustanovení je vrátit oprávněným osobám nemovité věci, které neměly
hospodářský charakter a sloužily k výkonu poslání církví a náboženských
společností. Obnova vlastnického práva tu sleduje i jiný cíl než zajištění
zmírnění majetkových křivd a zajištění ekonomické soběstačnosti církví a
náboženských společností. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva
existuje přímá vazba mezi výkonem svobody vyznání a ochranou specifického
majetku, který je Evropským soudem pro lidská práva vymezen jako „objects
intended for celebration of divine worship“ (rozsudek Svaté kláštery proti
Řecku č. 13092/87,13984/88; § 87, a contrario), tedy jako věci určené pro
bohoslužbu (kult, obřady). U nemovitých věcí upravených v komentovaném
ustanovení je tak obnova vlastnického práva i prostředkem k realizaci
základních práv na svobodu projevu náboženství (§ 16 odst. 1 Listiny), práva na
autonomii církví a náboženských společností (§ 16 odst. 2 Listiny), potažmo
svobody náboženství (čl. 15 Listiny). K realizaci výše zmíněných základních
práv byly přitom přímo určeny konkrétní budovy, proto byla zvolena metoda
jejich naturální restituce. Zároveň je však nutné zdůraznit, že za stavby
stejného typu ve vlastnictví nestátních subjektů je dotčeným církvím
poskytována kompenzace ve formě paušální finanční náhrady. Zákon o majetkovém
vyrovnání předpokládá, že nemovité věci sloužily oprávněné osobě nebo jejímu
právnímu předchůdci. Z toho lze vyvodit, že využívat nemovitou věc k vymezeným
účelům mohla pouze některá oprávněná osoba nebo její právní předchůdce. Pokud
byla nemovitost pronajata subjektu mimo okruh oprávněných osob a jejich
právních předchůdců, nemůže být vydána, a to i kdyby byla nájemcem využívána ve
shodě s uvedenými účely.
V další komentářové literatuře (srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, 194 s.) se uvádí, že v případech podle § 7 odst. 1 písm. b)
zákona dochází k vydání účelově určených věcí. Rozhodující je, k jakému účelu
věc sloužila oprávněné osobě v rozhodném období. Postačí, je-li k těmto účelům
věc užívána po jakoukoliv část rozhodného období. Vymezení účelu je velmi
široké a z myslitelných činností církevních subjektů tak v podstatě vylučuje
pouze primárně hospodářské činnosti.
Dovolací soud vzhledem k výslovnému znění ustanovení § 7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb., k Důvodové zprávě k tomuto ustanovení, jakož i k
právním názorům zaujatým odbornou literaturou, dospěl k závěru, že nesloužila-
li nemovitá věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové
křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném
období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, v důsledku některé ze skutečností
uvedených v § 5, v rozhodném období oprávněné osobě ani jejímu právnímu
předchůdci k žádnému z taxativně vymezených účelů stanovených v § 7 odst. 1
písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., byť příčina tohoto stavu spočívala v tom, že
tuto nemovitou věc využíval stát, nejsou dány zákonné předpoklady k tomu, aby
tato věc byla oprávněné osobě vydána povinnou osobou uvedenou v § 4 písm. c) a
d) tohoto zákona.
V posuzované věci odvolací soud - jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá -
výslovně citoval jak z Důvodové zprávy k § 7 odst. 1 písm. b) zákona č.
428/2012 Sb., tak i z právních názorů vyjádřených v citované odborné
literatuře, byť tyto zdroje v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně necitoval.
Se závěry, k nimž dospěl, se dovolací soud zcela ztotožňuje.
Jestliže bylo v řízení zjištěno, že předmětné nemovité věci žalobkyni ani její
právní předchůdkyni v rozhodném období vymezeném v § 1 zákona č. 428/2012 Sb.,
tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nesloužily k duchovním, pastoračním,
charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo
jako obydlí duchovních, neboť - i když jí po skončení války byly v roce 1946
vráceny, avšak již od roku 1945 byly využívány bývalým čsl. státem, a to po
celé rozhodné období, takže žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je
neměla možnost jakkoliv užívat, pak je jednoznačné, že předpoklady pro jejich
vydání, resp. pro rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle žalované s
uzavřením dohody podle § 10 odst. 4 citovaného zákona, naplněny nebyly, byť
odvolací soud dospěl k závěru, že k převodu předmětných nemovitých věcí na stát
(národní podnik Investroj v Praze) kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1957 za
dohodnutou kupní cenu 313.200,- Kč dle odhadu znalce došlo ze strany žalobkyně
v tísni [§ 5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.], podle níž měla zajistit její
knihovní provedení a zaplatit výlohy za vyhotovení a knihovní provedení smlouvy
včetně notářského poplatku z převodu nemovitostí. Restituční předpisy totiž
nelze vykládat extenzivně v případech, kdy podmínky restituce jsou jednoznačně
vymezeny příslušným ustanovením zákona [v daném případě § 1 a § 7 odst. 1 písm.
b) zákona č. 428/2012 Sb.].
Otázka „účelového určení věci v rozhodném období“ přípustnost dovolání
nezakládá, když předmětné nemovité věci žalobkyni ani její právní předchůdkyni
v rozhodném období k žádnému účelu taxativně vymezenému v § 7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb. nesloužily.
Princip ex favore restitutionis, z něhož Ústavní soud již od svých prvních
rozhodnutí v restitučních věcech vycházel a jejž zdůrazňoval (viz jeho nálezy
ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, ze dne 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS
154/95, ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 29. 4. 2010, sp.
zn. II. ÚS 2896/09) a na nějž dovolatelka poukázala, v dané věci uplatnit
nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je
zmírnění některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči
oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný
režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by
toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalované v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu