28 Cdo 4246/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně a) V. F., b) K. M., obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému České republice –
Ministerstvu vnitra, IČO: 00007064, se sídlem Praha, Nad Štolou 3, o nahrazení
správního rozhodnutí (vypořádání za nemovitý majetek podle zákona č. 212/2009
Sb.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 226/2010, o dovolání
žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 24 Co 286/2012-104, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.365,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Kristiny Škampové, zastupující žalobce.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou podle části páté o. s. ř. (dále jen „část pátá“) domáhali
odškodnění na základě zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný
jejich právním předchůdcem (otcem) na Podkarpatské Rusi, neboť dosud bylo
vyplaceno odškodnění pouze ve výši 15.722,- Kčs, což je v hrubém nepoměru k
hodnotě zanechaných nemovitostí. Žalovaným – správním orgánem nebylo žádosti o
odškodnění vyhověno proto, že ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č.
212/2009 Sb. ve znění účinném do 30. 4. 2012 stanovil, že na odškodnění podle
tohoto zákona má nárok (1.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož
zákona), která „zanechala v období od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a po
dobu do 23. května 1945 pozbyla na území Podkarpatské Rusi svůj nemovitý
majetek a již se k němu do 29. června 1945 nemohla vrátit“ a dále (2.) osoba (a
její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož zákona), která „zanechala a pozbyla svůj
nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním
postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik“. Žalovaný –
správní orgán uzavřel, že právní předchůdce žalobců zanechal nemovitosti na
Podkarpatské Rusi až po datu 18. 3. 1939, a proto jej není možné zařadit do
prvé skupiny (1.) osob vymezené v § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb.,
a současně jej nelze podřadit ani do druhé skupiny (2.) oprávněných osob podle
§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., neboť nemovitosti na Podkarpatské
Rusi zanechal v souvislosti se zabráním území Podkarpatské Rusi jinými státy
před druhou světovou válkou, nikoliv v souvislosti s postoupením tohoto území
Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „SSSR“). Uvedený závěr
žalovaného – správního orgánu žalobci rozporují, když tvrdí, že jejich otec
majetek na Podkarpatské Rusi zanechal před datem 18. 3. 1939, neboť byl již dne
17. 3. 1939 zajat, ačkoliv území Podkarpatské Rusi opustil až po datu 18. 3.
1939.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, když setrval na svém závěru
o tom, že otec žalobců nespadá do žádné z kategorií osob uvedených v ustanovení
§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., neboť podle jeho skutkových
zjištění otec žalobců pobýval na Podkarpatské Rusi minimálně do 27. 3. 1939,
kdy byl zajat (zde se liší skutkový závěr žalovaného od tvrzení žalobců). Navíc
i v případě, že by byl zajat před datem 18. 3. 1939, nelze počátek zajetí –
pobytu v maďarském koncentračním táboře považovat za okamžik zanechání
nemovitostí na Podkarpatské Rusi, neboť nebyl-li by otec žalobců po propuštění
z koncentračního tábora vyhoštěn, pravděpodobně by se ke svému nemovitému
majetku vrátil. Dále žalovaný uvedl, že otec žalobců obdržel jako odškodnění
kromě žalobci uvedené částky 15.722,- Kčs i částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs,
a to jako zálohu podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o přihlašování a
zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s některými
politickými událostmi. V případě vyhovění žalobě je proto třeba i tyto další,
žalobci neuvedené, částky vyplacené jejich otci započíst na nárok žalobců na
odškodnění podle zákona č. 212/2009 Sb.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně, konkrétně dne 1. 5. 2012 nabyl
účinnost zákon č. 121/2012 Sb., který novelizoval ustanovení § 3 odst. 1 písm.
c) zákona č. 212/2009 Sb. tak, že nárok na odškodnění podle tohoto zákona má
(1.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož zákona), která „zanechala v
období od 29. září 1938 na Podkarpatské Rusi svůj nemovitý majetek a pozbyla
jej do 23. května 1945“ a dále (2.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3
téhož zákona), která „zanechala, anebo pozbyla svůj nemovitý majetek na území
Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území Svazu
sovětských socialistických republik“. Podle přechodných ustanovení zákona č.
121/2012 Sb. se novelizovaného znění zákona č. 212/2009 Sb. použije i na řízení
zahájená před jeho účinností, a tedy i na souzenou věc.
Obvodní soud pro Prahu 7, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 20. 6.
2012, č.j. 5 C 226/2010-72, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Ve
svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění žalovaného – správního orgánu,
na jejichž základě uzavřel, že žalobci splňují všechny podmínky pro odškodnění
podle zákona č. 212/2009 Sb. Jde-li o otázku, zda otec žalobců spadá do některé
z kategorií vymezených v § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., soud
prvního stupně poukázal na změnu právní úpravy a uzavřel, že otec žalobců
zanechal nemovitosti na Podkarpatské Rusi prokazatelně do 23. 5. 1945 ve smyslu
§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. ve znění zákona č. 121/2012 Sb., a
proto je naplněna i poslední z podmínek pro přiznání odškodnění žalobcům.
Jde-li o částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci žalobců, uvedl soud
prvního stupně, že je nelze započíst na odškodnění žalobců podle zákona č.
212/2009 Sb., neboť se nejednalo o částky vyplacené otci žalobců za zanechání
nemovitého majetku na Podkarpatské Rusi, nýbrž za škody vzniklé opuštěním
tohoto majetku na živém a mrtvém inventáři.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č.j. 24
Co 286/2012-104, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého
rozhodnutí předně uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, převzal-li
skutková zjištění žalovaného - správního orgánu, neboť mu takový postup
umožňuje ustanovení § 250e odst. 2 o. s. ř. s tím, že není dotčena možnost
soudu zopakovat důkazy provedené před správním orgánem. Dále odvolací soud
poukázal na novelizované znění ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č.
212/2009 Sb. a konstatoval, že otec žalobců pozbyl nemovitý majetek na území
Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto území dne 29. 6.
1945 SSSR, neboť v důsledku uzavření mezinárodní smlouvy, jíž došlo k
postoupení Podkarpatské Rusi SSSR, nemohl se svým nemovitým majetkem na území
Podkarpatské Rusi nakládat a užívat jej. Protože i ostatní podmínky pro
odškodnění žalobců shledal odvolací soud naplněnými, dospěl k závěru, že
žalobci mají nárok na odškodnění podle zákona č. 212/2009 Sb. K námitce
žalovaného se odvolací soud zabýval dále výši náhrady a uvedl, že je třeba
vycházet z částky uvedené otcem žalobců v přihlášce podle vládního nařízení ze
dne 28. 1. 1947, č. 8/1947 Sb., jak plyne z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č.
212/2009 Sb. Jde-li o částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci
žalobců, nelze je podle odvolacího soudu započíst na odškodnění žalobců, neboť
se jedná o náhrady poskytnuté ve čtyřicátých letech podle jiných právních
předpisů, které předcházely postoupení Podkarpatské Rusi SSSR. Z výše uvedených
důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Jde-li o náklady řízení, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně,
neboť v mezidobí došlo ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a proto odvolací
soud přepočítal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „Advokátní tarif“). Rovněž
při stanovení výše náhrady nákladů odvolacího řízení vycházel odvolací soud z
Advokátního tarifu. Jde-li o tarifní hodnotu věci, od níž se pak odvíjí odměna
za jeden úkon právní služby, nevycházel odvolací soud z výše žalobci
požadovaného odškodnění (1.784.278,- Kč), nýbrž z částky 25.000,- Kč (pro
řízení před soudem prvního stupně), resp. 50.000,- Kč (pro odvolací řízení),
která se podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) Advokátního tarifu ve znění do
31. 12. 2012, resp. § 9 odst. 4 písm. d) Advokátního tarifu ve znění do 31. 12.
2013, považuje za tarifní hodnotu ve věcech projednávaných podle soudního řádu
správního. Uvedený postup odůvodnil povahou řízení podle části páté o. s. ř.,
která je podobná řízením podle soudního řádu správního. Pro úplnost dovolací
soud uvádí, že Advokátní tarif ve zněních rozhodných pro rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení neobsahoval
zvláštní ustanovení pro výši mimosmluvní odměny v řízeních podle části páté o.
s. ř.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č.j. 24 Co
286/2012-104, podali dovolání žalovaný i žalobci.
Žalovaný ve svém dovolání namítl:
a. právní předchůdce žalobců nespadá ani do jedné ze skupin osob
vymezených v ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. v
novelizovaném znění, neboť nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi sice zanechal
po datu 29. 9. 1938, nicméně nepozbyl jej do data 23. 5. 1945.
b. při stanovení výše odškodnění neměly soudy vycházet z přihlášky
podané otcem žalobců Ministerstvu vnitra dne 19. 3. 1947 podle vládního
nařízení ze dne 28. 1. 1947 č. 8/1947 Sb., neboť existují důkazy o tom, že cena
nemovitostí zanechaných otcem žalobců na Podkarpatské Rusi byla nižší než cena,
kterou uvedl v přihlášce.
c. na odškodnění vyplacené žalobcům měly být ve smyslu § 7 odst. 4
zákona č. 212/2009 Sb. započteny i částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené
otci žalobců jako záloha na škody zjištěné podle vládního nařízení č. 93/1940
Sb., o přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v
souvislosti s některými politickými událostmi, neboť se rovněž jednalo o
náhradu škody vyplacené za nemovitosti otce žalobců na Podkarpatské Rusi.
d. odvolací soud vycházel při rozhodování zejména z tvrzení žalobců. V
této souvislosti by měl být dovolacím soudem vyřešena právní otázka, zda má
řízení podle části páté povahu spornou, či nespornou.
e. odvolací soud neměl přepočítat náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně podle Advokátního tarifu, neboť za řízení před soudem prvního
stupně byla účinná vyhláška č. 484/2000 Sb. Navíc odvolací soud nesprávně
vypočetl hodnotu jednoho úkonu právní služby, a náhrada nákladů řízení před
soudem prvního stupně měla být proto nižší.
Žalobci ve svém vyjádření navrhli odmítnutí nebo zamítnutí dovolání žalovaného,
neboť podle jejich názoru soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích správně
vycházely ze skutkových zjištění správního orgánu a věc správně posoudily.
Žalobci jsou oprávněnými osobami, protože určující je skutečnost, že jejich
otec pozbyl nemovitosti v souvislosti s postoupení Podkarpatské Rusi
mezinárodní smlouvou SSSR. Soudy obou stupňů stanovily výši odškodnění správně
podle přihlášky škody ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., když přímo
ze znění zákona je zřejmé, že teprve v případě, kdy je nemožné určit výši
odškodnění podle přihlášky, lze použít alternativní metody stanovení výše
odškodnění. Jde-li o částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs, které otec žalobců
obdržel jako zálohu na škody zjištěné podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o
přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s
některými politickými událostmi, nelze je započíst na odškodnění vyplacené
žalobcům už proto, že se nejedná o náhrady za nemovitosti.
Žalobci svým dovolání napadli jen výroky rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení, neboť podle jejich názoru odvolací soud při rozhodování o
nákladech řízení nesprávně stanovil tarifní hodnotu věci částkou 25.000,- Kč
(pro řízení před soudem prvního stupně) podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f)
Advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012 a částkou 50.000,- Kč (pro odvolací
řízení) podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) Advokátního tarifu ve znění do
31. 12. 2013, které se však v rozhodné době vztahovalo jen na řízení podle
soudního řádu správního a nikoliv na řízení podle části páté o. s. ř. Podle
názoru žalobců měl odvolací soud vycházet při stanovení tarifní hodnoty věci z
obecného ustanovení § 8 odst. 1 Advokátního tarifu.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že odvolací soud podle
jeho názoru správně vycházel při určení tarifní hodnoty věci z ustanovení § 9
odst. 4 písm. d) Advokátního tarifu, neboť řízení podle části páté je velmi
podobné řízení podle soudního řádu správního, a analogie legis je v soukromém
právu obecně povolena.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami
zastoupenými advokáty, že splňují formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř., a zabýval se proto jejich přípustností.
Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. není dovolání „přípustné
proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.
K námitkám žalovaného týkajícím se merita věci
Dovolatelka předně namítá, že zákon č. 212/2009 Sb. určuje dvě skupiny
oprávněných osob, a to (1.) osoby, které nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi
zanechaly od 29. 9. 1938 a pozbyly jej do 23. 5. 1945, a dále (2.) osoby, které
zanechaly nebo pozbyly nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi v souvislosti s
postoupením tohoto území SSSR (sub a/). Dále dovozuje, že právní předchůdce
žalobců nespadá ani do jedné z uvedených skupin, neboť nemovitý majetek na
Podkarpatské Rusi sice zanechal po datu 29. 9. 1938, nicméně nepozbyl jej do
data 23. 5. 1945. V uvedeném směru je třeba vyjít ze znění zákona č. 212/2009
Sb. a zejména porovnat jeho původní znění se zněním po novele provedené zákonem
č. 121/2012 Sb., které sice nabylo účinnosti teprve po zahájení řízení před
soudem prvního stupně, nicméně podle přechodných ustanovení se na souzenou věc
aplikuje. Původní znění § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. stanovilo,
že na odškodnění podle tohoto zákona má nárok (1.) osoba (a její příbuzní dle §
3 odst. 3 téhož zákona), která „zanechala v období od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939 a po dobu do 23. května 1945 pozbyla na území Podkarpatské Rusi
svůj nemovitý majetek a již se k němu do 29. června 1945 nemohla vrátit“ a dále
(2.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož zákona), která „zanechala a
pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se
smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik“. Podle novelizovaného znění zákona č. 212/2009 Sb. však má nárok na odškodnění
podle tohoto zákona (1.) osoba (a její příbuzní dle § 3 odst. 3 téhož zákona),
která „zanechala v období od 29. září 1938 na Podkarpatské Rusi svůj nemovitý
majetek a pozbyla jej do 23. května 1945“ a dále (2.) osoba (a její příbuzní
dle § 3 odst. 3 téhož zákona), která „zanechala, anebo pozbyla svůj nemovitý
majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se smluvním postoupením tohoto
území Svazu sovětských socialistických republik“. Již z použité spojky „anebo“
v novelizovaném znění zákona oproti spojce „a“ v původním znění zákona je
zřejmé, že k naplnění podmínky ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. v novelizovaném znění postačuje, aby osoba pozbyla nemovitosti na
Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR a bez významu
je skutečnost, kdy došlo k zanechání tohoto majetku na Podkarpatské Rusi. Jinými slovy, rozhodná pro závěr o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami, je
skutečnost, že právní předchůdce žalobců pozbyl nemovitosti na Podkarpatské
Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR, jak bylo zjištěno soudy
obou stupňů. Uvádí-li dovolatelka, že právní předchůdce žalobců nepozbyl
nemovitosti na Podkarpatské Rusi před datem 23. 5. 1945, a tudíž žalobci nejsou
oprávněnými osobami, opomíjí výše uvedený závěr. Za této situace námitka
dovolatelky týkající se interpretace ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. nezakládá přípustnost dovolání, neboť znění tohoto ustanovení je,
alespoň v části rozhodné pro souzenou věc, jednoznačné (srov.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2988/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2192/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 607/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Ke snaze
dovolatelky prosadit takový výklad ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., který by znemožnil nápravu křivdy podle zákona č. 212/2009 Sb.,
nelze než odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2877/2013, v němž bylo s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu
konstatováno, že ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. nelze
vykládat formalisticky, neboť je třeba restituční předpisy interpretovat ve
vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, a pokud interpretace restitučního
předpisu vede k pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda
napravena, či nikoliv, je namístě křivdu napravit.
Podle dovolatelky dále neměl odvolací soud při stanovení odškodnění za
nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi vycházet z přihlášky podané otcem
žalobců Ministerstvu vnitra dne 19. 3. 1947, neboť existují důkazy o tom, že
cena nemovitostí ve vlastnictví otce žalobců mohla být nižší než cena uvedena v
přihlášce (sub b/). V uvedeném směru je třeba vycházet z § 7 odst. 2 zákona č.
212/2009 Sb., podle něhož se při stanovení odškodnění vychází právě z
přihlášky, jak učinily soudy obou stupňů, a teprve v případě, že výši
odškodnění takto nelze určit, umožňuje § 7 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.
vycházet z jiných podkladů. Námitka dovolatelky stran vyčíslení odškodnění
proto rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na námitku dává právní
úprava zcela jednoznačnou odpověď (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2988/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2008, sp. zn. 26 Cdo 2192/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008,
sp. zn. 33 Odo 607/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn.
32 Cdo 1180/2013).
Dovolatelka také namítá, že na odškodnění měly být ve smyslu § 7 odst. 4 zákona
č. 212/2009 Sb. započteny i částky 20.000,- Kčs a 16.000,- Kčs vyplacené otci
žalobců jako záloha na škody zjištěné podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb., o
přihlašování a zajišťování škod vzniklých v letech 1938 a 1939 v souvislosti s
některými politickými událostmi (sub c/). Uvedenou námitkou však rozhodnutí
odvolacího soudu napadá jen co do částky 36.000,- Kč, o kterou měla být výše
odškodnění přiznaná soudy žalobcům snížena, a její námitka nezakládá
přípustnost dovolání, neboť směřuje jen do části výroku nepřevyšující částku
50.000,- Kč, přičemž se nejedná o spotřebitelský ani pracovněprávní vztah
(srov. § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nadto dovolací soud uvádí, že z
přihlášky škody podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb. a souvisejících
dokumentů nacházejících se ve správním spisu je zřejmé, že si otec žalobců v
přihlášce podle vládního nařízení č. 93/1940 Sb. nenárokoval na odškodnění za
nemovitý majetek.
Nakonec dovolatelka k meritu věci namítá, že soudy obou stupňů vycházely
převážně z tvrzení žalobců, a nikoliv z listinných důkazů (sub d/). Uvedená
námitka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť soud prvního stupně, jehož
rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno, nevycházel z tvrzení žalobců, nýbrž
ze skutkových zjištění správního orgánu – žalovaného, což mu umožňuje
ustanovení § 250e odst. 2 věta první o. s. ř. (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013). Není tedy
pravdou, že by soudy obou stupňů vycházely z tvrzení žalobců, jak tvrdí
žalovaný. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souvislosti s námitkou průběhu
dokazování žalovaný nastoluje rovněž otázku, zda má být řízení vedené podle
části páté občanského soudního řádu pokládáno za řízení sporné, či nesporné. Z
obsahu dovolání však není zřejmé, jakým způsobem napadené rozhodnutí na
vyřešení této otázky závisí, ani jak otázka povahy řízení souvisí s námitkou
žalovaného o tom, že soudy obou stupňů vycházely zejména z tvrzení žalobců. Z
uvedeného důvodu nemůže ani otázka povahy řízení podle části páté založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
K dovolání obou stran do nákladů řízení
Do výroků odvolacího soudu o nákladech řízení podali dovolání žalobci i
žalovaný. Žalovaný napadl výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně, když namítl, že odvolací soud neměl aplikovat Advokátní
tarif, neboť příslušné úkony právní služby byly poskytnuty ještě za platnosti
vyhlášky č. 484/2000 Sb. V uvedeném směru však odvolací soud postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž se po zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. použije pro výpočet náhrady nákladů řízení Advokátní
tarif (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i
v případě, že se jedná o řízení skončené před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Ve
vztahu k části nákladových výroků napadeného rozhodnutí vznáší dále žalovaný ne
zcela srozumitelnou námitku, jejíž podstatou je argumentace, že odvolací soud
nesprávně vypočetl odměnu za jeden úkon právní služby, a celková povinnost
žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně tak měla
činit 38.636,49 Kč místo 60.814,09 Kč. Uvedenou námitkou napadená část
nákladových výroků rozhodnutí odvolacího soudu však nedosahuje částky 50.000,-
Kč, a vznesená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání ve vztahu k
této části přiznané náhrady nákladů řízení. Nadto dovolací soud uvádí, že
rozhodnutí odvolacího soudu je v uvedeném směru správné, neboť podle ustanovení
§ 12 odst. 4 Advokátního tarifu, jež žalovaný opomíjí, se hodnota úkonu právní
služby zvyšuje v případě, kdy jeden advokát zastupuje více účastníků řízení,
jako je tomu v souzené věci na straně žalobců.
Žalobci podali dovolání jen do výroků o nákladech řízení, a to s argumentací,
že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nesprávně stanovil tarifní
hodnotu věci částkou 50.000,- Kč, resp. 25.000,- Kč (pro prvostupňové řízení)
podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. d), resp. § 9 odst. 3 písm. f) Advokátního
tarifu, které se však v rozhodné době vztahovalo jen na řízení podle soudního
řádu správního a nikoliv na řízení podle části páté o. s. ř. Podle názoru
žalobců měl odvolací soud vycházet při stanovení tarifní hodnoty věci z
obecného ustanovení § 8 odst. 1 Advokátního tarifu a neměl použít analogii
iuris. Dovolání žalobců je přípustné, neboť dovolací soud se doposud nezabýval
otázkou, jak určit tarifní hodnotu věci v řízení podle části páté za situace,
kdy byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (která určovala paušální odměnu pro
řízení podle části páté) a Advokátní tarif až do 1. 1. 2014 neobsahoval
ustanovení, které by stanovilo způsob určení tarifní hodnoty věci v řízení
podle části páté. V obecné rovině se nabízí dvě řešení: 1. vycházet ve smyslu §
8 odst. 1 Advokátního tarifu z hodnoty peněžitého plnění, resp. ceny věci anebo
práva, což by v souzené věci znamenalo stanovit tarifní hodnotu věci částkou
1.784.278,- Kč, kterou žalobci požadovali jako odškodnění; 2. vycházet z částky
stanovené v ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) Advokátního tarifu (do 1. 1. 2013
se jednalo o § 9 odst. 3 písm. f/), což by v souzené věci znamenalo stanovit
tarifní hodnotu věci částkou 50.000,- Kč, resp. 25.000,- Kč (pro řízení před
soudem prvního stupně). Dovolací soud se domnívá, že řešení odvolacího soudu,
který zvolil postup 2., kdy vycházel z ustanovení § 9 odst. 4 písm. d), resp. §
9 odst. 3 písm. f) Advokátního tarifu určujícího tarifní hodnotu věci pro
řízení podle soudního řádu správního, je věcně správné. V uvedeném směru vyšel
dovolací soud z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS
39/13, podle něhož lze analogicky aplikovat Advokátní tarif i na advokátem
nezastoupené účastníky řízení, neboť nejde o oblast, v níž by byla analogie
iuris vyloučena. Dovolací soud se proto domnívá, že lze analogicky aplikovat i
jednotlivé ustanovení Advokátního tarifu na situaci, která není výslovně
Advokátním tarifem upravena, jak učinil odvolací soud. Odvolacím soudem použitá
analogie se přitom nabízí, neboť řízení podle části páté o. s. ř. a podle
soudního řádu správního jsou si svou povahou podobné, když v obou typech řízení
je věc nejprve projednána správním orgánem a nakonec část pátá do 1. 1. 2003
představovala kompletní úpravu správního soudnictví. Dále lze poukázat na
skutečnost, že i v období po datu účinnosti soudního řádu správního (1. 1. 2003) do 31. 8. 2006 byla tarifní hodnota věci v řízeních podle části páté a v
řízeních podle soudního řádu správního určována stejně. Vyhláška č. 484/2000
Sb. ve znění do 31. 8. 2006 stanovila v § 11: „Ve věcech žalob a opravných
prostředků proti rozhodnutím orgánů veřejné správy a správních orgánů činí
sazba odměny 3 500 Kč.“.
Uvedené ustanovení se tedy používalo pro stanovení
náhrady nákladů řízení jak v řízeních podle části páté (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 85/2005), tak v řízeních
podle soudního řádu správního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 A 11/2002). Konečně lze poukázat na skutečnost,
že ve všech řízeních podle části páté se při určení náhrady nákladů řízení
postupovalo vždy stejně. Bylo tomu tak v období do 31. 8. 2006, kdy se náhrada
nákladů v řízeních podle části páté určovala dokonce stejně jako v řízeních
podle soudního řádu správního, jak bylo výše rozvedeno, a i v období od 1. 9. 2006 až do zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem, kdy ustanovení §
11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. stanovilo paušální odměnu pro všechny řízení podle
části páté pevnou částkou (do 29. 2. 2012 ve výši 5000,- Kč, pak 10.000,- Kč). Jinými slovy, historicky se náhrada nákladů řízení podle části páté počítala
stejným způsobem bez ohledu na předmět řízení podle části páté. Pokud by se
však při stanovení náhrady nákladů řízení v období po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem do 1. 1. 2014, kdy byl Advokátní tarif novelizován
tak, že obsahuje výslovné ustanovení, podle něhož lze určit náhradu nákladů
řízení podle části páté, postupovalo podle obecných ustanovení Advokátního
tarifu, jak navrhují žalobci, vznikla by historicky poprvé nerovnost mezi
účastníky jednotlivých řízení podle části páté. Ne ve všech řízeních podle
části páté totiž bude možné stanovit hodnotu věci ve smyslu § 8 odst. 1
Advokátního tarifu podle výše peněžitého plnění či ceny věci nebo práva (půjde
např. o katastrální věci). V takových věcech by pak soudy musely aplikovat
ustanovení § 9 odst. 1 Advokátního tarifu, podle něhož: „Nelze-li hodnotu věci
nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka
10 000 Kč.“. Dovolací soud výše uvedenou argumentací nezpochybňuje, že v obecné
rovině je možné i řešení, kdy se bude náhrada nákladů řízení podle části páté
určovat různě s ohledem na předmět řízení, nýbrž toliko poukazuje na
skutečnost, že i s ohledem na historický vývoj právní úpravy se jeví použití
analogie iuris odvolacím soudem vhodným postupem k překlenutí mezery v právní
úpravě určování náhrady nákladů řízení podle části páté. S ohledem na
historický vývoj právní úpravy týkající se náhrady nákladů řízení podle části
páté, jak byla výše nastíněna a dále s ohledem na skutečnost, že i od 1. 1. 2014 se náhrada nákladů řízení stanoví pro všechna řízení podle části páté
stejně, dospěl dovolací soud k závěru, že řešení navrhované žalobci je
nesprávné, neboť by vedlo k nerovnosti mezi účastníky různých řízení podle
části páté. Z výše uvedených důvodů nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího
soudu je věcně správné, a dovolání žalobců proto není důvodné.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech
dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Obě
strany podali vyjádření k dovolání protistrany, žalovanému však nevznikly
prokazatelné náklady, neboť byl zastoupen svou zaměstnankyní. Náklady žalobců
na vyjádření k dovolání žalovaného sestávají z odměny advokáta ve výši 4960,-
Kč (odměna je vyšší z důvodu, že advokát zastupoval dva účastníky – žalobce;
srov. § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. d/, § 7 bod 5, §
12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300, Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., v platném znění) a 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 21 odst. 1 a odst. 5
a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 1.105,- Kč, celkem tedy 6.365,-
Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle § 149 odst.
1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců bez jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.) zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání žalovaného odmítl
podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne14. dubna 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu