26 Cdo 2192/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr.
Miroslava Feráka ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované
D. K. (dříve K.), zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 54/98, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 6. února 2006, č.j. 12 Co
848/2005-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.220,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal, aby bylo (původně čtyřem) žalovaným uloženo vyklidit byt
sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v prvním patře domu č.p.
554,
v T. u. č. 22 v O. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15-ti dnů od
zajištění náhradního ubytování. Žalobu odůvodnil tím, že na návrh Posádkové
správy v O. mu byl rozhodnutím Okresního národního výboru ze dne 1. 7. 1986,
č.j. 42/2761/86, přidělen předmětný byt určený k ubytování vojáků z povolání,
že dne 4. 7. 1986 uzavřel s podnikem bytového hospodářství, provozovnou č. 6. v
O., dohodu o odevzdání a převzetí bytu do užívání, že jeho manželství s
žalovanou bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11.
1986, č.j. 10 C 358/86-15, který nabyl právní moci dne 17. 12. 1986 a že po
rozvodu manželství obývá byt bez právního důvodu žalovaná spolu s druhem I. P.
(původně žalovaným 2) a zletilými dětmi P. a M. K. (původně žalovanými 3 a 4).
V dalším řízení postupně vzal vůči žalovaným 2, 3, a 4 žalobu zpět.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 7. 1998,
č.j. 15 C 54/98-30, vyhověl žalobě, přičemž vyklizení vázal na zajištění
přiměřeného náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) usnesením ze dne
22. 12. 1999, č.j. 12 Co 770/98-54, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně provést další důkazy k
objasnění služebního charakteru bytu a vzniku nájemního vztahu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2002, č.j. 15 C 54/98-153, opět
vyhověl žalobě s tím, že vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu o
menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného popřípadě i mimo obec,
než je vyklizovaný byt. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 28. 4. 2003, č.j. 12 Co 508/2002-193, opět
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby
vyšetřil, zda dohoda o převzetí bytu je platná, když žalovaná namítala, že
žalobce ji uzavřel s úmyslem nikdy se do předmětného bytu nenastěhovat.
Soud prvního stupně (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 15
C 54/98-237, uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat
žalobci do 15-ti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt o menší
podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i byt mimo obec než je
vyklizovaný byt (výrok I.), řízení ve vztahu k tehdy žalovanému 2) zastavil
(výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
uhradit žalobci náklady soudního řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 7. 1986 pod č.j. 42-2761-1986 velitel
Posádkové správy O. přivolil podle § 31 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.,
o hospodaření s byty, dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“, aby žalobce vyměnil
„dosavadní byt v P. č. 215 za byt npor. B. M. v O., T. 22, byt č. 5“, že dne 4.
7. 1986 žalobce uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu s provozovnou
Bytového hospodářství v O., že předmětný byt byl evidován jako byt s trvalým
dispozičním oprávněním vojenské správy podle § 68 odst. 1 č. 1 zákona č.
41/1964 Sb., že byty v domě čp. 22 v T. u. byly vybudovány ze státní bytové
výstavby, že podle uživatelského rozvrhu bylo ze 46 bytů v tomto domě 32 určeno
pro Ministerstvo národní obrany a 14 pro Městský národní výbor v O., že žalobce
byl již dne 30. 9. 1974 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a že
od 1. 10. 1974 byl přeložen do zálohy, že služební předpis Stav – 1 – 2 vydaný
Ministerstvem národní obrany a schválený dne 12. 2. 1974 (týkající se ubytování
vojáků z povolání a občanských pracovníků), který předložila Vojenská ubytovací
a stavební správa, nevylučoval přidělení bytu nevojákovi a že s přihlédnutím k
bytové situaci v posádce připouštěl též možnost výměny bytů vojáků z povolání
při ukončení aktivní služby a odchodu do důchodu, vojáků v záloze, v důchodu a
vdovám po vojácích z povolání, kteří zahynuli při výkonu služby, že žalobce se
do bytu nenastěhoval, protože v něm žila žalovaná s druhem, a že dne 19. 12.
1986 žalobce uzavřel manželství se Z. K.
Soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že předmětný byt měl jako byt
vojenský (§ 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb.) charakter bytu trvale
určeného pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.,
kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku), že k němu
nevzniklo – vzhledem k § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák. před novelou“) – žalobci a žalované právo společného
užívání bytu manžely a že právo osobního užívání bytu svědčilo toliko žalobci. Neshledal dohodu o odevzdání a převzetí bytu neplatnou. Vycházel z toho, že
nebyly zjištěny okolnosti, jež by nasvědčovaly, že žalobce nemá v úmyslu byt
užívat. Prohlášení ze dne 18. 7. 1986 bylo učiněno až následně a bylo míněno
jen tak, že žalovaná může žalobcův byt nerušeně užívat do doby, než jí bude
přidělen byt jejím zaměstnavatelem. Vzhledem k charakteru bytu nepřicházel v
úvahu zánik žalobcova práva trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem
(srov. § 182 obč. zák. před novelou). Ke dni 1. 1. 1992 se mohlo právo žalobce
transformovat podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.zák.“, buď na nájem služebního bytu
(za předpokladu, že byt splňoval kriteria určená pro služební byty ustanoveními
§ 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související
s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský
zákoník, dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“) anebo na nájem bytu (pokud byt
kriteria pro služební byty nesplňoval). Předmětný byt nesplňoval kriteria v
ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a to v té části, kde se
praví, že za byty služební se považují byty v domech výhradně určených pro
ubytování vojáků z povolání, když v řízení měl za prokázané, že předmětný dům
není domem s byty výhradně určenými pro ubytování vojáků z povolání, ale též
pro ubytování jiných osob. Nesplňoval ani kriteria vyplývající z ustanovení § 8
uvedeného zákona, které platí pro byty jednotlivě získané zde vyjmenovanými
subjekty ze státní bytové výstavby, jež se nacházejí v domech ve vlastnictví
obce nebo státu, neboť další určující podmínkou pro služební charakter tam
uvedených bytů bylo, že tyto byty byly užívány k 5. 3. 1992 vojáky z povolání
(příslušníky ozbrojených složek). Žalobce však nebyl ke dni 5. 3. 1992 vojákem
z povolání (příslušníkem ozbrojené složky), a proto se jeho právo osobního
užívání transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem bytu. S ohledem
na nynější charakter bytu a vzhledem k tomu, že měl soud prvního stupně za
prokázané, že žalobce a žalovaná v předmětném bytě nikdy nevedli společnou
domácnost, dovodil, že na vyklizení žalované nelze použít ustanovení § 713
odst. 1 obč. zák., ale že je třeba aplikovat ustanovení § 126 obč. zák. S
přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák. však shledal důvody k přiznání bytové
náhrady jako je náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně
vybaveného, popř. i mimo obec než je vyklizovaný byt.
Předpoklady pro přiznání
kvalitnější bytové náhrady – přiměřeného náhradního bytu – neshledal. Vzal
totiž v úvahu, že žalované byl v roce 1991 přidělen družstevně stabilizační
byt, který vyměnila za menší a ten převedla na svoji dceru. Sama se tedy vzdala
možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu. Kromě toho je z jedné ideální
čtvrtiny podílovou spoluvlastnicí domu v D. L. čp. 212, v němž žije její matka. Dále má její dcera vedle bytu od matky také byt v P.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, rozsudek
soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a uložil
žalované povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení žalobci (výrok II.).
Odvolací soud se až na níže uvedenou výhradu ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
uzavřel, že právo žalované na bytovou náhradu se opírá o ustanovení § 713 odst.
1 obč. zák. Žalované tedy ze zákona přísluší právo na přiměřený náhradní byt.
Pro okolnosti uvedené soudem prvního stupně však bylo namístě přiznat žalované
nižší náhradu (jak o ní rozhodl soud prvního stupně).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“, a dovolací důvody
podřadila pod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Vytkla soudům, že posoudily předmětný byt jako vojenský – služební, přestože
nebylo prokázáno, že by byl postaven z účelových prostředků resortu ozbrojených
složek a přestože žalobce v době výměny již nebyl zaměstnancem ani příslušníkem
ozbrojených sil, dále, že nesprávně nepřihlédly k tomu, že nájemní poměr
žalovaného zanikl konkludentně opuštěním bytu, že neaplikovaly § 3 odst. 1 obč.
zák. a nezamítly žalobu vzhledem k příčinám rozvratu manželství (které byly na
straně žalovaného) a vzhledem k tomu, že žalobce má na rozdíl od žalované jiný
byt, že posléze uvedenou skutečnost dostatečně nezvážily ani při rozhodování o
bytové náhradě. Kromě toho namítala, že při posuzování vážnosti vůle žalobce
uzavřít dohodu o odevzdání a převzetí bytu soudy nedocenily význam dalších
okolností, které v řízení vyšly najevo (prohlášení žalobce ze dne 18. 7. 1986 o
přenechání bytu žalované, okolnost, že žalovaná se nastěhovala do bytu s druhem
a že žalobce žil od května 1986 s jinou ženou, s níž čekal dítě, korespondenční
lístek ze dne 14. 2. 1991 s údajem: „nechal jsem ti byt“ atd.). Závěrem navrhla
zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazoval na to, že žalovaná jen opakuje
argumenty, které vznášela již v průběhu řízení a kterými se již soudy zabývaly
a vypořádaly se s nimi. Považoval rozsudek odvolacího soudu za věcně správný
a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl popř. zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. 2. 2006, tedy po
1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona
č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání vzal v úvahu, že po změnách, které byly
v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování
soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem
28). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), z něhož je zřejmé,
že směřuje jak do výroku týkajícího se vyklizovací povinnosti tak i proti
výroku o bytové náhradě, se proto dovolací zabýval přípustností dovolání do
každého z těchto výroků.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání proti žádnému z výroků
přípustné protože, i když se jednalo v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzené odvolacím soudem poté, kdy jeho předchozí rozsudky byly
odvolacím soudem zrušeny, soud prvního stupně rozhodl – pokud jde o vyklizovací
povinnost – vždy shodně jako v předchozích případech (pokaždé žalobě na
vyklizení vyhověl)
a – pokud jde o bytovou náhradu – sice odlišně, než ve svém v pořadí prvém
rozsudku, ale nikoliv proto, že by byl usměrněn právním názorem odvolacího
soudu vysloveným v předchozích zrušujících usneseních.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti oběma výrokům podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), stejně tak jím
není důvod, kterým by bylo možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/).
Žádná z právních otázek – podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a písm.
b) o.s.ř. (mezi něž patří otázka posouzení charakteru bytu, otázka zániku práva
osobního užívání k bytu konkludentním jednáním žalobce, otázka aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. při rozhodování o vyklizovací povinnosti a otázka přiznání
bytové náhrady v nižší kvalitě) – předkládaných dovolatelkou k posouzení není
zásadního právního významu.
Pokud jde o výtku dovolatelky proti posouzení charakteru předmětného bytu jako
bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a výtku že opuštění
bytu žalobcem bylo právně relevantní skutečností spojenou se zánikem práva
osobního užívání, lze dodat, že nejde o otázku zásadního právního významu,
jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní
praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku 2). Vojenskými byty ve
smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v
obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně
jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa
získala ze státní bytové výstavby. Z takto vymezených zákonných předpokladů
nevyplýval požadavek, aby výstavba bytů byla financována resortem ozbrojených
složek, jak ho nastoluje dovolatelka. Z vymezení předpokladů v zákoně rovněž
plyne, že charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty
vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby,
které (z jakýchkoliv důvodů) vojáky z povolání být přestaly (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98 popřípadě rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2657/2000). Jak judikatura
dovodila, tyto vojenské byty byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků
organizace ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod poř. č. 39). K námitce
dovolatelky, o zániku práva osobního užívání konkludentním jednáním žalobce
(opuštěním bytu), lze dodat, že uvedený názor přehlíží ustanovení § 182 obč.
zák. před novelou, podle kterého ustanovení § 172 až § 181 neplatila pro byty
trvale určené pro ubytování pracovníků organizace, a ustanovení § 183 obč. zák.
před novelou, podle kterého právo užívat byt zanikalo písemnou dohodou mezi
organizacemi a uživatelem nebo písemným oznámením uživatele, že nechce byt
užívat.
K právní výtce dovolatelky, že nebylo aplikováno ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. a že žaloba o vyklizení měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy, je
třeba poukázat na dosavadní judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003), z níž plyne, že na základě
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení bytu
užívaného bez právního důvodu.
K právní výtce dovolatelky ohledně nesprávně přiznané bytové náhrady nižší
kvality dovolací soud dodává, že z ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vyplývá,
že primární, zákonnou formou bytové náhrady je pro rozvedeného manžela
přiměřený náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může
soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně
nižší formu bytové náhrady. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 9.
1999, sp.zn. 2 Cdon 1120/97, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že
při rozhodování o této nižší formě bytové náhrady, je hypotéza právní normy
relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z
předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro
rozhodnutí podstatné. Jestliže soud provede toto vymezení vyváženě a přihlédne
jak k okolnostem na straně toho, kdo se domáhá vyklizení tak i na straně
vyklizovaného, nelze mu nic vytknout. Právní posouzení věci lze mít za
nesprávné totiž jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení
relativně neurčitého pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z
objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak tomu v dané
věci není. Jestliže se žalovaná připravila o jinou možnost uspokojit svou
bytovou potřebu, nemůže z toho vytěžit výhodnější hmotněprávní postavení při
rozhodování o bytové náhradě. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že
žalobci, který je těžce zdravotně postižen a trpí poruchou hybného aparátu, byl
v průběhu soudního řízení zajištěn statutárním městem Olomouc bezbarierový byt.
Význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, přitom sice může být
dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu
logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát,
argumentace uplatněná v dovolání vést nemůže.
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá
skutková zjištění pro posouzení platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu).
Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti
skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Ani tento dovolací důvod proto neobstojí.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty
první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15
ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z DPH ve výši 19
%, tj. 195,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu