22 Cdo 2988/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně S., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. F.,
zastoupené advokátem, a 2) R, v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty F.,
spol. s r. o., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 188/2001, o dovolání žalované 1)
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2006, č. j. 10 Co
704/2005-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že ona a společnost F., s r. o. jsou
podílovými spoluvlastnicemi níže uvedené stavby - pavilonu R. Pokud uvedená
společnost kupní smlouvou uzavřenou 14. 8. 2001 vlastnictví stavby převedla na
žalovanou 1) bez vědomí a souhlasu žalobkyně jako spoluvlastnice, šlo o
neplatný právní úkon; navíc sporná stavba není samostatnou věcí, ale součást
hotelu O. Žalovaná 1) naopak spoluvlastnické právo žalobkyně popírala a také
tvrdila, že předmětná stavba pavilonu je věcí samostatnou, nikoliv součástí
hotelu O.
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
června 2005, č. j. 16 C 188/2001-218, výrokem pod bodem I. určil, „že podílovým
spoluvlastníkem stavby pavilonu R. na pozemku parc. č. 1026 v katastrálním
území K. V. jsou společnost F., s. r. o., a společnost S., s. r. o., a to každá
ze společností se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné poloviny“, výrokem pod
bodem II. určil, „že vlastníkem stavby pavilonu R. na pozemku parc. č. 1026 v
katastrálním území K. V. není první žalovaná V. F.,“, a výrokem pod bodem III.
uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětná nemovitost „vznikla vytvořením“ ve
smyslu § 132 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a byla financována z
prostředků žalobkyně. Výstavbu objektu provedla akciová společnost P. P. na
základě smlouvy o dílo uzavřené se společností s r. o. F., která však všechny
náklady přefakturovávala žalobkyni. Uzavřel, že žalobkyně a společnost s r. o.
F. jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti s podíly po jedné
ideální polovině; stavba je nedílnou součástí hotelu O. Pokud společnost s r.
o. F. uzavřela 14. 8. 2001 ohledně nemovitosti kupní smlouvu s žalovanou 1),
šlo o neplatný právní úkon.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne
14. června 2006, č. j. 10 Co 704/2005-318, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl ke stejnému závěru jako
soud prvního stupně, že F. s. r. o. nebyla výlučnou vlastnicí rozestavěné
stavby a pokud jmenovaná společnost převedla stavbu 14. 8. 2001 na žalovanou
1), stalo se tak v rozporu s § 123 a § 137 odst. 1 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“), a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Připomíná, že
odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení č. j. 10 Co 553/2003-154, s ohledem
na rozporná tvrzení účastníků ohledně otázky, zda předmětná stavba je či není
součástí objektu bydlení ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) ve smyslu
§ 120 odst. 1 ObčZ, konstatoval, že se s touto otázkou soud prvního stupně
řádně nevypořádal, když pro takové posouzení nepostačuje pouhé vyjádření
Stavebního úřadu v K. V.. Bez ohledu na to však poté soud prvního stupně, aniž
by si vyžádal další stanovisko či znalecký posudek, uzavřel, že kupní smlouva
ze 14. 8. 2001, uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovanou 2), je absolutně
neplatný právní úkon. Soudy obou stupňů nepřihlédly ke stanovisku znaleckého
ústavu K., spol. s r. o. P. z 15. 3. 2003, z něhož je zřejmé, že nemovitost
pod označením „pavilon“ není součástí hotelu O. Z něj též vyplývá, že uvedené
stavby k sobě nejsou „fyzicky přistavěny“ a nejsou provozovně propojeny, takže
odstraněním jedné není ochromen provoz druhé. Protože soud k uvedenému
stanovisku nepřihlédl, není dovolatelce zřejmé, na základě jakých skutečností
dospěl k názoru, že pavilon R. je součástí hotelu O. Závěr soudu, že jím
vyžádané vyjádření stavebního úřadu k této záležitosti má vyšší důkazní hodnotu
než stanovisko znaleckého ústavu vyžádaného účastnicí řízení, dovolatelka
nepovažuje za správný. Soud měl za této situace podle § 127 odst. 1 OSŘ
ustanovit znalce, což neučinil. K tomu dovolatelka směřuje následující otázky,
jež považuje za zásadně právně významné: zda lze považovat vyjádření stavebního
úřadu za odborné posouzení věci podle § 127 odst. 4 OSŘ, dále zda posouzení, že
pavilon R. je součásti hotelu O., je otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení je
nezbytné ustanovit znalce, dále, zda má vyjádření stavebního úřadu k technické
otázce vyšší důkazní hodnotu, než je stanovisko znaleckého ústavu a konečně,
zda je soud povinen na návrh stran provést důkaz znaleckým posudkem. Vedle
zmíněných výhrad dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že tím, že
„předfakturací“ poloviny vynaložených nákladů na rekonstrukci pavilonu hotelu
O. ze společnosti F. na žalobkyni se žalobkyně stala spoluvlastnicí předmětné
nemovitosti. Tento závěr neodpovídá provedenému dokazování a je i v rozporu s
vyjádřením žalobkyně. Šlo jen o účetní operaci, nemající žádnou spojitost s
tím, že by se žalobkyně stala spoluvlastnicí pavilonu R. Znovu opakuje, že
tento pavilon byl postaven jako samostatná stavba, jeho výlučnou vlastnicí byla
společnost s r. o. F. Proto je smlouva uzavřená 14. 8. 2001 mezi dovolatelkou a
uvedenou společností platná. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V „doplnění dovolání“ dovolatelka odkazuje na připojené protokoly Finančního
úřadu pro P. 7, z nichž podle jejího názoru plyne, že se společnost s r. o. S.
nijak nepodílela na nákladech spojených s výstavbou pavilonu R. a s
rekonstrukcí hotelu O. a že přefakturace poloviny nákladů byla pouhou účetní
operací, provedenou k pokynu uvedeného úřadu z důvodu nadměrného odpočtu DPH
společnosti s r. o. F.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvádí, že námitky dovolatelky ve vztahu k
samostatnosti hotelu O. jsou nepodstatné; stavby jsou propojeny tunelem. Že
investiční náklady v průběhu stavby byly hrazeny společností úpadkyně, která je
dál přefakturovávala, je nepochybné. Z dalšího je pak průkazné, že převod
sporné nemovitostí R. jednatelem úpadkyně na jeho matku za částku jeden milion
Kč byl nestandardní, neboť výstavbou byly proinvestovány asi 4 miliony Kč. Je
názoru, že dovolatelka se snaží o průtahy řízení, mající dopad na průběh
konkursu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za věcně správné a navrhuje, aby
dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán
nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod
vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozsudek odvolacího soudu je, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně,
založen na dvou závěrech: že pavilon R. je součástí stavby hotelu O. a tudíž
nemůže být samostatně smluvně převáděn, a že (i kdyby tomu tak nebylo) by
výstavbou pavilonu nabyla spoluvlastnické právo k němu žalobkyně a žalovaná 2).
Proto žalovaná 2) nemohla převést výlučné vlastnické právo na žalovanou 1).
Každý z těchto důvodů by postačil k tomu, aby žalobě bylo vyhověno.
Podle § 120 odst. 1 ObčZ je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží
a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Mezi věcí a její
součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím;
rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít
příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. Příslušenství věci a její
součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o
příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít
do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 6.1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004). Posouzení
toho, zda jde o součást věci, tak závisí na úvaze soudu, který vychází ze
skutkových zjištění učiněných v řízení. V dané věci soudy vyšly z odborného
posouzení věci stavebním úřadem, kterému daly přednost před posudkem znalce
předloženým žalovanou 1); tento posudek však bylo možno posoudit jen jako důkaz
listinou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25
Cdo 583/2001, publikovaný pod č. C 1186 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Naproti tomu odborné vyjádření stavebního úřadu použil soud k důkazu v souladu
s § 127 odst. 4 OSŘ, přičemž tento postup byl i v souladu s judikaturou (R
1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 5-6). Případné nesprávné
hodnocení uvedených důkazů (§ 132 OSŘ) by mohlo vést jen k nesprávnému
skutkovému zjištění, které by bylo možno uplatnit dovolacím důvodem uvedeným v
§ 241a odst. 3 OSŘ, k tomu však nelze v rozhodování o přípustnosti podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ přihlížet (viz shora). Neprovedení navrženého důkazu může
založit jen vadu řízení, pro kterou nelze dovolání připustit.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr o charakteru sporného pavilonu jako součásti
hotelu (která má stejný právní osud jako hotel) nelze v tomto řízení zpochybnit
a nelze pro něj dovolání připustit. Není pak dána přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní
význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil
důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č.
C 2878).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalující
společnosti v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla
požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.
r.
předseda senátu