Judikát 28 Cdo 532/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01.04.2026
Spisová značka:28 Cdo 532/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.532.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 3 předpisu č. 87/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C 28 Cdo 532/2026-1738
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. N. a b) J. N., zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 271/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025, č. j. 11 Co 94/2023-1509, takto: Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 13 C 271/2005-467, uložil původně žalovaným označeným čísly 1, 3, 4 (čtvrtým žalovaným bylo hlavní město Praha – dále též jen „žalovaný“) a 5 (každému z nich samostatně) vydat žalobcům blíže určené pozemky (výroky I – IV), ve vztahu k části specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok V), stran pozemku parc. č. XY v k. ú. XY řízení zastavil (výrok VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky VII – XI) i mezi účastníky (výrok XII).
Původní žalobou se právní předchůdkyně žalobců A. N. domáhala vydání označených nemovitostí v k. ú. XY odňatých jí v roce 1959 na základě trestního rozsudku ukládajícího trest propadnutí jmění. V rámci rehabilitace byla v roce 1994 rozhodnutím Vrchního soudu v Praze zproštěna obžaloby a došlo též ke zrušení souvisejících výroků o trestu včetně výroku o propadnutí jmění. Soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobců, jež následně požádala o vydání předmětných nemovitostí, byla oprávněnou osobou dle § 3 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“).
Ohledně pozemků, jejichž vydání nebránila zákonná výluka, žalobě vyhověl. V případě pozemků specifikovaných ve výroku V shledal překážky jejich vydání v podobě zastavěnosti, respektive funkční souvislosti s později zřízenou stavbou, pročež v tomto směru žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 11 Co 94/2023-1509, k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že se žaloba na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, odděleného dle geometrického plánu zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II) i mezi účastníky (výrok III). Jedná se o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu navazující na shora uvedený prvostupňový rozsudek z důvodu kasace předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 3942/2023-1298, následující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č.
j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, č. j. 28 Cdo 3524/2024-1385). Vázán právním názorem dovolacího soudu a odkázav na skutková zjištění soudu prvního stupně, stejně jako na podrobné odůvodnění jeho rozsudku, vyloučil zprvu odvolací soud žalovaným prosazovanou aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, namísto zákona č. 87/1991 Sb., neboť se v případě dotčeného pozemku nikdy nejednalo ani nyní nejedná o zemědělsky využívanou půdu.
Připomenul, že žalovaný, jenž vydání pozemku žalobcům nadále odmítá, je ve věci pasivně věcně legitimován. Nárok žalobců shledal včasným a podrobně se zabýval, není-li v případě předmětné nemovitosti dána zákonná překážka jejího vydání restituentům. Provedl mimo jiné místní šetření, na základě něhož konstatoval, že se jedná o veřejně přístupnou a využívanou zeleň, jež je začleněna do širšího parku, jako jeho součást je též upravována a udržována. Akcentuje současný faktický stav, uzavřel, že zde existuje překážka vydání řečeného pozemku ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. per analogiam, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné části změnil tak, že žalobu zamítl.
3. Rozsudek městského soudu (ve vztahu k nákladovým výrokům toliko jako výrokům akcesorickým) napadají dovoláním žalobci. Přípustnost dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřují v otázkách, jež dle jejich mínění doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu částečně řešeny, a dále v odklonu odvolacího soudu od konstantní judikatury. Nesouhlasí s konkluzemi městského soudu o existenci překážky vydání dotčeného pozemku.
Poukazují na nedostatečné provedení testu proporcionality (výslovně vytýkají opomenutí posouzení, náleželo-li by dovolatelům jen formální holé vlastnictví bez možnosti užívání pozemku), k němuž byl odvolací soud zavázán předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3524/2024. Namítají, že se jedná spíše o pozemek charakterem přírodní než parkový. Mají za to, že odvolací soud nepřípustně rozšířil restituční výluky stanovené zákonem, dospěl-li k závěru, že předmětný pozemek nelze vydat ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., čímž porušil princip ovládající výklad restitučních předpisů in favorem restitutionis.
Dle jejich názoru není možné tvrdit, že by vydání pozemku bránil veřejný zájem, pro nějž by nabyvatelům nezbylo nic než „holé vlastnictví“. Postrádají rovněž posouzení důsledků, jež by neúspěch ve sporu pro restituenty znamenal – vedle povinnosti k náhradě nákladů řízení poukazují na nutnost absolvovat časově i jinak náročné náhradové řízení v intencích § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Naznačené vnímají jako intenzivnější újmu, než je potenciální omezení zájmu veřejnosti využívající daný pozemek v případě jeho vydání restituentům.
Namítajíce nesprávné posouzení věci odvolacím soudem, navrhují zrušení jeho rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4.
K dovolání se vyjádřily žalovaný a Česká republika – Státní pozemkový úřad (ve věci původně označená jako žalovaná č. 3), přičemž je shodně považují za nedůvodné.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání však přípustným shledat nelze.
9. Nejvyšší soud již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3524/2024, podrobně a komplexně vylíčil, že případem vylučujícím jinak restitučními předpisy preferovanou naturální restituci původních pozemků je i situace, získala-li by oprávněná osoba z důvodu převažujícího veřejného zájmu pouze vyprázdněné vlastnické právo – „holé vlastnictví“. Připomněl četnou judikaturu, jíž byla (ve vztahu k jiným restitučním předpisům) popsaná, zákonem výslovně neuváděná, výluka dovozena (viz zejména body 13 a 14 citovaného rozhodnutí), potud je možné v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Poněvadž řečené jest uplatnitelné i v režimu zákona č. 87/1991 Sb., zavázal odvolací soud, aby se nastíněným aspektem zabýval.
10. V tomto směru nelze přitakat mínění žalobců, že by městský soud nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu. Z napadeného rozhodnutí se zřetelně podává, že se klíčovou otázkou charakteru (respektive eventuální překážkou vydání) řešeného pozemku důsledně zabýval (srov. především body 22 až 24 jeho rozhodnutí), přičemž dospěl k přesvědčivě odůvodněné konkluzi, že se dle stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) jedná o zeleň, která je spolu s parkem, jehož je součástí, udržována i užívána.
K výtkám stran provedení testu přiměřenosti a jeho nedostatečnosti sluší se pak uvést, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil zvážit mimo jiné též hledisko proporcionality mezi účelem restituce a veřejným zájmem bránícím jeho naplnění, čemuž městský soud nepochybně dostál, zahrnul-li do své úvahy o existenci zákonné výluky z vydání pozemků také míru omezení vlastnického práva, kterou by charakter pozemku jako veřejně přístupného parku pro restituenty – potenciální nabyvatele – znamenal.
Byť uvedené není v textu naříkaného rozhodnutí explicitně zachyceno, je ze závěru městského soudu o trvání překážky vydání pozemku ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
per analogiam a jím podaného výkladu této normy zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě shledal, že vydáním nárokovaného pozemku by se restituentům dostalo jen vyprázdněného vlastnického práva.
11. Relativizují-li žalobci zjištění soudu o charakteru konkrétního pozemku, jeho spojitost s parkem a podobně, namítajíce že jde o „přírodní“ pozemek připomínající les, nese se veškerá jejich argumentace v rovině skutkové, přičemž platí, že zpochybňováním zjištěného skutkového stavu nelze přípustnost dovolání založit (k tomu podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 924/2023, či v něm citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018).
12. V návaznosti na shora připomenuté a při vědomí zákonnými výlukami limitovaného rozsahu naturální restituce, neb účelem restitučních předpisů je zmírnění toliko některých majetkových křivd způsobených totalitním režimem, jelikož odčinění veškerých bezpráví není s ohledem na princip zachování právní jistoty nastolených vztahů i fiskální možnosti státu dosažitelné (k tomu viz za všechny nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, nález téhož soudu ze 16. 12. 2004, sp. zn. III.
ÚS 107/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2481/2006, a ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2636/2025), nemohou pak obstát ani námitky dovolatelů, podle kterých by mělo být reflektováno, že nevydáním konkrétního pozemku je neúspěšný restituent vystaven povinnosti hradit náklady řízení a účasti v dalším náhradovém procesu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jejich kompenzace úspěšnému účastníku řízení je tedy přirozenou konsekvencí, nikoliv faktorem, jenž by byl s to ovlivnit závěr o vhodnosti konkrétního pozemku k vydání v restituci, respektive o existenci překážky jeho naturální restituce.
Rovněž účast v náhradovém procesu (byť pro účastníka dle jeho vyjádření subjektivně nežádoucí) ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb., jakožto subsidiárním uspokojení jeho restitučního nároku, není hlediskem, jež by mohlo zapříčinit neuplatnění zákonných výluk z naturální restituce.
13. Z předestřeného je zřejmé, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a současně patřičně sledoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozsudku zdejšího soudu, přičemž pro věc rozhodné otázky nelze ani označit za v praxi dovolacího soudu neřešené. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, o níž, včetně nákladů řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Na základě žaloby pro zmatečnost (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 4 Co 34/2025-151, zažurnalizované na č. l.
1701 procesního spisu) bylo odklizeno dřívější usnesení Městského soudu v Praze v části, jíž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti výroku IV prvostupňového rozsudku v nynější kauze, a odvolací soud se jím bude v dotčeném rozsahu znovu zabývat, pročež se tímto rozhodnutím věc nekončí. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 4. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu