28 Cdo 3524/2024-1385
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) J. N., b) J. N., oba zastoupeni JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, identifikační číslo osoby: 00007064, 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem v Praze 7, Veletržní 1623/24, identifikační číslo osoby: 03447286, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, 4) hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 5) městská část Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, identifikační číslo osoby: 00063703, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 271/2005, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 4) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1344, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 94/2023-1353, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2014, č. j. 13 C 271/2005-467, ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného 4) vydat žalobcům pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezený geometrickým plánem č. 2714-7/2011 (dále „předmětný pozemek“), jakož i v akcesorických nákladových výrocích VII., X. a XII. (výrok I.). Dále žalovanému 4) uložil povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 32.976 Kč (výrok II.). 2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně Aegida Neradová, domáhající se vydání pozemků, jež přešly do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu řízení A. N. zemřela a jejími právními nástupci se stali nynější žalobci. Původní žalobkyně vyzvala ve lhůtě stanovené zákonem osoby povinné k vydání nemovitostí v katastrálním území XY, původně v pozemkové knize označených jako parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY a dům č. p. XY a č. p. XY, a rovněž včas uplatnila svůj nárok žalobou u soudu. Oba soudy nižších stupňů pak dospěly k závěru, že předmětný pozemek, jenž představuje část původního pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY a který náleží do vlastnictví žalovaného 4), splňuje předpoklady pro jeho vydání žalobcům dle zákona č. 87/1991 Sb.; proto co do označeného pozemku žalobnímu žádání vyhověly.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 4) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Podotýká, že předmětný pozemek, na němž se nachází veřejná zeleň (parková úprava), tvoří součást veřejně přístupného XY. Dle mínění dovolatele tak předmětný pozemek představuje veřejné prostranství a naplňuje znaky veřejného statku, jenž svou povahou vylučuje, aby k němu mohli žalobci vykonávat vlastnické právo, tedy jej i užívat způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Vyjadřuje proto přesvědčení, že ve vztahu k předmětnému pozemku je dána překážka naturální restituce. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ohledně předmětného pozemku zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. S dovoláním žalovaného 4) se ve svém vyjádření ztotožnila žalovaná 3). Akcentovala, že soudy nižších instancí se dostatečně nezabývaly skutečností, že na předmětném pozemku je situována parková úprava. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobci se k dovolání žalovaného 4) vyjádřili nesouhlasně a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 4) odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 6. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 12. 1995 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 4) přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného 4) je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení vytčené otázky hmotného práva vztahující se k posouzení, zda lze restituční nárok žalobců uspokojit vydáním předmětného pozemku (části původního odňatého pozemku) v situaci, kdy procesní obrana povinné osoby je založena na argumentaci o existenci zákonné překážky naturální restituce spočívající v tom, že předmětný pozemek podléhá režimu veřejného užívání (je veřejným statkem). Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
9. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalovaného 4) shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že ustanovení restitučních předpisů je nutné prioritně vykládat s ohledem na jejich účel [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 691/01, uveřejněný pod číslem 148/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (tyto nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz], jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3627/2023, bod 17 odůvodnění).
13. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi současně opakovaně vyložil, že pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“)] jest podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu; srovnej k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017. Není přitom žádného rozumného důvodu, aby se tyto úvahy neaplikovaly analogicky i v režimu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, dospěl k závěru, že důvodem restituční výluky dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), „je zamezení kolize s veřejným zájmem nebo právy třetích osob vztahujícími se k předmětné stavbě.
Brání se tím tomu, aby docházelo k vydávání pozemků zatížených existencí stavby, u nichž by bylo vyloučeno či omezeno jejich využití ze strany restituentů za původním účelem.“ Znění ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je přitom zcela identické se zněním první věty ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2694/2021, či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014). Sluší se rovněž připomenout, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba právo na náhradu (srovnej § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srovnej přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, bod 30, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou).
14. O případ, kdy převáží konkrétní veřejný zájem nad zájmem restitučním, jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství [§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) – dále „zákon č. 128/2000 Sb.“] nebo účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
15. V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. či § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále „zákon č. 131/2000 Sb.“); k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016.
16. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality
(jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu přitom vychází z toho, že restituční předpisy slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 583/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 96/2024). Opomíjet nelze ani judikaturou již bezpočtukrát akcentovanou interpretační zásadu „ex favore restitutionis“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36).
17. Závěr odvolacího soudu, že restituční nárok žalobců lze uspokojit převodem předmětného pozemku, se ve světle výše uvedené judikatury jeví být přinejmenším předčasný, jestliže se odvolací soud důsledně nezabýval existencí parkové úpravy (zeleně) nacházející se na předmětném pozemku a s tím spojenou otázkou, zda tento pozemek není zatížen veřejným užíváním, které může představovat překážku naturální restituce. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda a v jakém rozsahu je předmětný pozemek užíván veřejností, a patřičně nehodnotil, zda nárokovaný pozemek není součástí veřejného prostranství.
Institut veřejného prostranství je totiž jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či např. též podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb.). Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví státu, obce coby veřejnoprávní korporace či soukromé osoby (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 22.
3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je třeba naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, jež jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží.
Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a rovněž Černín, K. Veřejná prostranství, terra incognita. Právník, 2016, č. 10, str. 803-817, Huneš, K., Randusová, E., Mácha, A. Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy, 2017, č. 10, str.
366 a násl.). Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsaženou v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02).
Pro posouzení
(a vydání požadovaného rozhodnutí, jež je v daném případě povahy konstitutivní), zda převodu předmětného pozemku do vlastnictví žalobců nebrání některá ze zákonných či judikaturou dovozených překážek, je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.), přičemž tato zásada platí dle ustanovení § 211 o. s. ř. i pro odvolací řízení (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4463/2016).
18. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
19. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.). 20. náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu