28 Cdo 2955/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 15, za účasti Ing. J. S., zastoupeného Zdenkou Noack, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Slovanský dům (budova B/C), Na příkopě 859/22, o určení
vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 7 C 118/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. února 2014, č. j. 24 Co 146/2013-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2014, č. j. 24 Co
146/2013-96, se vyjma měnící části výroku I., jakož i rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 16. dubna 2013, č. j. 7 C 118/2012-60, vyjma části výroku I.
týkající se pozemku p. č. 4485/6 v k. ú. H. P., v kterémžto rozsahu byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný není jeho vlastníkem a v
tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Praha ze dne 10. 5. 2012, č. j. PÚ 608/12, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 7 C
118/2012-60, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že Ing. J. S. není
vlastníkem pozemků p. č. 4485/6, p. č. 4485/7, p. č. 4485/205 a p. č. 4485/206
všech v k. ú. H. P., a ve výroku II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2014, č. j. 24 Co 146/2013-96,
změnil ve výroku I. (v první větě) rozsudek soudu prvního stupně tak, že Ing.
J. S. není vlastníkem pozemku parc. č. 4485/6 v k. ú. H. P. (dle PK část
parcely č. 93 v k. ú. Ch.), v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 5. 2012, č. j. PÚ 608/12,
jinak jej ve výroku I. potvrdil. Současně ve výroku II. změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit účastníku Ing. J. S. na
náhradě řízení před soudem prvního stupně částku 12 251,25 Kč (výrok II.) a ve
výroku III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu části páté občanského
soudního řádu (§ 244 a násl. občanského soudního řádu) poté, kdy se žalobce
dovolal dotčení svých práv rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Praha, č. j. PÚ 608/12, ze dne 10. 5. 2012, kterým bylo určeno, že Ing.
J. S. je vlastníkem pozemků parc. č. 4485/205, parc. č. 4485/206, parc. č.
4485/6, parc. č. 4485/7, všech v k. ú. H. P.
Odvolací soud řešil spornou otázku, zda vydání předmětných pozemků brání jejich
zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), přičemž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2025/2007, a sp. zn. 28 Cdo 821/2007, s tím, že zákonodárce nezařadil do § 11
odst. 1 zákona o půdě pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo
jiných souborů staveb, mezi výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku.
Poukazoval rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. 176/2003, a sp. zn.
I. ÚS 754/2001, z nichž vyplývá, že zastavěnost pozemku ve smyslu § 11 odst. 1
písm. c) nelze interpretovat příliš extenzivně. Předmětné pozemky jsou
samostatné věci v občanskoprávním smyslu (jde o samostatné, zatravněné parcely)
a nemohou být považovány za součást stavby (komunikace), která se nachází na
jiném pozemku. Pouze pozemek parc. č. 4485/6, který slouží k oddělení tří
komunikací, je nezbytně nutný pro provoz komunikace na sousedním pozemku,
zatímco pozemky parc. č. 4485/205 a parc. č. 4485/206, na nichž se nachází
zeleň, nejsou nezbytně nutné k provozu komunikace na vedlejším pozemku a
zatravněný pozemek parc. č. 4485/7 bezprostředně nesouvisí s pozemkem, na němž
je komunikace umístěna, a proto tyto tři pozemky mohou být oprávněnému vydány.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 28 Cdo 2025/2007 dodal, že
změnou vlastnictví v důsledku vydání předmětných pozemků nemůže dojít k
ohrožení veřejného zájmu.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že vydání předmětných
pozemků nebrání překážka zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě, neboť se jedná o silniční pomocné pozemky, které tvoří funkční součást
místní komunikace jakožto samostatné nemovité věci v občanskoprávním smyslu.
Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, sp. zn. 28
Cdo 3063/2012, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v nichž
dovolací soud připouští existenci překážky zastavěnosti i v případě tzv. areálů
staveb, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Připomněl i rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ve kterém formuloval Nejvyšší soud
některá interpretační kritéria, která mohou být překážkou pro vydání pozemků
jakožto součástí areálu staveb. Posuzované pozemky jsou funkčně spojeny s
přilehlými komunikacemi a podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného
užívání, jež do budoucna vylučuje jejich využití k zemědělským nebo lesním,
jakož i jiným soukromým účelům. Účastníkovi řízení by místo nich měly být
poskytnuty pozemky náhradní ve smyslu § 16 či finanční náhrada podle § 14
zákona o půdě. Dovolatel navrhoval změnit napadené rozhodnutí tak, že účastník
není vlastníkem předmětných pozemků, případně zrušit rozsudek odvolacího soudu
a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření k dovolání uvedl, že předmětné pozemky nejsou tzv.
silničními pomocnými pozemky, nevztahuje se na ně tudíž režim § 12 odst. 1
písm. c) zákona o pozemních komunikacích a rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný a dovolání by mělo být odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dle čl. II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro
dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.) – shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd, a proto
stanoví i výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem
působení těchto výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad
zájmem restitučním; restituent pak má právo na náhradní plnění. Typově jednu z
výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem
areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní
zařízení - § 11 odst. 1 písm. b), d) e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost
pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě resp. v některých případech jakémukoli (faktickému)
využití oprávněnou osobou coby vlastníkem. Uvedeným jsou míněny zejména
skutkově specifické případy, kdy vlastníku zůstává jen tzv. holé vlastnictví
(nuda proprietas). Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i
tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou
bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná i na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) může být překážkou
vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost
pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden
funkční celek (areál). Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební
pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež
tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba
přihlížet k celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s ostatními
pozemky a stavbami, jež tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (funkční celek),
a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto
případě představuje jedno z hlavních výkladových kritérií.
V již zmíněném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se
Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně
formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp.
bránící při jejich naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se
stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž
pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a
konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či
naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také
jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo
1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo
3063/2012) a také zcela jistě nejde o taxativní výčet. Shora zmíněná výkladová
kritéria, jak ještě bude rozvedeno i dále, však odvolací soud i přes zjištěný
skutkový stav neaplikoval nebo aplikoval nedůsledně.
V posuzované věci, jak je zřejmé z důkazů, z nichž vycházel odvolací soud, se
všechny nárokované pozemky nacházejí vedle ulice Ch. na okraji sídliště Č. M.
Bezprostředně přitom navazují na „bezejmenné komunikace NN 2121 a NN 2122,
které tvoří sjízdné a nájezdové rampy právě na komunikaci Ch.“. Odvolací soud
pak učinil závěr, že předmětné parcely (při posuzování jejich zastavěnosti)
nutno podřídit režimu zákona o půdě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) a je
třeba na ně hledět jako na samostatné věci v občanskoprávním smyslu. S
přihlédnutím k poloze pozemků v okolní zástavbě uzavřel, že vydat nelze toliko
pozemek p. č. 4485/6, který slouží k oddělení tří komunikací (jako součást
„ostrůvku“ mezi nimi), a proto je nezbytně nutný pro provoz komunikace. Oproti
tomu v případě pozemků p. č. 4485/205 a p. č. 4485/206 bez bližšího vysvětlení
uvedl, že nezbytně nutné pro provoz komunikace nejsou a k pozemku p. č. 4485/7,
že „bezprostředně nesouvisí s komunikací“.
Dovolací soud musí s ohledem na uzavřené (a stranami ani nerozporované)
skutkové závěry především konstatovat, že předmětné pozemky se nachází na
okraji sídliště Č. M. a bezprostředně navazují na páteřní komunikaci Ch.
způsobem zmíněným shora. Sama existence spjatosti pozemku se stavbou či
provozem (s komunikacemi) sice bez dalšího nevylučuje vydání některých pozemků,
obdobně jako je možné vydání posuzováno např. v případě areálu sídliště, kdy
lze např. okrajové pozemky vydat, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení všech
konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho
část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých
staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z
funkcí, které související pozemky (např. areál sídliště, nebo dopravní stavba)
plní. V tomto případě je v neprospěch restituce situace o to složitější, že
všechny nárokované pozemky jsou bezprostředně spjaté s komunikacemi, které
slouží k obsluze jak sídliště, tak i přiléhající obchodní zóny, přičemž všechny
vznikly „rozkouskováním“ původní parcely zmiňovanými komunikacemi, jimiž jsou
buď obkrouženy, nebo k nim bezprostředně přiléhají. V intencích těchto
souvislostí odvolací zjevně neuvažoval, stejně jako přehlédl, že pozemky p. č.
4485/206 a p. č. 4485/7 mají prakticky totožný charakter jako odvolacím soudem
nevydaný pozemek p. č. 4485/6 - také se nachází na části (kruhového) ostrůvku
obkrouženého zmíněnými „bezejmennými komunikacemi“, k jejichž provozu jsou
obdobně nutné. Nakonec pozemek p. č. 4485/205 bezprostředně přiléhá ke
komunikaci z vnějšku, ovšem obtížně lze shledat jeho využití jiné než k obsluze
této komunikace. U všech nárokovaných parcel by se v případě jejich vydání
dostalo restituentu, s ohledem na nemožnost jakéhokoli využití pro soukromé
účely (možnost zemědělského využití je zcela vyloučena), pouze již zmíněného
holého vlastnictví. Nutnost zkoumání toho, zda nárokovaný pozemek může být bez
faktických či právních překážek užíván jeho vlastníkem vyplývá již např. z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008.
Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru
nemovitostí, který nelze dělit, což lze podle názoru Nejvyššího soudu vztáhnout
i na řešený případ bezprostřední souvislosti nárokovaných pozemků s
komunikacemi, je možno nalézt i v dřívější judikatuře Ústavního soudu (srov.
např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov.
Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997,
str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp.
zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků
tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 –
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21.
května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
V projednávané věci právě s ohledem na veřejný zájem a s přihlédnutím k
bezprostřední funkční souvislosti předmětných pozemků se stavbami
(komunikacemi) pak nelze pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního
soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm.
nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními
rozhodnutími Ústavního soudu dostupné internetových stránkách nalus.usoud.cz),
která nepřipouští naturální restituci tam, kde by vedla k situaci, v níž by
restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat
vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a
v § 1 zákona o půdě; oba zmíněné nálezy byly vydány až po napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu, který se jimi proto logicky nemohl řídit, ovšem právě pro
jejich zcela zásadní význam pro posuzovanou problematiku je při dalším
rozhodování pominout nelze, neboť umístění nárokovaných pozemků (i jejich
výměra ve vztahu k výměře přiléhajících silničních staveb) podstatně omezuje
skutečné využití pozemků vlastníkem (oprávněnou osobou) a fakticky vylučuje
držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných
souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití,
jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp.
zn. 28 Cdo 3063/2012).
V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše
podrobně uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího i
Ústavního soudu ve věcech skutkově velmi blízkých (od nichž nemá dovolací soud
důvod se odchýlit) nepřihlédl, když dostatečně nezohlednil hledisko širší
funkční souvislosti pozemků s okolními stavbami a provozem (sjízdnými a
nájezdovými rampami na komunikaci Ch. a s komunikací Ch.), ani hledisko
využitelnosti pozemků oprávněnými osobami, a to i s přihlédnutím k účelu
restituce vyjádřené v § 1 zákona o půdě. Sluší se též připomenout, že v případě
závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má
oprávněná osoba právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1
zákona o půdě). Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem
je neúplné, a tudíž nesprávné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, rozsudek odvolacího soudu ve výroku uvedeném rozsahu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento
rozsudek, vyjma části výroku I., jíž byla změněna část výroku I. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 9 týkající se pozemku par. č. 4485/6 v k. ú. H. P.,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2,
věty druhé, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s
ustanovením § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu