28 Cdo 1498/2014

28 Cdo 1498/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně

ROBERT FREDERICK & Co., s.r.o., IČ 25701789, se sídlem v Praze 4, Pujmanové

888/13, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská

613, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské

náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1,

Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 289.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 77/2012, o dovolání žalovaného

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co

489/2013-55, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

jí částku 289.579,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výrok II.). Žalobkyně se po žalovaném dožadovala poskytnutí peněžní

náhrady za užívání jejích pozemků parc. č. 2031/164, parc. č. 2031/196 a parc.

č. 2031/195 o celkové výměře 2.265,- m2 v k. ú. Chodov, obec Praha, jako

veřejné prostranství ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v období od 1.

7. 2010 do 31. 12. 2011. Provedené dokazování vedlo soud ke zjištění, že na

uvedených pozemcích žalobkyně se nachází zeleň, jež je přístupná každému,

přičemž povrch pozemků je převážně porostlý travou s nezpevněnými, tj.

vyšlapanými, cestami směřujícími ke stanici metra. Z obecně závazné vyhlášky

zastupitelstva hlavního města Prahy o místním poplatku č. 5/2011 a přílohy č. 2

k této vyhlášce vyplývá, že žalovaný pokládá předmětné pozemky za veřejné

prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Z žalovaným předložené

příslušné části územního plánu, jakož i žalobkyní doloženého znaleckého

posudku, se současně podává, že pozemky jsou zařazeny ve „smíšeném území

městského jádra“, jež slouží převážně pro zajištění občanské vybaveností (tj.

zejména pro kulturní, správní a obchodní budovy), případně i pro blíže

specifikovanou bytovou výstavbu. Za dané situace je tedy v souladu s

judikaturou Nejvyššího soudu (reprezentovanou např. jeho rozhodnutím sp. zn. 32

Odo 872/2003) třeba mít za to, že užíváním zmíněných pozemků - přístupných bez

omezení každému - jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000

Sb. při absenci jakéhokoliv soukromoprávního titulu k jejich užívání došlo na

straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Na

uvedeném nic nemění, že žalovaný se fakticky nepodílí na využití pozemku, ani

na určení, zda pozemek sloužil a slouží jako veřejné prostranství. Tuto

skutečnost však lze mít za významnou při posuzování souladu výkonu práva

žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Žalobkyně se domáhá vydání

obohacení, o jehož získání se žalovaný nejen nikterak nepřičinil, ale jehož

vzniku ani nemá možnost zabránit. Získání obohacení žalovaným v daném případě

zcela závisí na vůli žalobkyně, jež může ovlivnit, zda předmětné pozemky budou

či nebudou splňovat definici veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č.

128/2000 Sb. Žalobkyně sama umožnila vstup veřejnosti na předmětné pozemky a

nic jí nebrání ve vyloučení veřejnosti z užívání pozemků jejich oplocením.

Výkon práva žalobkyně za daných okolností odporuje obecně uznávané právní

zásadě, dle níž nikdo nesmí k újmě jiného těžit ze svého chování, vůči němuž se

dotčený nemůže bránit, pročež je na místě právu žalobkyně v souladu s § 3 odst.

1 obč. zák. odepřít soudní ochranu a žalobu zamítnout.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž

je usnesením ze dne 3. 12. 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, zrušil a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zhodnotil skutková

zjištění soudu prvního stupně jako správná a dostatečná, přisvědčil rovněž jeho

závěru o důvodnosti žaloby, odmítl však, že by uplatněný nárok bylo možno

pokládat za odporující dobrým mravům. Poukázal na obecnou zásadu občanského

práva vyjádřenou v § 451 obč. zák., dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor

jiného, jakož i na legální definici veřejného prostranství obsaženou v § 34

zákona č. 128/2000 Sb. a vymezující veřejné prostranství jako prostor

vykazující zákonem stanovené znaky. Vybírání místního poplatku za užívání

veřejného prostranství je pak v souladu s § 14 zákona č. 565/1990 Sb., o

místních poplatcích, podmíněno vydáním obecně závazné vyhlášky. V řízení bylo

prokázáno, že předmětné pozemky měly charakter veřejného prostranství -

sídlištní zeleně, a byly tedy předmětem veřejného užívání (sloužící veřejnosti

k její relaxaci a dalšímu využití). Žalovaný jejich prostřednictvím mohl plnit

své veřejné funkce a současně zákonnou povinnost související s uspokojováním

potřeb občanů, jež by jinak musel plnit odlišným způsobem. Vlastní-li soukromá

osoba pozemek splňující znaky veřejného prostranství, musí akceptovat možnost,

že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (dle § 14 odst. 2

zákona č. 565/1990 Sb.) vyhláškou v podstatě deklarující již existující stav.

Není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství

představovaného i pozemky náležícími třetí osobě, vzniká na straně obce

bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní

důvod užívání prostranství, nejde o titul umožňující užívání bezplatné, jak

bylo vyjádřeno i v judikatuře Nejvyššího soudu – např. rozsudku sp. zn. 33 Odo

1253/2005, přičemž k tomuto závěru směřují i názory vyslovené v rozhodnutích

Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 či sp. zn. 32 Odo 823/2003. Za daných

okolností pak nic nenasvědčuje tomu, že by žalobou uplatněný nárok vyplývající

z objektivně vzniklého stavu mohl být v rozporu s dobrými mravy.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné

dle § 237 o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud zvolil odchylné

řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy oproti závěrům prezentovaným

v judikatuře Nejvyššího soudu (v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, sp. zn.

21 Cdo 486/2002, sp. zn. 33 Odo 553/2004 a sp. zn. 33 Odo 190/2005), jež

připouští, že nemůže-li domněle obohacovaná osoba zamezit vzniku bezdůvodného

obohacení v návaznosti na jednání osoby, na jejíž úkor se obohacuje, nelze

obohaceného zavázat k vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na dobré mravy.

Odvolací soud se rovněž odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího

soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005, dle nichž má obec

možnost vyhnout se v rámci územního plánování odpovědnosti za bezdůvodné

obohacení v případě užívání pozemku jako veřejného prostranství, jež není ve

vlastnictví obce. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, zda může

požadavek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku jako

veřejného prostranství odporovat dobrým mravům, neučinil-li žalovaný ničeho,

aby pozemek splňoval definici veřejného prostranství, a naopak v územním plánu

připustil řadu možností, jak předmětný pozemek užívat, jež však žalobkyně

nerealizovala, a ponechala pozemek ve stavu naplňujícím definici veřejného

prostranství. Doposud nebyla zodpovězena ani otázka, zda je veřejným

prostranstvím i pozemek volně zarostlý travou a dřevinami, který je veřejností

užíván jen z toho důvodu, že je veřejně přístupný, tj. není oplocen. Dovolatel

dále předestřel otázku, zda požívá ochrany právo na vydání bezdůvodného

obohacení vzniklé za situace, v níž si nabyvatel pozemku musel být vědom toho,

že dle svého faktického stavu je pozemek veřejným prostranstvím a že jeho

využití je omezenější, a získal tak pozemek ryze ze spekulativních důvodů, aby

se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, případně donutil obec k

majetkovému vypořádání, jež by mu přineslo značný majetkový prospěch, a to i s

přihlédnutím k tomu, že předchozí vlastník pozemku místo nabídnutí pozemku ke

koupi obci preferoval převedení pozemku spekulativnímu nabyvateli. Dovolací

soud by měl dále při posouzení odpovědnosti obce za bezdůvodné obohacení

vzniklé užíváním pozemků třetí osoby jako veřejného prostranství své závěry

doplnit korektivem vylučujícím odpovědnost obce za takto vzniklé bezdůvodné

obohacení, pokud obec umožňuje v rámci územního plánování pozemek využívat i

jinak a byl-li vlastník při nabytí pozemku seznámen s jeho faktickým i právním

stavem.

Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že s ohledem na

vázanost soudu prvního stupně rušícím usnesením odvolacího soudu, pro niž by

bylo podané žalobě v následujícím řízení patrně vyhověno a toto vyhovující

rozhodnutí by bylo poté potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž by

bezpochyby brojil, pokládá za vhodné z hlediska procesní ekonomie, aby dovolací

soud vyslovil svůj závazný právní názor již v této fázi řízení.

Dále pokládal dovolatel za nutné zdůraznit, že předmětné pozemky nebyly do

podoby veřejného prostranství upraveny žalovaným. Pozemky byly žalobkyní

získány od třetí osoby, bylo tedy na ní, aby si při nabývání pozemků zjistila

jejich stav i případné závady na pozemcích, a nároky z tohoto plynoucí

uplatnila vůči jejich předchozímu vlastníku. Sporné je i to, zda pozemky jsou

vskutku veřejným prostranstvím. Z definice tohoto pojmu obsažené v § 34 zákona

č. 128/2000 Sb. se podává, že pozemky tvořící veřejné prostranství by měly

rovněž sloužit i k určitému veřejnému, obecnému účelu. V daném případě se však

jedná pouze o neoplocené pozemky zarostlé travou a náletovými dřevinami,

neudržované či udržované pouze nárazově, na nichž se nenachází nic sloužící

veřejnému účelu. Jediným veřejným využitím je snad zkracování si cesty ze

strany osob parkujících na nedalekém parkovišti, avšak tato procházejícími

vyšlapaná cesta není zřízena či udržována žalovaným. Je přitom na žalobkyni,

aby jako vlastník předmětných pozemků vyloučila z jejich užívání třetí osoby.

Odvolací soud označil pozemky za sídlištní zeleň, aniž by však uvedl

skutečnosti, jež ho vedou k tomuto závěru. Za daných okolností nelze po

žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobkyni poskytoval náhradu za užívání

pozemků veřejností, jelikož, jak správně konstatoval soud prvního stupně, nikdo

nemůže těžit se svého chování, vůči němuž se nemůže dotčený nijak bránit. V

rámci územního plánování totiž byla žalobkyni nabídnuta řada způsobů využití

pozemků, přičemž žalovaný pro vyloučení případného veřejného užívání pozemků

více učinit nemůže, jelikož pouze žalobkyně jako vlastník je v rámci územního

či stavebního řízení způsobilá ovlivnit svým jednáním způsob užívání

předmětných pozemků. Z ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005) přitom dle

dovolatele vyplývá, že by soudy v situacích obdobných měly přihlížet i k

platnému územnímu plánu. Argumentace žalobkyně směřuje k tomu, aby pozemek na

území obce, dobrovolně zpřístupněný vlastníkem třetím osobám bez jakékoliv

ingerence obce, byl pokládán za veřejné prostranství a náhrada za jeho užívání

byla požadována po obci. Takovýto výklad by byl jednoznačně v rozporu s dobrými

mravy. Stávající judikatura zaobírající se danou problematikou řešila případy,

v nichž byl na pozemku umístěn nějaký prvek obhospodařovaný a spravovaný obcí.

Odvíjel-li se vznik bezdůvodného obohacení v daném případě jen od vůle

vlastníka, pak by výkon práva žalobkyně měl být v souladu se závěry vyslovenými

ve výše odkazované judikatuře pokládán za odporující dobrým mravům. Důvodem pro

hodnocení výkonu žalovaného práva jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu § 3

obč. zák. je současně i zmiňovaná spekulativnost počínání žalobkyně při

nabývání pozemku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel

završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a rozhodnutí

soudu prvního stupně potvrdil, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.

II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující

pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě přitom je možno dovolateli přitakat, že otázka vzniku

bezdůvodného obohacení užíváním pozemků náležejících do kategorie veřejného

prostranství v dovolatelem předestřených souvislostech doposud v rozhodovací

praxi Nejvyššího soudu řešena nebyla, pročež na dovolání lze pohlížet jako na

přípustné.

Soudům obou stupňů lze přisvědčit, že Nejvyšší soud, stejně jako soud Ústavní,

opakovaně dospěl k závěru, že užíváním cizího pozemku jako veřejného

prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. vzniká dle § 451 obč. zák. bezdůvodné obohacení na straně obce, jež jejich prostřednictvím v podstatě plní

své zákonné povinnosti týkající se zajištění potřeb svých občanů, aniž by jí

svědčil titul, který by ji v soukromoprávní rovině opravňoval k užívání těchto

pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33

Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010,

sp. zn. II. ÚS 731/10, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/04). V

citovaných rozhodnutích, jakož i v dalších na ně navazujících, byly přitom

řešeny situace, v nichž nebylo sporováno, že by veřejně přístupný pozemek svým

určením sloužil v podstatě k zajištění příznivých podmínek pro život v obci a

uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní obslužnosti obce,

propojení jejích jednotlivých částí komunikacemi a nezbytnými přilehlými

pozemky, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním veřejné zeleně

apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici veřejného

prostranství § 34 zákona č. 128/2000 Sb. V těchto případech tak bylo zřejmé, že

pozemek je obcí užíván jako veřejné prostranství, čímž je vlastníku bráněno v

realizaci jeho věcného práva. Nejvyšší soud rovněž vyzdvihl, že zahrnutí

pozemků jiné osoby do kategorie veřejného prostranství usnadňuje obci plnění

jejích funkcí, neb v opačném případě by je musela plnit odlišným způsobem,

zejména vhodné pozemky koupit či pronajmout (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012), přičemž obci je rovněž

umožněno, aby prostřednictvím územního plánování ovlivnila varianty využití

daného pozemku. Uzurpuje-li si proto obec formou funkčního využití pozemku jiné

osoby jako veřejného prostranství v zásadě užívací oprávnění k němu pro

zajištění potřeb svých občanů, pak ji, nazíráno ze soukromoprávního hlediska, v

souladu s § 451 obč. zák. tíží povinnost vydat vše, oč se obohatila užíváním

cizí věci bez adekvátního právního důvodu. Od těchto situací je nutno odlišit

případy, v nichž se jedná o pozemek v obci, jenž sice je přístupný každému,

neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak jenž

nikterak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána

na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku

jako veřejného prostranství. Za takových okolností by bylo jen stěží možno

usuzovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému

pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství, a nemohl by

tudíž obstát ani závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce. V tomto

směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona

č. 128/2000 Sb.

s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze

tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo

zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby

občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl

pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv,

aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v

obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství. Tato úvaha by tedy měla nalézt svůj odraz i při posuzování otázky vzniku

bezdůvodného obohacení užíváním cizího pozemku na straně obce.

V daném případě nelze přehlédnout, že dle zjištění soudu prvního stupně

odvíjejícího se od provedeného dokazování, jež soudem odvolacím nebylo nikterak

pozměněno či doplněno, jsou předmětné pozemky porostlé travou a veřejnost na ně

vstupuje zjevně především proto, aby si zkrátila cestu ke vstupu do metra, aniž

by žalobkyně, jejíž vůle je v tomto určující, usilovala o zamezení vstupu

veřejnosti na pozemky jejich oplocením. Soud prvního stupně rovněž poukázal na

to, že z územního plánu i z předloženého znaleckého posudku se podává značná

škála možností využití pozemku, přičemž volba konkrétního způsobu je pouze věcí

žalobkyně jako jejich vlastníka. Shledal také, že se žalovaný na faktickém

užívání pozemků nikterak nepodílel a nepodílí, a vstup veřejnosti na pozemek se

odvíjí od počínání žalobkyně, která jej umožňuje. Odvolací soud pak označil

předmětné pozemky za „sídlištní zeleň“, aniž by výše zmíněné závěry stran

způsobu a možnosti užívání řešených pozemků učiněné soudem prvního stupně

jakkoliv korigoval a naznačil okolnosti, pro něž by na pozemky bylo možno

pohlížet jako na veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb.,

tedy jako na pozemky sloužící obecnému užívání, a nikoliv jako na pozemky, u

nichž se vlastník toliko rozhodl ponechat je volně přístupné kolemjdoucím. Jak

přitom odvolací soud správně konstatoval, obecně závazná vyhláška obce

provádějící zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, směřuje jen k

deklaraci již existujícího stavu, její vydání tedy není s to pozměnit, jak je

na daný pozemek a právní kvalifikaci jeho využití třeba nahlížet z pohledu

relevantních zákonných ustanovení. Za dané situace se tedy nejeví v souladu s

úvahami výše předestřenými dostatečně podloženým závěr odvolacího soudu o

vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jenž se opírá především o

právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v případech kvalitativně odlišných.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak jako správné neobstojí, pročež Nejvyšší soud

přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení

a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud současně podotýká,

že bez bližšího objasnění povahy užívání předmětných pozemků by se jevilo jako

přespříliš hypotetické zodpovězení dalších dovolatelem nastíněných otázek,

jejichž případnost bude nutno zkoumat v kontextu dalšího vývoje řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, část věty první za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými, přičemž by neměl opomenout ani závěry vyslovené

například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo

3684/2013.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu