33 Odo 553/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně
městské části P. 8, proti žalovaným 1) J. S., a 2) P. S., o zaplacení částky
37.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
22 C 2/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. ledna 2004, č. j. 35 Co 382/2003-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004, č. j. 35 Co
382/2003-108, ve výroku II., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 24. června 2003, č. j. 22 C 2/2002-80, ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba, aby žalovanému 1) bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku
21.125,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, a ve
výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a ve výroku
IV., pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 1), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24.
června 2003, č. j. 22 C 2/2002-80, ve výroku IV., pokud jím byla zamítnuta
žaloba, aby žalovanému 1) bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 21.125,- Kč s
10% úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, a ve výroku V. o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 22 Co 2/2002-80, výrokem I. zastavil řízení „o části žaloby,
aby žalovaní číslo 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně jdoucí z částky 37.790,- Kč ode dne 1. 1. 2001 do dne 31. 8. 2001“, výrokem II. uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 6.458,- Kč s 10% úrokem z
prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, výroky III. a IV. zamítl žalobu,
pokud se jí žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit jí
společně a nerozdílně se žalovaným 1) částku 31.332,- Kč s 10% úrokem z
prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení a aby bylo žalovanému 1) uloženo
zaplatit jí společně a nerozdílně se žalovaným 2) částku 37.790,- Kč s 10%
úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení, a výroky V. a VI. rozhodl o
nákladech řízení. Žalobkyně se domáhala po obou žalovaných společného a
nerozdílného zaplacení dlužného nájemného a nedoplatku za služby spojené s
užíváním bytu č. 22 v domě č. p. 1323 v Ch. ul. v P. 8 za období od června 1997
do prosince 1998. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do 29. 12. 1998 byl
dům č. p. 1323 ve vlastnictví Hlavního města Prahy a žalobkyně jej měla svěřen
k hospodaření. Nájemkyní bytu č. 22 byla až do svého úmrtí dne 3. října 1993 A. P. Poté byt užíval žalovaný 2), který se současně žalobou na určení, že je
nájemcem tohoto bytu, domáhal přechodu práva nájmu, ale žaloba byla pravomocně
zamítnuta. Žalovaný 2) proto dne 21. května 1997 přestal byt užívat a vyzval
žalobkyni k jeho převzetí, ovšem ta to odmítla s odůvodněním, že byt není
vyklizen, neboť se v něm nacházejí věci po A. P. Žalovaný 2) se poté obrátil na
soud, u kterého bylo vedeno dědické řízení, a na jeho návrh byl v rámci tohoto
řízení 10. 7. 1998 proveden soupis věcí v bytě a byt byl zapečetěn. V dědickém
řízení probíhal spor o dědické právo mezi žalovaným 1), jemuž svědčila dřívější
závěť zůstavitelky, a osobami, v jejichž prospěch byla sepsána závěť pozdější,
a tento spor byl ukončen až rozsudkem soudu v nalézacím řízení, jímž bylo
určeno, že pozdější závěť je neplatná. Dědické řízení pravomocně skončilo 25. 11. 2000 a dědictví bylo potvrzeno žalovanému 1) jako dědici ze závěti. Dne 2. července 2001 žalovaný 1) byt vyklidil. Ze zjištěných skutečností soud prvního
stupně dovodil, že pokud na žalovaného 2) nepřešlo právo nájmu k uvedenému
bytu, jeho užíváním se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a bezdůvodné
obohacení je povinen žalobkyni podle § 451 odst. 2 a § 458 odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) formou peněžité náhrady vydat. Prvním krokem
žalovaného 2) ke splnění povinnosti předat žalobkyni byt byl jeho dopis z 5. 11. 1997, kterým ji vyzval k převzetí bytu. Jelikož žalobkyně odmítla
poskytnout mu potřebnou součinnost, mohl žalovaný 2) splnit povinnost pouze
složením předmětu plnění do úřední úschovy.
Soud prvního stupně pak zaujal
stanovisko, že návrh, aby byl v dědickém řízení byt zapečetěn, představuje
analogickou situaci složení klíčů od bytu do úřední úschovy, a proto byla
povinnost žalovaného 2) předat byt splněna dnem 9. ledna 1998. Výše
bezdůvodného obohacení odpovídá výši tzv. regulovaného nájemného, které za
období od června 1997 do 9. 1. 1998 činilo 6.458,- Kč. V tomto období ale
žalovaný 2) v bytě fakticky nebydlel a nespotřebovával proto služby s bydlením
spojené, takže pokud jde o úhradu za služby, nemohl se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatit. Ve vztahu k žalovanému 1) pak žaloba není důvodná vůbec. V
době, kdy se o existenci nájemního práva ucházel žalovaný 2), nemohlo
žalovanému 1) vzniknout bezdůvodné obohacení za užívání bytu. V dalším období
pak tento žalovaný neměl k dispozici klíče od bytu a v důsledku toho s ním
nemohl disponovat. Proto ani skutečnost, že se jako dědic po A. P. stal
vlastníkem věcí, které byly v bytě uskladněny, nemůže založit jeho povinnost k
vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
9. ledna 2004, č. j. 35 Co 382/2003-108, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně „ve výroku o věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému ohledně
částky 21.125,- Kč s příslušenstvím“, zatímco ohledně částky 10.207,- Kč s
příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni
částku 10.207,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení do tří
dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. pak potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1) a ve výroku o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) a výroky III. a IV. rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního
stupně a s jedinou výjimkou se ztotožnil i s jeho právními závěry. Důvodnou
shledal pouze námitku žalobkyně, že se žalovaný 2) na její úkor obohatil i tím,
že mu v době od června 1997 do 9. 1. 1998 byly poskytovány služby spojené s
užíváním bytu. Tyto služby jsou totiž spojeny s užíváním bytu bez ohledu na to,
zda jde o užívání, pro něž má uživatel právní důvod, či nikoli. Proto byl
rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn. Pokud jde o žalovaného 1),
odvolací soud uvedl, že obecně platí, že povinnost k vyklizení bytu, k němuž
zaniklo právo nájmu smrtí nájemce, tíží jeho dědice, který nabyl vlastnictví k
majetku nájemce (zůstavitele). Po dobu, po kterou dědic byt nevyklidí, získává
na úkor pronajímatele majetkový prospěch spočívající v užívání bytu bez
právního důvodu. Tím mu vzniká povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve
výši odpovídající nájemnému a úhradám za služby s nájmem spojenými. Tato
povinnost je objektivní povahy a má ji i ten, kdo získal obohacení nezaviněně.
Jestliže však v této věci bylo zjištěno, že v důsledku neodkladného opatření
soudu v dědickém řízení podle § 175e odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) bylo žalovanému 1) v době, za kterou žalobkyně uplatňuje svůj nárok,
znemožněno byt užívat, nezískával po dobu zapečetění bytu žádné obohacení z
titulu jeho užívání přesto, že v bytě, jak vyplynulo z výsledků dědického
řízení, byly umístěny jeho věci. Závěr soudu prvního stupně, že žalovanému 1) v
předmětném období na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nevzniklo, je tudíž
správný.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož rozsah vymezila tak, že
napadá pouze výroky ve vztahu k žalovanému 1), a to jen ohledně částky 21.125,-
Kč s příslušenstvím, která jí nebyla přiznána proti žalovanému 2). Přípustnost
dovolání dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že otázku řešenou
odvolacím soudem dosud neřešil dovolací soud a navíc ji odvolací soud vyřešil v
rozporu s hmotným právem, takže napadený rozsudek má po právní stránce zásadní
význam. Pokud jde o důvody dovolání, žalobkyně namítla, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Poukázala na to, že nemohla stav, který vznikl zapečetěním bytu,
nikterak ovlivnit, zatímco žalovaný 1) tak učinit mohl, například odmítnutím
dědictví, žádostí o uskladnění věcí mimo byt apod. Pokud tak neučinil, musí
nést tomu odpovídající povinnost vůči třetím osobám, tedy i vůči žalobkyni.
Tyto okolnosti soud prvního stupně i odvolací soud pominuly a odmítly
poskytnout ochranu právům žalobkyně, což je v rozporu s přirozeným výkladem
práva. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že závěr, že žalovanému 1) nevzniklo
bezdůvodné obohacení, když v rozhodné době nemohl s bytem disponovat, je
nesprávným právním posouzením věci, neboť k bezdůvodnému obohacení došlo již
samotným faktem, že jeho věci byly umístěny v předmětném bytě. Soudy obou
stupňů pak nepřihlédly ani ke zjištění, že po skončení dědického řízení se
žalovaný 1) i nadále domáhal užívání bytu a vyklidil jej až po podání žaloby o
vyklizení. Z tohoto jeho jednání je zřejmé, že nikdy neměl v úmyslu byt
dobrovolně vyklidit, a proto také v tomto směru nečinil žádná opatření v rámci
dědického řízení. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nemají
tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla, aby
byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen, aby byl v odpovídajícím
rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jelikož
otázka, zda lze považovat uskladnění věcí dědice, na kterého nepřešlo právo
nájmu, v bytě po zůstaviteli za bezdůvodné obohacení i v případě zapečetění
bytu podle § 175e odst. 2 OSŘ, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešena a navíc, jak bude uvedeno dále, ji odvolací soud vyřešil v rozporu
s hmotným právem.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými
dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení,
podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ze znění tohoto
ustanovení, stejně jako ze znění § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ vyplývá,
že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení
právních otázek a že je v případě takového dovolání zcela vyloučeno uplatnění
dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud
při svém rozhodování vycházel. Proto se v této věci nelze zabývat námitkou
žalobkyně, že odvolací soud pominul důkazy svědčící o tom, že žalovaný 1) nikdy
neměl v úmyslu byt dobrovolně vyklidit, která je uplatněním dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 OSŘ.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo
jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že za situace, kdy po úmrtí nájemce bytu byt
nadále užívá jeho dědic, na kterého nepřešlo právo nájmu, vzniká mu bezdůvodné
obohacení v podobě plnění bez právního důvodu. Správným ovšem není jeho závěr,
že pokud je v důsledku zapečetění bytu postupem podle § 175e odst. 2 OSŘ byt
pro dědice nepřístupný, nemůže se na jeho straně jednat o bezdůvodné obohacení,
i když jsou v bytě umístěny věci, které jsou z titulu dědění jeho
vlastnictvím.
O obohacení se jedná tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu,
komu bylo plněno, takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv,
nebo snížením jeho pasiv. O obohacení se jedná rovněž, pokud se majetek
obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl. Plnění, jímž bezdůvodné obohacení
vzniká, může spočívat též ve výkonech (srov. § 458 odst. 1 věta druhá ObčZ). V
daném případě se úmrtím zůstavitelky A. P. stal žalovaný 1) vlastníkem věcí
umístěných v jejím bytě a není pochyb o tom, že pro jejich další uskladnění v
bytě mu nesvědčil žádný právní důvod. Tím, že věci v bytě zůstaly, se mu
dostalo majetkové hodnoty spočívající ve výkonech, konkrétně v poskytnutí
prostor náležejících žalobkyni pro umístění jeho věcí. Na tom nic nemění fakt,
že žalovaný 1) neměl ke svým věcem přístup, protože užíváním cizích prostor je
již samotné umístění věcí v nich. Žalovaný tedy fakticky vykonával právo, které
by mu jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy (srov.
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo
1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2003). Tím, že tak
činil bezúplatně, nedošlo ke zmenšení jeho majetku, ač by se tak (placením
nájemného) mělo stát. Není pak sporu o tom, že se majetkové hodnoty žalovanému
1) dostalo na úkor žalobkyně, neboť ta by v případě, že by byt byl uvolněn,
mohla získat prospěch jeho dalším pronájmem. Na odpovědnost žalovaného 1) za
získané bezdůvodné obohacení pak nemá vliv ani skutečnost, že situace, která
vedla k ponechání věcí v bytě (t. j. zapečetění bytu), není důsledkem jeho
protiprávního jednání a že ji nezavinil, jelikož protiprávní úkon obohaceného
ani jeho zavinění nejsou předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a
podstatné je pouze to, že objektivně vznikl stav obohacení, k němuž došlo
způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 9/2002 pod č. 178). Pouze v případě, že by si žalovaný 1) věci
nemohl z bytu odvézt a zabránit tak vzniku bezdůvodného obohacení výlučně v
důsledku jednání žalobkyně, bylo by možno uvažovat o odepření práva na vydání
bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ); o nic
takového však v této věci nešlo. Lze tedy uzavřít, že žalovanému 1) vzniklo na
úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je podle 451 odst. 1 ObčZ povinen
vydat.
Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, jedná se o nesprávný
výklad jinak správně použitého ustanovení § 451 ObčZ; jeho rozhodnutí tak
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než
napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku o věci samé a v akcesorických
výrocích o nákladech řízení podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ
zrušit. Jelikož důvody, pro které došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl v odpovídajícím rozsahu zrušen i
tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1
věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. ledna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu