28 Cdo 4386/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyň a) A. H., a b) MUDr. M. Š., zastoupených
advokátem, proti žalova¬né V. V., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky
81.242,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
6 C 143/1999, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22.4.2008, č. j. 16 Co 10/2008-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhaly, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jim částku
119.923,20 Kč s příslušenstvím s tím, že jsou spoluvlastnicemi každá jedné
čtvrtiny domu v P. (dále jen „dům“), přičemž zbývající polovinu domu vlastní
žalovaná. Uvedly, že žalovaná v domě užívá byt o podlahové ploše 85 m2 a že bez
souhlasu žalobkyň dům spravuje, žalobkyním neposkytuje vyúčtování příjmů a
výdajů s domem spojených a neplatí jim podíl na zisku z nájemného, jehož
zaplacení se žalobou domáhaly.
Žalovaná namítala, že sama zajišťovala běžnou správu domu a nutné opravy, neboť
žalobkyně se o dům nestaraly a pouze požadovaly podíly na zisku. Příjmy a
výdaje spojené se správou domu byly vedeny na zvláštním účtu na jméno žalované
u České spořitelny. Žalovaná dále investovala výnosy z domu tak, aby nemovitost
nebyla znehodnocena (oprava střechy apod.).
Zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28.1.2005, č.j. 6 C
143/1999-205, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2005,
č.j. 25 Co 237/2005-223.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20.1.2006, č.j. 6 C 143/99-228, uznal
žalovanou povinnou zaplatit žalobkyním částky 10.184,70 Kč s příslušenstvím a
10.592,70 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že
mezi účastnicemi nebyla od roku 1996 dohoda o hospodaření společnou věcí,
fakticky však správu domu vykonávala žalovaná. Ze znaleckého posudku zjistil,
že veškeré příjmy a výdaje na účtu u České spořitelny souvisely se správou
domu. Shora uvedené částky 10.184,70 Kč a 10.952,70 Kč s příslušenstvím
přiznal soud prvního stupně žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, které
mělo žalované vznikat tím, že od července 2000 do června 2002 neplatila
žalobkyním podíl na nájemném z bytu o ploše 85 m2, který v domě užívala.
Protože k dohodě o hospodaření společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák.
mezi účastnicemi nedošlo, měly by žalobkyně podle soudu prvního stupně rovněž
nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši jejich podílu na nájemném z
pronajatých bytů v domě. Protože však vybrané nájemné bylo použito na údržbu a
opravy domu v zájmu všech spoluvlastnic, a protože vztahy mezi spoluvlastnicemi
byly narušeny tak, že nebylo možno dosáhnout dohody o správě domu, posoudil
soud prvního stupně nárok žalobkyň jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Žalobkyně navíc ze svého investovala částku 104.860,90 Kč do
rekonstrukce jednoho z bytů, čímž byla zhodnocena celá nemovitost.
K odvolání všech účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
12.9.2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavé části jej změnil tak, že uznal
žalovanou povinnou zaplatit žalobkyním částky 20.556,30 Kč, 28.994,50 Kč a
31.691,40 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně pro
zpětvzetí žaloby zrušil a řízení zastavil. Podle odvolacího soudu nebylo
posouzení nároku žalobkyň jako rozporného s dobrými mravy namístě, neboť k
případnému zhodnocení domu by bylo možné přihlížet až v případném řízení o
rozdělení spoluvlastnictví.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14.11.2007, č.j. 30 Cdo
497/2007-312, rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Uvedl, že odvolací soud nijak neodůvodnil, proč na rozdíl od soudu prvního
stupně neshledal nárok žalobkyň rozporný s dobrými mravy, když podle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení NS ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002) má aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. předcházet pečlivé zvážení všech
rozhodných okolností případu.
Novým rozhodnutím v odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
22.4.2008, č.j. 16 Co 10/2008-326, rozsudek okresního soudu potvrdil i v
zamítavém výroku o dosud sporné částce 81.242,20 Kč s příslušenstvím (součet
částek 20.556,30 Kč, 28.994,50 Kč a 31.691,40 Kč s příslušenstvím, v nichž byl
v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně změněn).
Dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když nárok žalované
posoudil jako rozporný s dobrými mravy, neboť žalovaná se starala o dům sama,
vybrané platby použila ku prospěchu všech spoluvlastnic k hrazení nákladů na
běžný provoz domu, za jí užívaný byt platila (s výjimkou období, za které bylo
již žalobkyním nájemné pravomocně přiznáno) nájemné do společných prostředků a
navíc na vlastní náklady zrekonstruovala jeden z bytů.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí je podle žalobkyň dán otázkou, zda je v
projednávané věci namístě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně mají za to,
že aplikace uvedeného ustanovení nebyla namístě a odůvodnění jeho aplikace
považují za nedostatečné. Podle žalobkyň je úvaha o použití prostředků
vybraných na nájemném ve prospěch všech spoluvlastnic nesprávná, neboť platby
za čistící prostředky, vodu, elektřinu a překlenovací úvěr nemají být kryty
nájemným, nýbrž platbami nájemníků na úhradu plnění spojených s užíváním bytu,
a rekonstrukce bytu byla zbytečná, neboť jeho nájemník Bohumír Procházka měl
nárok pouze na byt IV. kategorie. Žalobkyně dále uvedly, že žalovaná užila bez
jejich vědomí a souhlasu celkem 70.000,- Kč, z toho 55.000,- Kč výlučně pro
svou potřebu, a že se sama chovala v rozporu s dobrými mravy, když s nimi
nekonzultovala použití výnosů ze společného domu. Mají za to, že svým rozsudkem
odvolací soud legalizuje protiprávní stav, kdy se žalovaná chová jako vlastník
celé nemovitosti. Podle názoru žalobkyň měl odvolací soud vyjít z názoru
vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 599/99.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve sporné částce stejně jako ve svém předchozím
rozsudku, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), má podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp.
zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006). Podle
rovněž konstantní judikatury Nejvyššího soudu úvaha, zda výkon práva je či není
v rozporu s dobrými mravy […] odvisí vždy od okolností konkrétního případu;
její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné
případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. je v
každém konkrétním případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne
- a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné - že výkon práva je v
rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek NS ze dne 24.4.2008, sp. zn. 33
Odo 337/2006).
Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při aplikaci použitého
ustanovení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon
výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí
o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,
je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny
rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek NS ze dne 14.11.2007, sp. zn.
30 Cdo 497/2007).
Odvolací soud jasně a přesvědčivě vyložil, proč shledal v uplatnění práva
žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení rozpor s dobrými mravy, když dospěl
po provedeném dokazování (včetně znaleckého posudku) k závěru, že o celou
nemovitost se starala pouze žalovaná, která výnosy z nemovitosti používala na
úhradu nákladů spojených s běžným provozem a údržbou domu, a jednala tak v
zájmu všech spoluvlastnic. Jako k významné okolnosti přihlédl rovněž ke
skutečnosti, že žalovaná nechala na vlastní náklady rekonstruovat jeden z bytů,
což sice nelze považovat za nutný náklad, nicméně lze souhlasit s názorem
odvolacího soudu, podle něhož rekonstrukce bytu zvýšila hodnotu domu pro
všechny spoluvlastnice.
Námitky žalobkyň, že s nimi žalovaná nekonzultovala některé výdaje spojené se
správou domu, že s některými výdaji nesouhlasily, popř. že správa domu mohla
být vedena lépe, se týkají rozhodování o hospodaření se společnou věcí.
Uvedenou otázku může soud řešit na základě žaloby na úpravu hospodaření
společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák., kterou však žalobkyně vzaly již
na počátku řízení zpět. Pro posouzení otázky, zda je uplatnění nároku žalobkyň
v rozporu s dobrými mravy, však není rozhodná, neboť v řízení nebylo prokázáno,
že by dlouhodobé neshody mezi účastnicemi o hospodaření společnou věcí byly
způsobeny jednou ze stran.
Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, je
pro projednávanou věc nepřípadný, neboť se netýká posuzování rozporu výkonu
práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o.s.ř., nýbrž neplatnosti úkonů
týkajících se společné věci, které byly učiněny většinovým spoluvlastníkem vůči
třetím osobám v situaci, kdy bylo menšinovým spoluvlastníkům odepřeno právo
vyjádřit se k rozhodnutí úkon provést. Platnost úkonů žalované vůči třetím
osobám neovlivňuje povinnost žalované vydat žalobkyním bezdůvodné obohacení a
nemůže mít vliv na posouzení výkonu práva žalobkyň na vydání bezdůvodného
obohacení vůči žalované jako rozporného s dobrými mravy.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že námitka nesprávnosti posouzení
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.s.ř. na výkon práva žalobkyň na vydání
bezdůvodného obohacení nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Konečně námitka žalobkyň, že žalovaná použila část prostředků na účtu pro
správu domu pro vlastní potřeby, je námitkou skutkovou, která přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) rovněž založit nemůže (srov. ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř.).
Protože žádná z dovolacích námitek neumožňuje závěr o zásadním právním významu
dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo dovolání podle § 243b odst. 5 věta první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu