29 Odo 1725/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobkyně Ing. D. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně T. spol.
s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. U., zastoupenému advokátkou,
o zaplacení částky 1,322.114,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 10 C 158/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. října 2005,
č. j. 22 Co 329/2005 – 165 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C 158/2004 - 62, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C158/2004 - 62, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení
ve výši 4.819,50 Kč do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména přitakal názoru soudu
prvního stupně, dle kterého na základě ustanovení § 135, § 194, § 757 a § 373
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jednatel společnosti s ručením
omezeným je povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, přičemž
je-li sporné, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní
břemeno o tom, že tak jednal, jednatel sám. Pokud jednatel poruší tuto svou
povinnost, je povinen nahradit škodu tím způsobenou, ledaže prokáže, že
porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Odvolací soud dále uvedl, že za dané situace, kdy se žalobkyně jako správkyně
konkursní podstaty úpadkyně domáhala proti žalovanému jako jednateli úpadkyně
náhrady škody s odkazem na shora citovaná ustanovení, soud prvního stupně
správně zjišťoval, zda žalobkyně prokázala existenci škody a zda žalovaný svou
odpovědnost za tuto škodu vyloučil tím, že by prokázal, že jednal s péčí
řádného hospodáře, popřípadě, že by prokázal, že porušení jeho povinností bylo
způsobeno okolnostmi vylučujícími jeho odpovědnost. V daném případě bylo jak
listinnými důkazy, tak svědeckými výpověďmi prokázáno, že žalovaný převzal pro
úpadce částky 650.000,- Kč od firmy E. s. r. o., 292.395,- Kč od L. Š.,
100.674,40 Kč od V. G. a 84.992,- Kč od K. p. K.. Podle provedených důkazů,
mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru účetnictví, bylo prokázáno, že tyto
platby nebyly zaúčtovány na účet úpadkyně a žalovanému se nepodařilo prokázat,
že by tyto platby byly do pokladny úpadkyně předány fyzicky, či že by byly
použity ve prospěch úpadkyně.
Stejně tak bylo prokázáno – pokračoval odvolací soud – že v majetku úpadkyně
byly movité věci v hodnotě 37.400,- Kč a žalovaný je žalobkyni nepředal. Ani
ohledně těchto movitých věcí žalovaný nenabídl žádné důkazy k prokázání svého
tvrzení, že tyto věci se nadále nacházejí v majetku úpadkyně; naopak, z
provedeného dokazování vyplynulo, že vlastnické právo k těmto věcem již přešlo
na třetí osobu. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, dle
kterého se žalobkyni podařilo prokázat, že na majetku úpadkyně vznikla škoda ve
výši 1,165.461,40 Kč. Žalovanému se žádným způsobem nepodařilo prokázat, že si
počínal s péčí řádného hospodáře, zejména za situace, kdy v řízení vyšlo
nepochybně najevo, že již od roku 2000 za úpadkyni vůbec nevedl účetnictví.
Odvolací soud uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat ani to, že by
porušení jeho povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost,
když takové skutečnosti ani netvrdil.
K odvolací námitce žalovaného, který poukazoval na to, že v řízení před soudem
prvního stupně nemohl uvádět rozhodné skutečnosti a nemohl navrhovat důkazy,
odvolací soud uvedl, že žalovaný byl osobně přítomen při jednání soudu prvního
stupně ve dnech 10. srpna 2004 a 11. listopadu 2004. K jednání dne 13. ledna
2005, ač řádně předvolán, se nedostavil, o odročení jednání nepožádal a
neomluvil se. Žalovaný měl dostatek prostoru pro to, aby soudu prvního stupně
předložil svá skutková tvrzení a nabídl k nim důkazy. Poučení podle § 118a či §
119a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se žalovanému dostat
nemohlo, když se této možnosti tím, že se neodstavil k poslednímu jednání před
soudem prvního stupně, sám vzdal.
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne
10. srpna 2004, č. j. 10 C 158/2004-62, podal žalovaný dovolání, odkazuje co do
jeho přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím
namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [odstavec 2 písm. b)], je v rozporu s hmotným právem a řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [odstavec 2
písm. a)]. V čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel
nespecifikuje.
Dovolatel v obecné poloze zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem v
otázce odpovědnosti žalovaného jako jednatele úpadkyně ve smyslu § 373 obch.
zák., v čem spatřuje konkrétně rozpor s hmotným právem však neuvádí. Dále
tvrdí, že soud neakceptoval jeho argumenty a rekapituluje své námitky k
jednotlivým žalobním tvrzením. Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že v souvislosti s nemožností zúčastnit
se 13. ledna 2005 jednání před soudem prvního stupně (v důsledku omezení na
svobodě vazbou) byl zkrácen na svých právech, neboť tak nemohl doplnit svá
skutková tvrzení a označit k nim důkazy. Dovolatel rovněž namítá nesplnění
podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ze dne 10. srpna 2004, č. j. 10 C
158/2004 – 62.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a dále
rozsudek pro uznání a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů soudů obou
stupňů a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení k rukám jejího právního
zástupce.
Dovolatel výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. srpna
2004, č. j. 10 C 158/2004-62. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.
s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu
prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1
o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem
132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní
přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci nevytýká odvolatel odvolacímu soudu, že věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá ani to, že právní normu
nesprávně aplikoval. V dovolání nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že bylo
jeho povinností vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a nezpochybňuje ani
závěr, že nese důkazní břemeno o takovém výkonu funkce. Konkrétní námitky,
které uplatňuje ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, se týkají pouze toho,
že soud „neakceptoval jeho argumenty“, tj. že závěr odvolacího soudu, že v
projednávané věci neunesl důkazní břemeno, je nesprávný. Taková námitka však
přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemůže, když postrádá potřebný
judikatorní přesah a je významná právě a jen pro projednávanou věc.
Pokud pak dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem, poukazem na vadu řízení spočívající v neposkytnutí poučení podle §
118a o. s. ř. a povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich
prokázání důkazy a na nedostatky ve skutkových zjištěních, tj. namítaje
existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3
o. s. ř., je nepochybné, že uplatňuje dovolací důvody, které přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé založit
nejsou.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal žalobkyni, která měla ve věci úspěch, náklady řízení podle ustanovení
§ 3 odst. 1 bod 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve výši 3.750,- Kč, paušální náhradu 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj.
769,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jejího výkonu.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu