33 Odo 190/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně M. č. P. 8, zastoupené advokátem, proti žalované J. H., o zaplacení
29.916,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. 9 pod sp. zn. 8
C 32/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 15.
dubna 2004, č. j. 29 Co 126, 127/2004-52, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v P. ze dne 15. dubna
2004, č. j. 29 Co 126, 127/2004-52, jímž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek
Obvodního soudu pro P. 9 ze dne 15. dubna 2004, č. j. 8 C 32/2003-23, tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 2.368,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 15. dubna 2004, č. j. 29 Co
126,127/2004-52, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro P. 9
ze dne 15. dubna 2004, č. j. 8 C 32/2003-23, v části zamítající žalobu o
zaplacení 27.548,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení před
soudy obou stupňů se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
P. k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 33.649,- Kč s příslušenstvím.
Uváděla, že o tuto částku se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila tím, že
v bytě svěřeném do její správy měla po dobu delší dvou let uskladněny věci,
které nabyla jako závětní dědička po smrti původní nájemkyně bytu. Nájem bytu
na žalovanou (ani nikoho jiného) po smrti původní nájemkyně nepřešel. Po
uvedenou dobu byly žalované účtovány měsíčně částky odpovídající nájemnému a
platbám za služby spojené s nájmem bytu. Tyto částky žalovaná dosud
nezaplatila; jejich souhrn – po odečtení přeplatků za předchozí období – činí
33.649,- Kč.
Obvodní soud pro P. 9 rozsudkem ze dne 10. října 2003, č. j. 8 C 32/2003-23,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku
6.100,50 Kč, žalobu o zaplacení dalších 27.548,50 Kč s příslušenstvím a o
zaplacení příslušenství z částky 6.100,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vycházel ze zjištění, že nájemcem bytu ve druhém podlaží domu, v ulici
v P. 8 – L. (dále jen „předmětný byt“, příp. „byt“), byla až do své smrti dne
2. 4. 1999 H. G. Při předběžném šetření prováděném pověřenou notářkou v
dědickém řízení žalovaná uvedla, že má klíče od bytu zůstavitelky H. G., a že
jej bude vyklízet a likvidovat. Dne 25. 6. 1999 žalovaná složila klíče od bytu
do úschovy soudu a byt byl zapečetěn. Rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno, že
žalovaná zdědila po H. G. mimo jiné její nábytek a ostatní bytové zařízení,
nabylo právní moci dne 14. 9. 2001; od tohoto dne měla žalovaná do bytu
opětovně přístup. Byt vyklidila a klíče od něj předala žalobkyni 26. 11. 2001.
Na podkladě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši nájemného,
avšak jeho vydání po ní nelze spravedlivě požadovat za dobu, kdy neměla k
dispozici klíče od předmětného bytu a byt byl zapečetěn. Žalobkyni tak náleží
pouze plnění odpovídající nájemnému za květen a červen 1999, za polovinu září
2001, za říjen a listopad 2001; nájemné za duben 1999 žalovaná žalobkyni
uhradila. Požadavek na zaplacení příslušenství z přisouzené částky 6.100,50 Kč
neshledal soud důvodným s tím, že povinnost zaplatit uvedenou částku byla
stanovena až soudním rozhodnutím a žalovaná se tudíž nedostala do prodlení s
jejím plněním.
K odvolání obou účastnic Městský soud v P. rozsudkem ze dne 15. dubna 2004, č.
j. 29 Co 126,127/200-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni 3.732,50 Kč s 6 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002
do zaplacení a do 29.916,50 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že
soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, nesprávnými
však shledal jeho právní závěry. Dovodil, že v souzené věci nebyla naplněna ani
jedna ze skutkových podstat povinnosti vydat bezdůvodné obohacení uvedených v §
451 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že od smrti nájemkyně G. do 26. 11. 2001 nemohla
žalobkyně předmětný byt pronajímat, neboť v něm byly umístěny věci, které
žalovaná zdědila. Došlo tak ke snížení majetku žalobkyně o částku, kterou by
mohla pronájmem bytu získat. Požadavek na zaplacení částky 33.649,- Kč je proto
nutno posoudit jako nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák.
Vzhledem k tomu, že po dobu zapečetění bytu nevznikala žalobkyni škoda vinou
žalované, která měla do bytu přístup až po právní moci rozhodnutí o dědictví
(tj. od 14. 9. 2001), odpovídá žalovaná žalobkyni za škodu v podobě ušlého
nájemného jen za období od 14. 9. 2001 do konce listopadu 2001.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.) a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř.). Má za to, že její požadavek měl být posuzován podle
ustanovení o bezdůvodném obohacení spočívajícím v plnění bez právního důvodu a
nikoli jako nárok na náhradu škody. Připomíná, že povinnost vydat bezdůvodné
obohacení vzniká bez ohledu na zavinění toho, kdo jej získal. Došlo-li smrtí
nájemce k zániku nájemního vztahu, tíží povinnost k faktickému vyklizení bytu
dědice nájemce; jestliže dědic tuto povinnost nesplní, musí vydat pronajimateli
bezdůvodné obohacení za užívání bytu bez právního důvodu. Žalovaná užívala
předmětný byt ke skladování zděděných věcí, čímž se na její úkor bezdůvodně
obohatila. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř.
žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávné zjištění ohledně zapečetění
předmětného bytu. Má za to, že z provedených důkazů lze dovodit, že k
zapečetění bytu a jeho znepřístupnění žalované došlo až 27. 6. 2001, kdy
notářka pořídila soupis věcí, které se v bytě nacházely. Z uvedených důvodů
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o
dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky.
V posuzované věci směřuje dovolání žalobkyně proti meritornímu výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně „změněn“ tak, že se
žaloba do částky 29.916,50 Kč s příslušenstvím zamítá. Přes formální označení
uvedeného rozsudečného výroku coby měnícího, se jedná o výrok, jímž je rozsudek
soudu prvního stupně zčásti potvrzen (a to co se týče požadavku na zaplacení
27.548,50 Kč s příslušenstvím), neboť soudy obou stupňů žalobu v uvedeném
rozsahu zamítly. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti jen
pokud jde o požadavek na zaplacení částky 2.368,- Kč, o kterou odvolací soud
zvětšil rozsah, v němž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Předpokladem přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v
obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží
(§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně, není podle § 237 odst. 2 o. s. ř. přípustné,
neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o částce 2.368,- Kč; dovolací soud
proto dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. proti
rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
zamítající žalobu co do částky 27.548,50 Kč s příslušenstvím.
Protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze
přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že
jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně
použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje
k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod
mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť
neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez významu jsou
proto výtky dovolatelky zpochybňující skutkový závěr odvolacího soudu ohledně
zpřístupnění bytu žalované.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. žalobkyně v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, že jí uplatněný
nárok není nárokem z odpovědnosti za vznik bezdůvodného obohacení, a je namístě
poměřovat ho ustanovením § 420 a násl. obč. zák.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo
jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, Nejvyšší soud ČR
dovodil, že za situace, kdy po úmrtí nájemce byt nadále užívá jeho dědic, na
kterého nepřešlo právo nájmu, vzniká mu bezdůvodné obohacení v podobě plnění
bez právního důvodu. Na odpovědnost za získané bezdůvodné obohacení nemá vliv
skutečnost, že situace, která vedla k ponechání věcí v bytě (tj. zapečetění
bytu), není důsledkem protiprávního jednání dědice a že ji nezavinil, jelikož
protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění nejsou předpokladem odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení a podstatné je pouze to, že objektivně vznikl stav
obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. O obohacení se
totiž jedná tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu
bylo plněno, takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo
snížením jeho pasiv, jakož i tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač
se zmenšit měl. Plnění, jímž bezdůvodné obohacení vzniká, může spočívat též ve
výkonech (srov. § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
V posuzovaném případě se úmrtím zůstavitelky žalovaná stala vlastníkem věcí
umístěných v jejím bytě. Věci zůstaly v bytě uskladněny, aniž k tomu žalované
svědčil nějaký právní důvod. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že žalovaná
neměla ke svým věcem po určitou dobu přístup, neboť za užívání bytu lze
považovat již samotné umístění věcí v něm. Žalovaná tak vykonávala užívací
právo, které by jí jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní
smlouvy. Tím, že tak činila bezúplatně, nedošlo ke zmenšení jejího majetku, ač
by se tak (placením nájemného) mělo stát. Tuto majetkovou hodnotu získávala
žalovaná na úkor žalobkyně, která tak nemohla do vyklizení bytu získat prospěch
jeho pronájmem. Pouze v případě, že by si žalovaná nemohla věci z bytu odvézt a
zabránit tak vzniku bezdůvodného obohacení výlučně v důsledku jednání
žalobkyně, bylo by možno uvažovat o odepření práva na vydání bezdůvodného
obohacení pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru a dospěl k závěru, že
uplatněný nárok je namístě poměřovat výlučně § 420 a násl. obč. zák., posoudil
věc v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalobkyně je tudíž přípustné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jí byl uplatněn po právu.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek ve výroku, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a v akcesorických výrocích podle §
243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v
tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení –
včetně nákladů řízení dovolacího – bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu