28 Cdo 3483/2020-183
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. R., nar. XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1015/55, proti žalované městské části Praha-Kolovraty, IČ 002 40
346, se sídlem v Praze-Kolovratech, Mírová 364/34, zastoupené Mgr. Martinem
Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, o 226.150,10 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C
110/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
června 2020, č. j. 16 Co 155/2020-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 16 Co
155/2020-130, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 26 C 110/2019-99,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 226.150,10 Kč se specifikovaným
příslušenstvím (výrok I.), co do částky 933.913,90 Kč i zbytku příslušenství
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobkyně
požadovala úhradu 1.160.064 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaná
v období od 15. 3. 2016 do 31. 12. 2016 užívala její pozemky parc. č. XY a XY v
katastrálním území XY bez právního důvodu. Soud vzal za prokázané, že pozemky
byly v roce 1998 bez povolení orgánu ochrany zemědělského půdního fondu
zalesněny, v rozhodném období pak byly užívány občany žalované jako lesopark,
tedy jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, respektive § 14b zákona č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 131/2000 Sb.“). Nemovitosti žalobkyně přitom podle rozhodnutí orgánu
ochrany zemědělského půdního fondu vydaného na základě § 1 odst. 4 zákona č.
334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 334/1992 Sb.“), nebyly pozemky určenými k plnění
funkcí lesa, na něž by se vztahovalo právo volného vstupu dle § 19 odst. 1
zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní
zákon). Žalované užíváním pozemků žalobkyně coby veřejného prostranství bez
právního důvodu vznikl majetkový prospěch, který soud poměřoval hladinou
obvyklého nájemného. V rozsahu odpovídajícím takto vyčíslenému bezdůvodnému
obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] bylo možné žalobě vyhovět, ve zbytku
pak soudu nezbylo než ji zamítnout.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 16
Co 155/2020-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že
žalobu zamítl též co do částky 226.150,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací
soud aproboval závěr o vlastnictví pozemků parc. č. XY a XY žalobkyní i o
příslušnosti těchto nemovitostí k zemědělskému půdnímu fondu. Neztotožnil se
však se závěrem, že dotčené pozemky, jež navzdory svému faktickému osázení
stromy na konci 90. let nebyly nikdy vyňaty ze zemědělského půdního fondu,
představují veřejné prostranství. Obvodní soud ve svých úvahách nijak
nezohlednil skutečnost, že se předmětné pozemky nacházejí vně „obydlené městské
části“ a že jsou územním plánem určeny k plnění funkce lesa, což platilo i v
rozhodném období. Veřejností byly fakticky užívány jako les podle § 19 odst. 1
lesního zákona, a nelze proto dovozovat, že by měly charakter veřejného
prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb. (právně se s ohledem na
nikdy neprovedené odnětí zemědělskému půdnímu fondu jedná o ornou půdu). Žalobkyni tudíž požadovaná náhrada za bezdůvodné obohacení nepřísluší. Odvolací
soud přisvědčil též námitce, že žalovaná by ani v případě vzniku bezdůvodného
obohacení nebyla pasivně věcně legitimována, neboť vydat takto získaný
majetkový prospěch by bylo povinno hlavní město Praha. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jež má za
přípustné s ohledem na Nejvyšším soudem dosud neřešenou otázku, zda může toliko
na základě územního plánu vzniknout či zaniknout veřejné prostranství. Dovolatelka se domnívá, že nikoli, pročež má za nesprávný postup odvolacího
soudu, který sporné pozemky kvalifikoval jako lesní a na jejich užívání
aplikoval § 19 odst. 1 lesního zákona, aniž by se zabýval naplněním definice
lesa podle § 2 písm. a) lesního zákona (své úvahy vystavěl čistě na obsahu
územního plánu). Odvolací soud mimo jiné nezohlednil rozhodnutí orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu, jímž byl vázán, a řadu dalších důkazů, z nichž
vyplývá, že se na pozemcích les fakticky ani právně nenacházel. Sám územní plán
s ohledem na svou funkci nástroje regulace stavební činnosti do budoucna nemohl
přímo vyvolat vznik lesa na sporných pozemcích, přestože je k plnění funkce
lesa určil. Odvolací soud tak nenabídl přesvědčivou argumentaci, jež by skýtala
oporu závěru, že se na nemovitostech žalobkyně – užívaných veřejností ke
sportovním a relaxačním aktivitám – nenacházelo veřejné prostranství (některé
pozemky určené k plnění funkcí lesa ostatně mohou rovněž naplňovat znaky
veřejného prostranství). Postup odvolacího soudu se v tomto směru dovolatelce
jeví svévolný. Městský soud se rovněž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, z níž se
podává, že veřejné prostranství vzniká ex lege naplněním definičních znaků,
přičemž obec může vydáním územního plánu jeho existenci toliko nepřímo
ovlivnit. Rozhodovací praxi plně nerespektoval ani potud, pokud za pasivně
věcně legitimované z hlediska předmětného nároku pokládal hlavní město namísto
městské části, na jejímž území se dotčené nemovitosti nacházejí.
V procesní
rovině vytýká žalobkyně napadenému rozhodnutí překvapivost, poněvadž se
odvolací soud odchýlil od právního posouzení věci soudem prvního stupně, aniž
by dal účastníkům příležitost vyjádřit se k otázkám, jež pokládal pro řešení
věci za stěžejní. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že žalované uloží zaplatit jí
částku 226.150,10 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, případně aby
naříkané rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že se jedná o podání
nepřípustné, jelikož na dovolatelkou nastolené otázce významu územního plánu
pro kvalifikaci pozemku jako veřejného prostranství rozsudek odvolacího soudu
nespočívá. Sporné nemovitosti měly podle zjištění městského soudu – jež se
nezakládají na obsahu územního plánu, nýbrž na zkoumání skutečného stavu
pozemků – fakticky povahu lesa, popřípadě orné půdy (pole). V tom ani onom
případě by se přitom nejednalo o veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního
zřízení. Žalovaná dále upozorňuje, že žalobkyně v řízení neprokázala, že její
pozemky plnily rekreační funkci a byly užívány občany žalované; rovněž nebylo
doloženo splnění judikatorních předpokladů posouzení dotčených nemovitostí (na
nichž se nachází vzrostlý les) jako veřejného prostranství. Žalovaná proto
navrhuje předmětné dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu při zkoumání předpokladů existence veřejného
prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení (respektive § 14b zákona č. 131/2000 Sb., jenž obsahuje shodný výměr tohoto institutu). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v
občanskoprávní rovině (např.
smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného
prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce
protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.), neboť i když existuje právní
důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci
vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání
jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej obdobně např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či jeho usnesení ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3025/2013, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, a ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 4595/2018). Shodný náhled na danou problematiku se dlouhodobě
prosazuje též v judikatuře Ústavního soudu (srovnej např. nálezy tohoto soudu
ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS
3735/11, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15). Veřejné prostranství je definováno v § 34 obecního zřízení jako všechna
náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory
přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu
na vlastnictví k nim. Vycházíme-li z obvyklého významu předmětných pojmů, lze
lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii
veřejné zeleně [jak činí, arciže toliko pro účely dané speciální úpravy, např. § 10a odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], coby typ parku (lesní park) nebo
– s ohledem na demonstrativnost § 34 obecního zřízení (srovnej zejména nález
pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02) – též jakožto
nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a
parku. Dovolací soud proto již v řadě rozhodnutí pozemky využívané veřejností jako
lesopark pojmu veřejného prostranství subsumoval a následně (v souladu se svým
shora připomenutým náhledem na problematiku důsledků existence veřejných
prostranství, který účastníci v tomto dovolacím řízení nezpochybňují a od něhož
není důvodu se odchylovat) dovodil, že také jejich užíváním širokou veřejností
zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nacházejí (takto
viz již rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003,
ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005, a ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33
Odo 396/2004, z pozdější doby pak rozsudky zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019). Tomuto závěru není principiálně na překážku, naplňuje-li lesopark v konkrétním
případě definiční znaky lesa ve smyslu § 2 písm. a) lesního zákona, neboť jak
zcela jednoznačně uvedl Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 47/06, bodě 32, i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství.
Za
veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové,
které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k
uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4208/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, nebo jeho usnesení
ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, respektive ze dne 10. 4. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 699/2019). Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v
rámci obecného užívání lesa podle § 19 odst. 1 lesního zákona (v tomto případě
obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5056/2016), a na
druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně
určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem
upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky,
odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru
veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému
obohacení obce ve smyslu § 2991 o. z. Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se
jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací
dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném
smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam,
postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni
abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak
způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při
nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je
proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.
S podaným výkladem není právní posouzení věci odvolacím soudem plně konformní,
jelikož ze samotného faktu, že se na pozemcích žalobkyně nachází les, který
může být předmětem obecného užívání podle § 19 odst. 1 lesního zákona,
vyvozuje, že je vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované vyloučen. I
kdyby bylo pravdou, co uvádí žalovaná ve svém vyjádření k dovolání, tedy že
odvolací soud tento svůj úsudek nezaložil primárně na obsahu územně plánovací
dokumentace, ale na zjištěních o skutečném stavu sporných pozemků, podotýká
Nejvyšší soud, že by se závěr odvolacího soudu o vyloučení bezdůvodného
obohacení žalované jevil předčasným, neboť prosté konstatování, že se na
dotčených nemovitostech nachází vzrostlý les, nevylučuje úsudek, že tento les s
ohledem na svůj zvláštní charakter plní funkci lesoparku, a je tedy veřejným
prostranstvím ve smyslu § 34 obecního zřízení.
K další argumentaci žalované se sluší dodat, že ačkoli je to žalobkyně, kdo
nese důkazní břemeno ohledně užívání sporných pozemků jako veřejného
prostranství, neboť jde o prvek hypotézy normy, jíž se ke svému prospěchu
dovolává, napadené rozhodnutí je založeno na zjištěném skutkovém stavu, nikoli
na aplikaci pravidel o dělení důkazního břemene (podobně viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1783/2017, ze dne 18. 9.
2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 933/2020).
Otázka, zda se procesní straně podařilo unést důkazní břemeno, či nikoli, je
navíc skutkové povahy (srovnej mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2017, sen. zn. 29 ICdo 89/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
6020/2017, či ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1770/2018), a dovolacímu soudu
(jenž v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. přezkoumává toliko správnost právního
posouzení věci) tudíž nepřísluší, aby se k jejímu řešení jakkoli vyjadřoval.
Zhodnocení, zdali jsou ve světle shora provedeného výkladu § 34 obecního
zřízení naplněny podmínky existence veřejného prostranství na pozemcích
žalobkyně, tak bude na soudu odvolacím. Argumentuje-li nicméně dovolatelka
údajnou vázaností soudů rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu
podle § 1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., pokládá Nejvyšší soud za nezbytné
poukázat na svůj rozsudek ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, v němž
akcentoval, že civilní soud není podle zákona rozhodnutím správního orgánu o
předběžné otázce ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. bezvýhradně vázán, nýbrž z
něj toliko vychází [srovnej též Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský
soudní řád (§ 1 až 250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s.
673–674].
Pro úplnost je dále vhodné zdůraznit, že poznámka městského soudu, dle níž by i
v případě vzniku bezdůvodného obohacení užíváním předmětných pozemků jako
veřejného prostranství byla dána pasivní věcná legitimace hlavního města Prahy,
nikoli žalované městské části, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, jež za povinné k poskytnutí náhrady za takto získaný majetkový prospěch
zásadně pokládá jednotlivé městské části (viz namátkou rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn.
28 Cdo 3391/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2491/2015; možnost odchylného posouzení otázky věcné legitimace v případě
lesoparku, jehož význam přesahuje hranice jakékoli jednotlivé městské části,
připuštěná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo
276/2019, musí být vnímána jako výjimka ze shora vyložené zásady).
Nejvyšší soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. rovněž zkoumal, zda je řízení
zatíženo zmatečnostními vadami či jinými procesními nedostatky, jež mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; pochybení dosahující této intenzity
nicméně nezjistil. Opodstatněnou neshledal ani námitku překvapivosti dovoláním
zpochybněného rozsudku. Za překvapivá se označují rozhodnutí, jež na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat, jelikož z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc, čímž
účastníka řízení zbavují možnosti skutkově a právně argumentovat. Tak je tomu
zejména tehdy, pokládal-li odvolací soud za určující skutečnost, kterou žádný z
účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla posuzována
soudem prvního stupně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4588/2018,
či ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3116/2019). Podobná situace v předmětné
kauze nenastala. Nosný závěr odvolacího soudu, že sporné pozemky nejsou užívány
jako veřejné prostranství, jelikož se na nich nachází les, totiž vyplynul z
argumentace předestřené účastníky jak v písemných podáních činěných v průběhu
odvolacího řízení, tak při ústním jednání před Městským soudem v Praze. Totéž
platí o konstatování nedostatku pasivní věcné legitimace městské části hlavního
města Prahy, jež navazovalo na odvolací námitku žalované, s níž byla žalobkyně
řádně seznámena (a na kterou ostatně výslovně reagovala). Nelze proto usuzovat,
že by rozsudek odvolacího soudu mohl být pro dovolatelku překvapivý v procesním
smyslu tohoto slova.
S ohledem na výše zmíněné nedostatky právního posouzení věci odvolacím soudem
nicméně Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
přikročil tudíž ke zrušení napadeného rozsudku (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.
s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu