USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18,
proti žalované G. S., zastoupené opatrovníkem V. S., právně zastoupené JUDr.
Richardem Cihlářem, advokátem se sídlem v Praze 9, Horní Hrdlořezská 328/14, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 26/2014,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince
2016, č. j. 20 Co 330/2016-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č. j. 20 Co 330/2016-181, změnil zamítavý
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 16. prosince
2015, č. j. 20 C 26/2014-138, ve spojení s usnesením ze dne 22. června 2016, č.
j. 20 C 26/2014-166, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku
tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl
o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze
uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „o. s.
ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní
rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C
8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo
422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání ani
nezakládá), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z
pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.
V posuzované věci se odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – zabýval
především otázkou předpokladů, za jejichž současného naplnění by na dovolatelku
přešel nájem předmětného bytu, v němž od roku 2005 bydlela se svou babičkou
(tehdejší nájemkyní bytu). Zmíněnou otázku posuzoval – stejně jako soud prvního
stupně – z pohledu okolností tvrzených účastnicemi, avšak – na rozdíl od soudu
prvního stupně – na ni odpověděl záporně s ohledem na odchod dovolatelčiny
babičky v roce 2007 do ústavu sociální péče s následným umístěním do domova
důchodců, v němž pak dne 8. září 2008 zemřela. Jen z toho, že zaujal odlišný
náhled na význam uvedené okolnosti pro hmotněprávní posouzení věci, však nelze
na překvapivost (nepředvídatelnost) napadeného rozhodnutí usuzovat. Oba soudy
totiž posuzovaly stejnou okolnost a na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí
nelze usuzovat (jen) z toho, že odvolací soud tutéž otázku posoudil jinak než
soud prvního stupně. Pro úplnost zbývá dodat, že postup podle § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; postačují-li (jako v tomto případě) v řízení
uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v
sešitě č. 5/2007 časopisu Soudní rozhledy). Vzhledem k uplatněným dovolacím
námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského
soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33
Cdo 199/2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2014, sp. zn.
22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy; viz
též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01).
K otázce absence posouzení věci z hlediska ustanovení § 2238 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“),
dovolací soud podotýká následující.
V rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 (a dále také v usnesení z
13. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3529/2016 /ústavní stížnost podanou proti
citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 22. března 2017, sp. zn.
I. ÚS 648/17/, či nejnověji v rozsudku ze 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo
4342/2017), Nejvyšší soud
– s ohledem na princip nepravé retroaktivity vyjádřený v ustanovení § 3074
odst. 1 o. z.
– dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §
2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je
jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. lednu 2014 (k otázce
posouzení dobré víry viz mutatis mutandis např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněného pod č. C
1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souzené věci je evidentní, že dovolatelka (která své oprávnění k užívání bytu
dovozovala z přesvědčení, že na ni přešel nájem bytu z její babičky) po celou
dobu užívání bytu věděla (musela vědět), že žalobkyně („správkyně“ domu, v němž
se nachází předmětný byt) ji za nájemkyni bytu na základě přechodu nájmu
nepovažovala (o tom svědčí mimo jiné i to, že jí ani neumožňovala placení
nájemného, což dovolatelka vyřešila skládáním příslušných částek nájemného do
soudní úschovy – viz již samotné vyjádření k žalobě na č. l. 16 až 25 spisu,
zejména body VI. až IX.) a tvrdila, že nájemcem je v důsledku dříve uzavřené
dohody o výměně bytu ze dne 13. června 2003 jiná osoba. Za této situace nemohla
být dovolatelka v dobré víře, že byt užívá jako nájemkyně a nebyly tudíž
splněny podmínky stanovené v § 2238 o. z. k tomu, aby mohla být považována za
řádnou nájemkyni. Proto se nemůže úspěšně dovolávat ochrany, poskytované
citovaným ustanovením „poctivému nájemci“. Právní názor, že dovolatelce
nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu, je tudíž v souladu se shora uvedenou
judikaturou, přičemž absence výslovného posouzení věci podle § 2238 o. z. na
tom nemůže – z řečených důvodů – nic změnit.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním
napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tj. jakoby i v jeho
nákladových výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku
dovolání ve skutečnosti nesměřuje (v tomto ohledu snad dovolatelka brojí proti
nákladovému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a činí tak přesto, že
odvolací soud sám napadeným rozsudkem znovu /„originálně“/ rozhodl – postupem
podle § 224 odst. 2 o. s. ř. – o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně, přičemž toto rozhodnutí založil na diametrálně odlišném právním
posouzení). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud
nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se celkově o
částku 21.375,95 Kč), takže přípustnost dovolání proti nim nelze opřít o
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení § 238 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť
nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani
prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle
§ 243 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp.
zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu