30 Cdo 865/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce A. P., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem v České
Třebové, Staré náměstí 15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 183 586,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C
97/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015, č. j. 27 Co 512/2015-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení v částce 16 165,60 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Hyleny
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 1 183 586,20 Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody s tím, že mu jako oprávněnému v exekuci vedené soudním
exekutorem JUDr. Igorem Olmou pod sp. zn. 111 EX 9566/06 proti povinnému J. F. na základě rozvrhového usnesení nebyla z rozdělované podstaty vyplacena
žalovaná částka, neboť tato byla na základě dřívějšího pravomocného rozvrhového
usnesení vyplacena M. F. jako přihlášenému zástavnímu věřiteli, přičemž toto
dřívější pravomocné rozvrhové usnesení bylo k podanému dovolání Nejvyšším
soudem zrušeno. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) ze
dne 16. 9. 2015, č. j. 14 C 97/2015-29, byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci částku 1 183 586,20 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení od 27. 12. 2014 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení za období od 3. 9. 2013
do 26. 12. 2014 byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci do rukou jeho právního zástupce náklady řízení ve
výši 64 662,40 Kč (výrok III). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 16. 12. 2015, č. j. 27 Co 512/2015-64, byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I co do částky 1 183 586,20 Kč s
8,05% úrokem z prodlení od 30. 12. 2014 do zaplacení a ve výroku II (výrok I),
v části výroku I co do úroku z prodlení od 27. 12. 2014 do 29. 12. 2014 byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v této části zamítá
(výrok II), žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady za řízení
před okresním soudem ve výši 64 662,40 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok
III) a náklady odvolacího řízení ve výši 33 353,70 Kč k rukám jeho právního
zástupce (výrok IV). Podle odvolacího soudu bylo v exekuci vydáno nezákonné rozhodnutí podle § 8
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), když k dovolání nynějšího žalobce
bylo zrušeno usnesení soudu o prvním rozvrhu rozdělované podstaty a věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou obranu
žalované, že se žalobce mohl domáhat zaplacení žalované částky vůči zástavnímu
věřiteli z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu, jenž
současně odkázal na ustálenou soudní praxi, „nepochybně platí, že odpovědnost
státu nastupuje subsidiárně až v případě, že nárok na náhradu škody způsobené
výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-
li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který
je mu povinen plnit.“ O takové situaci však v daném případě nelze uvažovat,
neboť „mezi žalobcem a zástavním věřitelem nelze shledat právní skutečnost,
která by byla právním důvodem vzniku právního (závazkového) vztahu mezi nimi,
není jim ani vztah z bezdůvodného obohacení. Dle právní úpravy vyplývající ze
zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, … předmět
bezdůvodného obohacení musí být vrácen tomu, na jehož úkor byl získán. Je jím
ten, kdo plnil bez právního důvodu nebo z důvodu, který dodatečně odpadl, na
základě neplatného právního úkonu, nebo ten, kdo za jiného splnil jeho dluh a
jeho majetkový stav se snížil. Ani jeden z uvedených předpokladů u žalobce
neplatí. V daném případě je zřejmé, že to nebyl žalobce, kdo plnil zástavnímu
věřiteli z důvodu, který dodatečně odpadl (zrušení prvního rozvrhového usnesení
soudu), a stejně tak nelze dovodit, že se vyplacením plnění zástavnímu věřiteli
jeho majetkový stav snížil.“ I po vydání nového rozvrhového usnesení žalobce
„je (zůstal) v primárním právním vztahu pouze (výlučně) s povinným.“ Jeho
pohledávka za povinným měla být dle nového rozvrhového usnesení „uspokojena ze
zbytku rozdělované podstaty, leč k tomu z výše uvedených důvodů nedošlo, tudíž
nedošlo ani k zániku závazku povinného vůči žalobci, k němuž zásadně dochází až
vyplacením příslušné částky oprávněnému žalobci. Zůstává tak skutečností, že
okamžikem, kdy shora uvedené rozvrhové usnesení nabylo právní moci, vznikla
státu …, resp. exekutorovi …, povinnost v něm uvedenou částku 1 183 586,20 Kč
žalobci vyplatit. Pokud k tomu nedošlo a z obsahu exekučního spisu se ani
nepodává možnost uspokojení pohledávky žalobce z jiného majetku povinného (to
netvrdí ani žalovaná), naplňuje škoda, která nevyplacením vymoženého plnění
vznikla, definici ušlého zisku…“ Současné je podle odvolacího soudu dána i
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, kdy „z popsaného
sledu událostí nutno dovodit, že první rozvrhové usnesení soudu (následně
zrušené, nezákonné) zůstává tou skutečností, která má věcnou souvislost se
vznikem škodlivého následku, že škoda by v dané věci nevznikla bez působení
této prvotní příčiny.“
Nad rámce uvedeného posouzení odvolací soud dodal, „že žalovaná by v režimu
zákona č. 82/1998 Sb. odpovídala i z titulu škody způsobené nesprávným úředním
postupem [k tomu srov. § 3 písm. b), § 4 odst. 1, 2, § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a § 32 exekučního řádu], pokud by na věc bylo nahlíženou pouze z pohledu
existence pravomocného rozvrhového usnesení … a nesplnění tam uvedené
povinnosti. V dané věci nebyla (v rozsahu žalované částky) exekutorem splněna
povinnost vyplatit oprávněné osobě (žalobci) částku přiznanou jí pravomocným
rozvrhovým usnesením soudu, kterou exekučně vymohl. To je v rozporu s
požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na
to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na
zavinění, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.).“
Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu v rozsahu potvrzení vyhovujícího
výroku, napadla žalovaná, jednající pověřenou zaměstnankyní s doloženým
právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], včasným dovolání, které
Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (viz
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury státu jako
posledního dlužníka a nesprávně posoudil otázku bezdůvodné obohacení. Na řešení otázky, „zda nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem státu může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li
poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je
povinen mu plnit,“ napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť
napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že zde takový dlužník žalobce není,
neboť mezi žalobcem jako oprávněným, kterému měla být z rozdělované podstaty
vyplacena žalovaná částka, a osobou, které jako zástavnímu věřiteli byla již
dříve vyplacena na základě nezákonného rozhodnutí, není žádný právní vztah, a
to ani z bezdůvodného obohacení. Dovolatelka sice vyjadřuje nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu, „že mezi
žalobcem a zástavním věřitelem nelze shledat právní skutečnost, která by byla
právním důvodem vzniku právního vztahu mezi nimi, není jím dle odvolacího soudu
ani vztah z bezdůvodného obohacení,“ avšak projednání této otázky hmotného
práva brání skutečnost, že dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), což je obligatorní
náležitost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence je důvodem
odmítnutí dovolání pro vady (§ 241b odst. 3, § 243c odst. 1 o. s. ř.). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost
dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR
36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dovolatelka sice v dovolání předesílá předpoklad přípustnosti dovolání
spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, avšak
činí tak pouze k řešení otázky státu jako posledního dlužníka a také pouze k
této otázce označuje dle jejího názoru rozpornou judikaturu dovolacího soudu. Obdobný nedostatkem vymezení předpokladu přípustnosti trpí i nesouhlas
dovolatelky se závěrem o faktické nevymahatelnosti pohledávky z důvodu
promlčení. Nicméně na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu
(na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně) ve smyslu § 237 o. s. ř. ani
nezávisí.
Kromě toho dovolatelka nijak nenapadá závěr odvolacího soudu, byť vyslovený
jakoby navíc, že by žalovaná odpovídala i z titulu nesprávného úředního postupu
spočívajícího v tom, že soudním exekutorem nebyla splněna povinnost vyplatit
oprávněné osobě (žalobci) částku přiznanou pravomocným rozvrhovým usnesením, a
to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, neboť odpovědnost státu za
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědnostní objektivní, tj.
bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit. Takové řešení otázky hmotného
práva je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015,
uveřejněný pod číslem 90/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o
návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (v současnosti
navíc patrně již bezpředmětnému) za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o
samotném dovolání (navíc o tom, že dovolací soud prozatím neshledal předpoklady
pro odklad vykonatelnosti, byla žalovaná k svému dotazu v minulosti již
informována). Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání,
není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného
usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci
napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li
splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě
předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
představovaných odměnou advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 13 360
Kč podle § 7 a § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§
137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu