22 Cdo 2147/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně A. W., zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v
Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, proti žalovaným 1) J. K., a 2) G. B., zastoupené
JUDr. Hanou Reidlovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
České Lípě pod sp. zn. 9 C 1/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. listopadu 2008,
č. j. 35 Co 790/2006-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11.
listopadu 2008, č. j. 35 Co 790/2006-262, a rozsudek Okresního soudu v České
Lípě ze dne 2. března 2006, č. j. 9 C 1/2002-167, se ruší a věc se vrací
Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března
2006, č. j. 9 C 1/2002-167, rozhodl výrokem pod bodem I., že se zrušuje
„podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k rekreačnímu objektu č. e. 2
na st. p. č. 12, zemědělské usedlosti bez č. p./č. e. na st. p. č. 14, st. p.
č. 12, st. p. č. 14, p. č. 9/1, p. č. 14, p. č. 16/2, p. č. 21 a p. č. 843/3 v
k. ú. Lvová, obec Jablonné v Podještědí, zapsaných na LV č. 7 u Katastrálního
úřadu pro L. k., pracoviště Č. L.. Nemovitosti se přikazují do podílového
spoluvlastnictví v poměru jedna polovina žalobkyni a jedna polovina prvnímu
žalovanému za náhradu 475.000,- Kč, kterou je povinen první žalovaný zaplatit
druhé žalované do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí“. Výrokem pod bodem
II. rozhodl, že „první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 150.000,-
Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí“. Dále soud rozhodl výroky pod
body III. a IV. o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky uvedených nemovitostí, a to žalobkyně jedné ideální poloviny a
žalovaní každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Vzal za prokázané, že
žalobkyně nemovitosti užívá rekreačně a část, kterou užívá, udržuje na své
náklady v řádném stavu a pečuje o ni a je ochotná tak činit i do budoucna. Žalovaný 1) má v objektu trvalé bydliště, část nemovitosti, kterou užívá, není
podle názoru soudu příliš udržovaná, zřejmě vynakládá náklady pouze na základní
údržbu. Nemovitosti hodlá udržovat i v budoucnu. Žalovaná 2) nemovitosti od
roku 1979 neužívá a nestará se o ně; žije ve Francii. Stavba je kulturní
památkou, o kterou je nutné v souladu se zákonem č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, pečovat a udržovat ji v dobrém stavu. Soud shledal, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“). Reálné
rozdělení nemovitostí podle spoluvlastnických podílů považoval za vyloučené;
navržený způsob by nepřinesl vertikální dělení a stavební úpravy nebyly
přípustné z památkového hlediska. Dále přicházelo v úvahu přikázání věci do
vlastnictví jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Soud
zvažoval bytové potřeby účastníků, schopnost a ochotu se o nemovitosti starat,
provádět jejich údržbu a opravy a současně přihlédl k velikosti podílů
účastníků. U žalované 2) shledal, že nemovitosti více jak 26 let neužívá,
doložitelným způsobem se o ně nezajímá a nestará se o ně, nefinancuje ani
jejich základní údržbu; přitom se jedná o kulturní památku, která potřebuje
trvalou péči, nejsou proto dány důvody pro přikázání nemovitostí do jejího
vlastnictví. Soud zhodnotil postavení žalobkyně a žalovaného 1) jako obdobné a
určil, že pouze oni budou podílovými spoluvlastníky, každý k podílu ideální
jedné poloviny. Žalovanému 1) pak stanovil povinnost vyplatit žalované 2)
vyrovnávací podíl ve výši stanovené znaleckým posudkem a žalobkyni přiznal
právo proti žalovanému 1) na vydání bezdůvodného obohacení ve výši zhodnocení
podílů ostatních spoluvlastníků. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 35 Co
790/2006-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil
spoluvlastnictví účastníků ke shora uvedeným nemovitostem, které přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného 1) a stanovil mu povinnost zaplatit žalobkyni
náhradu ve výši 1.400.000,- Kč a žalované 2) 700.000,- Kč do tří měsíců od
právní moci tohoto rozhodnutí. Změnu rozhodnutí zdůvodnil tím, že v řízení bylo
prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným 1) přetrvávají dlouholeté hluboké
rozpory ohledně užívání a správy nemovitostí a žalobkyně nechce dále s
žalovaným setrvávat ve spoluvlastnictví; stejně tak přetrvávají dlouhodobé
rozpory mezi žalovanou 2) a žalovaným 1), který s ní nechce mít nemovitosti ve
spoluvlastnictví.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že reálné
rozdělení stavby na tři nebo dvě samostatné nemovitosti nepřichází v úvahu. Dalším zákonným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je přikázání věci za
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přičemž soud musí mít na zřeteli
další účelné využití věci. Rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání
nemovitostí do spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) tomuto požadavku
neodpovídá, neboť právě dlouholeté spory mezi uvedenými spoluvlastníky
zapříčinily toto řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy neodpovídá
zjištěnému skutkovému stavu a neřeší situaci mezi těmito účastníky. Odvolací soud při posuzování účelného využití nemovitostí dospěl k závěru, že
jedině žalovaný 1) užívá nemovitosti k trvalému pobytu, což považoval za
prokázané tím, že si na této adrese po celou dobu řízení vyzvedává
korespondenci. V řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím jako
jediný setrvával na tom, že chce nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Naopak poslední návrh žalobkyně u odvolacího soudu zněl na přikázání věci do
spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2), přičemž obě spoluvlastnice vylučovaly
setrvání ve spoluvlastnickém vztahu se žalovaným 1). Soud zvažoval i tento
návrh a dospěl k závěru, že vzhledem k dalšímu využití věci se toto přikázání
nejeví jako účelné. Žalovaná 2) se trvale zdržuje v cizině, nemovitosti řadu
let neužívá a nepodílí se na jejich údržbě; po řadu let o ně neprojevovala
zájem a nelze očekávat změnu jejího postoje. Pokud žalobkyně měla spory s
žalovaným 1) ohledně provádění oprav nemovitostí a jejich financování, lze
obdobnou situaci očekávat při spoluvlastnictví se žalovanou 2) Z těchto důvodů
odvolací soud považoval nemovitosti za nejlépe využité žalovaným 1), kterému je
do vlastnictví přikázal za přiměřenou náhradu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst.
3 o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkových
zjištěních a právním názoru odlišných od rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž
účastníky se svým odlišným nazíráním dostatečně srozumitelně a určitě předem
seznámil; nedostál tak své poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.
s. ř. a zatížil odvolací řízení vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a
tím zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Při jednání dne 4. 11. 2008 poskytl
účastníkům nedostatečné a nekonkrétní poučení, když jim sdělil, že podle
výsledků dosavadního řízení přichází v úvahu přikázání věci do vlastnictví
jednoho z účastníků za náhradu a vyzval je, ať uvedou, zda neuplatňují nějaké
nároky z investic do společné věci a v tomto směru nechť doplní svá tvrzení a
označí důkazy. Odvolací soud měl však účastníky poučit konkrétně, že míní
přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného 1) a dát jim tak
možnost na tento názor reagovat a označit důkazy na podporu svých tvrzení.
Pokud tak neučinil, stalo se jeho rozhodnutí pro účastníky zcela
nepředvídatelným.
Žalobkyně poukazuje na to, že již v minulosti se s žalovaným 1) snažili o
uzavření dohody o užívání nemovitostí a v zásadních věcech se shodli, t. j. v
tom, že by oba užívali jimi dosud užívané prostory a pozemky by si rozdělili.
Neshodli se pouze v jednotlivostech. Proto se soudy měly nejprve pokusit o
smírné urovnání sporu podle § 100 odst. 1 o. s. ř. a je otázkou, pokud tak
neučinily, zda řízení nezatížily vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po
stránce právní, nesprávně vyložil § 142 obč. zák. a postupoval v rozporu i s
judikaturou Nejvyššího soudu. Nedostatečně zkoumal možnost reálného rozdělení
věci, které je podle uvedeného zákonného ustanovení třeba zvažovat na prvním
místě. Rozdělení pozemků je možné a spor mezi žalobkyní a žalovaným 1) byl
pouze ohledně správnosti geometrického zaměření. Mezi uvedenými účastníky nebyl
až na drobnosti ani rozpor v tom jak rozdělit užívané prostory (stavby). Soud
při úvaze o rozdělení domu č. e. 2 a stodoly bez č. p. a č. e. na st. parc. č. 14 upustil od samostatného posouzení věci a vyšel pouze ze sdělení Městského
úřadu v Jablonném ze dne 30. 4. 2004, aniž by byly dány podmínky § 135 odst. 2
o. s. ř. Městský úřad v Jablonném přitom své negativní posouzení opřel jen o
ústní stanovisko pracovníka Národního památkového ústavu při místním šetření,
které se vztahovalo pouze k otázce rozdělení provedením zásahu do stávající
dispozice (čl. 125) a soudy toto stanovisko památkového ústavu bez dalšího
přejaly, i když reálné rozdělení navrhovaly spoluvlastnice s podílem ideálních
tří čtvrtin. Bylo na soudu, aby našel technicky proveditelné a pro účastníky
přijatelné řešení rozdělením nemovitostí i s případným zřízením věcného břemene
užívání místnosti, která by půdorysně přesahovala hranici obou budov. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s § 142 obč. zák., neboť rozhodl o přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného 1),
aniž by se jakkoliv vypořádal s otázkou velikosti spoluvlastnických podílů. Žalovaný 1), do jehož výlučného vlastnictví soud nemovitosti přikázal, byl
spoluvlastníkem pouze ideální jedné čtvrtiny uvedených nemovitostí, zatímco
návrh zbývajících dvou spoluvlastnic [žalobkyně s podílem ideální jedné
poloviny a žalované 2) s podílem ideální jedné čtvrtiny], vlastnících celkem
ideální tři čtvrtiny nemovitostí, aby přikázal nemovitosti do jejich
spoluvlastnictví, nezohlednil. Bez jakýchkoliv zjištění odkazoval na to, že lze
očekávat mezi nimi stejné rozpory, jaké byly mezi žalovaným 1) a žalovanou 2),
aniž by přihlédl k tomu, že se jednalo o rozvedené manžele. Takové závěry nelze
vztahovat na žalobkyni a žalovanou 2), které hodlají nemovitosti společně
užívat a podílet se na jejich údržbě. Při posuzování účelného využití
nemovitostí nepřihlédl k dosavadní péči žalobkyně a žalovaného 1) o
nemovitosti, nepřihlédl k tomu, že polovina domu č. 2 a polovina stodoly na st. parc. č. 14, užívaná žalobkyní, je v podstatně lepším a zachovalejším stavu,
než části užívané žalovaným 1). To vyplývá i z vyjádření znalce, který část
užívanou žalobkyní ocenil částkou 1.250.000,- Kč a část užívanou žalovaným
částkou 950.000,- Kč (čl. 107 v.). Soud nepřihlédl ani k tomu, že nemovitosti
jsou chráněnou památkou a je dán zájem státu na jejich udržování v dobrém
stavu. Při rozhodování položil důraz pouze na kritérium trvalého pobytu
žalovaného 1) v předmětných nemovitostech. Žalobkyně trvalé užívání nemovitostí
žalovaným zpochybňuje.
Zásilky si vyzvedává v řádu několika dní, neboť se
trvale zdržuje v přilehlé obci, která má společnou poštu. Důkazy na podporu
těchto tvrzení by soudu předložila, kdyby jeho rozhodnutí bylo předvídatelné. Soud rovněž nezkoumal schopnost žalovaného vyplatit vypořádací podíl ostatním
spoluvlastníkům, tedy jeho solventnost, ačkoliv to zástupce žalobkyně navrhoval
a z odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nemá
dostatek finančních prostředků (čl. 177). Z podání žalobkyně dodatečně zaslaného dovolacímu soudu a z připojené smlouvy o
řízení zástavního práva z 24. 4. 2009 vyplývá, že žalovaný 1) zatížil předmětné
nemovitosti zástavním právem k zajištění peněžité půjčky ve výši 2.100.000,-
Kč, ze které zřejmě čerpal peníze na vyplacení vypořádacích podílů zbylým
účastnicím ve výši 1.400.000,- Kč + 700.000,- Kč. V tomto podání též žalobkyně
namítá, že soudy měly zvažovat i možnost rozdělení domu č. e. 2 na bytové
jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Dalším podáním ze dne 30. 6. 2010
žalobkyně doplňuje, že žalovaný 1) darovací smlouvou ze dne 16. 5. 2010 s
právními účinky vkladu k 21. 5. 2010 zcela účelově předmětné nemovitosti
daroval své manželce. Tím také popřel své tvrzení o „vřelém“ vztahu k
nemovitostem. Z provedeného dokazování nelze dovodit ani závěr o tom, že v případě
spoluvlastnictví nastanou mezi žalobkyní a žalovanou 2) neshody. Odvolací soud
řádně nezdůvodnil, proč výše podílů a účelné využití nemovitostí nebyly při
posouzení věci rozhodující, proč postavil své rozhodnutí na skutečnostech,
které nejsou podstatné a nemají oporu v provedeném dokazování a proč nezkoumal
bytovou potřebu spoluvlastníků. Nevzal v úvahu, že žalobkyně užívá podkroví
budovy od jara do podzimu jako ateliér k provozování restaurátorské činnosti,
tedy neužívá nemovitost pouze k rekreačním účelům. Soudy obou stupňů učinily
závěr ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci, aniž pro to měly oporu
v provedeném dokazování a některé z důkazů hodnotily v rozporu se zásadou
volného hodnocení důkazů. Postupem obecných soudů bylo porušeno právo žalobkyně
na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a
rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a
4 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s rozsudkem odvolacího
soudu nesouhlasí. Domnívá se, že soud nepřihlédl ke všem možnostem rozdělení
majetku mezi spoluvlastníky. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1.
2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a
rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Ke změně dovolacího
návrhu není třeba souhlasu soudu (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Uplatní-li dovolatel
po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové
stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené
v § 240 odst. 1 o. s. ř.), nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům
přihlédnout. Dovolání se proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v
jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i
možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula. Přitom nové uplatnění
dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v uvedení důvodů dosavadních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
365). Proto se dovolací soud námitkami vznesenými po uplynutí lhůty k podání
dovolání nemohl zabývat. Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému
využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele
hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu
nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 obč. zák.). Z tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud soud podílové spoluvlastnictví k věcem zruší a
vypořádává ho přikázáním nemovitostí jednomu nebo více spoluvlastníkům, jsou
pro přikázání stanovena nejen kritéria velikosti podílů a účelného využití
věci, ale také schopnost spoluvlastníka, kterému jsou nemovitosti přikazovány
do vlastnictví, zaplatit přiměřenou náhradu. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze
dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních
rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že
hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde
však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu.
To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím
pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným
využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací
soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud
může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi,
kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s
relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
č. C 2058).“
Z uvedeného je zřejmé, že podle konstantní judikatury není ani velikost
spoluvlastnických podílů jediným a rozhodujícím kritériem pro přikázání věci
některému ze spoluvlastníků; úvaha o tom, že dům bude účelněji využit, bude-li
přikázán do výlučného vlastnictví toho spoluvlastníka, který v něm – na rozdíl
od dalších spoluvlastníků – trvale bydlí, není zjevně nepřiměřená. V projednávané věci odvolací soud vyšel především z toho, že žalovaný 1)
využívá nemovitosti jako jediný z účastníků k trvalému pobytu, a že
„konzistentně navrhoval přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví“,
zatímco ostatní účastnice chtěly v odvolacím řízení zachovat spoluvlastnictví;
to by však podle odvolacího soudu nebylo vhodné, neboť žalovaná 2), žijící
dlouhodobě v zahraničí, nemovitosti neužívá a nepodílí se na jejich údržbě. Dovolatelka však zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaný 1)
v předmětném domě trvale bydlí. Při jednání u odvolacího soudu (č. l. 253)
žalobkyně uvedla, že v domě pobývá častěji než první žalovaný, ten má sice v
domě hlášený trvalý pobyt, užívá však i jiné nemovitosti, které vlastní; to lze
i „svědecky doložit“. Odvolací soud však toto tvrzení přešel, aniž by vyzval
žalobkyni k označení důkazů (§ 118a odst. 3, § 213b o. s. ř.) a zvážil jejich
provedení. Poté učinil skutkové zjištění, že žalovaný v domě trvale bydlí;
toto zjištění, opřené o skutečnost, že žalovaný 1) v průběhu sporu vyzvedával
soudní zásilky, přitom bylo rozhodující pro posouzení účelného využití
nemovitosti a tedy i pro výsledek sporu. V této části tak řízení pro nedostatek
výzvy k označení důkazů trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Již v řízení před soudem prvního stupně se žalobkyně a žalovaná 2) domáhaly,
aby nemovitosti byly přikázány do jejich podílového spoluvlastnictví. To
odvolací soud odmítl s poukazem na jejich možné budoucí spory, které by mohly
vyplynout z toho, že žalovaná 2) nemovitosti dlouhodobě neužívá.
Občanské právo je založeno mimo jiné na zásadách autonomie vůle,
dispozitivnosti právní úpravy a na zásadě „vše je dovoleno, co není výslovně
zakázáno“ (srov. např. Hurdík, J.: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova
univerzita, 1998); jde o to, aby vůle účastníků občanskoprávních vztahů byla
respektována v nejširší možné míře. Úprava vztahů mezi spoluvlastníky je v
zásadě věcí jejich soukromé dispozice. Proto v případě, že ve sporu o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a
žádá, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z
něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti
spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly
sčítat. V dané věci tak bylo třeba vzít v úvahu, že spoluvlastnice disponující
3 podílu se shodly na určitém řešení. Jestliže odvolací soud tuto skutečnost
pominul a rozhodnutí opřel o hypotetickou možnost sporů mezi účastnicemi,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud nepovažoval výši podílů za rozhodující pro úvahu o přikázání
nemovitostí; dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že se s výší podílů účastníků
měl v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při
rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do
úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska
rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat
výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může
vyjít z jiných skutečností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465). Jestliže odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu úvahu o tom, proč nebyla rozhodující výše podílů,
postrádá, nesplňuje náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř., a
rozhodnutí je tak i v této části postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá, že v řízení nevyšlo najevo, že žalovaný 1) je schopen
vyplatit podíl účastnic řízení. Především je třeba uvést, že ani žalobkyně
neprokázala, že by byla schopna vyplatit podíl. Tak v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně uvádí: „Žalobkyně sice v průběhu řízení soudu sdělila, že
není v jejích možnostech zaplatit žalovaným náhradu za jejich spoluvlastnické
podíly. V současné době se však její finanční situace zásadně zlepšila, protože
jako restaurátorka má sjednanou zakázku za podmínek, které jí umožní náhradu za
spoluvlastnické podíly vyplatit“ (č. l. 183). Žalovaný pak nejprve uváděl, že
by mu potřebnou částku poskytl jeho bratr (č. l. 165v.) a že vlastní další
nemovitosti a obrazy, které by mohl prodat a tak podíl vyplatit (č. l. 253).
Z
uvedeného vyplývá, že ani žalobkyně, ani žalovaný 1) neměli potřebnou částku k
dispozici, tvrdili však skutečnosti, podle kterých měli mít možnost si ji v
případě, že jim bude věc přikázána, pořídit. Z tohoto hlediska bylo jejich
postavení přibližně stejné. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, ve kterém se uvádí: „Jestliže zákon stanoví, že
přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu,
pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokáží schopnost přiměřenou náhradu zaplatit. V dané
věci všichni spoluvlastníci navrhovali podílové spoluvlastnictví k nemovitostem
zrušit s tím, že se rovněž všichni domáhali toho, aby jim nemovitosti byly
přikázány (žalobcům do podílového spoluvlastnictví). Jestliže ve prospěch
žalobců svědčilo kritérium velikosti spoluvlastnických podílů, které se v
jejich případě sčítají . . ., a ve prospěch žalované kritérium účelného využití
věci, pak nemovitosti mohly být přikázány jen tomu ze spoluvlastníků, který byl
schopen zaplatit přiměřenou náhradu.“ Ústavní soud v nálezu ze dne 2. února
2005, sp. zn. II. ÚS 493/03, uvedl: „Pokud závěr obecných soudů o solventnosti
žalobce nemá oporu v provedených důkazech, neboť z výsledků provedeného
dokazování nevyplývá podklad pro jednoznačný závěr soudů o tom, že by byl
žalobce schopen poskytnout náhradu ostatním spoluvlastníkům při přikázání věci
dle § 142 odst. 1 občanského zákoníku, výsledek řízení před obecnými soudy
nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení obsahuje základní zásady
spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a
nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže učinily obecné soudy závěr ohledně skutečnosti rozhodné pro výsledek
svého rozhodování, aniž pro to lze najít oporu v provedeném dokazování, resp. jestliže soudy zhodnotily některý z důkazů v rozporu se zásadou volného
hodnocení důkazů, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému
postupu soudu v řízení“. Pro projednávanou věc z toho vyplývá, že měl-li odvolací soud zato, že ve
prospěch žalovaného 1) svědčí kritérium účelného využití věci, pak za situace,
kdy mu nesvědčilo kritérium velikosti spoluvlastnického podílu, byl povinen
zabývat se schopností spoluvlastníků přiměřenou náhradu zaplatit, zejména je
měl vyzvat, aby ke svým tvrzením navrhli důkazy a zvážit jejich provedení. Protože tak nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr o nedělitelnosti stavby a uvádí, že soud při
úvaze o rozdělení domu č. 2 a stodoly na pozemku p. č. 14 upustil od
samostatného posouzení věci a vyšel pouze ze sdělení Městského úřadu v
Jablonném ze dne 30. 4. 2004.
Dovolatelka však pomíjí zjištění odvolacího
soudu, že navrhované rozdělení nebylo možné, neboť „takto vymezené nemovitosti
by měly jiné hranice v prvním patře a jiné v přízemí a ve sklepních
prostorách“. Soudům nelze vytýkat, že při zvažování dělitelnosti stavby vyšly
též z přípisu Městského úřadu Jablonné v Podještědí (č. l. 123) a ústně
vyjádřeného stanoviska pracovníka Národního památkového úřadu (č. l. 125). Při
provedení důkazu příslušnými listinami (č. l. 130) ani později účastníci obsah
těchto vyjádření nezpochybnili; dokazování je ovládáno zásadou projednací,
podle které procesní odpovědnost za to, že budou učiněna právně významná
tvrzení a nabídnuty k nim důkazy, nesou účastníci. Soud není povinen z úřední
povinnosti zkoumat správnost odborného vyjádření (§ 127 odst. 4 o. s. ř.),
které účastníci přesvědčivě nezpochybnili. Důvodná není ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit nejen
zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což
je možné jenom z důvodů taxativně uvedených v § 219a o. s. ř.), ale také tím,
že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim
příležitost se k tomuto názoru vyjádřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, Soudní rozhledy č. 9/2010). V
dané věci o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo jít; např. žalovaný
1) již dříve požadoval, aby mu soud přikázal předmětné nemovitosti do výlučného
vlastnictví (č. l. 165v.), a také poučení odvolacího soudu o tom, že „přichází
v úvahu varianta přikázání věci do vlastnictví jednoho z účastníků za náhradu“
spojené s výzvou k označení důkazů, je dostatečné. Žalobkyni muselo být jasné,
že odvolací soud uvažuje o přikázání věci jen jednomu ze spoluvlastníků a bylo
na ní uvést skutečnosti a důkazy, které by vedly k tomu, že to má být právě
ona, které mají být přikázány. Odvolací soud v tomto okamžiku nemohl předvídat,
jaké skutečnosti a důkazy účastníci uplatní, proto mu nelze vytknout, že
účastníkům nemohl sdělit – ani kdyby takové sdělení bylo přípustné - že
uvažuje o přikázání nemovitosti prvnímu žalovanému. Ostatně předmětem sdělení,
poskytovaného odvolacím soudem za účelem zamezení překvapivosti jeho
rozhodnutí, není a nemůže být obsah rozsudku odvolacího soudu, resp. to,
kterému z účastníků bude vyhověno; to by bylo v rozporu s § 37 o. s. ř., podle
kterého senát rozhoduje až po (závěrečné) poradě. Jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak,
aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Přitom usiluje především o
to, aby spor byl vyřešen smírně (§ 100 odst. 1 o. s. ř.).
Samotná okolnost, že
soud se nepokusil o smírné urovnání sporu podle § 100 odst. 1 o. s. ř.,
neznamená, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Soud se má vždy
usilovat o to, aby spor byl vyřešen smírně; pokud tak neučiní, jde o vadu
řízení, ta však nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a založit
tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ke tvrzení dovolatelky, že žalovaný 1) nemovitosti zastavil, patrně proto, aby
mohl vyplatit podíly účastnic, se uvádí, že jde o skutečnosti nastalé až po
vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a v dovolacím řízení, které je řízením
přezkumným, lze provádět dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a
odst. 2 o. s. ř.) a ke skutečnostem nastalým až po vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu nelze přihlížet. Stejně tak nelze přihlédnout ke změnám ve
vlastnictví, které nastaly v době, kdy rozsudek odvolacího soudu byl v právní
moci; otázkou procesního nástupnictví se bude zabývat soud prvního stupně v
dalším řízení (§ 107a o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.