ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně V. P., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc,
Riegrova 12, proti žalovanému P. G., zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem,
advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 68, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 91/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. září 2011, č. j.
60 Co 583/2008-401, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že
smlouvu uzavírala s úmyslem zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce zástavním
právem, a nikoli zajišťovacím převodem vlastnického práva. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 6 C 91/2004-66,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 14. 11. 2003, a
rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze
dne 19. srpna 2005, č. j. 60 Co 204/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 6 C
91/2004-172, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud
usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 60 Co 431/2006-225, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s opětovným pokynem k
doplnění dokazování. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 9 C
91/2004-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „smlouva o
zajišťovacím převodu práva k nemovitostem - objektu bydlení na stavební ploše,
dále pozemku o výměře 39 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku o výměře 261
m2 - zahrada v k. ú. a obci Z. ze dne 14. 11. 2003 uzavřená mezi žalobkyní a
žalovaným je neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobkyně uzavřela dne 14. 11. 2003 se žalovaným písemnou smlouvu o půjčce,
podle níž jí žalovaný poskytl částku 115.000,- Kč, kterou se mu zavázala vrátit
do 14. 3. 2004 spolu se sjednanými úroky ve výši 5 % p. a. (splatnými s
jistinou), tj. celkem 116.920,- Kč. Žalovaný ve skutečnosti žalobkyni půjčil
(předal) 80.000,- Kč. Za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce
účastníci uzavřeli téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva
žalobkyně k nemovitostem (dále jen „smlouva“, resp. „smlouva o zajišťovacím
převodu práva“) - objektu bydlení na stavební ploše, dále pozemku o výměře 39
m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku o výměře 261 m2 - zahrada v k. ú. a
obci Z. (dále též „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“) na žalovaného. Článek X. bod 10.1. smlouvy obsahuje ujednání účastníků, podle něhož vrátí-li
žalobkyně řádně a včas půjčenou částku s příslušenstvím, nastalé podmínky
smlouvy pominou a vlastnické právo k nemovitostem přejde zpět na žalobkyni. V
článku X. bodu 10. 5. smlouvy se žalovaný zavázal vyplatit žalobkyni rozdíl
mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou převáděné věci v případě, že žalobkyně
svůj závazek vrátit půjčku včas nesplní. Žalobkyně ve sjednané lhůtě zajištěný
závazek nesplnila. Žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva k
nemovitostem do katastru nemovitostí. Katastrální úřad ve Zlíně vkladové řízení
rozhodnutím ze dne 14. 4. 2004 přerušil s poukazem na probíhající soudní
řízení.
Žalovaný rozdíl mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou nemovitostí
žalobkyni nevyplatil s odůvodněním, že mu nezačala plynout lhůta k tomu
sjednaná. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil,
že účastníci uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu práva v souladu s § 553
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně při uzavření smlouvy nejednala v duševní poruše, která by ji
činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.), neuzavřela
ji v tísni, a není tedy oprávněna z tohoto důvodu od smlouvy odstoupit (§ 49
obč. zák.), přičemž smlouva nebyla uzavřena ani v rozporu s dobrými mravy a
není tudíž neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 60 Co 583/2008-337,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva o zajišťovacím
převodu práva k nemovitostem, a to objektu bydlení na pozemku, pozemku parc. a
pozemku parc., vše v katastrálním území a obci Z., uzavřená dne 14. 11. 2003
mezi žalobkyní a žalovaným, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Po zopakování listinných důkazů
dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Smlouva o
zajišťovacím převodu práva sice obsahovala rozvazovací podmínku řádného a
včasného splnění závazku, zároveň však v jejím článku X. bodu 10. 3 bylo
ujednáno, že neuhradí-li dlužnice půjčku řádně a včas, k přechodu vlastnického
práva zpět na dlužnici nedojde, ze zajišťovacího převodu práva se stane bez
dalšího převod trvalý a dlužnici zanikne povinnost vrátit věřiteli půjčenou
částku včetně příslušenství (článek X. bod 10. 4). Ve shodě se soudem prvního
stupně dovodil, že žalobkyně má ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, neboť za situace, kdy je stále zapsána v
katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, nemá možnost žalovat na určení
svého vlastnického práva. S odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 45/2009 (dále též „R 45/2009“) oproti soudu prvního stupně
dovodil, že v posuzovaném případě je smlouva o zajišťovacím převodu práva
absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák., neboť obsahuje
nepřípustné ujednání o propadné zástavě. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. června 2011, č. j. 33 Cdo 2103/2009-369,
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu
soudu vytkl, že při výkladu obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva zcela
pominul smluvní ujednání obsažená v dalších bodech článku X., v nichž si
účastníci upravili způsob jejich vypořádání v případě, že žalobkyně zajištěnou
pohledávku ze smlouvy o půjčce žalovanému neuhradí řádně a včas. Nepostupoval
tudíž v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 35 odst. 2 obč. zák.
a
jeho skutkový závěr, že na základě ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu
práva se žalovaný bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedených nemovitostí
v důsledku prodlení žalobkyně s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky,
tak nemá oporu v provedeném důkazu; v důsledku toho nemůže obstát ani právní
závěr na tomto skutkovém základu založený, že smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva je absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Současně konstatoval, že nebyl vytvořen prostor pro posouzení platnosti
ujednání účastníků o způsobu jejich vypořádání pro případ, že nebude splněna
rozvazovací podmínka, z hlediska § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 60 Co 583/2008-401,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva o zajišťovacím
převodu vlastnického práva k nemovitostem, a to objektu bydlení na pozemku,
pozemku parc. a pozemku, vše v katastrálním území a obci Z., uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi žalobkyní a žalovaným, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Poté, co shledal, že
žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., zopakoval dokazování listinnými důkazy (smlouvou o půjčce a
smlouvou o zajišťovacím převodu práva) a z nich zjistil, že žalobkyně uzavřela
dne 14. 11. 2003 jako dlužnice se žalovaným jako věřitelem písemnou smlouvu o
půjčce 115.000,- Kč, jež se zavázala vrátit nejpozději do 14. 3. 2004. K
zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce účastníci uzavřeli téhož
dne smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem. Pro
případ včasné úhrady půjčky si účastníci sjednali, že vlastnické právo k
předmětným nemovitostem přejde zpět na žalobkyni, a pro případ, že žalobkyně
půjčku řádně a včas nevrátí, si sjednali, že ze zajišťovacího převodu se stane
převod trvalý a věřitel bude oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat
jedním z dohodnutých způsobů. Prodá-li žalovaný v uvedené lhůtě (tj. do
patnácti měsíců ode dne, kdy žalobkyně a osoby s ní užívající předmětné
nemovitosti vyklidí a předají je žalovanému) předmětné nemovitosti třetí osobě,
je povinen žalobkyni vyplatit do 30 dnů po provedení vkladu vlastnického práva
částku rovnající se rozdílu mezi utrženou kupní cenou a výší jejího dluhu ke
dni splatnosti půjčky zvýšenou o náklady žalovaného spojené s prodejem
nemovitostí (tj. náklady na znalecký posudek, odměnu advokáta za zpracování
kupní smlouvy, správní poplatek za katastrální řízení, náklady inzerování
prodeje nemovitostí, odměnu realitní kanceláře za zprostředkování prodeje
nemovitostí) a o daně z nemovitostí, z převodu nemovitostí a z přidané hodnoty. Pokud žalovaný nemovitosti v uvedené lhůtě neprodá, je povinen vyplatit
žalobkyni částku rovnající se rozdílu mezi tzv. cenou obvyklou ke dni
splatnosti půjčky stanovenou znaleckým posudkem, jehož vyhotovení sám zajistí,
a výší dluhu žalobkyně ke dni splatnosti půjčky zvýšenému o náklady žalovaného
spojené s vypracováním znaleckého posudku.
S odkazem na R 45/2009 odvolací soud
z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že ač smlouva o zajišťovacím
převodu práva obsahuje ujednání o tom, jak bude věřitel postupovat v případě
změny ze zajišťovacího převodu práva na převod trvalý, je ujednání obsažené v
článku X. bodech 10. 5.1. a 5.2. smlouvy neurčité a smlouva je tudíž v této
části neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Smluvní ujednání totiž
neobsahuje údaj o tom, jakým konkrétním způsobem bude prodej realizován (zda
bude předmět zajišťovacího převodu prodán dražbou, prostřednictvím realitní
kanceláře, či jinak), ani žádná omezení ve vztahu k tomu, jaká cena má být
prodejem dosažena, neboli ujednání, jakým způsobem bude dosaženo adekvátní
kupní ceny co nejvíce se přibližující ceně tržní (jinak by nemovitosti mohly
být k újmě dlužnice prodány za neadekvátní cenu). Chybí rovněž ujednání o tom,
na jaký účel mají být použity užitky vzešlé ze zajištění v době do zpeněžení
zajištění. Odvolací soud dovodil, že v důsledku absence těchto ujednání je
smlouva v článku X. bodech 10. 5, 10. 5. 1 a 10. 5. 2. týkajících se způsobu
prodeje předmětu zajišťovacího práva pro neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.); obsahuje-li pak smlouva pouze ujednání, podle něhož se věřitel při
prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího stane trvalým
vlastníkem nemovitostí při současném zániku zajištěné pohledávky, vykazuje z
obsahového hlediska znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě a je
absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které doplnil podáním
ze dne 12. 9. 2012; jeho přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a
důvodnost o § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu
předně vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že posuzoval
ujednání obsažená v článku X. bodu 10.5 smlouvy z hlediska naplnění znaků
ujednání o tzv. propadné zástavě, ač se soud prvního stupně touto otázkou
nezabýval. Má za to, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva
na spravedlivý proces. S odkazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu a na
nálezy Ústavního soudu, z nichž cituje, namítá nepředvídatelnost napadeného
rozhodnutí; odvolací soud sice při jednání dne 22. 9. 2011 zopakoval důkaz
smlouvou o zajišťovacím převodu práva, avšak nepředestřel mu již svůj právní
názor, že ujednání v článku X. bodu 10. 5 se mu jeví jako neurčitá. S tímto
názorem se mohl seznámit až v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále má
pochybnosti o tom, zda byl odvolací soud řádně obsazen. Dne 22. 9. 2011 sice ve
věci jednal a rozhodl stejný senát 60 Co jako dne 19. 3. 2009, avšak v jiném
složení. Mohlo tak dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného
soudce. Žalovaný se neztotožňuje se závěrem, že smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva je neplatným právním úkonem, k němuž odvolací soud dospěl s
poukazem na R 45/2009. Tento judikát řešil problematiku zajišťovacího převodu
práva ve vztahu k movité věci, nebyl ze strany odborné veřejnosti přijat bez
výhrad, v době uzavření smlouvy, která je předmětem tohoto řízení, nebyly
závěry judikátu nikde a nikým prezentovány (tyto závěry byly přijaty až pět let
poté, co byla smlouva uzavřena) a v době uzavření smlouvy (14. 11. 2003) se
vycházelo z názorů a judikatury v dané době dostupné. Prezentuje svůj názor, že
v daném případě by závěry zmíněného judikátu neměly být „retroaktivně“ použity
a došlo-li ke změně judikatury, je třeba k adresátům vykládané právní normy
přistupovat citlivě, aby nedopláceli na případnou nejednoznačnost či kusost
právní úpravy. V souvislosti s problematikou tzv. judikatorního odklonu
upozorňuje na řadu nálezů Ústavního soudu a z nich cituje jednotlivé pasáže. Vyjadřuje přesvědčení, že smlouva uzavřená dne 14. 11. 2003 by až do vydání R
45/2009 (tj. do 15. 10. 2008) byla - z pohledu do té doby publikované
judikatury - posouzena jako platný právní úkon. Jmenovitě zmiňuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 915/98, 29 Cdo 1969/2000 a 30 Cdo 294/2005;
poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 7 Afs 126/2005, vymezující se k povinnosti platit daň z převodu nemovitostí
v souvislosti s uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Nehledě na
uvedené má žalovaný za to, že posuzovaná smlouva vyhovuje i požadavkům R
45/2009. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je v článku X. bodu
10. 5. neurčitá, neboť neobsahuje ujednání o způsobu zpeněžení předmětu
zajišťovacího převodu. Prosazuje názor, že se účastníci výslovně dohodli na
způsobu realizace smlouvy v případě nastoupení tzv.
uhrazovací funkce
zajišťovacího převodu a že jde o ujednání dostatečně určité, které nevzbuzuje
výkladové nejasnosti. Okolnost, že smlouva neobsahuje ujednání o způsobu tvorby
kupní ceny, s níž odvolací soud spojil úvahu, že by její stanovení mohlo vést k
majetkové újmě dlužníka, považuje za nerozhodnou, neboť v případě zpeněžení
předmětu zajišťovacího převodu za nepřiměřeně nízkou kupní cenu má dlužník
možnost se takovému postupu věřitele bránit žalobou na náhradu škody nebo
doplacení hyperrochy. Oproti odvolacímu soudu zastává názor, že smlouva
neobsahuje ujednání o propadné zástavě a že výraz použitý v článku X. bodech
10.3 a 10.4 „převod trvalý“ vyjadřuje ne příliš šťastné stanovení okamžiku, kdy
mu vzniklo právo na uspokojení z předmětu zajišťovacího převodu (v tomto ohledu
odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, jehož odůvodnění doslovně prezentuje). Žalovaný dále
připomíná zásadu „pacta sunt servanda“, tj. smlouvy se mají dodržovat „a to i
takové, které jsou případně pro jednu smluvní stranu nevýhodné“. Odvolacímu
soudu též vytýká, že nerespektoval zásady autonomie vůle smluvních stran a
priority výkladu, který nezakládá neplatnost uzavřených smluv, jak jsou
pojímány v jím uváděných nálezech Ústavního soudu. Pokud se odvolací soud
těmito nálezy neřídil, porušil jeho „právo na fair proces v jeho časové
dimenzi“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 S., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu
oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení
otázky, zda je dovolání důvodné. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že porušil zásadu
dvojinstančnosti řízení. Tato námitka však není opodstatněná. Nejvyšší soud například v rozsudcích ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, vysvětlil, že
dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání
jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně
dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené
před soudem pouze v jediném stupni (srovnej též právní názor uvedený v usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01).
Dvojinstančnost
tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí
minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je
současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a
tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního
stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění
dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat,
že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů
účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve
tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Důvodnost nelze přiznat ani námitce (rovněž vystihující dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř.), že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné -
překvapivé, neboť odvolací soud neseznámil účastníky se svým názorem (odlišným
od soudu prvního stupně), že ujednání v článku X. bodu 10. 5. smlouvy považuje
za neurčitá a tudíž neplatná, a neumožnil tak žalovanému se k tomuto názoru
vyjádřit. Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé,“ jestliže ho nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srovnej rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí
odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí
na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o
nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za
rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. O takový případ se v dané
věci nejedná. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, že smlouva o zajišťovacím převodu práva v článku X. bodu 10. 5. obsahuje ujednání pro případ, že žalobkyně nesplní svůj závazek ze smlouvy o
půjčce. Námitku „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný spojuje
toliko s vyhodnocením listiny obsahující smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva; pouze v posouzení platnosti tohoto právního úkonu se totiž
závěry soudů obou stupňů lišily. Uvedenou listinu měly soudy k dispozici a
údaje, které se z nich podávaly, hodnotily (odvolací soud byl přitom vázán
právním názorem, který dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 23. 6. 2011,
sp. zn. 33 Cdo 2103/2009, jímž předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil). Odvolací soud při jednání dne 22. 9. 2011 zopakoval důkaz smlouvou o
zajišťovacím převodu práva a účastníci řízení měli možnost se k tomuto důkazu
vyjádřit a ovlivnit tak výklad právního úkonu, který byl v listině slovy
vyjádřen a zaznamenán. Nelze tudíž dovozovat, že by odvolací soud založil své
rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly
známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků
řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci.
Není možno proto
přisvědčit námitce žalovaného, že závěr odvolacího soudu o právech a
povinnostech, které vyplývaly z listinného důkazu, byl pro účastníky řízení
nepředvídatelný a že rozhodnutí odvolacího soudu lze mít proto za překvapivé
(účastnické strany si musely být vědomy významu obsahu listinného důkazu pro
právní posouzení otázky platnosti smlouvy). Výhrada, že žalovanému bylo odepřeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného
soudce tím, že v odvolacím řízení ve dnech 19. 3. 2009 a 22. 9. 2011 (po
zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím) rozhodoval o
opravném prostředku senát odvolacího soudu v jiném složení, zmatečnost podle §
229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nenaplňuje. O nesprávné obsazení soudu jde jen
tehdy, kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda senátu), kdy věc
projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce, nebo
kdy věc projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční čekatel nebo soudní
tajemník, aniž by k tomu byl podle zvláštních předpisů oprávněn. Pojem „zákonný
soudce“, jak je jeho existence předvídána a zaručována ustanovením čl. 38
Listiny základních práv a svobod, je do praxe konkrétního soudu inkorporován
rozvrhem práce. V řízení odvolacím, v němž soudy rozhodují v senátech, se
výrazem „zákonný soudce“ rozumí příslušný senát (srovnej § 36a odst. 3 část
věty za středníkem o. s. ř.), kterému byla věc podle rozvrhu práce dotčeného
soudu přidělena (srovnej § 36 odst. 2 o. s. ř.). V dané věci je určující rozvrh práce Krajského soudu v Brně platný od 1. 9. 2011, který byl vydán pod č. j. Spr 3845/2010 a je veřejně přístupný na serveru
českého soudnictví portal.justice.cz. Z jeho obsahu se podává, že senát 60 Co
ve složení JUDr. Jiří Rezek, JUDr. Ladislav Pavlíček a Mgr. Milan Zavrtálek
rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím Okresních soudů v Kroměříži, Uherském
Hradišti a Zlíně, s výjimkou specializované agendy přidělené senátům 58 Co a 59
Co. Je tudíž zjevné, že námitka nesprávného obsazení soudu není opodstatněná. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Žalovaný v prvé řadě odvolacímu soudu vytkl, že otázku platnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu práva posuzoval s přihlédnutím k právním závěrům, které
Nejvyšší soud zaujal až v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, jímž byla změněna
dosavadní judikatura ohledně smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva
podle § 553 obč. zák. z hlediska jejích obsahových náležitostí. Jelikož
účastníci smlouvu uzavřeli již dne 14. 11. 2003, tedy v době, kdy judikatorní
závěry přijaté rozhodnutím velkého senátu nebyly známy, prosazuje žalovaný
názor, že je nelze retroaktivně vztáhnout na předmětnou smlouvu a že její
platnost je třeba posuzovat podle názorů a judikatury dostupných v době jejího
uzavření. Dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v tomto směru neshledal. Již v
rozhodnutí ze dne 22. 8. 2011, sp. zn.
22 Cdo 1788/2011, které obstálo i v
ústavní rovině, (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze
dne 10. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 3404/2011, odmítl pro zjevnou
neopodstatněnost), Nejvyšší soud dovodil, že nový právní názor zaujatý v
důsledku relevantní změny judikatury je třeba aplikovat ve všech již
probíhajících řízeních. Výjimky jsou dány pouze specifiky výjimečných situací,
která založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů
právních norem. Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a
učinit tak s účinností pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k
právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v
rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při
postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit
jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu
i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle
překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro
probíhající řízení počítá. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 přitom Ústavní soud
při vyslovení požadavku opatrnosti a uvážlivosti při změnách judikatury zároveň
zdůraznil, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého
jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. K výhradě
žalovaného lze poukázat na usnesení ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 946/11,
v němž Ústavní soud neuznal námitku stěžovatele, že dovolací soud tím, že
smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle § 553 obč. zák. posoudil jako
neplatnou s odkazem na rozsudek ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006
(tj. aplikoval změněnou judikaturu), porušil právo na spravedlivý proces ve
smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázal přitom
jednak na své usnesení ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2812/09, v němž se v
souvislosti se změnou judikatury uvádí, že jednou judikovaný názor není
nedotknutelný a neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení
konkrétního případu nemusí vždy znamenat zásah do ústavně zaručených práv
stěžovatele", a jednak na nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, v němž
je zdůrazněna nutnost vývoje judikatury, ovšem s tím omezením, že ke změně
judikovaného názoru je nezbytné přistupovat (jako ke každé změně) obezřetně,
pečlivě ji odůvodnit a vzít v úvahu, zda negativní následky, které s sebou
přinese, nebudou větší než pozitiva. V případě existence legitimního důvodu pro
změnu interpretace právní normy může soud dřívější judikaturu změnit. Je tomu
tak i proto, že právní norma, byť sebelépe koncipovaná, nemůže nikdy ve svém
textu postihnout veškeré možnosti a případy, na něž lze její účinky vztáhnout.
V posuzovaném případě žalovaný netvrdil a ani jinak nevyšly v řízení najevo
žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k němu umožňovaly odklon od
platné judikatury. Judikatura dostupná v době, kdy byla smlouva uzavřena (tj. 14. 11. 2003), nijak neřešila otázku platnosti smlouvy uzavřené podle § 553
obč. zák. v souvislosti s absencí ujednání o tom, jak se smluvní strany
vzájemně vypořádají v případě, že dlužník neuhradí řádně a včas zajištěnou
pohledávku věřiteli. Zabývala se výhradně rozlišením mezi zajišťovacím převodem
vlastnického práva a propadnou zástavou z hlediska sjednaného okamžiku, k němuž
měl věřitel vlastnické právo nabýt, a účelu, který byl uzavřenou smlouvou
sledován (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp, zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, ze dne 17. 7. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, ze dne
14. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2363/2000, a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 30 Cdo
1119/2002). To platí i o žalovaným zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 915/98, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1969/2000. V odůvodnění rozsudku velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31
Odo 495/2006 (jímž došlo v průběhu tohoto řízení k posunu judikatury ohledně
obsahových náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a
určení způsobu, jakým se naplňuje uhrazovací funkce zajišťovacího převodu
práva), Nejvyšší soud uvedl, že se odchyluje od právního názoru vysloveného v
rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, ze
dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005, a ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1276/2005. Nelze přehlédnout, že rozhodnutím velkého senátu překonaná
judikatura, jíž se žalovaný dovolává, byla přijata až po dni 14. 11. 2003, kdy
byla smlouva uzavřena, a že tedy žalovaný touto judikaturou nemohl být při
koncipování smlouvy nikterak ovlivněn. Nemůže tudíž úspěšně uplatňovat námitku,
že při tvorbě smlouvy vycházel z důvěry v soudní praxi. Závěry obsažené v
nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, jehož význam
žalovaný v dovolání vyzdvihuje, nelze v dané věci použít, neboť Ústavní soud v
této věci shledal ústavní stížnost důvodnou především proto, že se obecné soudy
nezabývaly otázkou dobré víry stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy s
věřitelem (shodou okolností žalovaným), jenž byl zapsán v katastru nemovitostí
jako vlastník převáděných nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva uzavřené s dlužníkem. K problematice platnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu vlastnického práva pak Ústavní soud pouze dodal, že za
situace, kdy dlužník podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem
až po devíti letech od uzavření zajišťovací smlouvy s věřitelem, což
nevysvětlil a neodůvodnil, lze v jeho postupu spatřovat účelovost jeho konání. Pohnutkou k takovému postupu může být i vývoj rozhodovací praxe obecných soudů.
Při interpretaci příslušných projevů vůle by proto měly obecné soudy zohlednit
i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu. Je
tedy zřejmé, že Ústavní soud se v nálezu zabýval skutkově odlišným případem,
než je posuzovaná věc. Protože žalobkyně podala žalobu k soudu již 9. 4. 2004,
nelze vůbec uvažovat o tom, že tak učinila účelově vzhledem k vývoji
judikatury, která v období od uzavření smlouvy (14. 11. 2003) nedoznala žádných
změn. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný
zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že smlouva v článku X. bodu 10.5.,
který se týká realizační fáze uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, je
neplatná pro neurčitost, neboť neobsahuje ujednání o způsobu zpeněžení předmětu
zajišťovacího převodu (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Oproti odvolacímu soudu má za
to, že se účastníci dohodli dostatečně určitě na způsobu realizace smlouvy v
případě nastoupení uhrazovací funkce. Okolnost, že smlouva neobsahuje ujednání
o způsobu tvorby kupní ceny, považuje za nerozhodnou z jím uváděných důvodů. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva
dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o
zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně. V posuzovaném případě odvolací soud výkladem obsahu článku X. bodu 10. 5. dospěl k závěru, že smlouva je v této části neurčitá ze tří důvodů, a to pro
absenci ujednání o tom, jakým konkrétním způsobem bude prodej realizován, jakým
způsobem bude dosaženo adekvátní kupní ceny co nejvíce se přibližující ceně
tržní a na jaký účel mají být použity užitky vzešlé ze zajištění v době do
zpeněžení zajištění. Žalovaný sice obecně namítá, že se s žalobkyní na způsobu
prodeje předmětu zajištění dohodl, avšak nijak tuto námitku blíže
nekonkretizuje, absenci ujednání o určení výše kupní ceny nesporuje - pouze ji
hodnotí jako bezvýznamnou, a k chybějícímu ujednání o účelu použití užitků
vzešlých ze zajištění se nijak nevyslovuje. I kdyby byla opodstatněná výhrada
žalovaného, že absence ujednání o určení výše kupní ceny je z hlediska
(ne)určitosti smlouvy bezvýznamná, nemohlo by to nic změnit na závěru, že
smlouva je v článku X. bodu 10. 5. neplatná pro neurčitost ze zbylých dvou
důvodů, proti nimž žalovaný žádné námitky nevznesl. Obstojí proto správnost
právního závěru odvolacího soudu, že smlouva je v článku X. bodu 10. 5. absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Závěr o neurčitosti tohoto
ujednání tudíž znamená, že smlouva neobsahuje (platné) ujednání o tom, jak se
strany vzájemně vypořádají, neuhradí-li žalobkyně řádně a včas zajištěnou
pohledávku žalovanému (tj. nenastane-li rozvazovací podmínka). Dovolací soud
proto sdílí právní názor odvolacího soudu (který je v souladu s R 45/2009),
podle něhož obsahuje-li smlouva pouze ujednání, že se věřitel při prodlení
dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího stane trvalým vlastníkem
nemovitostí při současném zániku zajištěné pohledávky (článek X.
bod 3. a 4. smlouvy), vykazuje smlouva z obsahového hlediska znaky nepřípustného ujednání o
propadné zástavě a je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Prosadit se nemůže ani námitka, kterou žalovaný uplatnil již v předchozím
dovolacím řízení, že závěry vyjádřené v R 45/2009 nelze v daném případě
aplikovat, neboť nejde o zajišťovací převod vlastnického práva k věci movité,
ale k věcem nemovitým. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěrů
tohoto judikátu i v případě, týká-li se zajišťovací převod vlastnického práva k
nemovitosti (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4246/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, nebo ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008). Bezvýznamný je argument, že zmíněný judikát
nebyl ze strany odborné veřejnosti přijat bez výhrad; rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu ze závěrů přijatých v R 45/2006 ustáleně vychází (srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3026/2006, ze
dne 27. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2131/2007, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo
5145/2008, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1386/2007, ze dne 30. 6. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 1254/2007, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1683/2007, ze dne
8. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 318/2007, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3058/2009, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008, ze dne 6. 1. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3674/2009, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2712/2007, ze dne
29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1886/2010, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo
2783/2008, ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1921/2010, ze dne 27. 10. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4447/2009, ze dne
26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo
344/2011, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4228/2010, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2306/2009, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2103/2009, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněný pod číslem 11/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010,
ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1297/2010, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30
Cdo 2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, ze dne 18. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1971/2011, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, ze dne
23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2735/2010, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo
814/2012, ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 827/2012, a usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010). Obsáhlá argumentace žalovaného týkající se pojmu „trvalý převod“, který byl
užit ve smlouvě, též není způsobilá zvrátit správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem, neboť odvolací soud nedovodil ze zmíněného pojmu žádné závěry
podporující jeho žalobě vyhovující rozhodnutí. Dovolací soud se proto touto
argumentací (pro nadbytečnost) nezabýval. Přisvědčit nelze ani výtkám, že odvolací soud neoprávněně zasáhl do autonomie
vůle smluvních stran a že nectil zásadu „pacta sunt servanda“.
Nejvyšší soud
např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, vyslovil právní
názor (od něhož není důvod se odchylovat ani v dané věci), že autonomie vůle,
specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání
smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera,
utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na
zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy
vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty
vymezuje mimo jiné ustanovení § 39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní
úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se
příčí dobrým mravům. Protože se v daném případě nepodařilo žalovanému
zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu
práva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák., je
zřejmé, že námitka neoprávněného zásahu do smluvní autonomie a porušení zásady
„pacta sunt servanda“ nemůže být úspěšná. Nepřípadná je výtka, že odvolací soud nerespektoval zásadu priority výkladu,
který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady. Odvolací soud totiž závěr o neplatnosti
článku X. bodu 10.5 smlouvy pro jeho neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. dovodil z absence ujednání smluvních stran o způsobu prodeje předmětu
zajištění. Žalovaným preferovaný interpretační princip se zde nemohl uplatnit,
neboť obsah smlouvy dvojí výklad nedovoloval. Lze uzavřít, že žalovanému se nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v
této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu