30 Cdo 1297/2010

30 Cdo 1297/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci

žalobce Mgr. M. M., jako správce konkursní podstaty úpadce IMC Ostrava, a. s.,

se sídlem Ostrava – Poruba, Slavíkova 1744/22, IČ 25872605, zastoupeného Mgr.

Sylvou Pahutovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 10, proti žalovaným 1)

J. K., 2) Z. K., a 3) J. F., zastoupenému Mgr. Tomášem Vybíralem, advokátem se

sídlem v Brně, Rybníček 4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u

Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 66/2004, o dovolání 3)

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24.

června 2009, č.j. 54 Co 469/2008-190, takto:

I. Dovolání žalovaného 3) se zamítá.

II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě

nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku k rukám Mgr. Sylvy Pahutové, advokátky se sídlem v Ostravě, Masná 10.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále již „soud prvního stupně“)

rozsudkem ze dne 25. srpna 2008, č.j. 7 C 66/2004-164, zamítl žalobu, jíž se

žalobkyně domáhala určení, že „žalovaní č. 1 a č. 2 mají ve společném jmění

manželů rodinný dům čp. 36 v části obce S. na pozemku parc. č. 87, pozemek

parc. č. 87 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 88 – zahrada v k.ú.

S. a obci D. L.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne

15. července 2003, na základě které žalovaní 1) a 2) prodali předmětné

nemovitosti žalovanému 3), je platným právním úkonem a nepředstavuje tzv. propadnou zástavu. Z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že kupní cena mohla sloužit

(a v daném případě také sloužila) k vyrovnání závazků prodávajících –

žalovaných 1) a 2) vůči kupujícímu – žalovanému 3). Takové ujednání ovšem není

rozporné s právem. Ani skutečnost, že účastníci ve smlouvě sjednali podmíněnou

možnost prodávajících odstoupit od kupní smlouvy, z této kupní smlouvy ujednání

o propadné zástavě nečiní. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále

již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu

prvního stupně tak, že určil, že žalovaní 1) a 2) mají ve společném jmění

manželů předmětné nemovitosti, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů. Při rozhodování mj. vycházel z následujícího skutkového

zjištění:

„...žalovaní 1), 2) a 3) uzavřeli dne 15.7. 2003 kupní smlouvu,

kterou žalovaní 1) a 2) převedli, coby prodávající, do vlastnictví žalovaného

3) (kupujícího) nemovitosti v jejich společném jmění v katastrálním území S.,

za kupní cenu 2.530.000,- Kč. Z ní 1.130.000,- Kč bylo splatných nejpozději do

14.8. 2003 a zbývajících 1.400.000,- Kč nejpozději do 31.10. 2003. Na úhradu

dohodnuté kupní ceny byl kupující oprávněn započíst svoji pohledávku vůči

prodávajícím ve výši 1.130.000,- Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce ze dne

14.7. 2003, a dále svoji pohledávku ve výši 1.400.000,- Kč vzniklou z titulu

»ručení prodávajících«. V článku IV. odstavec 1 smlouvy si účastníci sjednali

pro případ splnění závazku prodávajících ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi

prodávajícími jako dlužníky a kupujícím jako věřitelem dne 14.7. 2003, a to ve

lhůtě nejpozději do 14.8. 2003, právo prodávajících odstoupit od této kupní

smlouvy s tím, že odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od samého počátku.“

Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud dospěl oproti

soudu prvního stupně k závěru, že vzhledem k tomu, že kupní smlouva ze dne 15. července 2003 směřovala k zajištění závazku žalovaných 1) a 2) vůči žalovanému

3) ze smlouvy o půjčce ze dne 14. července 2003, přičemž se nejednalo o

propadnou zástavu (neboť vlastnické právo žalovaného 3) bylo – vzhledem k cit. čl. IV. odst. 1 smlouvy – podmíněné), „nelze než dovodit, že tato smlouva

žalovanými uzavřená může být vzhledem k vůli účastníků a jejímu obsahu toliko

smlouvou o zajišťovacím převodu práva (§ 533 občanského zákoníku). Tato smlouva

nicméně není dle názoru odvolacího soudu platnou.“ Tento svůj právně

kvalifikační závěr pak odvolací soud podepřel odkazem, resp. rozborem institutu

zajišťovacího převodu vlastnického práva ve světle judikatury a v konfrontaci s

obsahem posuzované kupní smlouvy.

Poté uvedl, že jestliže nabývací titul ve

prospěch žalovaného 3) je absolutně neplatným právním úkonem, pak je třeba

dovodit, že vlastnické právo na žalovaného 3) nepřešlo a že tudíž předmětné

nemovitosti mají ve společném jmění manželů žalovaní 1) a 2). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (prostřednictvím

svého advokáta) včasné dovolání žalovaný 3) (dále též „dovolatel“), jehož

přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm – jak

se podává z obsahu jeho dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolací důvody ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Má za to, že rozhodným faktorem

pro posuzování projevu vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu je skutečnost, že

dovolatel skutečně zaplatil (vynaložil) za předmětné nemovitosti částku

2.530.000,- Kč. Žalobce od samého počátku sporu spekuloval o tzv. propadné

zástavě, resp. o vůli žalovaných zkrátit žalobce jako věřitele na jeho právech. K těmto tvrzením bylo vedeno dokazování, přičemž oba soudy uzavřely, že kupní

smlouva není tzv. propadnou zástavou a s ohledem na skutečnost, že považovaly

za prokázané, že dovolatel vynaložil prostředky odpovídající výši dohodnuté

kupní ceny, měly rovněž za prokázané, že účelem kupní smlouvy nebylo zkrátit

žalobce jako věřitele. Odvolací soud, aniž by prováděl jiné než formální

dokazování čtením již soudem prvního stupně k důkazu provedených listin, bez

toho, aby poučil účastníky o svém odlišném právním názoru, zaujal stanovisko,

jež bylo v rozporu s dřívějším směrem dokazování. Tímto způsobem došlo k

podstatnému narušení principu rovnosti účastníků a předvídatelnosti jednání

soudu, neboť je nepochybné, že pokud by byli žalovaní poučeni o právním názoru

soudu, směřovali by k němu tvrzení a důkazní návrhy. Pokud jde o posuzování

projevu vůle žalovaných jako účastníků kupní smlouvy, soud při hodnocení důkazů

zcela pominul vyhodnotit písemné vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu

2004. Dovozoval-li soud vůli účastníků ke dni uzavření kupní smlouvy z

prohlášení ze dne 17. června 2009, bylo nutno jeho obsah chápat pouze v

kontextu vyjádření ze dne 5. listopadu 2004. Ze žádného projevu vůle žalovaného

3) nevyplynul jiný úmysl, než koupit předmětné nemovitosti za sjednanou kupní

cenu. Dovolatel dále namítá, že u žalobce není dán naléhavý právní na

požadovaném určení vlastnického práva žalovaných 1) a 2), neboť měl jiné

procesní a právní možnosti k vymáhání své pohledávky. S ohledem na výše uvedené

dovolateli není zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů došel odvolací

soud k závěru, že úmyslem účastníků kupní smlouvy nebyl prodej předmětných

nemovitostí, ale pouze uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva ve smyslu

§ 553 obč. zák.

I kdyby dovolatel teoreticky připustil, že měla být uzavřena

smlouva o zajišťovacím převodu práva, jejíž jednou z podstatných náležitostí je

ze zákona písemná forma, nemůže se pro takový případ ztotožnit se závěrem

odvolacího soudu, že tato kupní smlouva nemá ani náležitosti podmiňující její

platnost (aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2005 je zcela irelevantní pro naprostou odlišnost právní situace i

předmětu převodu). V kupní smlouvě ze dne 15. července 2003 sjednaná možnost

odstoupení prodávajících od této smlouvy jednoznačně stanoví práva a povinnosti

účastníků s podpůrným uplatněním občanského zákoníku. V kupní smlouvě je

jednoznačně stanoven termín, do kterého lze od smlouvy odstoupit. Ze všech

těchto důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále

již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu

zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele předně

uvádí, že dovolatel v dovolání nespecifikuje, z jakého důvodu podává dovolání

ve smyslu § 241a o. s. ř., zejména nespecifikuje, zda důvody dovolání shledává

ve vadách předchozího řízení, v nesprávnosti právního posouzení věci či ve

skutkových zjištěních nemajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatel pak v

dovolání rekapituluje provedené důkazy v řízení před odvolacím soudem a důkazy

provedené v řízení před soudem prvního stupně a provádí jejich hodnocení podle

svých úvah. Žalobce má proto za to, že dovolání je zjevně bezdůvodné ve smyslu

§ 243b odst. 1 o. s. ř. Pro případ, že by se dovolací soud s tímto právním

názorem neztotožnil, žalobce má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je

správné z hlediska skutkových zjištění i právních závěrů. Z okolností daného

případu vyplývá, že jednající osoby nezamýšlely přivodit právní účinek, který

je s uzavřením kupní smlouvy spojen. Toto tvrzení bylo prokázáno důkazy

předloženými nejen žalobcem, nýbrž přímo dovolatelem, který v řízení před

soudem prvního stupně sám doložil účelovost jednání žalovaných, tj. cílenou

snahu vyhnout se exekučnímu postihu majetku žalovaných 1) a 2), prokazující, že

vážnost vůle stran k uzavření kupní smlouvy nebyla dána. Dovolatel podle vůle

stran neměl za předmětné nemovitosti žalovaným 1) a 2) uhradit kupní cenu,

kupní smlouva ze dne 15. července 2003 představovala úkon, kterým měly být

předmětné nemovitosti (alespoň po určitou dobu) vyvedeny z vlastnictví

žalovaných 1) a 2). Žalovaní tudíž pouze simulovali uzavření kupní smlouvy;

vůlí žádné ze smluvních stran nebylo uzavření kupní smlouvy, neboť ze strany

těchto subjektů zde nebyla nikdy dána vůle hradit kupní cenu. Žalobce navrhl,

aby dovolací soud, pokud dovolání dovolatele nebude odmítnuto, dovolání zamítl

a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s.

ř.), že (oproti shora

vyslovenému názoru žalobce) obsahuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2

písm. a) a b) o. s. ř. a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž

je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal

napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a

poté dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Předně je nedůvodná dovolací argumentace dovolatele ve smyslu §

241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. založená na tvrzení o nepředvídatelném

rozhodnutí odvolacího soudu a absenci jeho postupu stran poučení žalovaných o

jeho právním názoru na věc. K problematice nepředvídatelnosti rozhodnutí se

Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo

1019/2009 (jež je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz, nebo který byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 9/2010),

ve kterém vyslovil, že „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé

rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě

zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených

tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu

prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy

netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního

stupně.“ V posuzovaném případě ovšem žalobce již v narativní části své žaloby

vylíčil skutečnosti, při jejichž prokázání musel soud zvažovat (z hlediska

právního posouzení takto případně zjištěného skutku) otázku simulovaného, resp. disimulovaného jednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, k čemuž

ostatně posléze směřovaly výsledky dokazování v odvolacím řízení. Podle názoru

Nejvyššího soudu za dané procesní situace nebylo proto povinností odvolací

soudu, aby seznámil účastníky se svým (oproti soudu prvního stupně) odlišným

právním názorem (tj. že kupní smlouvu považuje za simulovaný právní úkon, jímž

je disimulován zajišťovací převod vlastnického práva) a dal jim příležitost se

k tomu názoru vyjádřit. Ostatně žalobce v průběhu celého procesu stavěl svůj

žalobní požadavek na tvrzení, že předmětná kupní smlouva, kterou uzavřeli (mezi

sebou) žalovaní, je simulovaným právním úkonem. Ani prostřednictvím dalšího tvrzení, že odvolací soud při

posuzování projevu vůle žalovaných jako účastníků kupní smlouvy pominul

vyhodnotit písemné vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu 2004, se

dovolateli nepodařilo naplnit dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř., pro který by bylo nutné přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. Jak

vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, odvolací soud v

souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. ve svém rozhodnutí rozvedl všechny

relevantní skutkové okolnosti (dílčí skutková zjištění, jakož i ve vztahu k

těmto dílčím zjištěním bezrozporný závěr o skutkovém stavu věci), z nichž

vycházel při právním posouzení věci (tvorbě svého právně kvalifikačního

závěru).

Tyto skutkové a právní závěry (k tomu ještě níže) jsou úplné,

bezchybné, věcně správné a rovněž i přesvědčivé. Samotné vyjádření žalované 2)

ze dne 5. listopadu 2004 (na č.l. 55-58) nejenže nemohlo vytěsnit (logicky na

sebe navazující) dílčí skutková zjištění, jak je odvolací soud strukturoval v

odůvodnění svého přesvědčivého rozsudku, resp. učiněný závěr o skutkovém stavu

věci, který odvolací soud následně podrobil právnímu posouzení, ale v zásadě s

tímto skutkovým závěrem odvolacího soudu nebyl ani v rozporu [srov. písemné

vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu 2004 - viz arg.: „Manžel při podpisu

kupní smlouvy (roz. ze dne 15. července 2003) mluvil o tom, že peníze sežene a

dům koupí zpátky od pana F. Mělo to být zakotveno i v kupní smlouvě...“]. Zbývá tedy nyní posoudit druhý dovolatelem uplatněný dovolací

důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívajícího v podřazení

zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech

a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud

při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval

jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval

sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných

skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval

při absenci (relevantní části) zjištěného skutkového stavu [ať již za situace,

kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné

části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy zjištěný skutkový stav byl vnitřně

rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními

anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým

zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový

podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].

Skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu, relevantní pro

tvorbu právně kvalifikačního závěru odvolacího soudu, který nakonec vyústil ve

shora již popsanou změnu prvoinstančního rozhodnutí, se dovolateli

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo

zpochybnit, přičemž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,

založený na dovolatelem tvrzených vadách, jež měly zatěžovat odvolací řízení a

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyl rovněž uplatněn

důvodně. Nejvyšší soud se proto zaměřil na posouzení, zda odvolacím soudem

zjištěný skutkový stav umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu

závěru, tj. k závěru o tom, že předmětná kupní smlouva byla simulovaným právním

úkonem, neboť ve skutečnosti účastníci disimulovali smlouvu o zajišťovacím

převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a zda v takovém případě

tento disimulovaný právní úkon je postižen – jak dovodil odvolací soud -

absolutní neplatností.

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a

obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl

uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2009, judikoval,

že zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. se i bez

výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu

práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího

stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o úplatný převod

práva. Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze

sjednat jako fiduciární převod práva (tedy tak, že řádným a včasným splněním

zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude

mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které

není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným). Smlouva o zajišťovacím

převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany

vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas

neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v

dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s

úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu

věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku

zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou

uzavření kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k

okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná

pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka),

zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné

a včasně úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena a zajišťovanou

pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu,

aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke

dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen

vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny.

Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle

kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit

dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež

předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení a plněním

zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické

právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky

dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky

vzešlé ze zajištění.

Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33

Cdo 4246/2008 (in www.nsoud.cz), reflektujícím shora vyložené právní závěry

velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,

vyslovil, že „Jestliže podle vůle smluvních stran účelem převodu vlastnického

práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění

pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede

vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu

ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu

vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553

obč. zák.;navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod

práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v

případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas

neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným

ve smyslu § 39 obč. zák.“

V posuzovaném případě, s ohledem na skutková zjištění, z nichž

vycházel odvolací soud, projev vůle účastníků nesměřoval k uzavření kupní

smlouvy, nýbrž k zajištění předmětné pohledávky dovolatele formou převodu

vlastnického práva žalovaných 1) a 2) k předmětným nemovitostem na dovolatele.

Účastníci tedy simulovanou kupní smlouvou disimulovali smlouvu o zajišťovacím

převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, která ovšem – jak správně

zdůraznil (rozvedl) odvolací soud na str. 7 odůvodnění svého rozsudku –

nesplňovala náležitosti smlouvy takového charakteru, a to ve světle již shora

vyložených limitů pro tento typ smlouvy cit. rozsudkem velkého senátu

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Především však řádné

splnění zajištěné pohledávky nebylo spojeno s obnovením vlastnického práva ve

prospěch žalovaných 1) a 2), nýbrž pro takový případ zakládalo žalovaným 1) a

2) (pouze) právo od této smlouvy odstoupit. Správně proto odvolací soud v

napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovanými disimulovaný právní úkon

nesplňuje náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a je

ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatný.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyložených důvodů věcně

správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v

ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,

nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 části věty před

středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že

dovolání dovolatele bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, §

224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují

odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle § 5

písm. b) , § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku

10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §

13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem včetně náhrady za daň z přidané

hodnoty ve výši 20 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) částku 12.360,- Kč. Platební

místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí,

může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. října 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu