30 Cdo 1119/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobkyně A. G., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. Ing. P. B., správci
konkursní podstaty úpadce společnosti A., a. s., 2. P. A., zastoupenému
advokátkou a 3. Ing. I. D., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn.
12 C 258/96, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 11. dubna 2001, č. j. 10 Co 102/2001-200, t a k t o :
I. Dovolání třetí žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2000, č.
j. 10 Co 172/2000-142, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka
Valašské Meziříčí ze dne 26. října 1999, č. j. 12 C 258/96-118, ve výroku I.,
jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti půjčky ze dne 22. 9. 1995 a ve
výroku II., jímž byla zamítnuta určovací žaloba o neplatnosti zástavní smlouvy
ze dne 22. 9. 1995. Ve výroku III., jímž byla zamítnuta určovací
žaloba, že vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 882 pro obec a katastrální
území Z. u katastrálního úřadu ve V., kterými jsou objekt bydlení - rekreační
chata č. p. 8, stojící na pozemku p. č. 1097 - zastavěná plocha o výměře 60
m2 a pozemky p. č. 1097 - zastavěná plocha o výměře 60 m2 a p. č. 1098 -
ostatní plocha, staveniště o výměře 551 m2, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Stejně tak rozhodl ve
výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně, ze
kterých vyplynulo, že žalobkyně s druhým žalovaným uzavřela dne 22. 9. 1995
smlouvu o půjčce na částku 200.000,- Kč, ve které se jako dlužník zavázala
půjčenou částku vrátit včetně dohodnutého smluvního úroku ve výši 10 % měsíčně.
Současně účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu pro případ nezaplacení
dlužné částky s úroky ve sjednanou dobu. Ve stejný den uzavřela žalobkyně s
druhým žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byly shora uvedené
nemovitosti, z níž kromě jiného plyne, že nemovitosti byly žalovanému
žalobkyní prodány za sjednanou kupní cenu 200.000,- Kč. Cena podle znaleckého
posudku ze dne 9. 8. 1995 byla určena částkou 527.145,-Kč. Podle kupní smlouvy
se pak dohodnutá kupní cena považovala za zaplacenou tím, že se může započíst
kupní cena podle kupní smlouvy a půjčená částka včetně sjednaných úroků podle
smlouvy o půjčce. Dále bylo v kupní smlouvě ujednáno, že nabyvatel je oprávněn
podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v případě, že
žalobkyně nesplní ve lhůtě některou z povinností, vyplývajících ze smlouvy o
půjčce. Pro případ, že žalobkyně beze zbytku dostojí svým povinnostem,
vyplývajícím ze smlouvy o půjčce, pozbývá kupní smlouva platnosti. Ve stejný
den tj. 22. 9. 1995 uzavřela žalobkyně ještě se společností A., a. s.
(tj. prvním žalovaným) zástavní smlouvu k uvedeným nemovitostem k zajištění
půjčené částky 200.000,- Kč.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaplatila na úhradu zmíněných úroků pouze
2 splátky po 20.000,- Kč, avšak na jistinu nezaplatila ničeho. Provedením
vkladu vlastnického práva druhého žalovaného k předmětným nemovitostem na
základě kupní smlouvy ze dne 22. 9. 1995 došlo k započtení vzájemných
pohledávek žalobkyně a druhého žalovaného. Druhý žalovaný pak kupní smlouvou ze
dne 24. října 1996 převedl nemovitosti na třetí žalovanou s právními účinky
vkladu ke dni 25. 10 1996. V této souvislosti došlo k výmazu zástavního práva
k pozemku a ke stavbě ve prospěch společnosti A., a. s.
Na základě těchto skutkových zjištění neshledal odvolací soud, obdobně jako
soud prvního stupně u žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, neboť naléhavý právní zájem může být dán
jen v návaznosti na případný zápis vlastnického práva do
katastru nemovitostí (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu - dále
jen \"o. s. ř.\"). Zástava byla navíc v mezidobí z katastru nemovitostí
vymazána. Proto ve výroku I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem, neboť jako
vlastník nemovitostí je v katastru zapsána třetí osoba. Otázku platnosti
smlouvy o půjčce ze dne 22. 9. 1995 a kupní smlouvy z téhož data, je třeba
posuzovat jako otázku předběžnou. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu
prvního stupně, že z hlediska ustanovení § 37 občanského zákona (dále jen o.
z.) byly splněny veškeré náležitosti týkající se kupní smlouvy ze dne 22. 9.
1995. Souhlasil také se soudem prvního stupně, že byly splněny i další
náležitosti kupní smlouvy z hlediska ustanovení § 43 a násl. o. z., případně i
§ 46 odst. 1, 2 o. z., pokud jde o písemnou formu. Soud prvního stupně se
však nevypořádal s námitkou žalobkyně směřující k přezkoumání, zda zmíněná
kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem na její
provázanost se smlouvou o půjčce, ve které byly sjednány úroky ve výši
120 % ročně, což žalobkyně napadala též pro rozpor s dobrými mravy. Protože
touto otázkou se soud prvního stupně v napadeném
rozsudku nezabýval, v tomto směru jej odvolací soud hodnotil jako
nepřezkoumatelný. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně měl také
zvážit námitku třetí žalované, že nemovitosti nabyla v dobré víře a pokud by
tomu tak bylo, bylo třeba tuto námitku právně zhodnotit z hlediska jejího
vlivu na vlastnické poměry. To za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že
smlouva o půjčce, a v důsledku toho i smlouva kupní, nemohou být hodnoceny
jako platné.
Po doplnění dokazování Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí
rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. 12 C 258/96-164, určil, že žalobkyně je
vlastnicí dotčených nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně shledal neplatnou smlouvu o půjčce ze dne 22. 9. 1995 pro rozpor s
dobrými mravy podle § 39 obč. zákoníku a to v části, týkající se úroků z
prodlení, vzhledem k dohodnutému způsobu jeho určení v
porovnání s výší pohledávky. Protože pak platnost kupní smlouvy, uzavřené
stejného dne jako smlouva o půjčce, byla vázána mimo jiné i na zaplacení
smluvních úroků, nebylo možné dovodit, že by žalobkyně nesplnila podmínky, za
nichž vstoupila v platnost dojednaná kupní smlouva. Kupní smlouvu uzavřenou dne
22. 9. 1995 mezi žalobkyní a druhým žalovaným shledal tedy soud prvního stupně
také neplatnou.
Soud prvního stupně se též dále zabýval otázkou dobré víry na straně třetí
žalované při uzavírání následné kupní smlouvy s druhým žalovaným. Vzhledem k
tomu, že druhý žalovaný nemohl na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 22. 9.
1955 nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, nemohl jako nevlastník
převést vlastnictví na třetí žalovanou. I když třetí žalovaná nepochybně
předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře, nestačí sama tato
skutečnost pro vyslovení závěru, že je vlastnicí předmětných nemovitostí.
Pouze dobrá víra nestačí pro nabytí vlastnictví, neboť nelze nabýt vlastnictví
od nevlastníka, resp. nikdo nemůže převést více svých práv, než sám má.
Jedinou výjimku z tohoto pravidla upravuje § 446 obch. zákoníku. Občanský
zákoník takové ustanovení nemá a jediným případem nabytí od nevlastníka je
pouze ustanovení § 486 občanského zákoníku (nabytí od nepravého dědice).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání druhý žalovaný a třetí
žalovaná. Odvolací soud projednal odvolání obou žalovaných ve smyslu bodu 15.
přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních
právních předpisů, tzn. podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu
ve znění platném do 31. prosince 2000. Odvolací soud pak ve věci rozhodl
rozsudkem ze dne 11. dubna 2001 pod č. j. 10 Co 102/2001-200. Nejprve se takto
zabýval správností rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k druhému
žalovanému. Došel k závěru, že se soud prvního stupně dopustil procesního
pochybení, neboť rozhodl věcně vůči účastníku, proti kterému žaloba na určení
vlastnického práva nesměřovala. Proto vůči druhému žalovanému rozsudek
okresního soudu zrušil a řízení proti němu zastavil.
Dále se odvolací soud zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí ve vztahu
k třetí žalované. Zde odvolací soud shledal rozhodnutí okresního soudu ve
vztahu k třetí žalované věcně správné, byť z jiného důvodu. Odvolací soud po
provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 22. 9. 1995 je
absolutně neplatná v celém rozsahu podle § 39 o. z. (na rozdíl od závěrů
okresního soudu, který ji shledal jen částečně neplatnou). V předmětné věci je
podle odvolacího soudu skutkově zcela nepochybně podloženo, že smlouva o
půjčce, zástavní smlouva a kupní smlouva byly uzavřeny ve stejný den. Jak
vyplývá z obsahu smlouvy o půjčce i z obsahu kupní smlouvy, účelem kupní
smlouvy nebyl převod vlastnického práva ze žalobkyně na druhého žalovaného,
avšak skutečným účelem bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví
druhého žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, která také
byla zajištěna zástavní smlouvou. Skutečným smyslem kupní smlouvy tedy bylo
sjednání tzv. propadné zástavy. Zajištění pohledávky tzv. propadnou zástavou
je však v rozporu s účelem zástavního práva, tak jak jej stanoví zákon. Pokud
tedy kupní smlouva byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví dlužníka k
zastavené věci, pak tato smlouva je neplatná podle § 39 o. z. V této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.
září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99. Na závěr odvolací soud uzavřel, že v daném
případě se nejednalo ani o zajišťovací převod práva ve smyslu § 553
odst. 1 o. z., neboť z obsahu kupní smlouvy je patrno, že žalobkyně byla i po
uzavření této kupní smlouvy vlastnicí předmětných nemovitostí a vlastnické
právo mělo přejít na druhého žalovaného pouze tehdy, jestliže žalobkyně svůj
dluh ze smlouvy o půjčce včas a řádně nesplní.
Konečně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve
výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a v této
části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. května 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala dne 8. června 2001 včasné
dovolání třetí žalovaná. Dovolání podala z důvodu přípustnosti podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od l. ledna 2001, který v zásadě
odpovídá ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném před
uváděnou novelou), přičemž v něm vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
ne nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka především za nesprávné, neboť
zvrátilo její právní jistotu vlastnictví k zakoupené nemovitosti, ačkoliv dle
ustanovení § 11 zák. 265/1992 Sb. jednala při koupi nemovitosti v dobré víře.
Dále ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud opřel výrok o vlastnictví o
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky,
vydaném ve věci sp. zn. 21 Cdo 2204/99 ze dne 5. 9. 2000 k § 39 o. z. Jde o
názor, že není přípustné uzavřít zástavní smlouvu na nemovitost a zároveň
kupní smlouvu mezi dlužníkem a věřitelem, což vytváří propadnou zástavu, kterou
náš právní řád nezná. Soud druhého stupně však nevzal v úvahu, že
smlouvu o zástavě neuzavřel druhý žalovaný jako fyzická osoba, nýbrž že tato
byla uzavřena s firmou A. a. s. O., zatímco kupní smlouva byla uzavřena s
druhým žalovaným jako fyzickou osobou. Z toho dovolatelka odvozuje, že nedošlo
k souběhu zástavního práva a kupní smlouvy jedním subjektem, jak nesprávně
tvrdil odvolací soud. Jednalo se o dva samostatné právní subjekty,
vystupující každý pod samostatným IČO a svým jménem. Za této situace je podle
dovolatelky aplikace výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR na daný
případ nepatřičná.Na závěr dovolatelka vytýká soudu druhého stupně, že svým
rozhodnutím fakticky popřel i Listinu základních práv a svobod v článku 11,
zaručující právo nedotknutelnosti osobního vlastnictví a zároveň umožnil
žalobkyni na úkor dovolatelky neoprávněný majetkový prospěch. Dovolatelka
proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle
znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí
řízení řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.,
stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání fakticky odkazuje na dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,neboť rozsudkem
odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Poté na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit. Z tohoto
pohledu je toto dovoláním třetí žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu
třeba považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Znění ustanovení § 242 o. s. ř. odůvodňuje konstatování, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a
pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání.
Z podaného dovolání nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu
spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., který se týká případů, kdy napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se rozumí omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci
právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li toto posouzení rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
V daném případě vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí zjištění, že
kupní smlouva ze dne 22. 9. 1995 je ve smyslu ustanovení § 39 o. z. neplatným
právním úkonem. Tento názor soudu druhého stupně dovolací soud považuje za
správný, kdy je ostatně plně v souladu s ustálenou judikaturou, týkající se
této otázky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.
září 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 6. prosince 2001 sp. zn. 22 Cdo
1273/2000 a ze dne 26. února 2002 sp. zn. 22 Cdo 509/2001). Názor dovolatelky,
že první z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR posuzovalo v
porovnání s daným případem jinou situaci, není odůvodněný.
Je totiž nutno uvážit, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem
je - bez ohledu na její označení - sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení
pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je
v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, takže taková
smlouva je tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 o. z.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je
zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§ 151a odst.
1 a § 151f o. z.). Zástavní právo tak umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl
uspokojení své pohledávky, jestliže ji řádně a včas neuspokojil dlužník, a to
z výtěžku prodeje (resp. jiného zpeněžení) zástavy. Proto kupní smlouva (zde
však ve skutečnosti smlouva o propadné zástavě), která byla uzavřena s cílem,
aby pohledávka věřitele byla v případě, že nebude dlužníkem vyrovnána,
uspokojena tím, že na věřitele přejde vlastnictví k předmětu kupní smlouvy (k
propadné zástavě), je proto neplatná (§ 39 o. z.).
Odvolací soud tak zde na základě skutkových zjištění odůvodněně
dospěl k závěru, že skutečným smyslem zmiňované kupní smlouvy
bylo právě sjednání tzv. propadné zástavy se správným závěrem, že zajištění
pohledávky formou propadné zástavy je v rozporu se zákonem. Nadto též správně
dovodil, že v případě předmětné kupní smlouvy nešlo o zajišťovací převod práva
ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., když v tomto případě mělo
vlastnické právo přejít na druhého žalovaného teprve v případě, jestliže
žalobkyně svůj dluh ze smlouvy o půjčce včas a řádně nesplní. Ač totiž podle
zmíněného ustanovení může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka
ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva), pak tím způsobem, že
dlužník převede na věřitele své právo (například právo vlastnické) s
rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem
práva tak dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele práva (zde v
osobě vlastníka). V případě, že bude závazek splněn, obnovuje se bez
dalšího původní stav. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde,
protože zde vlastnické právo mělo přejít ze žalobkyně na druhého žalovaného
teprve v případě, nebude-li závazek žalobkyně splněn.
Nepřípadnou se pak jeví i dovolací námitka, podle níž odvolací soud
nevzal v úvahu, že smlouva o zástavě byla uzavřena s firmou A., a. s.
O., zatímco kupní smlouva byla uzavřena s druhým žalovaným P. A., takže zde
nedošlo k souběhu zástavního práva a kupní smlouvy jedním subjektem.
Dovolatelka zde přehlíží skutečnost, že vlastní smlouvou o propadné zástavě
byla v posuzovaném případě právě dotčená kupní smlouva (nikoliv tedy smlouva o
zástavě uzavřená mezi firmou A., a. s. a žalobkyní), jejímž cílem bylo
zajistit pohledávku druhého žalovaného vůči žalobkyni vyplývající ze smlouvy o
půjčce ze dne 22. září 1995 (zde lze porovnat mimo jiné též bod II. \"Smlouvy
o dlouhodobé spolupráci\" uzavřené dne 11. července 1995 mezi firmou A., a.
s. a druhým žalovaným P. A.).
Ostatně závěry odvolacího soudu o tom, že se v posuzované věci
jednalo o případ tzv. propadné zástavy, odůvodňuje celá řada
okolností. Jde o výši v \"kupní smlouvě\" dojednané kupní ceny, která
odpovídala výši půjčky sjednané ve smlouvě o půjčce a nikoliv ceně
zjištěné v té době znaleckým posudkem. Tyto skutečnosti společně s ujednáními
o způsobu úhrady kupní ceny a o podmínkách, za kterých je oprávněn nabyvatel
podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (článek VI.
kupní smlouvy) nutně musely vést k odůvodněnému závěru, že skutečným smyslem
kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí ale právě sjednání tzv.
propadné zástavy.
S námitkou dovolatelky, že jednala při koupi nemovitostí v dobré víře a
rozhodnutí odvolacího soudu zvrátilo její právní jistotu vlastnictví, se
přiléhavě vypořádal již soud prvního stupně když uzavřel, že pouze dobrá víra
nabyvatele nestačí pro nabytí vlastnictví, neboť nelze nabýt vlastnictví od
nevlastníka, resp. nikdo nemůže převést více svých práv, než sám má. Dobrá
víra nabyvatele v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to
zákon (např. § 486 o. z.). Posuzovaná věc mezi takové případy však nepatří.
V neposlední řadě se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky, že rozhodnutím
odvolacího soudu byla popřena i Listina základních práva a svobod
v článku 11. Uvedené ustanovení zaručuje každému právo vlastnit majetek a
právo na ochranu jeho vlastnictví. Bylo-li v tomto případě určeno, že
vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, byla postupem obou soudů
zajištěna ochrana právě tomu subjektu, jehož vlastnické právo potřebuje ve
smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod ochranu.
Jestliže tedy z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze dovodit, že by soud
druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud
vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval
napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). To
pak bylo důvodem, proč dovolání třetí žalované zamítl. Rozhodoval přitom bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelka
neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci a ostatním žalovaným žádné
náklady v tomto řízení nevznikly (§ 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu