U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) M. Č., b) M. M., a c) Z. M., všech zastoupených JUDr. Josefem
Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti
žalovanému městu Hluboká nad Vltavou, se sídlem v Hluboké nad Vltavou,
Masarykova 36, identifikační číslo osoby 00244899, zastoupenému JUDr.
Ladiskavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla
Otakara II. 123/36, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2013, č. j. 8 Co
1401/2011-1030, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 17. února 2011, č. j. 23 C 289/2005-682, zřídil ve prospěch žalovaného
věcné břemeno vedení, údržby a oprav kanalizačního sběrače a odlehčovacího
potrubí na pozemcích žalobců v rozsahu geometrického plánu č. 1945-54 tvořícího
přílohu rozsudku, uložil žalovanému uhradit žalobci a) za zřízení věcného
břemene náhradu 5.300,- Kč a žalobcům b) a c) náhradu 60.000, Kč (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
23. dubna 2013, č. j. 8 Co 1401/2011-1030, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno spočívající ve vedení,
údržbě a opravách kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemcích
žalobců v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 2785-21/2013 tvořícího
součást rozhodnutí, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) náhradu za zřízení
věcného břemene ve výši 133.300,- Kč a žalobcům b) a c) ve výši 309.600,- Kč a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítají
nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud rozhodnutím o umístění
nepovolené části kanalizačního sběrače v rozporu se stavebním zákonem zasáhl do
výlučné pravomoci orgánů státní správy a jestliže provedl řízení o nuceném
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene bez splnění kritérií
uvedených v čl. 11 odst. 4 Listiny. Odvolací soud se odchýlil od judikatury
dovolacího soudu, když nesprávně posoudil kritéria pro rozhodování o odstranění
neoprávněné stavby. Podle dovolatelů nelze zřídit věcné břemeno ve prospěch
stavby nejen neoprávněné, ale i nepovolené. Svým postupem porušil zásadu
dvojinstančnosti soudního řízení, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního
stupně, ale sám o věci rozhodl poté, co provedl rozsáhlé dokazování. Neměl
zákonné podmínky pro rozhodnutí o zřízení věcného břemene, jestliže tak rozhodl
k návrhu žalovaného, aniž by rozhodnutím uložená povinnost žalobců strpět věcné
břemeno vyplývala ze zákona, právního vztahu nebo z porušení práva. Dovolatelé
vytýkají i „vágnost“ užitého ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák. s tím, že
„nesplňuje kritéria předpisů vyšší právní síly“. Žalovaný při budování
kanalizačního sběrače nepostupoval v souladu se stavebním zákonem, v
občanskoprávním řízení není následně možné řešit otázku povolení neoprávněné a
nepovolené stavby. Odvolací soud nerespektoval při omezení vlastnického práva
žalobců podle § § 135c odst. 3 obč. zák. kritéria konkretizovaná v zákoně č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, a pominul pravomocná rozhodnutí správních orgánů
(územní plán, územní rozhodnutí a stavební povolení). Věcné břemeno zřídil ve
prospěch žalovaného, který jako stavebník neinformoval žalobce o změně vedení
kanalizace, nepokusil se získat jejich souhlas a změnu stavby nedosáhl „cestou
povinných institutů dle stavebních předpisů“. Nesprávně považoval náklady na
uvedení stavby do souladu s „rozhodnutími příslušných úřadů“ za možnou
„majetkovou újmu“ a vlastnické právo žalobců omezil proti jejich vůli k
protinávrhu žalovaného. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozhodnutí
odvolacího soudu změnil. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z
toho plynoucí vznikly již před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck,
2013, 1235 s.]. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. dubna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobci v dovolání namítají nesprávný procesní postup odvolacího soudu, kterým
došlo k porušení „zásady dvojinstančnosti“ soudního řízení. Procesní postup odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. Podle § 213 odst. 1 – 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně.
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při
doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací
soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a
nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné
dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího
soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo
2851/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k
nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak
odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost
posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu
přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo
3323/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března
2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, uveřejněné na internetových stránkách –
www.nsoud.cz). Ostatně samotné ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. považuje
judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a
bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před
soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března
2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, uveřejněné na internetových stránkách –
www.nsoud.cz). Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením § 213 odst. 4 o. s.
ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se
dovolávají dovolatelé. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz, vysvětlil, že „dvojinstančnost není
obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou
vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže
odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění
skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského
soudního řízení“, jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z
postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo
doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru
povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle
konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě
dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni
orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25,
nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka
rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. června 2013,
sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 (www.nsoud.cz) Nejvyšší soud na tato východiska
navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského
soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v
rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu
prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní
jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení
(o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním
řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi
"pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim
mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již
soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s § 220 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím
řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i
judikatura Ústavního soudu České republiky (např. právní názor uveden například
v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01,
uveřejněném na internetových stránkách – nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013 (www.nsoud.cz), pak
Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou
občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna
2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo
199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení)
nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit,
nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování
doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze,
zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za
účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a
odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy
neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup,
kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve
věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. prosince
2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 20. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).“
Procesnímu postupu odvolacího soudu a jím zaujatému výkladu § 213 odst. 1, 4 o. s. ř. nelze proto v souzené věci nic vytknout. Dovolatelé dále napadají postup odvolacího soudu při rozhodování o žalobě na
odstranění neoprávněné stavby, zřízené žalovaným na jejich pozemcích. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aplikaci ustanovení § 135c obč. zák., přičemž odvolací soud v odůvodněného svého rozhodnutí vyložil, z jakého
důvodu uspořádal poměry mezi žalobci jako vlastníky dotčených pozemků a
žalovaným jako vlastníkem stavby zřízením věcného břemene za náhradu, které je
nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Podle § 135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač
na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je
třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník
stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu
do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud
může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak,
zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu
vlastnického práva ke stavbě. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že řízení o vypořádání
neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky a kde soud není vázán návrhem účastníků (§ 153
odst. 2 o. s. ř.) – ( k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října
2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod pořadovým č. C
3098); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem – vlastníkem pozemku - navržené
vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem,
vyplývajícím z § 135c obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21.
listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný pod č. 42/2001 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud soud dospěje k závěru, že žalobě na odstranění neoprávněné stavby nelze
vyhovět, musí upravit právní poměry účastníků tak, aby stavba nestála (zčásti
nebo zcela) na cizím pozemku. Jedná-li se skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze
žalobu na její vypořádání zamítnout (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 3098). K zamítnutí žaloby na základě žaloby vlastníka pozemku by
mohl soud přistoupit v zásadě pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že se o
neoprávněnou stavbu nejedná; jinak pokud má za to, že nejsou splněny podmínky
pro odstranění stavby, musí vztah mezi účastníky upravit ve smyslu ustanovení §
135c odst. 2, 3 obč. zák. K závěru o nemožnosti zamítnout žalobu na vypořádání
neoprávněné stavby se v aktuální judikatuře přihlásil Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010 nebo v rozsudku ze dne
16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010, obou uveřejněných na internetových
stránkách www.nsoud.cz. Nejsou tedy důvodné námitky žalobců, podle kterých nebyl odvolací soud
oprávněn, v rámci řízení o žalobě na odstranění neoprávněné stavby, rozhodnout
o zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke
stavbě. Takováto úprava poměrů mezi účastníky řízení vyplývá přímo z citovaného
ustanovení § 135c odst. 1-3 obč. zák., a nelze tedy uzavřít, že by odvolací
soud svým postupem zasáhl do pravomoci správních orgánů, rozhodujících o
stavebním povolení či územním plánu. Omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně
zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je
mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech. To je
patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením
vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz
zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí - viz čl. 11 odst. 3),
tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka
zasáhl bez právního důvodu. Jestliže však odvolací soud rozhodl o zřízení
věcného břemene na základě zákonného ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák.,
nemohl svým postupem porušit čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zjevně bezdůvodná je námitka, podle které nelze postupem dle § 135c odst. 3
vypořádat stavbu nejen neoprávněnou, ale i nepovolenou. Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím
pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či
neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 2660), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo
3953/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č.
C 8315). K uvedeným závěrům se
Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby
je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě a nikoliv se
stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při
rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních
předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě
nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové
stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje. Jak bylo uvedeno výše, problematika neoprávněné stavby je upravena v § 135c
obč. zák.; toto ustanovení dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o
vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno
zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by
šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není; rozhodnutí není
v rozporu s kritérii, uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
432/2002, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1373, ve kterém se uvádí:
„Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit s
přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci
této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby
nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu
hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník
stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda
vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak stavěl v dobré víře,
že mu pozemek patří. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou
ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití
stavby“. Odvolací soud se se všemi těmito kritérii vypořádal a jeho úvahy
nejsou zjevně nepřiměřené. Jestliže dovolatelé nesouhlasí se skutkovými
zjištěními odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů, jedná se o
nepřípustnou polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje
způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr.
Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu