21 Cdo 3323/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované E. a.s.,
zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.
zn. 10 C 224/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 6. května 2008 č.j. 23 Co 103/2008-74, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
9.282,- Kč k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 21.5.2007 žalovaná sdělila žalobci, že s ním \"s okamžitou
platností\" ruší podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pracovní
poměr a že mu současně dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) zákoníku práce. Důvod k oběma rozvázáním pracovního poměru spatřovala
v tom, že žalobce \"dne 20.4.2007 uskutečnil soukromou cestu do B. služebním
automobilem zn. A., černé barvy, reg. značky:, které bylo dne 22.4.2007 v B.
odcizeno, i když podle manažerské smlouvy uzavřené dne 17.10.2005 bylo
poskytnuto služební vozidlo pro výkon funkce generálního ředitele pouze pro
služební účely a nikoliv pro soukromé\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru a
výpověď z pracovního poměru, které dala žalovaná žalobci dopisem ze dne
21.5.2007, jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že není možné v jednom
dokumentu \"zaslat\" okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního
poměru s tím, že \"obě tyto možnosti ukončení pracovního poměru jsou vázány na
jeden a ten samý důvod\"; takový úkon je nejasný, a proto již z tohoto důvodu
neplatný. Žalobce současně popřel, že by se dopustil porušení pracovních
předpisů, neboť k soukromé cestě do B. služebním vozidlem, kde bylo vozidlo
odcizeno dne 22.4.2007, měl od předsedy představenstva žalované J. V. souhlas
ze dne 18.4.2007.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 24.10.2007 č.j. 10 C 224/2007-40
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 10.996,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování dovodil,
že žalobci byl dne 18.4.2007 předsedou představenstva J. V. udělen písemný
souhlas k použití služebního vozidla \"pro soukromé účely\" a že se proto
žalobce uskutečněním soukromé cesty tímto automobilem ve dnech 20.4. až
22.4.2007 nedopustil žádného porušení pracovních povinností. K námitce
žalované, že písemný souhlas nebyl udělen platně, neboť jej udělil předseda
představenstva samostatně a nikoliv nejméně dva členové představenstva, jak
předepisují stanovy žalované, soud prvního stupně dovodil, že jednání
statutárního orgánu akciové společnosti je \"sjednáno způsobem platným ve
vztahu ke třetím osobám a nikoliv k vlastním zaměstnancům\".
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.5.2008 č.j. 23 Co
103/2008-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.996,- Kč k
rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci
udělil tehdejší předseda představenstva žalované J. V. dne 18.4.2007
\"předchozí souhlas\" k \"použití služebního automobilu k soukromým účelům\" a
že \"autenticita tohoto souhlasu\" nebyla za řízení úspěšně zpochybněna. K
námitce žalované, že souhlas udělený pouze předsedou představenstva je
neplatný, neboť k platnosti \"právních úkonů členů statutárního orgánu bylo
třeba podpisů nejméně dvou členů představenstva\", odvolací soud uvedl, že \"je
třeba rozlišovat jednání právnické osoby navenek (vůči třetím osobám) a jednání
žalované dovnitř společnosti - vůči vlastním zaměstnancům\", a že pracovní
pokyny, tedy i výslovný souhlas nadřízeného s jednáním podřízeného zaměstnance,
nelze považovat za právní úkon směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního
vztahu a nelze proto na tento souhlas klást stejné požadavky, jako na platnost
právních úkonů směřujících ke vzniku, změně či zániku právního vztahu. Uzavřel,
že žalobce jednal s vědomím a souhlasem svého nadřízeného a že tedy nemohl svým
jednáním porušit \"pracovní kázeň\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí v
první řadě se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že by písemný souhlas
podepsaný J. V. byl udělen skutečně dne 18.4.2007, kdy je datován, a dovozuje v
tomto směru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť \"odvolací soud provedl zásadní dokazování
sám (důkazy výslechem žalobce, MUDr. K. K., T. M. a J. V.), z něhož dovodil
svůj závěr o časové autenticitě písemného souhlasu, aniž by zrušil rozhodnutí
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení\", a že \"žalované tak
byla odňata možnost napadnout opravným prostředkem rozhodnutí odvolacího soudu
z důvodu nesprávných skutkových zjištění\". Nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem spočívá podle žalované v tom, že žalobce mohl služební
automobil použít pro \"soukromé účely\", jen kdyby v tomto směru došlo ke změně
manažerské smlouvy, a že nebyl učiněn žádný platný právní úkon směřující k
takové změně. Souhlas s použitím služebního vozidla k soukromým účelům je
právním úkonem a nikoliv \"jakýmsi pracovním pokynem\". Předseda představenstva
J. V. navíc nebyl vůči žalobci v pozici nadřízeného vedoucího zaměstnance, když
ani nebyl zaměstnancem žalované; nemohl proto žalobci udílet pracovní pokyny.
Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání \"jako nedůvodné\" odmítl. Odvolací
soud v projednávané věci neprováděl rozsáhlé dokazování (vyslechl pouze tři
svědky při jediném jednání) a \"klíčový důkaz\" listinou o udělení souhlasu s
užíváním vozidla provedl soud prvního stupně. I když bylo v manažerské smlouvě
ujednání, že žalobci se \"poskytuje a hradí firemní vozidlo pro služební účely
\", nemusel být souhlas žalované s použitím služebního automobilu vyjádřen jen
ve formě změny manažerské smlouvy; z manažerské smlouvy vyplývá pouze to, že
žalobce nemá nárok na zapůjčení automobilu pro soukromé účely, a nikoliv rovněž
skutečnost, že \"by mu toto právo nemohlo být přiznáno\". Každý zaměstnavatel
jako vlastník může \"svolit s užitím automobilu určitým způsobem\" a tedy také
\"s užitím automobilu pro soukromé účely\". Podle názoru žalobce představuje
jednání obchodní společnosti vůči jejím zaměstnancům \"jednání uvnitř
společnosti\". Považuje-li žalovaná jednání předsedy představenstva vůči
žalobci za \"jednání navenek\", přehlíží přitom, že podle ustanovení § 191
obchodního zákoníku jsou oprávněni jednak navenek samostatně všichni členové
statutárního orgánu společnosti a omezení jednatelského oprávnění není účinné
vůči třetím osobám. Vzhledem k tomu, že žalobce nepoužil služební automobil k
soukromým účelům \"bez vědomí zaměstnavatele či proti jeho vůli\", nemůže v něm
spočívat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z
pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3
o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č.
130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Žalovaná ve svém dovolání namítá, že řízení před soudy je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [a uplatňuje tedy
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], neboť odvolací
soud provedl \"zásadní dokazování sám (důkazy výslechem žalobce, MUDr. K. K.,
T. M. a J. V.), z něhož dovodil svůj závěr o časové autenticitě písemného
souhlasu, aniž by zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení\". I kdyby snad odvolací soud doplnil dokazování o další důkazy
v rozporu s ustanovením § 213 odst.4 o.s.ř. (v ustanovení § 213 odst.4 o.s.ř.
se odvolacímu soudu ukládá, aby doplnil dokazování o účastníky navržené důkazy,
které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového
stavu věci, ledaže by mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a ledaže,
současně, ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno
žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, aniž by odvolacímu soudu zakazovalo
provést další důkazy, včetně rozsáhlého doplnění dokazování nebo dokazování ke
skutečnosti, k jejímuž prokázání dosud nebylo provedeno žádné dokazování nebo
zcela nedostatečné dokazování), nelze na základě uplatněného dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. činit závěr o zásadním významu
napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce byl s účinností ode dne 16.10.2005
jmenován generálním ředitelem žalované a že podle manažerské smlouvy ze dne
12.10.2005 se mu žalovaná \"pro výkon funkce\" zavázala mimo jiné \"poskytnout
a hradit firemní vozidlo pro služební účely\". Dopisem ze dne 21.5.2007
žalovaná rozvázala se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením podle
ustanovení § 55 odst.1 písm.b) zákoníku práce a výpovědí podle ustanovení § 52
písm.g) zákoníku práce; důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že služebním
automobilem vykonal soukromou cestu do B. (kde byl automobil dne 22.4.2007
odcizen), ačkoliv podle manažerské smlouvy mu byl poskytnut pouze pro služební
účely (výkon funkce generálního ředitele). K použití služebního vozidla pro
soukromé účely a k vycestování do zahraničí (na S.) na období od 20.4. do
22.4.2007 udělil žalobci souhlas předseda představenstva žalované J. V.
listinou ze dne 18.4.2007.
Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, jaký má
význam souhlas udělený členem kolektivního statutárního orgánu obchodní
společnosti (zaměstnavatele) zaměstnanci této společnosti k použití majetku
společnosti pro jeho vlastní (\"soukromé\") účely. Uvedená právní otázka dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem
k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru
obsažených v dopise žalované ze dne 21.5.2007 je třeba i v současné době
posuzovat - s ohledem na to, že dopis ze dne 21.5.2007 byl žalobci doručen
téhož dne - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č.
585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2007 (dále též
jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 55 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 52 písm.g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním mohl okamžitě
zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro
soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže
byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na
možnost výpovědi.
O povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem
vykonávané práci jde ve smyslu ustanovení § 55 odst.1 písm.b) a § 52 písm.g)
zák. práce nejen tehdy, ukládá-li ji zaměstnanci zákon nebo jiný obecně závazný
právní předpis. Zaměstnanci jsou povinni (mají právní povinnost) plnit závazky,
které jim vznikly - kromě kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu nebo pokynu
nadřízeného vedoucího zaměstnance - na základě pracovní smlouvy nebo jiné
smlouvy (dohody) uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; nesplnění
povinností z těchto smlouvou převzatých závazků (závazkových právních vztahů)
nepochybně představuje rovněž porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci a mohou být tedy důvodem
k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí.
Má-li být porušení povinnosti z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem
vykonávané práci (dále též jen \"pracovní povinnosti\") právně postižitelné
jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být
porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm.g) a § 55 odst.1
písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem,
závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní
povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně
závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti,
které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného
porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní
povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým
způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z
pracovního poměru [§ 55 odst.1 písm.b), § 52 písm.g) část věty před středníkem
zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z
pracovního poměru [§ 52 písm.g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně
závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm.g) části
věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy,
jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících
se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v
souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost
výpovědi.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy \"méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci\", \"závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci\" a \"porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem\"
definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu
zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout
při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k
funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k
době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k
tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon
zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu,
zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance
u něj nadále pokračoval.
V projednávané věci byl žalobce podle tzv. manažerské smlouvy účastníků ze dne
12.10.2005 oprávněn užívat osobní automobil, který mu byl \"poskytnut a
hrazen\" žalovanou, jen ke služebním účelům (pro výkon práce generálního
ředitele žalované). Použití automobilu k jinému (\"soukromému\") účelu by
nepochybně bylo porušení povinnosti, která pro žalovaného vyplývá z právních
předpisů (ze závazku z tzv. manažerské smlouvy) a která se vztahuje k žalobcem
vykonávané práci. Žalobce dovozuje své oprávnění užít služební automobil k
jinému (\"soukromému\") účelu (k cestě do B. ve dnech 20.4. až 22.4.2007) ze
\"souhlasu\", který mu udělil (v listině ze dne 18.4.2007) předseda
představenstva žalované J. V.
Projev vůle obsažený v listině ze dne 18.4.2007 je nepochybně právním úkonem
(ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku), neboť se jím založilo (mělo
založit) právo žalobce užít služební automobil k \"soukromému\" účelu. Vzhledem
k tomu, že se netýkal právního vztahu mezi účastníky při výkonu závislé práce
[žalobci jím bylo (mělo být) povoleno užít služební vozidlo k \"soukromým\"
účelům], nemohl tím být mezi účastníky založen vztah pracovněprávní povahy, ale
občanskoprávní vztah (§ 1 občanského zákoníku). Dovolatelce proto lze
přisvědčit v tom, že projev vůle předsedy představenstva žalované J. V.
obsažený v listině ze dne 18.4.2007 nebyl \"pracovním pokynem\" (pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance) a že představoval právní úkon, který mohl
být - za podmínek stanovených v zákoně - neplatným.
S názorem dovolatelky, že žalobce směl užít služební automobil k \"soukromým\"
účelům, jen kdyby došlo ke změně v ujednáních obsažených v tzv. manažerské
smlouvě, nelze souhlasit. Změna v obsahu tzv. manažerské smlouvy ze dne
12.10.2005 by měla význam tehdy, mělo-li tím být založeno \"obecné\" oprávnění
žalobce používat služební automobil k \"soukromým\" účelům (vždy, kdy by
žalobce hodlal bez souhlasu žalované automobil tímto způsobem využít). Kdyby
ovšem měl žalobce užít služební automobil k soukromým účelům toliko
\"jednorázově\", mohlo být takové oprávnění založeno i jinak než změnou tzv.
manažerské smlouvy.
V případě, že žalobce použil služební vozidlo ve dnech 20.4. až 22.4.2007 k
\"soukromým\" účelům na základě neplatného právního úkonu, lze učinit závěr, že
tím porušil svou pracovní povinnost, neboť k takovému nakládání se služebním
vozidlem neměl (platný) právní důvod. Na druhé straně ovšem nemůže zůstat
nepovšimnuto, že neplatnost právního úkonu nezpůsobil (nemohl výlučně způsobit)
žalobce a že předseda představenstva žalované o využití služebního vozidla pro
\"soukromé\" účely žalobce věděl a souhlasil s tím. I kdyby použil žalobce
vozidlo k \"soukromým\" účelům na základě neplatného právního úkonu, nemohl tím
porušit svou pracovní povinnost v takovém stupni intenzity, který by zakládal
důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.g) zák. práce
nebo dokonce k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55
odst.1 písm.b) zák. práce. Odvolací soud tedy - i když z nikoliv zcela
přiléhavých důvodů - dospěl v souladu se zákonem k závěru, že rozvázání
pracovního poměru obsažená v dopise žalované ze dne 21.5.2007 jsou neplatná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř.,
§ 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč [srov. § 7 písm.c), § 10 odst. 3, § 16
odst.1, § 17 písm.b) a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek
č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 7.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004
sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za
dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši
1.482,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů
řízení v celkové výši 9.282,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu