25 Cdo 84/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a)
nezletilého M. H., b) Ing. L. H., c) A. Č., d) M. Č., e) Má. Č., f) H. C.,
všech zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8,
Sokolovská 22, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, IČO
00064173, se sídlem Praha 10, Šrobárova 50, zastoupené JUDr. Miroslavem
Bartoněm, advokátem se sídlem Praha 2, Záhřebská 33, za účasti Kooperativy
pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8,
Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 371/2008, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012, č. j. 16 Co
265/2011-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č.j. 16 C
371/2008-169, ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 11. 4. 2001, č.j. 16
C 371/2008-172, a ze dne 1. 12. 2011, č.j. 16 C 371/2008-251, zamítl žalobu,
kterou se na žalované domáhal žalobce a) zaplacení 240.000,- Kč s
příslušenstvím a 5.952,- Kč měsíčně počínaje dnem 6. 6. 2008, žalobce b)
zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím a měsíčně 30.999,99 Kč s příslušenstvím
a 974,50 Kč s příslušenstvím a 174.306,- Kč s příslušenstvím, žalobce c)
zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, žalobce d) zaplacení 240.000,- Kč s
příslušenstvím, žalobce e) zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím a žalobce
f) zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení uvedených částek jako pozůstalí po A. H. (dále
jen „poškozená“), která zemřela dne 7. 9. 2006 po porodu žalobce a) v žalované
nemocnici. Uváděli, že postup lékařů žalované v průběhu těhotenství a zejména
bezprostředně po porodu nebyl na stanovené odborné výši (lege artis) a toto
pochybení bylo v příčinné souvislosti se smrtí poškozené. Soud vyšel ze
znaleckých posudků, podle nichž v rámci předporodní péče byla u poškozené
zjištěna výrazná hypertenze, proto měly být kontroly až do hospitalizace
častější, znalci však konstatovali, že pouze toto pochybení není v příčinné
souvislosti s úmrtím poškozené. Ta byla hospitalizována po kontrole 4. 9. 2006,
následující den byl proveden porod císařským řezem. Soud ze znaleckých posudků
zjistil, že všechna následující léčebná péče byla v souladu se stavem
současného poznání a vědy. Soud poukázal na skutečnost, že z kontrolních
vyšetření před hospitalizací nebylo možno nastalé zdravotní komplikace
předpovědět. Pokud byly ve zdravotní péči znaleckou komisí žalované zjištěny
určité nedostatky, neobsahovalo podle soudu toto vyjádření hodnocení, zda jsou
v příčinné souvislosti s úmrtím poškozené. Na základě provedených důkazů
uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi postupem při léčebné péči
o poškozenou a jejím úmrtím, a to v předporodní ani poporodní fázi. Odpovědnost
žalované za vzniklou škodu nebylo možné dovodit podle § 420 obč. zák. ani ve
spojení s § 415 obč. zák., jelikož na nastalé komplikace lékaři reagovali
okamžitě a snažili se je řešit provedením porodu císařským řezem, dále péčí,
léčením a provedením dalších chirurgických zákroků pro záchranu života
poškozené.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2012,
č. j. 16 Co 265/2011-370, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujících usnesení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud doplnil dokazování, zejména výslechy pověřených zpracovatelů znaleckého
posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, znaleckým posudkem Lékařské fakulty UK v
Plzni, a důkazy listinami o průběhu předporodní a poporodní péče o poškozenou.
Konstatoval, že existence škody na zdraví je nepochybná, znalci se shodli i na
určitých pochybeních při léčbě zakládajících postup „non lege artis“,
spočívající v nedostatečně vedené dokumentaci, v delších intervalech mezi
závěrečnými předporodními prohlídkami pacientky a konečně i v tom, že při
poporodní péči nebylo včas k dispozici hemokoagulační vyšetření, které
signalizovalo počínající rozvoj diseminované intravaskulární koagulace (dále
jen „DIC“). Rozhodující pro zamítavé rozhodnutí však podle odvolacího soudu
bylo, že ani v případech, kdy bylo zjištěno, že postup lékařů byl „non lege
artis“, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi takovým chybných postupem a
úmrtím poškozené. Ze znaleckých posudků totiž nevyplynulo, že by včasnější
poslední návštěvy ve zdravotnickém zařízení a dřívější hospitalizace poškozené
škodě na zdraví zabránily. Zástupci obou znaleckých ústavů konstatovali, že lze
pouze spekulovat, zda by léčba vycházející z včas dodaných vyšetření měla jiný
průběh či výsledek. Znaleckými posudky bylo poukázáno na velmi prudký rozvoj
DIC, jejíž možná existence byla naznačena již předchozími vyšetřeními, čemuž
byla přizpůsobena i zvolená léčba, při níž byly využity dostupné možnosti
včetně velmi drahého léku Novosevenu. Oba znalecké ústavy zdůraznily závažnost
tohoto onemocnění, které při dodržení všech doporučených postupů vycházejících
z nynější úrovně lékařské vědy často končí smrtí. Odvolací soud v této
souvislosti uzavřel, že příčinná souvislost zde zůstává pouhou neprokázanou
možností, když při léčbě poškozené k zásadním pochybením lékařů žalované
nedošlo, a pokud byla určitá pochybení zjištěna, nejsou tato pochybení v
příčinné souvislosti se smrtí poškozené. Příčinnou souvislost nepotvrdil ani
žalobci předložený posudek slovenského lékaře MUDr. Š.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost opírají o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítají vadu řízení,
spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení, když klíčové
důkazy – výslechy znalců byly provedeny až v odvolacím řízení, a žalobci
nemohli na takto zjištěné skutečnosti adekvátně reagovat novými návrhy a
tvrzeními z důvodu zákazu novot s výjimkami uvedenými v ustanovení § 205a o. s.
ř. Poukázali na nesprávnost postupu odvolacího soudu, který se nezabýval
znaleckým posudkem MUDr. Š. a označil jej za problematický, a to s ohledem na
cizozemský původ znalce, přestože tento důkaz byl odvolacím soudem připuštěn a
v řízení proveden. Dovolatelé se dále domnívají, že poskytování zdravotnické
péče žalovanou má provozní povahu, proto měla být celá věc posuzována podle
ustanovení § 420a obč. zák. jako škoda vzniklá provozní činností, přičemž
žalovaná neprokázala taxativně uvedený důvod pro zproštění odpovědnosti za tuto
škodu podle § 420 odst. 3 (správně § 420a odst. 3) obč. zák. Dovolatelé
navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde
(odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem
vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal
ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené
rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je
tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále
použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázka aplikace § 420a obč. zák. namísto § 420 obč. zák., předložená
dovolateli, není zásadního právního významu, neboť je odvolacím soudem vyřešena
správně a v souladu s dosavadní judikaturou.
Objektivní odpovědnost za škodu podle § 420a obč. zák. se vztahuje na škodu
způsobenou provozní činností, tj. činností, která má provozní povahu, nebo věcí
použitou při této činnosti, popř. fyzikálními, chemickými, popřípadě
biologickými vlivy provozu na okolí. Aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v
dané věci v úvahu, neboť podle skutkových tvrzení žaloby příčinou úmrtí
poškozené měla být předporodní či poporodní zdravotní péče, která byla
poškozené v zařízení žalované poskytnuta, mělo tedy jít o následek provedených
lékařských zákroků a nikoliv o následek činnosti, kterou lze ve smyslu tohoto
ustanovení považovat za „provozní“, tedy o škodu způsobenou samotným
provozováním nemocnice (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo
3, ročník 1997, str. 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 4758/2008).
Námitka chybného procesního postupu odvolacího soudu, který doplnil
dokazování soudu prvního stupně o výslechy zpracovatelů znaleckých posudků, což
mělo vést k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, je uplatněním dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je (nepředstavuje-li
současně otázku zásadního právního významu, tj. nejde o sporný výklad
procesního předpisu) dovolacím důvodem nezpůsobilým založit přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam tato otázka
nemá již proto, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) ani ústavně
zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 31,
pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS
2826/07). Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005
nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit,
nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování
doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze,
zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za
účelem jejich provedení rozhodnutí soudu první stupně podle ustanovení § 219a
odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy
neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a není tedy v rozporu se zákonem postup
odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování
ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 19. 12.
2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011).
Zjevně nepřípadná je i námitka dovolatelů, že při rozhodování věci nebyl
zohledněn znalecký posudek MUDr. Š. ze Slovenska, a proto zásadní právní význam
nemá ani dovolateli formulovaná otázka „relevance důkazu posudkem znalce
vykonávajícího svou činnost v jiné zemi EU, zejména za situace, pokud tento
důkaz byl soudem připuštěn a v řízení proveden“. Odvolací soud se k závěrům
vyplývajícím z uvedeného posudku vyjádřil a uzavřel, že tento posudek především
neodpověděl na klíčovou otázku, tedy zda a jak se určitá pochybení podílela na
vzniklé škodě na zdraví. Pouze v reakci na námitku neobjektivnosti posudků
všech lékařů z České republiky a požadavek žalobců na vyžádání posudku ze
zahraničí odvolací soud konstatoval „problematičnost“ odborného vyjádření z
ciziny s odůvodněním, že takové vyjádření nesplňuje náležitosti znaleckého
posudku dle českého práva a zejména úroveň odborné lékařské péče je třeba vždy
posuzovat ve vztahu ke standardům stanoveným odbornými společnostmi v ČR. Tento
závěr v obecné rovině nelze považovat za iracionální a především – jak již bylo
řečeno – nebyl pro odvolací soud překážkou, aby se předloženým odborným
vyjádřením slovenského lékaře zabýval a v rámci provedeného dokazování je
hodnotil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci
nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované a vedlejšímu
účastníkovi žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu