23 Cdo 2433/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
JUDr. R. H., proti žalovanému Ing. R. M.,zastoupenému Mgr. Ing. A. T.,
advokátem, o zaplacení částky 2,429.723,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 178/96, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2008, č. j. 28 Co
7/2007-405, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2008, č. j. 28 Co
7/2007-405, se ve výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 31. ledna 2006, č. j. 44 C 178/96-225, ve výroku pod bodem
I co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1,880.936,40 Kč s úrokem
z prodlení ve výši 13,54 % p. a. z této částky za dobu od 1. 11. 1996 do
zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení pod body V, VI a VII,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 44 C 178/96-225,
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1,155.632,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 7. 9. 1991 do zaplacení, částku 200.117,- Kč
s úrokem z prodlení ve výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 25. 10. 1991 do
zaplacení, částku 625.570,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % p. a. (0,05 %
denně) od 1. 4. 1993 do zaplacení a částku 433.075,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši 18 % p. a. (0,05 % denně) od 20. 7.1993 do zaplacení (výrok pod bodem I),
v částce 15.325,- Kč řízení zastavil (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a vydal předběžné opatření, jímž
uložil žalovanému složit do úschovy u soudu částku 1,500.000,- Kč. Žalobce, jako právní nástupce švýcarské kolektivní společnosti O., V. & S. (dále též jen „O.“), jímž se měl stát na základě smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 3. 2. 1994, se po částečném zpětvzetí žaloby co do částky
15.325,- Kč domáhal po žalovaném zaplacení částky 2,429.723,- Kč s úrokem z
prodlení, z čehož částku 1,155.632,- Kč požadoval za zboží od společnosti F. T. Ltd., H. (dále též jen „F.“), jež společnost O. dodala žalovanému, a částku
200.117,- Kč za zboží od švédské firmy P., dodané žalovanému touto společností. Další částku 625.570,- Kč (z původně uplatněných 640.899,- Kč) žalobce
požadoval z titulu půjčky poskytnuté žalovanému společností O. dne 28. 5. 1991
ve výši 30.000,- DEM a částku 433.075,- Kč z titulu půjčky poskytnuté mu dne
19. 7. 1991 ve výši 20.000,- DEM. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že O., jež byla založena za účelem
obchodování s elektronikou s obchodními partnery v Č. r., byla při dodávkách
smluvním partnerem žalovaného a že žalovaný a jeho firma I.byl smluvním
partnerem odběratelů v Č. r., v některých případech působil jako organizátor. Žalovaný sháněl odběratele, firma následně objednala zboží, které zaplatila ze
svého účtu, o zisk se dělily obě strany, tj. O.a žalovaný. Svědek (zřejmě Dr. V.) uvedl, že oni přesně nevěděli, komu bylo zboží prodáno, to věděl žalovaný. Žalovaný, který rozuměl problematice, zajišťoval objednávky u českých
odběratelů, které předal svědkovi, a to společnosti O.. Ta zboží objednala,
zajistila platbu z jejich účtu a zaplacené zboží bylo dodáno žalovanému. Žalovaný si pro zboží jezdil do Vídně, kde je přebíral, následně se počítače
konfigurovaly a rozvážely českým zákazníkům. Na základě objednávky žalovaného
O. objednala, zaplatila a žalovanému dodala zboží společnosti F., jež bylo
převzato od spediční firmy R. Q. S., V., dne 29. 7. 1991; k dodanému zboží
vystavila fakturu splatnou dne 6. 9. 1991 na částku 83.123,20 CHF (93.396,85
DEM), což v přepočtu z DEM činilo 1,635.378,80 Kč, v přepočtu z CHF 1,659.139,-
Kč. Po vyrovnání části ceny dobropisem ve výši 26.686,- DEM zůstalo k úhradě
66.710,85 DEM, což ke dni splatnosti činilo 1,168.106,90 Kč, ze strany
žalovaného neuhrazených (žalobce požadoval částku 1.155.632,- Kč, tedy méně). Na základě objednávky žalovaného ze dne 17. 9. 1997 objednala O.zboží firmy P.,
které zaplatila, žalovanému dodala a fakturovala mu ho fakturou v částce
11.552,- DEM splatnou 24. 10. 1991, což představuje 203.779,04 Kč. Též tato
částka, z níž žalobce požaduje 200.117,- Kč, zůstala neuhrazena. Soud prvního stupně dále zjistil, že O. poskytla žalovanému dne 19. 7. 1991
půjčku ve výši 20.000,- DEM s úrokem ve výši 10,5 % splatnou dne 19. 7. 1993 ve
výši 25.000,- Kč a že „ke dni vrácení půjčky“ šlo o částku 434.150,- Kč, z níž
žalobce požaduje 433.075,- Kč. Dne 28. 3. 1991 Oekotac poskytla žalovanému
půjčku ve výši 30.300,- DEM s úrokem ve výši 10,5 % splatnou dne 31. 3.
1993,
což ke dni splatnosti činí žalobcem požadovanou částku 625.570,- Kč (po
zpětvzetí žaloby co do částky 15.325,- Kč). Námitku promlčení uplatněnou žalovaným shledal soud prvního stupně nedůvodnou a
uplatněné nároky po jejich posouzení podle ustanovení upravujících kupní
smlouvu v § 409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a
smlouvu o půjčce v § 657 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
posoudil jako opodstatněné. Úrok z prodlení přiznal podle ustanovení § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora označeným rozsudkem řízení
zastavil co do úroku z prodlení ve výši 18 % p. a. z částky 15.325,- Kč od 1. 4. 1993 do zaplacení (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
částku 1,880.936,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,54 % p. a. z této částky
za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), a ve výroku pod bodem
I co do částky 296.204,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za dobu
od 1. 11. 1996 do zaplacení, co do částky 33.353,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši 4,46 % p. a. za dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení, co do částky 117.285,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za dobu od 1. 11. 1996 do
zaplacení, co do částky 86.615,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,46 % p. a. za
dobu od 1. 11. 1996 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 18 % z částek
1,155.632,- Kč od 7. 9. 1991, 200.117,- Kč od 25. 10. 1991, 625.570,- Kč od 1. 4. 1993, 433.075,- Kč od 20. 7. 1993, vždy do 31. 10. 1996, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok pod bodem
III). Rozsudek soudu prvního stupně změnil též ve výroku o předběžném opatření
tak, že návrh na předběžné opatření zamítl (výrok pod bodem IV), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body V až VII). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami a výslechem žalovaného a
svědka Dr. K. V. vzal za prokázané z obsahu faxu žalovaného ze dne 19. 9. 1991,
určeného Dr. V.a odkazujícího na fax určený společnosti P, že zboží o ceně
34.600,- SEK objednal u společnosti P. žalovaný; z tohoto faxu ani z
objednávky podle jeho mínění nevyplývá, že by tak žalovaný činil pro jiného
než pro sebe. Z přednesu žalovaného a z výpovědi svědka Dr. V.odvolací soud
zjistil, že toto zboží bylo do tehdejší Č. dodáno. Na základě tohoto pak
dovodil, že smluvní vztah týkající se zboží označeného v uvedené objednávce
žalovaného vznikl mezi žalovaným a společností P. Za toto zboží dodané do
Č.zaplatila této společnosti za žalovaného na základě dohody s ním společnost
O.částku 9.626,75 DEM. Za situace, že žalovaný nezaplatil za předmětné zboží
ani společnosti O., ani společnosti P., přijal na úkor společnosti O., jež
plnila dodavateli P. za něj, bezdůvodné obohacení, a to ve výši takto zaplacené
částky v DEM, jíž odpovídá částka 166.764,23 Kč. Zboží od společnosti F.
(součástky pro počítače) o celkové ceně 44.160,- USD
podle zjištění odvolacího soudu „reálně“ převzal žalovaný, uvedenou cenu
zaplatila dodavateli společnost O. Podle názoru odvolacího soudu v tomto
případě nelze z provedených důkazů učinit jednoznačný závěr, zda zboží
objednala společnost O. či žalovaný a kdo byl tedy smluvním partnerem
společnosti F. tento závěr však není zásadní za situace, kdy žalovaný zboží
převzal a kdy za ně dodavateli zaplatila společnost O.. Poněvadž žalovaný za
toto zboží nezaplatil ani jeho dodavateli společnosti F., ani společnosti O.,
přijal podle závěru odvolacího soudu bezdůvodné obohacení, které je povinen
vrátit. Při určení jeho výše odvolací soud vycházel z částky, kterou společnost
O. zaplatila dodavateli a jíž při přepočtu kurzů odpovídá částka 1,321.708,80
Kč. Po snížení o částku 462.281,60 Kč, odpovídající dobropisované částce
26.686,- DEM, tak výše bezdůvodného obohacení činí 859.427,320 Kč. Odvolací soud vzal dále za prokázané, že společnost O. zaplatila žalovanému dne
28. 5. 1991 částku 25.000,- SFR a dne 19. 7. 1991 částku 20.000,- DEM, přičemž
podle jeho názoru provedené důkazy nedovolují přijmout závěr, že tyto částky
byly na účet žalovaného poukázány z titulu půjček (jak tvrdí žalobce), a
nedovolují přijmout ani závěr, že tyto částky náležely žalovanému z titulu
vyúčtování společného obchodování (jak v rámci své procesní obrany tvrdí
žalovaný). Na základě toho odvolací soud uzavřel, že přijetí uvedených částek
představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, získané na úkor společnosti O. plněním bez právního důvodu, které je povinen jí vydat, a to – po provedení
kursovního přepočtu - ve vztahu k prvé z uvedených plateb ve výši 508.285,- Kč
a ve vztahu ke druhé ve výši 346.460,- Kč. Vzhledem k tomu, že spor vznikl mezi zahraniční společností a žalovaným jako
tuzemským podnikatelem, odvolací soud s poukazem na zákon č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním, aplikoval při právním posouzení věci
ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním
styku (zákoník mezinárodního obchodu, dále též jen „ZMO“), a to ustanovení §
703 odst. 1, z něhož vyplývá povinnost vydat majetkový prospěch získaný bez
právního důvodu, a ustanovení § 76 a § 82, upravujících promlčení a stanovící
tříletou obecnou promlčecí dobu, z nichž dovodil, že žádný z posuzovaných
nároků, uplatněných žalobou podanou dne 24. 2. 1994, není promlčen. Úroky z
prodlení odvolací soud přisoudil žalovanému s poukazem na ustanovení § 229 a §
231 ZMO s tím, že počátek prodlení je třeba vztáhnout až k okamžiku doručení
žaloby, tj. ke dni 31. 10. 1996, neboť žalobce neprokázal doručení faktur. Výši
úroku určil s poukazem na ustanovení § 231 odst. 2 ZMO na základě statistických
údajů zveřejňovaných Českou národní bankou, podle nichž výše úroků
poskytovaných bankami v Č. r.činila k prvnímu dni prodlení žalovaného 12,54 %,
a dovodil, že žalobci náleží úrok z prodlení v sazbě o 1 % vyšší, tedy v sazbě
13,54 %.
Rozsudek odvolacího soudu v přisuzujícím výroku pod bodem II napadl žalovaný
dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež
odůvodnil tak, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění,
které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, ohlásil tedy všechny zákonem stanovené dovolací důvody (§ 241a
odst. 2 písm. a), § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.). V mimořádně obsáhlém (čtyřicetistránkovém) dovolání žalovaný především vytkl
odvolacímu soudu, že v otázce výše úroků z prodlení sice odkázal na ustanovení
§ 231 ZMO, ve skutečnosti však podle tohoto ustanovení nepostupoval a vyšel z
průměru úrokových sazeb klientských úvěrů uvedených v databázi ČNB. Nejedná se
tedy o zákonnou sazbu, a dokonce ani o sazbu jednotnou; v té době žádná úřední
či zákonná eskontní sazba ve smyslu § 231 ZMO neexistovala, podle tohoto
ustanovení tedy mohly být úroky z prodlení stanoveny nejvýše 6 % p. a. Odvolací
soud ostatně ignoroval speciální úpravu úroků z prodlení stanovenou v § 711
ZMO, podle níž pokud obohacený o bezdůvodném obohacení nevěděl, platí pro
stanovení výše úroku ustanovení § 428 ZMO, které stanoví sazbu ještě nižší.
Nesprávné právní posouzení spatřoval žalovaný též v tom, že odvolací soud
nesprávně posoudil charakter vztahů mezi žalobcovým právním předchůdcem,
žalovaným a dodavatelem zboží, nezkoumal, zda skutečně došlo k obohacení
žalovaného, a nezohlednil rozdíly mezi současnou úpravou bezdůvodného obohacení
a úpravou dle ZMO. V otázce zboží od dodavatele P. žalovaný poukázal na to, že v průběhu řízení
opakovaně zpochybnil pravost listin, z nichž odvolací soud vycházel, tj. objednávky, faxu ze dne 19. 9. 1991 a příkazu k úhradě ze dne 17. 9. 1991. Listiny byly předloženy pouze v kopiích, u údajné objednávky neodpovídá údaj o
počtu stránek faxu, listina postrádá čísla faxu, ze kterého byla odeslána a na
který byla poslána, a chybí datum a identifikační číslo faxu, z listiny tedy
nelze dovodit, že by žalovaný sám objednával zboží u společnosti P.. Závěr
odvolacího soudu, že dne 17. 9. 1991 objednal zboží u této společnosti a dne
19. 9. 1991 požádal O. o zaplacení zboží, též pomíjí, že O. dala dle příkazu k
úhradě pokyn k zaplacení již dne 17. 9. 1991. Tato skutečnost podle dovolatele
svědčí o tom, že zboží objednal nikoliv on, nýbrž společnost O., a je tedy
nesprávný jak závěr odvolacího soudu o existenci závazkového vztahu mezi ním a
společností P., tak též navazující závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného; za zboží byl společnosti P. povinen zaplatit žalobcův právní
předchůdce a platbou nedošlo ani k újmě na jeho straně, ani k obohacení na
straně žalovaného. Žalovaný podrobil kritice též posouzení odvolacího soudu, jenž bezdůvodné
obohacení nedovozuje z toho, že obdržel plnění bez právního důvodu, nýbrž že
žalobcův právní předchůdce plnil za něho, co měl plnit sám. Poukázal na to, že
ZMO neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 454 obč. zák., a vyjádřil názor,
že neexistuje obecná povinnost vydat bezdůvodné obohacení, která by dopadala na
ty případy, které nelze podřadit pod některou ze speciálních skutkových podstat
uvedených v zákoně. Jestliže napadené rozhodnutí postrádá odkaz na příslušnou
skutkovou podstatu, není podle jeho názoru řádně odůvodněno. K závěru
odvolacího soudu o dodání tohoto zboží do Č. zdůraznil, že vyslovil pouze
domněnku, že zboží mohlo být dodáno některému z partnerů společnosti O., jemu
však zboží dodáno nebylo, ani mu za ně nikdo neplnil. Vytkl odvolacímu soudu,
že nezohlednil rozdíl mezi nároky z titulu závazkového vztahu a z titulu
bezdůvodného obohacení; pro závěr o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor O. by muselo být prokázáno, že zboží bylo dodáno žalovanému, aniž by k dodání
existoval právní důvod v podobě smlouvy mezi žalovaným a žalobcovým právním
předchůdcem, a že společnosti O. nebylo za zboží zaplaceno nejen žalovaným, ale
ani konečným příjemcem dodávky. V případě dodávky od společnosti P. však nebylo
prokázáno a ostatně ani tvrzeno, že by žalovaný získal jakýkoliv prospěch. Ve věci zboží od F.
žalovaný vytkl napadenému rozhodnutí absenci údaje, z čeho
odvolací soud dovodil závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, a dodal, že mělo-
li jít i v tomto případě o plnění za jiného, platí i pro něj příslušná
argumentace použitá ohledně zboží od společnosti P.. Zdůraznil, že nejde o
bezdůvodné obohacení, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení
zákona nebo je-li založena smluvně, a že samotná skutečnost, že převzal zboží,
neznamená, že na něho přešlo vlastnické či jiné majetkové právo. Argumentoval,
že zboží převzal v souladu s dohodou se společností O. za účelem jeho kontroly,
jako mnohokrát předtím, samotným aktem převzetí zboží tedy ničeho nenabyl a
zboží si neponechal, nemohlo tedy dojít k jeho bezdůvodnému obohacení. Za
situace, kdy odvolacímu soudu není zřejmé, kdo zboží u F. objednal, kdo měl být
konečným zákazníkem a kdo měl za zboží zaplatit, postrádá podle jeho názoru
závěr o jeho bezdůvodném obohacení racionální odůvodnění. S poukazem na žalobcova tvrzení v jeho podání ze dne 15. 3. 2004 a v závěrečném
návrhu ze dne 14. 11. 2005 žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že
neprokázal, že dodávka F. byla určena pro společnost B. a. s. a byla součástí
zakázky mezi touto společností a společností O., a že též neprokázal, komu
zboží dále dodal. Z žalobcových tvrzení podle jeho názoru vyplývá, že veškeré
zboží bylo dodáno společnosti B., žalovaný se tedy nemohl obohatit tím, že by
si zboží ponechal. Tvrdil-li ostatně žalobce, že žalovaný si objednal pouze
část zboží, pak bylo nutno stanovit, jaké konkrétní položky zboží si měl
žalovaný u O. objednat; bez toho postrádají závěry odvolacího soudu o výši
bezdůvodného obohacení odůvodnění. Ve vztahu k tvrzeným půjčkám žalovaný argumentoval, že nebylo vyvráceno, že by
mu prostředky náležely z titulu jeho odměny za činnost vykonávanou pro
žalobcova právního předchůdce, a vytkl odvolacímu soudu, že se jeho argumentací
blíže nezabýval, třebaže žalobce sám potvrdil, že mu byla za jeho činnost
odměna poskytována. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
515/2001, jež podle jeho názoru řeší situaci, kdy soud musel rozhodovat pouze
na základě rozdílných tvrzení účastníků řízení. Zdůraznil, že spolu s žalobcem
od počátku tvrdili, že plnění bylo poskytnuto oprávněně, a lišili se pouze
uváděným právním důvodem. Jestliže za této situace žalobce neprokázal právní
důvod poskytnutí plnění, měla být žaloba zamítnuta, i kdyby žalovaný nic k
právnímu důvodu netvrdil, tím spíše za stavu, kdy důvod přijetí prostředků
uvedl. Argumentoval, že podle „rozhodnutí R 1/1979“ je na vrácení poskytnutého
plnění jako plnění bez právního důvodu nárok jen tehdy, jestliže ten, kdo
plnil, neměl vědomost o tom, že není povinen plnit, anebo že ten, komu plní,
není oprávněn plnění přijmout, jinak by se totiž soud musel zabývat otázkou,
zda mezi účastníky nedošlo např. ke skrytému darování, které by bylo právním
důvodem plnění a vylučovalo by nárok na jeho vrácení z titulu neoprávněného
majetkového prospěchu.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit též tím, že jeho
rozhodnutí ohledně všech uplatněných nároků vychází z jiného skutkového
základu, než jak byl tvrzen žalobcem, aniž došlo ke změně žaloby, v rozporu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. Odon 30/94/Fa, podle jehož závěrů požaduje-li žalobce, aby mu soud přiznal
požadované plnění na základě uzavřené smlouvy, nemůže mu soud toto plnění
přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by došlo ke změně žaloby. Žalovaný též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2502/2000
vyjádřil přesvědčení, že rozporná tvrzení žalobce ohledně nároků původně
tvrzených v žalobě o tom, kdo objednal zboží u společnosti P. a kdo objednal a
pro koho byla určena dodávka od F., znamenají změnu žaloby a že v důsledku
nesprávného postupu soudu, který nerozhodl o změně žaloby, byla nesprávně
posouzena námitka promlčení, neboť nároky, jak byly vymezeny pozdějšími
tvrzeními žalobce a na základě nichž rozhodoval odvolací soud, byly uplatněny
po uplynutí promlčecí doby. Dovolatel rovněž namítl, že na žalobce nebyly pro
neurčitost smlouvy o postoupení pohledávek platně převedeny nároky, jež byly
uplatněny, a již vůbec na něho nebyly převedeny ty nároky, jež mu byly přiznány
odvolacím soudem. Vedle toho, že vydal rozhodnutí ve věci, aniž rozhodl o změně žaloby, měl
odvolací soud zatížit řízení vadami též tím, že porušil zásadu
dvouinstančnosti. Žalovaný s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000
argumentoval, že pokud soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru
nezjišťoval, zda žalovaný získal majetkový prospěch a v jaké výši, zda zboží
převzal a zda si je ponechal či kdo byl konečným zákazníkem, měl odvolací soud,
z pohledu jehož skutkových a právních závěrů byly tyto skutečnosti významné,
rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť není přípustné, aby odvolací soud
nahrazoval funkci soudu prvního stupně a prováděl dokazování fakticky všech
skutečností podstatných pro rozhodnutí, a to i takových, kterými se soud
prvního stupně nezabýval. Dovolatel též odvolacímu soudu vytkl, že si neopatřil
rovnocenný podklad pro vlastní skutková zjištění, neboť nezopakoval výpovědi
řady svědků, zejména výpověď A.K., autorky faxu, který považoval za jeden z
rozhodujících důkazů, a rovněž Ing. K.a F. C., zaměstnanců společnosti B.,
jejichž výpovědi by vzhledem k právnímu hodnocení situace odvolacím soudem
mohly být zásadní. Konečně pak dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že účastníky
řádně nepoučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. s ohledem na to, že uplatněné
nároky posoudil jako nároky z bezdůvodného obohacení; podle jeho názoru
neobstojí poukaz na poučení poskytnuté účastníkům soudem prvního stupně, neboť
to se týkalo pouze údajných půjček. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu, tak též rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Zdůraznil,
že dovolání směřuje toliko do výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud se s
uplatňovanými námitkami vypořádal. Odmítl argumentaci žalovaného týkající se
promlčení uplatněných nároků s tím, že i v případě právní relevance této
argumentace by byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, event. se
zásadami poctivého obchodního styku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je
přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]
Napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je výrokem potvrzujícím, proti němuž
je dovolání přípustné za podmínek stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Dovolatel se tedy mýlí v názoru, že dovolání je přípustné (též)
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V posuzované se však jedná o
případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí druhým a soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí (v zamítavém
rozsudku ze dne 23. května 1997, č. j. 44 C 178/96-52), jsa vázán právním
názorem odvolacího soudu (v otázce, zda plnění uplatněné z titulu smluvního
závazku lze beze změny žaloby přiznat z titulu bezdůvodného obohacení),
vysloveným v jeho kasačním usnesení ze dne 31. května 2000, č. j. 28 Co
573/97-73. Dovolání tedy v posuzované věci přípustné je. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolání je důvodné, byť nikoliv všem z uplatněných dovolacích námitek lze
přisvědčit. Především je třeba zdůraznit, že správnost aplikace zákoníku mezinárodního
obchodu na posuzované vztahy nebyla dovoláním zpochybněna, není tedy otevřena
dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání z tohoto
předpisu bez dalšího vychází. Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že zákoník mezinárodního obchodu
neumožňuje přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Ze samotné skutečnosti, že zákoník
mezinárodního obchodu neupravuje pro takový případ speciální skutkovou
podstatu, tak jak je obsažena v ustanovení § 454 obč. zák., nelze takový závěr
dovodit. Mechanické srovnání obou předpisů neobstojí; nelze přehlédnout, že
úprava bezdůvodného obohacení v zákoníku mezinárodního obchodu je do značné
míry koncipována jinak, než je tomu v občanském zákoníku. Zatímco občanský
zákoník zvolil úpravu podrobnější a v § 451 odst. 2 a § 454 stanoví celkem pět
skutkových podstat bezdůvodného obohacení, zákoník mezinárodního obchodu zná
toliko dvě – majetkový prospěch získaný bez právního důvodu (§ 703 odst. 1) a
majetkový prospěch, jehož právní důvod dodatečně zanikl (§ 703 odst. 2), a
oproti občanskému zákoníku neobsahuje speciální ustanovení o vrácení vzájemného
plnění z neplatné smlouvy (srov. § 457 obč. zák.). Na druhou stranu ZMO v rámci
úpravy bezdůvodného obohacení stanoví nároky ze zpracování cizí věci (srov. §§
704 a 706), které občanský zákoník upravuje v rámci úpravy vlastnického práva
(srov. § 135b), a nároky ze sloučení či smísení cizí věci s věcmi vlastními (§§
705 a 706), jejichž výslovnou úpravu občanský zákoník nezná vůbec. Zásada, že
kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, patří mezi
principy imanentní právnímu řádu demokratického státu a platí tedy v
soukromoprávních vztazích zcela obecně, též ve vztazích podléhajících režimu
ZMO, byť ji tento zákon výslovně nedeklaruje, tak je tomu v ustanovení § 451
odst. 1 obč. zák. O obohacení jde z povahy věci nejen tehdy, jestliže došlo ke
zvýšení aktiv, nýbrž též v případě, že došlo ke snížení pasiv, resp. že se
majetek nesnížil, ač se snížit měl. Právě o takovou situaci se jedná u toho, za
nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám; takové plnění není přitom ničím
jiným než zvláštním případem plnění bez právního důvodu. Dojde-li proto k
plnění za jiného ve vztazích podléhajících režimu ZMO, jenž nezná speciální
skutkovou podstatu pro takový případ, je třeba aplikovat jeho ustanovení § 703
odst.
1, podle něhož kdo získá majetkový prospěch bez právního důvodu, je
povinen vydat to, oč byl obohacen, tomu, z jehož majetku získal majetkový
prospěch. Odvolací soud takto postupoval a v této otázce je tedy dovoláním
zpochybněné právní posouzení správné. Zároveň lze jako nedůvodnou posoudit
dovolací námitku vytýkající napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů, neboť odvolací soud označil konkrétní právní normu, kterou
aplikoval. Dovolací námitka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného
skutkového základu, než jak byl vymezen žalobou, není kritikou nesprávného
právního posouzení, jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž se jí (podle obsahu)
namítá vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; odvolacímu soudu
je vytýkáno, že v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. překročil žalobní návrh a přisoudil žalobci něco jiného, než čeho se
domáhal. Tato námitka opodstatněná je, byť pouze ve vztahu k té části
napadeného rozhodnutí, jež se týká dodávek zboží, neboť neobstojí odkaz na
závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 1995, sp. zn. Odon 30/94/Fa, a ze dne 14. května 2003, sp. zn. 32 Odo 100/2003. Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a
přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže
řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V tomto ustanovení, jež
stanoví vázanost soudu žalobou, se promítá dispoziční zásada, jíž je občanské
soudní řízení sporné ovládáno. Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného
skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje
uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení (srov. § 79 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumí údaje nutné k tomu, aby
bylo zřejmé, o čem a na jakém podkladu má soud rozhodnout; žalobce proto musí v
žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě
uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1995, sp. zn. 2 Cdon 245/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4). Právní kvalifikace nároku v žalobě být uvedena nemusí, a pokud ji žalobce
uvede, není pro soud závazná a je tudíž nerozhodná též z hlediska vymezení
předmětu řízení (na vymezení předmětu řízení se nepodílí). V rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu se proto nakonec prosadil názor (odlišný od názoru vysloveného
v dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích), že žalobci domáhajícímu se plnění ze
smlouvy může soud, shledá-li smlouvu neplatnou, přiznat beze změny žaloby
(srov. § 95 odst. 1, větu první, o. s. ř.) požadované plnění z důvodu
bezdůvodného obohacení, aniž by došlo k porušení vázanosti soudu žalobou (jí
vymezeným předmětem řízení). V rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č.
78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2004, Nejvyšší soud vyložil, že je-li žalobou uplatněn nárok
na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o
nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené
protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a
jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v
žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle
hmotně právních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení. Z tohoto názoru pak Nejvyšší soud vychází též ve svých dalších
rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 22. června 2005, sp. zn. 32 Odo
830/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz ). Domáhá-li se tedy žalobce peněžního plnění ze smlouvy a soud dospěje k právnímu
závěru, že smlouva je neplatná, popřípadě že byla zrušena, nejde o vybočení z
předmětu řízení vymezeného žalobou (o posouzení jiného skutku a tedy jiného než
uplatněného nároku), poměří-li soud uplatněné právo na zaplacení peněžní částky
podle hmotněprávních norem upravujících nároky na vydání bezdůvodného
obohacení. V posuzované věci však v části týkající se dodávek zboží o takovýto
případ nejde. Zatímco žalobce se domáhal zaplacení peněžních částek na základě
skutkových tvrzení, že žalovaný si u společnosti O. (jeho právního předchůdce)
objednal zboží a tato společnost žalovanému objednané zboží dodala, žalovaný jí
však nezaplatil kupní cenu, odvolací soud přiznal žalobci nárok založený na
skutkovém ději zcela jiném, totiž že žalovaný objednal u společnosti P. zboží,
jež bylo dodáno do tehdejší Č., a že převzal zboží společnosti F., přičemž cenu
zboží těmto dodavatelům zaplatila společnost O.. Skutkové okolnosti, jež
zakládají stranám smlouvy právo na vzájemné plnění, popřípadě právo na vrácení
poskytnutého plnění (včetně práva na zaplacení peněžního ekvivalentu
naturálního plnění), šlo-li o smlouvu neplatnou nebo byla-li smlouva zrušena,
jsou jiné než ty, jež zakládají tomu, kdo plnil třetí osobě za jiného, co měl
po právu plnit sám, vůči tomuto jinému právo na vydání bezdůvodného obohacení
(srov. obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne22. září 2005, sp. zn. 33 Odo 157/2004, a ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 1737/2006, jež jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tím, že nerespektoval předmět řízení vymezený žalobou a rozhodl o jiném nároku,
než který byl žalobcem uplatněn, zatížil odvolací soud řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod stanovený
v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je ve vztahu k uvedené části dovoláním
napadeného výroku naplněn. Dovolatel se však mýlí, vytýká-li odvolacímu soudu,
že překročil stanovené meze dokazování. Meze dokazování v odvolacím řízení
naznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. 4. 2005
zákonem č. 59/2005 Sb. podstatných změn. Zatímco ustanovení § 213 odst.
2 ve
znění před uvedenou novelou, z něhož vychází dovolatelem citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod
č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, podmiňovalo
oprávnění odvolacího soudu opakovat dokazování nebo je i doplnit tím, že nejde
o rozsáhlejší doplnění a lze je provést bez průtahů, občanský soudní řád ve
znění uvedené novely neomezuje odvolací soud vůbec; ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování
překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen
dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na
jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení
nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu první stupně podle
ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1135 s.). Dovolateli je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud si v části týkající
se dodávek zboží nezjednal poznatky o skutkovém stavu věci, na němž založil své
rozhodnutí, způsobem zcela procesně korektním. Skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně, odvolací soud vázán není (srov. § 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že je třeba tento skutkový stav změnit či
doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li
za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat
(srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se v posuzované věci těmito
pravidly neřídil nedůsledně. Třebaže zopakoval dokazování listinami a výslechem
žalovaného a svědka Dr. K.V., ostatní svědky, kteří vypovídali v řízení před
soudem prvního stupně, nevyslechl a spokojil se čtením protokolu o jejich
výpovědi. Zatímco soud prvního stupně podle odůvodnění jeho rozsudku založil
své poznatky o skutkovém stavu věci též na výpovědích svědků I. H. a F. C.,
odvolací soud, jenž dospěl k jiným skutkovým zjištěním a závěrům, vyhodnotil
tyto výpovědi tak, že z nich žádné skutečnosti významné pro posouzení věci
nevyplývají, popřípadě že potvrzují správnost jeho závěrů. Takový postup
zásadám ústnosti a přímosti při dokazování nedostojí; při hodnocení důkazů
(srov. § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) totiž spolupůsobí kromě věcného
obsahu výpovědi, který je zachycen, často nepříliš výstižně, obsahem protokolu,
i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi,
ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), čtením výpovědí zachycených v
protokolu o jednání si tedy odvolací soud nemůže získat rovnocenný podklad pro
jejich hodnocení (srov. v právní literatuře Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a
kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2006, 1133 s., a v rozhodovací praxi soudů rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 27.
června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněné pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, a
dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. 29 Cdo
426/1998, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Odvolací soud nezopakoval též důkaz výslechem pracovnice žalovaného
A.K., ačkoliv mělo jít o autorku faxového podání ze dne 19. 9. 1991
adresovaného Dr. V., z jehož obsahu odvolací soud dovozuje závěry o původu a
významu žalovaným zpochybňované objednávky a na němž v konečném důsledku staví
svá skutková zjištění ohledně zboží od společnosti P.. Odvolací soud soudu
prvního stupně vytýká (po právu), že nepředložil svědkyni tuto listinu k
vyjádření, sám tak však rovněž neučinil, ačkoliv to vzhledem k významu, který
tomuto faxovému podání na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal, rozhodně
učinit měl. I tímto způsobem odvolací soud zatížil řízení v části týkající se dodávek zboží
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud, jenž je
soudem přezkumným, pochybil již tím, že si opatřil vlastní, odlišné poznatky o
skutkovém stavu věci, aniž se v odůvodnění svého rozhodnutí kriticky vypořádal
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, takže důvod jeho procesního
postupu není z jeho rozhodnutí seznatelný. Jeho rozhodnutí trpí v tomto ohledu
nedostatkem důvodů a je proto nepřezkoumatelné. Skutková zjištění, která si odvolací soud takto vadným procesním způsobem
opatřil, beztak neumožňují učinit závěr o tom, že žalovaný ve věci dodávek
zboží získal bezdůvodné obohacení na úkor žalobcova právního předchůdce. I v
této otázce je dovolání opodstatněné. Ze samotného poznatku, že žalovaný
objednal zboží od společnosti P. a toto zboží bylo do tehdejší Č. dodáno, ještě
nevyplývá, že mezi žalovaným a společností P. existoval závazkový vztah, z
něhož byl žalovaný povinen tomuto subjektu plnit, a že tedy O. plnila za
žalovaného, co byl povinen plnit sám. Už vůbec pak nelze takový závěr založit
na samotném poznatku, že žalovaný fakticky převzal zboží od společnosti F.. Chybí též skutkový podklad pro závěr, že žalobcův právní předchůdce plnil za
žalovaného, ač k tomu neměl právní důvod; ve věci plnění společnosti P. ostatně
odvolací soud výslovně uvádí, že O. zaplatila této společnosti za žalovaného na
základě dohody s ním. Bez poznatků o obsahu této dohody nemůže obstát závěr o
tom, že se žalovaný takovým plněním bezdůvodně obohatil na úkor žalobcova
právního předchůdce. Pojmovým předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení totiž
je, že k obohacení jednoho subjektu na úkor druhého došlo bez právem uznaného
důvodu. Odvolací soud se tímto předpokladem nezabýval a jeho právní posouzení
je proto neúplné a tudíž nesprávné. Naplněn je tedy též dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Při rozhodování o platbách, jež měl podle žalobcových tvrzení jeho právní
předchůdce poskytnout žalovanému z důvodu půjček, odvolací soud z předmětu
řízení vymezeného skutkovým dějem tvrzeným v žalobě nevybočil (srov.
právní
názor ve shora citovaném R 78/2004). Při dokazování k této otázce se však
dopustil téhož pochybení, jež mu bylo vytčeno shora ve věci dodávek zboží. Jestliže při zjišťování skutkového stavu věci nepřiznal důkazní význam svědecké
výpovědi I. H. s poukazem na toto, že tento svědek má pouze zprostředkované
informace o půjčkách poskytovaných společností O., pak vyhodnotil tento důkaz z
hlediska jeho významu, jeho vypovídací hodnoty; hodnotil tedy důkaz, který
neprovedl, neboť přečtení protokolu o výpovědi svědka před soudem prvního
stupně za zopakování důkazu (za jeho opětovné provedení) v odvolacím řízení z
důvodů shora vyložených považovat nelze. Zásada, že je nepřípustné, aby
odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního
stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval, platí nejen v těch
případech, kdy odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním než soud
prvního stupně (na něž výslovně pamatuje § 213 odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř.). Rovněž tam, kde výsledek řízení v rovině skutkové záleží
na závěru, zda strana zatížená důkazní povinností unesla důkazní břemeno, jde v
otázce vypovídací hodnoty (relevance) důkazů o jejich hodnocení za užití
pravidel logiky ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Při takovém hodnotícím
procesu se uplatňují základní zásady civilního procesu, mimo jiné též zásady
přímosti a ústnosti. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 14. listopadu
2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, který je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu, že hodlá-li se odvolací soud odchýlit od závěru
soudu prvního stupně o tom, že straně zatížené důkazní povinností se podařilo
provedenými důkazy prokázat její právně významná tvrzení, musí důkazy provedené
soudem prvního stupně zopakovat. I v této části tedy dovolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Přisvědčit nelze dovolací námitce, jejímž prostřednictvím žalovaný zpochybnil
správnost myšlenkového postupu odvolacího soudu při úvahách o důkazním břemenu
v otázce právního důvodu poskytnutého peněžního plnění - tvrzených půjček. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení,
vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny) a
rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho procesním neúspěchu. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva
pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž
nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1, větu první, o. s. ř.], či se tak stalo proto, že
taková skutečnost nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato).
Závěr o tom,
že účastník neunesl důkazní břemeno, lze tedy učinit jen tehdy, jestliže
zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu přijmout závěr ani o
pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a
dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo
1722/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat,
vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním
posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního
břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V
zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho
účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku
prospěchu. V posuzované věci bylo proto na žalobci, aby prokázal, že jeho
právní předchůdce se zavázal poskytnout žalovanému peněžní plnění a žalovaný se
zavázal vrátit po čase peněžní částku stejné výše a zaplatit úroky z půjčených
peněz (srov. ustanovení § 426 a § 428 odst. 1, 2 ZMO upravující smlouvu o
úročené půjčce), a též to, že jeho právní předchůdce žalovanému peněžní plnění
poskytl. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce prokázal toliko to, že
jeho právní předchůdce žalovanému zaplatil peněžní částky, a o ohledně
skutečností opodstatňujících závěr, že právním důvodem poskytnutého plnění byla
smlouva o půjčce, neunesl důkazní břemeno, pak mu nemohl být přiznán uplatněný
nárok na úroky. Protože však jeho požadavek na vrácení poskytnutého plnění bylo
za tohoto procesního stavu možno posoudit též podle předpisů zakládajících
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, bylo na žalovaném, aby prokázal
skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že tu byl jiný než žalobcem tvrzený právní
důvod k takovému plnění (srov. § 703 odst. 1 ZMO). Jestliže by žalovaný
neunesl důkazní břemeno v této otázce, pak by nezbylo než podle vyložených
pravidel o důkazním břemeni vycházet z toho, že žalovanému bylo plněno bez
právního důvodu, se všemi důsledky s takovým závěrem spojenými. Neobstojí odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002,
sp. zn. 33 Odo 515/2001, neboť právní závěry tohoto rozsudku jsou založeny na
kvalitativně jiném skutkovém stavu; ten, kdo poskytl peněžní plnění, tak
učinil, aniž přitom dal jakkoli najevo úmysl požadovat tyto peníze zpět, a
činil tak s vědomostí, že žalovaná peníze této hodnoty použije na úhradu svého
dluhu a že mu je není schopna vrátit, resp. tuto skutečnost akceptoval. V
posuzované věci se podle skutkových závěrů odvolacího soudu nepodařilo zjistit
okolnosti, za nichž bylo plněno a z nichž by bylo možno usuzovat na vědomost,
resp. na vůli žalobcova právního předchůdce a žalovaného (srov. § 22 a § 23
ZMO), takže odvolací soud, ačkoliv to výslovně neuvedl, založil své skutkové
závěry na důkazním břemenu.
Z téhož důvodu není přiléhavý odkaz dovolatele na
„Zprávu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za
neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. O. z., projednanou a
schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12. 1978“, uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1979. Ze spisu vyplývá (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), že odvolací soud
v části řízení týkající se tvrzených půjček nesplnil poučovací povinnost. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod
číslem 59 (shodně např. rozsudek ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo
1069/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu), že soud prvního stupně (a vzhledem k § 211 o. s. ř. též soud odvolací)
může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání
neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím
bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník
dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve
jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích
nesplnění této výzvy. V posuzované věci odvolací soud – na rozdíl od soudu
prvního stupně – založil ve věci tvrzených půjček své rozhodnutí ve věci samé
na závěrech o neunesení důkazního břemene, avšak účastníkům příslušné poučení
neposkytl. Stalo se tak zejména na úkor žalovaného, jenž byl zbaven možnosti
reagovat na zprávu o tom, jak odvolací soud hodnotí dosavadní důkazní situaci,
a doplnit v příslušném směru svou procesní obranu. Tím byl žalovaný zkrácen ve
svém právu na spravedlivý proces. Názor odvolacího soudu, že potřeba poučit
účastníky byla saturována poučením, které účastníkům poskytl soud prvního
stupně při jednání dne 18. 5. 2004, Nejvyšší soud nesdílí. Soud prvního stupně
s poukazem na ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. poučil účastníky toliko o tom,
že nároky uplatněné z titulu půjček mohou být posouzeny podle předpisů o
bezdůvodném obohacení, tedy, slovy zákona, že je podle názoru soudu věc možné
po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Toto
ustanovení ukládá v takovém případě soudu vyzvat účastníka, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (které v důsledku jiného
pohledu na právní povahu věci nepovažoval za významné). Ponecháme-li stranou
skutečnost, že soud prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání ani tuto
poučovací povinnost nesplnil řádně, neboť nevyzval účastníky k doplnění
konkrétních tvrzení, jež podle jeho předběžného právního názoru chyběly, a že
nakonec rozhodnutí o věci samé na avizovaném jiném možném právním posouzení
nezaložil, takže rozhodnutí odvolacího soudu, který účastníky nepoučil podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. vůbec, pro ně přesto všechno překvapivé
bylo, pak nelze přehlédnout, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
vychází z jiné procesní situace a má jiný účel, než poučení podle ustanovení
§ 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. výklad o tomto poučení jako nezbytném
předpokladu závěru o neunesení důkazního břemene), nemůže je tedy nahradit. Z
týchž důvodů neobstojí ani argumentace odvolacího soudu, že žalobcova skutková
tvrzení a skutečnosti zjištěné z důkazů navržených oběma stranami skýtají
dostatečný skutkový podklad pro posouzení uplatněného nároku z hlediska
bezdůvodného obohacení; tato argumentace se pojí toliko s úvahou, zda z jiného
právního názoru soudu vyplývá potřeba poskytnout účastníkovi poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. či nikoliv, a neobstojí při úvaze, zda je
třeba poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., neboť důkazní
situace je podle hodnocení soudu taková, že pokud účastník nedoplní důkazní
návrhy, neunese důkazní břemeno. Absence poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. je další procesní
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. V plné míře opodstatněná je též dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu
nesprávné právní posouzení v otázce úroků z prodlení. Odvolací soud sice
citoval ustanovení § 231 ZMO, podle tohoto ustanovení však nepostupoval a ve
skutečnosti, tak jak mu vytýká dovolatel, zjišťoval úrok z prodlení způsobem,
jenž odpovídá úpravě § 369 obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 370/2000 Sb. Dovolateli je třeba přisvědčit též v tom, že odvolací
soud se měl nejprve vypořádat s otázkou, zda tu nejsou důvody ke stanovení výše
úroku z prodlení podle ustanovení § 711 ve spojení s § 428 ZMO. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie
nezabýval, neboť jejich posouzení nemůže výsledek dovolacího řízení ovlivnit. Zejména nebyl při závěru, že odvolací soud postupoval při zjišťování skutkového
stravu věci procesně vadným způsobem a že nesplnil poučovací povinnost podle
ustanovení § 118a o. s. ř., důvod zkoumat, zda – v intencích dovolacích námitek
– vychází jeho rozhodnutí ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku pod bodem II ze shora
uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) v této části, jakož i v závislých výrocích o náhradě
nákladů řízení pod body V až VII [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle
ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v
tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.