25 Cdo
4758/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. Z., zastoupeného JUDr. Jindřichem Janouchem, advokátem se sídlem
Skřivany, Starohradská 120, proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové,
se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 9/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2008, č.j. 21 Co
233/2008-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 1.077.432 Kč jako náhrady škody na
zdraví, která mu vznikla v důsledku onemocnění hepatitidou typu C, jíž se
nakazil v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení žalované.
Okresní soud v Hradci Králové mezitímním rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č.j. 16
C 9/2004-89, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody je co do základu
oprávněný a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným
rozsudkem. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že k nákaze nemohlo dojít mimo
zdravotnická zařízení, v nichž byl pacient hospitalizován, absolvoval tzv.
invazní zákroky, s nimiž je spojeno riziko onemocnění hepatitidou typu C.
Dovodil, že příčinná souvislost mezi pobytem v žalovaném zdravotnickém zařízení
a onemocněním žalobce je dána. V dané věci byly podány tři znalecké posudky,
přičemž znalci ve dvou z nich dospěli k závěru, že pravděpodobně k nákaze došlo
u žalované, a třetí znalecký posudek tuto možnost nevylučoval, i když došlo k
prošetření krevních konzerv a dárců krve, a to s negativním výsledkem. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vyloučit, že se žalobce nakazil u
žalované, která proto nese odpovědnost za škodu na zdraví podle § 421a obč. zák.
Rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č.j. 21 Co 233/2008-106, Krajský soud v Hradci
Králové rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení. Uzavřel, že odpovědnost žalované podle § 421a obč. zák. lze
dovodit jen v případě, kdy jsou kumulativně splněny všechny zákonné podmínky,
zejména existence příčinné souvislosti musí být postavena najisto. Nestačí
důkaz, že při léčbě u žalované byly použity krevní konzervy, s nimiž je spojeno
vysoké riziko přenosu hepatitidy, musí být podán důkaz, že konzerva, nástroj
nebo přístroj byly infikovány virem hepatitidy C, a pak lze dovodit příčinnou
souvislost mezi užitím infikované věci a onemocněním. V dané věci nebyl podán
důkaz, že krevní konzervy použité při léčbě žalovaného byly infikovány, naopak
žalovaná předkládala důkaz o tom, že jí použité konzervy infikovány nebyly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně
posoudil věc jen z hlediska § 421a obč. zák., přičemž daná věc měla být
posouzena podle § 420a odst. 2 písm. b) obč. zák., která zakládá objektivní
odpovědnost kohokoliv, bez ohledu na zavinění. Akceptace právního posouzení
dané věci odvolacím soudem by podle jeho názoru znamenala degradaci významu
znaleckých posudků, které jen v ojedinělých případech konstatují výsledky se
100% jistotou. Dovolatel se domnívá, že v podobných případech, kdy nelze
aplikovat právní úpravu některého z případů zvláštní odpovědnosti, je zde §
420a, který má za cíl pokrýt odpovědnost za škodu. Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalovaného bylo
zamítnuto, neboť je zjevně nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a
dospěl k závěru, že není důvodné.
Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které
mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku
použito; této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle
odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních,
veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Ustanovení § 421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu objektivní odpovědnosti
za škodu. Základem této odpovědnosti je jednání (relevantní škodná událost),
které zde spočívá v použití nástroje, přístroje, podání léku, aplikaci určité
látky atd., a toto jednání vyvolá u pacienta poškození jeho zdraví (škodu).
Vznikne-li škoda v příčinné souvislosti s takovou okolností, nastupuje
objektivní odpovědnost, jíž se na rozdíl od obecné úpravy nelze nijak zprostit.
Existence příčinné souvislosti musí být najisto postavena. Pouhá
pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout, nepostačuje.
Důkazní břemeno nese žalobce (poškozený). (Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, nebo ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25
Cdo 1200/2007).
Odpovědnost za škodu způsobenou infekčním onemocněním je v soudní praxi
standardně posuzována dle § 421a obč. zák., je-li zjištěno, že škoda byla
způsobena okolnostmi majícímu původ v povaze použitého přístroje nebo jiné věci
(srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2008, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1003/2002), anebo
podle obecného ustanovení § 420 obč. zák., je-li zjištěno, že škoda byla
způsobena zaviněným porušením povinností pracovníky zdravotnického zařízení
(srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp.
zn. 25 Co 167/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 2/1998, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003).
Lékařský zákrok je svou povahou natolik specifickou činností, že jej nelze
podřadit pod ustanovení § 420a obč. zák.
Soudy obou stupňů tedy (vzhledem k tomu, že porušení povinností pracovníky
žalované nebylo tvrzeno, a tím spíše ani prokázáno) správně posoudily
odpovědnost žalované za škodu na zdraví vzniklou žalobci podle § 421a obč. zák.
Názor dovolatele, že ustanovení § 420a obč. zák. „má pokrýt odpovědnost
za škodu“ tam, kde nelze aplikovat právní úpravu některého z případů zvláštní
odpovědnosti, a že jeho použitím lze kompenzovat objektivní omezení znaleckého
zkoumání dané soudobými poznatky lékařské vědy, je proto mylný.
Jestliže soudy obou stupňů na základě zhodnocení provedených důkazů dospěly ke
skutkovému závěru, že nelze mít za spolehlivě zjištěno, že onemocnění žalobce
bylo vyvoláno věcí (krevní konzervou) použitou při léčbě žalobce v žalovaném
zdravotnickém zařízení, nelze nic vytknout právnímu závěru, že předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu dány nejsou.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, v němž je dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný, dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 2 věty
před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek
dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a stručné vyjádření žalované,
postrádající věcnou argumentaci proti nepřípustnému dovolání, nelze považovat
za účelné bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr.
Robert Waltr, v. r.
předseda senátu