33 Cdo 2832/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem
Brno, Anenská 8, proti žalovaným 1/ B. Z. a 2/ MUDr. D. Z., zastoupeným Mgr. et
Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 934/15, o
zaplacení 158.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 42 C 12/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 26 Co 175/2007-224, ve znění opravného
usnesení ze dne 2. prosince 2010, č. j. 26 Co 175/2007-231, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 16. prosince 2005, č. j.
26 Co 12/2002-66, zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 3. září 2001, č. j. 42 C 12/2000-43) rozsudkem ze dne 25. listopadu
2010, č. j. 26 Co 175/2007-224, ve znění opravného usnesení ze dne 2. prosince
2010, č. j. 26 Co 175/2007-231, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
13. listopadu 2006, č. j. 42 C 12/2000-90, zamítající žalobu o zaplacení
172.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení tak, že žalovaným uložil
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 158.340,- Kč s 26 %
úrokem z částky 149.940,- Kč od 5. 4. 1998 do zaplacení a s 23 % úrokem z
částky 8.400,- Kč od 6. 9. 1998 do zaplacení (výrok I. 1/), žalobu o zaplacení
částek 13.335,- Kč a 525,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a o
zaplacení 23 % úroku z částky 8.925,- Kč od 26. 8. 1998 do 5. 9. 1998 zamítl
(výrok I. 2/); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu
(výroky I. 3/ a II.).
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce přes opakované poučení
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nenavrhl žádné relevantní důkazy k prokázání
svého tvrzení, že se žalovanými uzavřel smlouvu, v níž se zavázal pro ně
provést konkrétní práce za sjednanou cenu, a neunesl tudíž břemeno důkazní,
odvolací soud (poté, co zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně a
co doplnil dokazování důkazy, které byly k dispozici již před soudem prvního
stupně a které navrhl žalobce) dovodil, že žalobce prokázal, že se žalovanými
uzavřel ústně dohodu, na základě níž se zavázal zpracovat projektovou
dokumentaci II. etapy rekonstrukce a nadstavby domu žalovaných za dohodnutou
odměnu 200,- Kč za hodinu práce s 5 % daní z přidané hodnoty. Na projektové
dokumentaci bylo odpracováno 1256,5 hodin. Žalobce v souvislosti se zajištěním
dílčích subdodávek uhradil subdodavatelům 35.500,- Kč a 8.000,- Kč. Žalovaní
žalobci uhradili na základě dílčí faktury č. 85/97 částku 151.200,- Kč. Na
podkladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k právnímu
závěru, že účastníci uzavřeli ústní formou smlouvu o dílo v souladu s § 631
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč.
zák.“); ujednání ve smlouvě o způsobu určení ceny díla hodinovou sazbou, aniž
bylo předem známo celkové množství hodin, které si provedení díla vyžádá,
shledal určitým (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Žalobci za provedení díla vzniklo
právo na odměnu ve výši 294.800,- Kč (plus 14.740,- Kč DPH). Žalovaní mu dosud
dluží 158.340,- Kč. Odvolací soud proto v tomto rozsahu včetně úroků z prodlení
(§ 517 odst. 2 obč. zák.) žalobě vyhověl.
Proti měnící části výroku I. 1/ rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní
dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a
důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu
soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť je v rozporu s § 118 a
§ 118a o. s. ř. neupozornil na to, že zamýšlí věc rozhodnout odlišně od soudu
prvního stupně, a dále to, že svým rozhodnutím porušil zásadu dvojinstančnosti
soudního řízení. Namítají nesprávnost závěru, že se žalobcem uzavřeli ústně
smlouvu, a mají výhrady ke zjištěnému obsahu této smlouvy; jsou přesvědčeni, že
z žádného provedeného důkazu, až na výpověď žalobce, tato zjištění nevyplývají. Odvolací soud pochybil tím, že se nevypořádal s důkazy nasvědčujícími tomu, že
„určitá spolupráce mezi žalobcem a žalovanými měla ve fázi II. etapy povahu
společenské úsluhy“, a nesprávně vyhodnotil důkazy, které prokazovaly úplné
vyrovnání závazků mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl
vydán po desetiletém řízení, během něhož byli v dobré víře, že žalobou
uplatněný nárok není důvodný, považují za nespravedlivé, aby byli povinni
hradit příslušenství žalované částky, které několikanásobně převyšuje samotnou
jistinu. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České
republiky (§ 10a o. s. ř.) se dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání
důvodné. Z úřední povinnosti - tedy i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží
dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 (k tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen existencí těch vad
řízení, které vytkli žalovaní. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují
žalovaní v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí v důsledku absence jejich
poučení podle § 118a o. s. ř. Prosazují názor, že odvolací soud je měl poučit,
že zamýšlí věc rozhodnout odlišně od soudu prvního stupně. Tato výhrada však
není důvodná. V řízení před odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž
míří ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno
na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno
(tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srovnej § 101 odst. 1
písm. a/ a b/, § 120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Otázka, zda
žalobce uzavřel se žalovanými smlouvu o vypracování projektové dokumentace II.
etapy přestavby a nástavby domu žalovaných za sjednanou cenu, se stala v
průběhu řízení zásadní spornou otázkou, kterou se zabýval soud prvního stupně a
k níž se obě strany sporu opakovaně vyjadřovaly a navrhovaly k ní důkazy. Jestliže odvolací soud zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně
(účastnické výpovědi žalobce a žalovaného, výslechy svědků H. Ž., Ing. P. S.,
N. a W., listinné důkazy - spisem stavebního úřadu ÚMČ Brno-střed sp. zn. 39651/229 s připojenou projektovou dokumentací, fakturami č. 13/98 a č. 61/98,
výkazem žalobce o času vynaloženém na zakázce), a na základě tohoto dokazování
dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, nešlo o změnu
právního náhledu na věc (ze znaleckých posudků vypracovaných znalci Doc. Ing. I. F.-L., CSc., a J. F., jimiž doplnil dokazování, žádné zjištění ohledně
časové náročnosti vypracování projektové dokumentace neučinil). Postup podle
118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a
navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §
118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud
porušil poučovací povinnost stanovenou v § 118a a § 213b odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro žalované
nepředvídatelné, resp. překvapivé (tedy že mohli být zaskočeni jeho právním
posouzením věci). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vystihuje i výtka, že
odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Ani tato
námitka není opodstatněná. Nejvyšší soud již například v rozsudcích ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, vysvětlil, že
dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání
jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně
dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené
před soudem pouze v jediném stupni (srovnej též právní názor uvedený v usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost
tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí
minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je
současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a
tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního
stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění
dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat,
že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů
účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve
tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž
postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř., v němž se projevuje
apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu
prvního stupně před jeho zrušením. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaní zpochybnili
skutkový závěr odvolacího soudu, že se žalobcem uzavřeli smlouvu, podle níž se
žalobce zavázal pro ně vypracovat projektovou dokumentaci II. etapy
rekonstrukce a nadstavby jejich domu za cenu 200,- Kč za hodinu práce. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo odporuje-li výsledek
hodnocení důkazů soudem ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze
dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování a po zhodnocení
důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žalobce
prokázal, že s žalovanými uzavřel smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo
vypracování projektové dokumentace II. etapy rekonstrukce a nadstavby domu
žalovaných za sjednanou cenu, že svůj závazek splnil a že žalovaní mu dosud
cenu díla v plné výši neuhradili. Tato zjištění čerpal nejen z výpovědi
samotného žalobce, ale i z výslechů svědků Ing. V. a Ing. S., kteří potvrzovali
pravdivost skutkové verze žalobce a naopak vyvraceli obranné tvrzení
žalovaných, že žalobce pouze svojí autorizací zaštítil projekt vypracovaný Ing. V. a Ing. S. Tvrzení žalobce neodporovaly ani poznatky vyplývající z listinných
důkazů a jeho pravdivost podpořil i samotný žalovaný, jenž vypověděl, že
rekonstrukce ve II. etapě probíhala na základě dispozičních návrhů Ing. V.,
které žalobce zapracoval do projektu. Množství času vynaloženého na vypracování
projektové dokumentace (1256,5 hodin) odvolací soud zjistil za použití úvahy
podle § 136 o. s. ř. (k této skutečnosti se totiž znalci Doc. Ing.
I. F.-L.,
CSc., a J. F. ve znaleckých posudcích nevyslovili) s přihlédnutím k složitosti
projektové dokumentace, jejím několika změnám a doplňkům, k časovému přehledu
vypracovanému žalobcem a k obsahu výpovědi svědkyně Žatecké. Jako nevěrohodné
vyhodnotil výslechy svědků W. a N., které žalovaní navrhli k prokázání tvrzení,
že se s žalobcem zcela vyrovnali; tito svědci vypovídali jen o útržcích
rozhovoru mezi žalobcem a žalovaným, jemuž nebyli přímo účastni, a nemohl jim
být tudíž znám jeho obsah. Z odůvodnění napadeného rozsudku tak vyplývá, že odvolací soud hodnotil důkazy
způsobem vyplývajícím z § 132 o. s. ř. Vysvětlil, jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, zdůvodnil své závěry o (ne)pravdivosti sdělení
vyslechnutých svědků opírající se o zhodnocení jejich věrohodnosti a o
(ne)průkaznosti provedených listinných důkazů. Své skutkové závěry založil na
skutečnostech, které vyplynuly z provedených důkazů, přednesů účastníků nebo
vyšly v řízení najevo, aniž by některé - pro rozhodnutí podstatné - pominul. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně. Námitkou, že je nespravedlivé vzhledem k délce trvání soudního řízení, aby jim
byla uložena povinnost uhradit příslušenství žalované částky, jež mnohonásobně
převyšuje jistinu, nevystihli žalovaní po obsahové stránce žádný z dovolacích
důvodů vymezených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; proto se jí dovolací soud
nemohl zabývat. Protože se žalovaným uplatněnými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit
správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci,
který by podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady
nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.