20 Cdo 4097/2017-171
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční
věci oprávněného J. S., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Poštovní č. 39/2, proti povinným 1) M. G., a 2) J. G., zastoupeným
Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici č.
166/14, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 56 EXE 1195/2016, o dovolání povinných proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2017, č. j 10 Co 844/2016-86, takto:
Dovolání povinných se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. února 2017, č. j 10 Co 844/2016-86, podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání v části, v níž směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v
Novém Jičíně ze dne 12. září 2016, č. j. 56 EXE 1195/2016-64, kterým zamítl
návrh povinných ze dne 29. července 2016 na odklad exekuce, protože směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž zákon tento mimořádný opravný
prostředek nepřipouští [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], a v části, v níž
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 12. září 2016, č. j. 56 EXE 1195/2016-64, kterým
zamítl návrh povinných ze dne 29. července 2016 na zastavení exekuce, nesplňuje
obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního
řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze
dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen.
zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne
23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29
NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou
veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), přičemž musí být z
obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde
(srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto požadavkům odvolatelé
nedostáli, ač zastoupeni advokátem, na uvedení předpokladů přípustnosti
dovolání zcela rezignovali.
Dovolatelé v dovolání sice popisují vývoj exekučního a nalézacího řízení a
odkazují na ustanovení § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by ovšem
blíže specifikovali otázku hmotného nebo procesního práva, jejímž řešením by se
měl dovolací soud zabývat a zda tato byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně od jaké, nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Jejich obsáhlá vesměs popisná argumentace nezakládá žádnou
relevantní otázku k řešení, a to ani pokud jde o námitku, podle které měl být
exekucí, jež je vedena pro pohledávku náležející do společného jmění, nesprávně
postižen majetek povinných, který do společného jmění nespadá. I kdyby tato
námitka byla dovolateli vymezena zákonem předvídaným způsobem, nemůže založit
přípustnost jejich dovolání, neboť v daném případě zní příslušný exekuční
titul, na základě kterého byla předmětná exekuce nařízena, na oba povinné
společně a nerozdílně. Za této situace je tak možné postihnout nejen majetek
náležející do společného jmění spoluvlastníků, ale také i výlučný majetek
kteréhokoliv z nich.
Výše zmíněný nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit,
poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov.
ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou
vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence
uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelé v dovolání dále navrhují odklad vykonatelnosti a právní moci
dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze
dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li
splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§
243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh
akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem povinných
na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího
soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu