ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobců a) M. B., N. J., a b) L. Š., P., zastoupených JUDr. Petrem
Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, proti
žalovaným 1. A. V., a 2. R. V., P., zastoupeným JUDr. Janem Vyjídákem,
advokátem se sídlem ve Šternberku, Potoční 494/36, o přezkoumání oprávněnosti
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C
185/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. března 2017, č. j. 68 Co 79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. března
2017, č. j. 68 Co 79/2017-173, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2017, č. j. 68 Co
79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. března 2017, č. j. 68 Co 79/2017-173,
se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 21 C
185/2015-110, se mění tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 25.
března 2015 z nájmu bytu č., který se nachází v budově č.p., která je součástí
pozemku č. parc. (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 1146 m2, vše v
katastrálním území L., obec P., zapsaných v katastru nemovitostí na listu
vlastnictví č. , u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální
pracoviště P., je neoprávněná, se zamítá.
Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení částku 43.783 Kč k rukám JUDr. Jana Vyjídáka, advokáta
se sídlem ve Šternberku, Potoční 494/36, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.267 Kč k rukám JUDr. Jana
Vyjídáka, advokáta se sídlem ve Šternberku, Potoční 494/36, a to do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou došlou soudu dne 22. 5. 2015 se žalobci domáhali, aby soud rozhodl o
neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č., který se nachází v budově č. p. v
katastrálním území L., obec P., (dále jen „Byt“), kterou jim dne 25. 3. 2015
dali žalovaní (pronajímatelé) s tím, že Byt chtějí sami užívat (dále též jen
„Výpověď“). Měli za to, že Výpověď je neoprávněná, neboť nájem byl sjednán na
dobu určitou a použitý výpovědní důvod lze uplatnit jen u nájmu na dobu
neurčitou. Navíc z komunikace se žalovanými je zřejmé, že plánují i nadále
pobývat v zahraničí, takže byt pro sebe nepotřebují. Výpověď považovali za
účelovou, neboť žalovaní požadovali od roku 2015 nepřiměřené navýšení
nájemného, s čímž nesouhlasili, a je i v rozporu s dobrými mravy, neboť nájemní
vztah byl dosud bezproblémový a stěhování by pro ně bylo z důvodu nedávného
narození dítěte velmi tíživé.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 68 Co
79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. 3. 2017, č. j. 68 Co 79/2017-173,
potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze
dne 3. 11. 2016, č. j. 21 C 185/2015-110, kterým určil, že Výpověď je
neoprávněná, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že počátkem roku
2011 se žalovaní s žalobkyní b) ústně dohodli, že po dobu jejich dvouletého
pobytu v zahraničí bude užívat Byt (jenž je v jejich společném jmění), že v
Bytě zůstane část jejich osobních věcí, při návštěvách Prahy budou v Bytě
přespávat (dohodu v této části posléze žalobkyně nerespektovala) a že žalobkyně
b) bude za jeho užívání platit částku 10.000 Kč měsíčně a dále částku 6.690 Kč
do „fondu oprav“ a jako zálohu na služby. Žalobce a) začal po dohodě s
žalobkyní b) Byt užívat od ledna 2013. Pobyt žalovaných v zahraničí se
prodloužil, prostřednictvím e-mailové korespondence se dohodli s žalobkyní b),
že Byt bude užívat i nadále. Dne 5. 2. 2015 žalovaní žalobkyni b) informovali o
zvýšení úhrady za užívání bytu, neboť dříve sjednaná výše již není přiměřená
(zejména počtu osob užívajících Byt), s tím, že v případě nesouhlasu bude nájem
ukončen ke dni 30. 6. 2015. Dne 25. 3. 2015 dali žalovaní žalobcům s odkazem na
§ 2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), písemnou Výpověď, neboť Byt chtějí sami užívat. Výpověď obsahovala
poučení o výpovědní době i o možnosti podat vůči ní námitky či navrhnout
přezkoumání její oprávněnosti soudem. Žalobci dopisem ze dne 2. 4. 2015
(zaslaným žalovaným) namítali, že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou,
takže výpovědní důvod je použit neoprávněně; žalovaní s námitkami nesouhlasili
a trvali na vyklizení Bytu do 1. 7. 2015, neboť Byt potřebují pro sebe. Do Bytu
se chtěli nastěhovat v červenci 2015, protože však žalobci Byt nevyklidili, 2.
žalovaný uzavřel novou pracovní smlouvu s výkonem práce v zahraničí od 10. 8.
2015. Žalovaní v řízení tvrdili, že i když nikdy neměli v úmyslu uzavřít s
žalobkyní b) nájemní smlouvu, domnívali se, že s účinností o. z. vznikl
žalobkyni nájem, a proto jí [společně s žalobcem a), který v Bytě bydlí
společně s žalobkyní b), ačkoliv k tomu nikdy nedali souhlas] zaslali Výpověď.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobkyni b) ve smyslu ustanovení § 2238 o. z. vznikl nájem na dobu neurčitou.
S ohledem na její chování před účinností o. z. lze mít za to, že podmínky
stanovené v § 2238 o. z. pro ochranu „poctivého nájemce“ byly splněny, neboť na
nájmu Bytu se s žalovanými dohodla ústně, s jejich souhlasem Byt dlouhodobě
užívala a za jeho užívání platila dohodnutou částku; skutečnost, že vlastnila
jiný byt, nemá pro existenci její dobré víry žádný význam. Žalobci a) sice
právo nájmu k Bytu nevzniklo, protože však Byt užíval se souhlasem žalobkyně
b), o čemž žalovaní věděli a Výpověď mu výslovně adresovali, je rovněž aktivně
legitimován k podání žaloby na přezkum oprávněnosti této Výpovědi. Ustanovení §
2289 o. z. upravující následky zneužití výpovědního důvodu uplatněného
pronajímatelem podle § 2288 odst. 2 o. z. nevylučuje právo nájemce bránit se
výpovědi žalobou na přezkum její oprávněnosti podle § 2290 o. z. Bylo-li v
řízení zjištěno, že žalovaní se v době dání Výpovědi (stejně jako v době
rozhodování odvolacího soudu) zdržovali v zahraničí, kde je 2. žalovaný
dlouhodobě zaměstnán, je zjevné, že Byt pro sebe nepotřebují, a uplatněný
výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. v době doručení Výpovědi
žalobcům dán nebyl. Je tak správný závěr soudu prvního stupně, že Výpověď není
oprávněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Vytýkali odvolacímu
soudu, že nesprávně (a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu) posoudil vznik nájemního vztahu na dobu neurčitou i existenci platného
výpovědního důvodu a povinnost vlastníka prokázat důvod potřeby bytu pro sebe.
Měli za to, že vlastník je oprávněn byt požadovat pro sebe již z titulu výkonu
svého vlastnického práva a není povinen svou potřebu byt užívat nijak
prokazovat. Poukázali přitom na důvodovou zprávu k o. z. a odbornou a
komentářovou literaturu. Dokud jim budou žalobci v užívání Bytu bránit, jsou
nuceni svou bytovou potřebu uspokojovat jinde a nemají tak ani možnost prokázat
svou vůli Byt užívat. Nesouhlasili ani se zjištěním odvolacího soudu, že Byt
pro sebe nepotřebují. Původně sice plánovali zůstat nadále v zahraničí (a to i
sdělili žalobkyni), tyto plány jim však nevyšly a v době, kdy žalobcům dávali
Výpověď, se chystali do Bytu nastěhovat, s ohledem na chování žalobců a jejich
nesouhlas s Výpovědí byli ale nuceni zařídit se jinak a nakonec prodloužit
pobyt v zahraničí, což však neprokazuje jejich vůli v době podání Výpovědi Byt
neužívat. Nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni b) vznikl
nájem na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení § 2238 o.
z. Nesprávný je i jeho závěr o aktivní legitimaci žalobce a). Pouze nájemce je
oprávněn bránit se výpovědi z nájmu bytu žalobou podle § 2290 o. z. Nedostatek
aktivní legitimace osoby, které nesvědčí nájemní právo, k podání žaloby, nelze
zhojit ani tím, že jí byla výpověď adresována. Nikdy nedali žalobci a) souhlas
k užívání Bytu, žalobci nejsou ani manželé. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že
dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by zopakoval dokazování. Protože jim
nebylo doručeno odvolání žalobců proti výroku o náhradě nákladů řízení a jsou
dány okolnosti pro nepřiznání náhrady, neboť žalobci porušili dohodu o možnosti
žalovaných přespávat v Bytě, neměla být žalobcům náhrada nákladů řízení
přiznána. Žalobci a) navíc neměla být náhrada nákladů řízení přiznána pro
nedostatek aktivní legitimace. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal jim náhradu nákladů řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými závěry odvolacího
soudu, které ani nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Za správný
považovali i závěr odvolacího soudu, že Výpověď je neoprávněná, neboť byla
zneužitím práva a v rozporu s dobrými mravy, jimiž se soud musí zabývat.
Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení [§ 240
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9.
2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“], za splnění
podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka
aktivní legitimace osoby, která není nájemcem bytu, k podání žaloby na přezkum
oprávněnosti výpovědi, nebyla v poměrech o. z. doposud výslovně řešena a při
posouzení otázky (ne)existence nájemního vztahu mezi žalovanými a žalobkyní b)
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázku oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 25. 3. 2015 je třeba posuzovat
– s ohledem na § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
opět jen „o. z.“) – podle o. z.; úkony účastníků učiněné do 31. 12. 2013, pak
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelům je třeba přisvědčit, že závěr odvolacího soudu, že uplatněný
výpovědní důvod nebyl naplněn, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu. V rozsudku ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněném
pod číslem 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, že ustanovení § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. je
třeba vykládat tak, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat
pronajímatel, je tento výpovědní důvod naplněn bez dalšího. Pro účely posouzení
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu není významné, jaká je jeho
intenzita potřeb bydlení. Je na nájemci, který s výpovědí nájmu bytu
nesouhlasí, aby v řízení o žalobě na neoprávněnost výpovědi podle 2290 o. z.
tvrdil a prokázal okolnosti, jimiž existenci uplatněného výpovědního důvodu
vyvrátí, tedy takové (konkrétní) okolnosti, z nichž bude možné usoudit, že
prohlášení pronajímatele o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu
bydlení) není pravdivé. S ohledem na to, že proklamovaný záměr pronajímatele
představuje ryze subjektivní skutečnost, jejíž existenci lze vyvrátit jen
obtížně, poskytuje nájemci dodatečnou ochranu před zneužitím výpovědi dané
(nejen) z tohoto důvodu právní úprava obsažená v ustanovení § 2289 o. z.
Výpovědní důvod nebude naplněn jen, bude-li zjevné, že prohlášení pronajímatele
o záměru (vůli) využít byt pro sebe (k vlastnímu bydlení) není pravdivé.
Skutečnost, že dovolatelé před Výpovědí informovali žalobkyni b) o úmyslu
prodloužit si pobyt v zahraničí, neprokazuje, že se posléze nerozhodli jinak,
neboť plány se mohou v čase měnit a v době podání Výpovědi již takový úmysl
nemusel být dán. Navíc i při pobytu v zahraničí není vyloučeno, že budou mít
potřebu Byt užívat pro sebe (ač nepravidelně), pronajímatelům nelze bránit ani
v občasném užívání Bytu.
Nicméně odvolací soud se vůbec naplněností uplatněného výpovědního důvodu podle
§ 2288 odst. 2 písm. a) o. z. neměl zabývat, neboť žalobci nejsou nájemci Bytu,
nejsou tak aktivně legitimováni k podání žaloby na přezkum oprávněnosti
Výpovědi podle § 2290 o. z., a proto měl odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) žalobu již z tohoto důvodu zamítnout.
Podle § 3074 odst. 1 o. z. se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho
účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i
práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci
ani pro pacht.
Nájem bytu vzniklý podle předchozí úpravy se tedy řídí o. z. až od jeho
účinnosti, vznik nájmu (stejně jako práva a povinnosti), k němuž došlo před
tímto dnem, se posuzují podle dosavadních právních předpisů - zejména podle
obč. zák. (nepravá retroaktivita). Jestliže nájemní smlouva měla být – podle
tvrzení žalobkyně b) – uzavřena v roce 2011, je třeba posoudit její vznik a
platnost podle obč zák.
Podle § 686 odst. 1 věta druhá obč. zák. musela mít smlouva o nájmu bytu
písemnou formu, jinak byla neplatná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo
1978/2017). Smlouva o nájmu bytu byla (dvoustranným) právním úkonem, jehož
účastníky byli pronajímatel a nájemce. Jako (dvoustranný) právní úkon musela –
vedle náležitostí stanovených ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. – splňovat i
obecné náležitosti právních úkonů stanovené v ustanovení § 34 a násl. obč. zák.
Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. musel být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak byl neplatný. V roce 2011 tedy ústní dohodou
nemohla být smlouva o nájmu Bytu platně uzavřena, i kdyby takovou vůli strany
smlouvy měly. A to navíc prokázáno nebylo, žalovaní v řízení tvrdili, že neměli
v úmyslu uzavřít s žalobkyní smlouvu o nájmu Bytu, a z provedeného dokazování
ani opak nevyplývá. Mezi žalobkyní b) a žalovanými tak chráněný nájem podle §
685 a násl. obč. zák. nevznikl.
Žalobkyni b) nesvědčí právo nájmu ani ve smyslu ustanovení § 2238 o. z.
Uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen
tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem,
a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015). S ohledem na okolnosti, za nichž začala
Byt užívat a posléze v užívání pokračovala, nemohla být žalobkyně b) v dobré
víře (k otázce dobré víry srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000), že ho užívá jako nájemkyně ve
smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák., a nebyly tudíž splněny podmínky
stanovené v § 2238 o. z. proto, aby mohla být považována za řádnou nájemkyni
Bytu. Jen užívání Bytu a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby
mohla být žalobkyně b) považována za řádnou nájemkyni Bytu ve smyslu § 2238 o.
z. Účastníci netvrdili (a nic takového nevyplývá ani ze skutkových zjištění
odvolacího soudu), že by k uzavření smlouvy o nájmu Bytu mělo dojít po 1. 1.
2014, tedy již za účinnosti o. z.
S žalobcem a) žalovaní nikdy – a to ani ústně, ani jinak – žádnou dohodu o
užívání bytu neuzavřeli, žalobce a) v Bytě bydlel jen po dohodě s žalobkyní b),
a proto závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že mu
nájemní právo nevzniklo, je správný.
Lze tak uzavřít, že žalobci nebyli v době doručení Výpovědi nájemci Bytu.
Judikatura Nejvyššího soudu byla za účinnosti obč. zák. ustálena v závěru, že v
řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 4 obč.
zák.) je aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně
legitimován je pronajímatel. K podání této žaloby není aktivně věcně
legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu bytu, avšak která
v době jejího doručení není nájemcem bytu (např. proto, že jí nájem již dříve
zanikl nebo že nájemcem bytu nikdy nebyla). Výpověď z nájmu bytu doručená
takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky a tudíž ani
nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta
pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo
5029/2016).
Od těchto závěrů není důvod se odchýlit ani za současné právní úpravy. I k
podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. může být
aktivně legitimován jen nájemce. Byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem
není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit
„neexistující vztah“), a již proto musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní
legitimace, není přitom významné, co pronajímatele vedlo k zaslání takové
výpovědi. Jestliže žalobci nebyli nájemci Bytu, nemohou ani být aktivně
legitimováni k podání žaloby podle § 2290 o. z.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že
je možné o věci rozhodnout, dovolací soud jeho rozsudek změnil [§ 243d písm. b)
o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl
dovolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
Procesně neúspěšné žalobce (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) zavázal k
úhradě nákladů řízení, které vznikly žalovaným v řízení před soudem prvního
stupně a odvolacím soudem v souvislosti s jejich právním zastoupením. Výši
nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Za účelně vynaložené náklady zástupce žalovaných v řízení před soudem prvního
stupně lze považovat 5 úkonů právní služby podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 12
odst. 4 AT – převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a
vyjádření ze dne 1. 2. 2016 v průběhu řízení (další vyjádření z 16. 3. 2016 již
na žádné nové dokazování nereagovalo) a účast u jednání dne 1. 12. 2015 a 1.
11. 2016 - § 11 odst. 1 písm. a), d), h), g) AT. Dále mu náleží za účast u
jednání náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) AT (32 půlhodin)
a cestovné (1x 600 km cesta ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět k jednání 1.
12. 2015, při průměrné spotřebě 7,06 l nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 36,10 Kč
a náhradě za použité vozidlo 3,70 Kč/km; 1x 600 km cesta ze sídla jeho
kanceláře k soudu a zpět k jednání 1. 11. 2016, při průměrné spotřebě 7,06 l
nafty/100 km, ceně za 1 l nafty 29,50 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,80 Kč/
km). Náleží mu i paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden
úkon, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT) a náhrada
za daň z přidané hodnoty. V odvolacím řízení mu vznikly náklady za 2 úkony
právní služby (sepis odvolání, účast u jednání dne 20. 3. 2017), náhrada za
promeškaný čas 16 půlhodin, cestovné (600 km cesta ze sídla jeho kanceláře k
soudu a zpět k jednání, při průměrné spotřebě 7,06 l nafty/100 km, ceně za 1 l
nafty 28,60 Kč a náhradě za použité vozidlo 3,90 Kč/km), paušální částka náhrad
hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny, náhrada
za daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek.
Celkem mu tak za řízení před soudem prvního stupně náleží náklady ve výši
29.015 Kč, sestávající z odměny ve výši 12.000 Kč (2.400 Kč x 5), z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 1.500 Kč (300 Kč x 5), náhrada za
promeškaný čas ve výši 3.200 Kč (32 půlhodin x 100 Kč), cestovné ve výši 7.279
Kč (3.749 Kč + 3.530 Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5.036 Kč.
Za odvolací řízení mu náleží celkem 14.768 Kč - odměna ve výši 4.800 Kč (2.400
Kč x 2), paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 600 Kč (300 Kč x 2),
náhrada za promeškaný čas ve výši 1.600 Kč (16 půlhodin x 100 Kč), cestovné ve
výši 3.552 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.216 Kč a soudní
poplatek ve výši 2.000 Kč.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti s podáním dovolání
prostřednictvím jejich zástupce z řad advokátů náklady ve výši celkem 13.267
Kč. Žalovaní zaplatili soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000 Kč, jejich
zástupce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - sepis dovolání -
§ 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak odměna podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1,
§ 12 odst. 4 AT ve výši 2.400 Kč, paušální částka náhrad hotových výdajů ve
výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a
náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 567 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu