z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
právní věci žalobců a) M. D., a b) P. D., zastoupených JUDr. Evou Rujbrovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova 845/5, proti žalovanému Spolek Klácelova
1/ Údolní 95, v likvidaci, se sídlem v Brně, Klácelova 280/1, IČO 26606356,
zastoupenému JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova
29/8a, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 50 C 92/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. června 2016, č. j. 19 Co 254/2015-191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, k rukám JUDr. Kristiny Škampové,
advokátky se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Žalobci podali původně každý samostatně žalobu k Městskému soudu v Brně, kterou
se domáhali určení, že výpověď z nájmu bytu č. 7 ve 4. a 5. nadzemním podlaží
budovy na ulici K. v B., ze dne 1. 9. 2012 (doručená žalobcům dne 3. 9. 2012),
kterou jim dal žalovaný z důvodu, že řádně nehradili nájemné a úhrady na plnění
poskytovaná s užíváním bytu, je neplatná. Městský soud v Brně usnesením ze dne
4. 3. 2013, č. j. 48 C 90/2012-15, spojil obě věci ke společnému řízení a věc
projednal pod sp. zn. 50 C 92/2012.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j.
50 C 92/2012-155, žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zamítl
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Soud prvního
stupně dovodil, že žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni, protože nejsou
nájemci předmětného bytu, a to jednak z toho důvodu, že nájemní smlouva ze dne
12. 3. 2001 je neplatná pro neurčitost „co do určení výše nájemného a úhrady za
služby spojené s užíváním bytu, popř. způsobu jejich výpočtu“, a jednak proto,
že jejich případné nájemní právo k předmětnému bytu zaniklo výpovědí z nájmu
bytu ze dne 18. 3. 2008 (žalobcům doručené dne 28. 3. 2008). Tento závěr
odůvodnil tím, že výpověď z nájmu bytu je jednostranný právní úkon a jeho
účinky nastávají v okamžiku, kdy se dostane do sféry dispozice příjemce.
Žalobci sice v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 46 C 96/2008 napadli
tuto výpověď žalobou na určení neplatnosti, ale v průběhu řízení vzali žalobu
zpět a řízení bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2010, č. j.
46 C 96/2008-75, zastaveno, aniž byla uzavřena nová nájemní smlouva či dohoda o
narovnání. Za této situace nastaly účinky výpovědi jejím doručením a nájemní
poměr žalobců zanikl uplynutím tří měsíční výpovědní lhůty, tedy ke dni 30. 6.
2008.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 6.
2016, č. j. 19 Co 254/2015-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se
se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců v
důsledku neexistence jejich nájemního poměru jak pro neplatnost nájemní smlouvy
ze dne 12. 3. 2001 pro neurčitost, tak pro případný zánik tohoto práva výpovědí
z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008. Podle odvolacího soudu je zákonná konstrukce
taková, že výpověď buď svými účinky nájemní vztah ukončí, nebo úspěšná žaloba
dle § 711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.
zák.“) na určení její neplatnosti účinky výpovědi odvrátí. Jestliže žalobci
vzali zpět žalobu o určení neplatnosti výpovědi zpět po té, co jim žalovaný při
jednání dne 27. 10. 2010 sdělil, že od výpovědi z nájmu „odstupuje“, a řízení
bylo zastaveno (nic jiného z protokolu o jednání neplyne), nastaly účinky
výpovědi z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008 jejím doručením žalobcům dne 28. 3.
2008, které „odstoupení od výpovědi“ nemohlo zvrátit, a nájemní vztah uplynutím
tří měsíční výpovědní lhůty skončil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém odvolacímu
soudu vytýkají, že nesprávně posoudil platnost nájemní smlouvy. Mají za to, že
smlouva není neurčitá, neboť postup výpočtu nájemného a úhrad za služby je
seznatelný z tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., a to
zejména z ustanovení § 5, § 5a a §12a odst. 2, na která nájemní smlouva
výslovně odkazuje, a navíc je určena i jejich přesná výše evidenčním listem ze
dne 9. 10. 2002. Dovolatelé rovněž zpochybnili závěr soudů, že výpověď z nájmu
bytu nelze vzít zpět, jestliže nastanou její účinky, s odůvodněním, že zásadně
popírá autonomii vůle účastníků smluvních vztahů, a odkazují na úpravu výpovědi
z pracovněprávního vztahu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu, jakožto i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že předmětná nájemní smlouva nesplňuje
podstatné náležitosti vyžadované občanským zákoníkem, jelikož neobsahuje výši
ani způsob výpočtu nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Tyto
náležitosti není možno poznat ani z textu nájemní smlouvy, ani z jejích příloh,
protože evidenční list je ve vztahu k nájemní smlouvě v obsahovém a logickém
rozporu. Souhlasil i se závěrem soudů, že nájemní vztah mezi ním a žalobci
zanikl i v případě platné nájemní smlouvy na základě dřívější výpovědi z nájmu
bytu ze dne 18. 3. 2008 vzhledem k tomu, že žalobci v řízení o určení její
neplatnosti vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 96/2008 vzali
žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Výpověď tak „nabyla platnost“ a uplynutím
výpovědní doby nájemní poměr skončil. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) za splnění podmínky advokátního
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V dané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní
otázky, zda je možné jednostranně odvolat (vzít zpět) výpověď z nájmu bytu.
Vzhledem k tomu, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
výslovně vyřešena, je pro její posouzení dovolání žalovaných proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady z obsahu spisu
nebyly zjištěny.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud
k závěru, že dovolání není důvodné.
Práva a povinnosti účastníků dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních
předpisů (§ 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), to je podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět
jen „obč. zák.“).
Předně je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází z
názoru, že výpověď z nájmu bytu je v režimu občanského zákoníku jednostranný
hmotněprávní adresný úkon (činí jej pronajímatel vůči nájemci), jehož účinnost
nastává, je-li doručen adresátovi, to je dostane se do jeho dispozice (§ 45
odst. 1 obč. zák.) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 864/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn.
26 Cdo 278/2011. Pro jednostranné úkony platí, že dojde-li projev vůle do sféry
adresáta, je dovršen proces vzniku jednostranného právního úkonu a od tohoto
okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně
odvolat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo
442/2003 - ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 177/04 - nebo ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. 33 Odo 142/2006). Stejný závěr zaujímá i právní teorie (srov. např.
FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk,
s.r.o., 2007, s. 126-127).
Tento závěr platí i pro výpověď z nájmu bytu. Občanský zákoník neupravuje
možnost výpověď z nájmu bytu odvolat, ale je založen na konstrukci, že účinkům
výpovědi z nájmu bytu se lze po jejím doručení bránit pouze podáním žaloby na
určení její neplatnosti v zákonem určené (prekluzivní) lhůtě podle § 711 odst.
4 obč. zák. Není-li tato žaloba podána, uplynutím výpovědní lhůty nájem bytu
zanikne (§ 710 obč. zák.). Může-li být otázka (ne)platnosti výpovědi z nájmu
bytu řešena pouze v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi a skončí-li
toto řízení jinak než rozhodnutím, jímž by soud určil, že výpověď je neplatná
(např. zastavením v důsledku zpětvzetí žaloby), je namístě vycházet z úvahy, že
nájemní poměr k bytu v takovém případě zanikl uplynutím výpovědní lhůty podle §
710 odst. 2 obč. zák., která činila tři měsíce a počala běžet prvního dne
měsíce následujícího po doručení výpovědi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3740/2016 - ústavní stížnost proti uvedenému
rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS
2143/17).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že v řízení o žalobě o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 4 obč. zák.) je aktivně
věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně legitimován je
pronajímatel. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že k podání této žaloby není
aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu
bytu, avšak která v době jejího doručení není nájemcem bytu (např. proto, že jí
nájem již dříve zanikl nebo že nájemcem bytu nikdy nebyla). Je tomu tak proto,
že výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat
žádné právní účinky a tudíž ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního
postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou
osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007,
uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne
28. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4020/2011).
Uvedené závěry pro projednávanou věc znamenají, že nájemní poměr žalobců k
předmětnému bytu skončil na základě výpovědi z nájmu bytu ze dne 18. 3. 2008,
která jim byla doručena dne 28. 3. 2008, uplynutím tří měsíční výpovědní lhůty
ke dni 30. 6. 2008, protože řízení o určení neplatnosti výpovědi skončilo
zastavením řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že v průběhu toho řízení
pronajímatel od výpovědi z nájmu bytu „odstoupil“ (při jednání dne 27. 10.
2010), neboť jednostranné odvolání výpovědi z nájmu bytu po jejím doručení není
možné (je tudíž neplatné). Nepřípadná je i argumentace dovolatelů
pracovněprávní úpravou výpovědi z pracovního poměru, jelikož zákoník práce
představuje speciální právní úpravu, kterou v režimu občanského zákoníku nelze
použít. Závěr odvolacího soudu, že v důsledku (dřívějšího) zániku nájemního
vztahu nejsou žalobci v dané věci aktivně legitimováni, je tak v souladu se
shora citovanou judikaturou. Protože již tento důvod je pro učiněný závěr o
nedostatku věcné legitimace dostačující, je nadbytečné zabývat se další
dovoláním zpochybněnou otázkou (ne)platnosti nájemní smlouvy.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovoláním je napadán
rozsudek v celém rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku
dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá
dovolání jakékoli odůvodnění.
Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud proto
dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně
neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly
žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho
zástupkyně z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací
soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález
Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Zástupkyně žalovaného učinila v dovolacím řízení
jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT,
náleží jí tak náklady ve výši celkem 2.178 Kč, sestávající z odměny podle § 6
odst. 1, § 9 odst. 1 AT ve výši 1.500 Kč, z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 1,
3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. prosince 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu