26 Cdo 4020/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně T. T., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou,
advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalovanému J. T.,
zastoupenému JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám.
Republiky 53, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 170/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5.
dubna 2011, č. j. 23 Co 33/2011-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Jana Najmana, advokáta se
sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Okresní soud v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. října 2010, č. j. 5 C 170/2010-25, vyhověl žalobě a určil, že je
neplatná výpověď žalovaného ze dne 27. dubna 2010 z nájmu žalobkyně k „bytu č. 375/17 v domě č. p. 375 v G. ulici v P. – P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného
zaplatit státu soudní poplatek. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaný (vlastník
předmětného bytu) dal žalobkyni výpověď z nájmu bytu datovanou dnem 27. dubna
2010 (dále jen „výpověď ze dne 27. dubna 2010“, resp. „výpověď“), kterou
odůvodnil tím, že jako jeho nájemkyně má dva nebo více bytů a předmětný byt
dlouhodobě neužívá, neboť užívá byt na adrese P., L. M. 812 (dále jen „byt L. M.“); uvedené výpovědní důvody podřadil pod ustanovení § 711 odst. 2 písm. c/ a
d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Předmětný byt byl za trvání
manželství přidělen manželu žalobkyně panu V. v situaci, kdy v bytě s nimi
bydlela dcera H. Po úmrtí manžela se žalobkyně znovu provdala za pana T. a
odstěhovala se k němu do bytu L. M. V předmětném bytě i nadále bydlela dcera
H., provdaná Z., s manželem, který 19. dubna 2005 zemřel. Písemností ze dne 28. listopadu 2004 žalobkyně oznámila žalovanému, že trvale opustila společnou
domácnost vedenou s dcerou H. Z. v předmětném bytě a že v důsledku toho přešel
nájem bytu na její dceru. Žalovaný podepsal písemnost s názvem „Dohoda o výměně
bytu“, podle níž byla jako nájemkyně předmětného bytu vedena dcera žalobkyně;
podpis byl notářsky ověřen dne 8. dubna 2010. Správce domu, v němž se byt
nachází, adresoval v letech 2007 a 2008 vyúčtování služeb poskytovaných s
nájmem bytu dceři žalobkyně; rovněž spotřeba plynu byla účtována v roce 2007
dceři žalobkyně. Ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích
probíhá řízení o žalobě dcery žalobkyně proti žalovanému na určení, že je
nájemkyní předmětného bytu; řízení dosud není pravomocně skončeno. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že uplatněné výpovědní
důvody byly ve výpovědi náležitě obsahově konkretizovány, výpověď obsahovala
předepsané formální náležitosti (§ 711 odst. 3 obč. zák.) a žaloba byla podána
v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi. Poté jako předběžnou řešil otázku,
zda ke dni doručení výpovědi byla žalobkyně nájemkyní bytu, resp. zda již v
dřívější době přestala být jeho nájemkyní proto, že nájem přešel na její dceru
H. Z. v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti vedené původně s dcerou
v předmětném bytě. Podle jeho právního názoru přešel nájem bytu na dceru
žalobkyně (§ 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák.), neboť žalobkyně trvale
opustila společnou domácnost, kterou vedla s dcerou (a dříve i s jejím
manželem) v předmětném bytě, a odstěhovala se ke svému manželovi do bytu L. M. Poté uzavřel, že výpověď byla dána osobě, která již nebyla nájemkyní bytu; s
poukazem na to žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 23 Co 33/2011-44,
citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení
neplatnosti výpovědi zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a na jeho základě – s
poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. června 2008,
sp. zn. 26 Cdo 3842/2007 – dovodil, že není-li žalobkyně nájemkyní bytu, nemůže
být aktivně věcně legitimována k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi
(§ 711 odst. 5 obč. zák.); za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dodal, že žalobu na neplatnost výpovědi
nelze pokládat za nástroj, jehož prostřednictvím může žalobkyně zabránit
vyklizení své dcery z předmětného bytu. V této souvislosti uvedl, že pokud by
žalovaný chtěl dosáhnout vyklizení bytu, musel by podat žalobu na jeho
vyklizení (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Jestliže by takovou žalobu podal proti
žalobkyni, musela by být zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace;
touto cestou tudíž nemůže docílit exekučního titulu, na jehož základě by dosáhl
vyklizení dcery žalobkyně z předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatněné dovolací
námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudila z toho, že odvolací soud řízení v dané věci nepřerušil podle
§ 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přes to, že ve věci sp. zn. 18 C 233/2010
Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o žalobě její dcery, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. napadla
správnost právního názoru, že k podání žaloby na neplatnost výpovědi je aktivně
věcně legitimován pouze nájemce bytu. V této souvislosti uplatnila konkrétní
dovolací námitky, na jejichž základě usuzovala na nesprávnost uvedeného
právního názoru. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory odvolacího
soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze
uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací námitkou, že odvolací
soud řízení v dané věci nepřerušil podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přes to,
že ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o
žalobě její dcery, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro
rozhodnutí v této věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal
nejprve z hlediska takto namítané vady řízení. Podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření,
může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která
může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení
podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že dovolatelka nenapadla správnost
(předběžného) právního názoru, že již není nájemkyní předmětného bytu, neboť jí
původně svědčící nájem bytu přešel na dceru H. Z. v důsledku toho, že trvale
opustila společnou domácnost vedenou s dcerou v předmětném bytě. Ostatně
uvedený právní názor je v souladu s tím, co tvrdila v žalobě a také v řízení
před soudem prvního stupně, a bylo by nelogické, kdyby nyní (v dovolacím
řízení) jeho správnost zpochybňovala. Přes to však v dovolání namítla, že
odvolací řízení trpí procesní vadou, jestliže odvolací soud řízení v dané věci
nepřerušil podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., byť ve věci sp. zn. 18 C
233/2010 Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o žalobě její dcery, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci. Tím,
byť v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jakoby nyní
– protismyslně v rozporu s žalobním tvrzením a také s tím, co tvrdila v řízení
u soudu prvního stupně – očekávala jiné řešení uvedené (předběžné) otázky. Bez
ohledu na to, že v řízení ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v
Pardubicích se bude – shledá-li soud naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. – řešit otázka práva nájmu dcery žalobkyně k předmětnému bytu, tj. otázka, která bez dalšího nemusí mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci,
je zapotřebí zdůraznit, že z ničeho nevyplývá, že soud nemůže otázku práva
nájmu dovolatelky k předmětnému bytu vyřešit jako předběžnou v řízení v této
věci. Za této situace nelze ani dovozovat, že odvolací soud porušil zákon tím,
že v rámci možnosti uvážení, kterou mu zákon poskytuje (srov. slova „může
řízení přerušit“), řízení v dané věci nepřerušil, pokračoval v něm a otázku
práva nájmu dovolatelky k předmětnému bytu vyřešil v tomto řízení jako otázku
předběžnou (srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1899/2007). Jde-li o otázku případného
vyklizení dcery dovolatelky z předmětného bytu, ztotožňuje se dovolací soud s
tím, co v této souvislosti uvedl odvolací soud, a pro stručnost na uvedené
názory odkazuje. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. nebyl použit opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26
Cdo 3842/2007, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněný rozsudek“), dovodil, že výpověď z
nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky. K
odůvodnění uvedeného právního názoru uvedl, že v řízení o žalobě podle § 711
odst. 5 obč. zák. je aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu, resp.
společní nájemci bytu, jako je tomu zejména v případě manželů – společných
nájemců bytu; pasivně věcně legitimován je pak pronajímatel, resp. všichni
pronajímatelé, pokud jako spoluvlastníci domu dali nájemci výpověď z nájmu
bytu. Jde-li o řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (tj. výpovědi,
kterou pronajímatel vypovídá nájem bytu nájemci), jinak tomu – logicky vzato –
ani nemůže být. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že k podání žaloby o
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (žaloby podle § 711 odst. 5 obč. zák.)
není aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu
bytu, avšak která v době jejího doručení není (již) nájemcem bytu (např. proto,
že nájemcem bytu nikdy nebyla, či proto, že v době doručení výpovědi jí svědčí
ve smyslu § 712a obč. zák. pouhé právo na bydlení, nebo proto, že v této době
není již nájemcem bytu proto, že v důsledku trvalého opuštění společné
domácnosti nájemcem právo nájmu bytu přešlo podle § 706 odst. 1 a 2 ve spojení
s ustanovením § 708 obč. zák. na jinou /jiné/ tam uvedenou /uvedené/ osobu
/osoby/). Je tomu tak také proto, že výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě
není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky a tudíž ani nijak nepříznivě
zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní
věcné legitimace. Ani v dovolacím řízení v této věci nedospěl dovolací soud – a
to i přes uplatněné dovolací námitky – k právnímu názoru, který by byl odlišný
od právního názoru vyjádřeného v uveřejněném rozsudku. Právní názor zaujatý v
uveřejněném rozsudku se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálil (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 3770/2008, z
21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 a ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo
4458/2010) a dovolací soud se tedy od něj neodklání ani v posuzovaném případě.
Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl tudíž užit
opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace
správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud
proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.
64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH
(§ 137 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu