26 Cdo 3770/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. N. Ch.,
zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 84/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
1. dubna 2008, č. j. 23 Co 435/2007-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. května
2007, č. j. 6 C 84/2007-30, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi
žalované ze dne 23. října 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu č. 4 o velikosti 2+1 s
příslušenstvím ve třetím patře domu B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. 23 Co 435/2007-115,
citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy mimo jiné za zjištěno, že žalovaná
(pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobkyni (nájemkyni bytu, popřípadě
společné nájemkyni bytu, svědčí-li žalobkyni a jejímu manželovi právo
společného nájmu předmětného bytu) dne 23. října 2006 výpověď z nájmu bytu z
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že zásilka obsahující výpověď
z nájmu bytu a adresovaná žalobkyni byla dne 23. října 2006 předána k poštovní
přepravě, že při jejím doručování nebyla adresátka zastižena, a proto byla
zásilka dne 24. října 2006 uložena na poště B. a adresátka byla o tom
vyrozuměna, že zásilka byla takto na poště uložena do 8. listopadu 2006 a že
poté byla vrácena zpět odesilateli (neboť žalobkyně si ji v úložní lhůtě
nevyzvedla). Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že
hmotněprávní účinky výpovědi z nájmu bytu nastaly dne 8. listopadu 2006, tj. v
okamžiku, kdy žalobkyně i přes oznámení o uložení zásilky nevyužila objektivní
možnosti seznámit se s jejím obsahem (a tudíž s výpovědí z nájmu bytu ze dne
23. října 2006). Poté uzavřely, že žaloba byla podána opožděně (až po marném
uplynutí šedesátidenní lhůty uvedené v ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák.),
neboť výpověď z nájmu bytu se stala perfektní dne 8. listopadu 2006 a žaloba
byla podána až dne 24. ledna 2007. Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Předně namítla, že „soud vychází
ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování“. V této souvislosti uvedla, že jí „nebyla doručena
výpověď z předmětného bytu, neměla ani ve sféře své dispozice doklad o tom, že
se jí žalovaná takovouto výpověď snaží doručit“, a že „se ani jeden ze soudů de
facto nepřesvědčil o tom, že jí byla výpověď odeslána“. Poté namítla, že
„nemohla být adresátkou výpovědi z předmětného bytu, když byla pouze odvozeným
nájemcem předmětného bytu od nájemce – svého manžela, který má uzavřen smluvní
vztah se žalovanou“; zde poukázala na závěry, které v této souvislosti podle
jejího názoru dovozuje odborná literatura. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou
stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, nebude-li odmítnuto (pro
nepřípustnost).
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1.
dubna 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
– názor, že v projednávané věci dovolatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle § 711
odst. 5 obč. zák.) a dále rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. (jehož prostřednictvím oběma soudům vytkla, že se „nepřesvědčily o tom,
že jí byla výpověď odeslána“). Přitom však přehlédla, že k vadám, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti)
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o
sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s
usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn.
III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České
republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn.
IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že oba soudy vyšly rovněž ze skutkového
zjištění, že zásilka obsahující výpověď z nájmu bytu a adresovaná žalobkyni
byla dne 23. října 2006 předána k poštovní přepravě.
Napadené potvrzující rozhodnutí spočívá na právním názoru, že žaloba byla
podána opožděně (až po marném uplynutí šedesátidenní lhůty uvedené v ustanovení
§ 711 odst. 5 obč. zák.), neboť výpověď z nájmu bytu se stala perfektní dne 8.
listopadu 2006 a žaloba byla podána až dne 24. ledna 2007. Z obsahu dovolání
vyplývá, že ačkoliv dovolatelka v dovolání formálně odkázala rovněž na
způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř., ve skutečnosti tento dovolací důvod nijak obsahově
nekonkretizovala; jinak řečeno prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
správnost zmíněného právního názoru ani nezpochybnila (v tomto směru uplatnila
pouze nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. – viz
předcházející výklad).
Jestliže dovolatelka ve skutečnosti nezpochybnila (prostřednictvím způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) správnost právního
názoru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak tento právní názor
obstojí již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu (§ 242 odst.
3 věta první o.s.ř.); musí proto obstát i napadené rozhodnutí vycházející z
názoru, že – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí –
byla žaloba podána opožděně.
K otázce povahy lhůty uvedené v § 711 odst. 5 obč. zák. dovolací soud dodává,
že judikatura se již ustálila v názoru, že jde o lhůtu prekluzivní (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo
778/2008, a z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007).
K dovolací námitce, že žalobkyně „nemohla být adresátkou výpovědi z předmětného
bytu, když byla pouze odvozeným nájemcem předmětného bytu od nájemce – svého
manžela, který má uzavřen smluvní vztah se žalovanou“, dovolací soud dodává
následující. Pokud se snad tímto žalobkyně – v rozporu s logikou věci –
pokusila zpochybnit své nájemní právo k bytu, pak Nejvyšší soud České republiky
již v rozsudku ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněném
pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovodil, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá
žádné právní účinky.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující
19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu